Probudím se jednoho rána a vím, že opět jsi. Dýcháš mi na krk, sevřeš moji ruku a vidím ten tvůj jedovatý úsměv. „Vítej zpátky...“ zazubíš se. Stisknu víčka, pevně, až to zabolí a šeptám, opakujíc pořád dokola, „nejsi, nejsi, nejsi...“. Ten smích... ten tvůj odporný, jízlivý smích! Zaplníš jím celý pokoj, celou moji hlavu jako jedinou odpověď na moje přání, že neexistuješ. „Nejsi skutečná!“ zařvu - a otevřu oči. Sedíš v koutě, zkřížené nohy a pohráváš si s něčím v dlani. Zubíš se, zase se připitoměle usmíváš a v očích ti blýskne triumf vítězství. Nenávidím tě. Víš to. A ještě více se na mě zubíš... „Co to máš?“ Kámen, malý kamínek. Když zjistíš, že jsem zvědavá, v okamžiku jsi u mě a otvíráš svoji dlaň přímo před mýma očima. Skoro mi ji strkáš pod nos. Vidím ti na očích tu zlomyslnost s jakou mě vybízíš - jen se koukni, no, pořádně se podívej na ten obyčejný kámen! Je na něm jméno. To jméno které tak dobře znám. Když vidíš v mých očích slzy, začneš se ještě více smát... „Nenávidím tě!“ křičím a polykám slzy, zatínám pěsti a chci tě udeřit.


Směješ se. I kdybych tě prosila, řvala na tebe vzteky, zapřísahala - nezmizíš. Nechceš odejít. Nehodláš se vzdát svého území. „Nikdy, nikdy se mě nezbavíš, má milá...“ šeptneš mi do ucha a já ucítím tvůj dech. Jakoby celý nasáklý krví...
„Proč jsi tady?“ ptám se už unaveně s očima zarudlýma pláčem. Proč nemůžeš být někde jinde, u někoho jiného, k sakru, proč sis vybrala zrovna mne? Otázky které ti nepoložím, ale které problesknou hlavou. „Musíš o mě vědět. Prokazuji ti vlastně dobrodiní, ty hloupá“ prskneš. „Chtěla bys na mě zapomenout, já vím, jak moc bys chtěla!“ Přiblížíš se a prsty ti zajedou do mých vlasů, každý pramen prohrábneš a necháš proplout ve své ruce s jakýmsi projevem nadvlády kterou má jen silný nad svou kořistí... „Chtěla bys, já vím, že bys chtěla, jenže, má milá, když popřeš mne - a ty moc dobře víš, že se ti to stejně nikdy nepodaří - popřeš samu sebe. Vždyť dobře víš, že tě provázím na každém kroku. A ty hloupá, vždyť ty sama mi připravuješ místo každý den... copak jsi zapomněla? Ten kámen s tím jménem jsi mi dala ty sama! A mimochodem, musím ti připomenout tu hloupou a zbytečnou bitvu kterou jsi svedla s Pýchou. Zbytečně jsi jí roztrhala šaty když jsi ten kámen - opovržlivě se usměješ - „rvala z její ruky. Sama by ti ho přece dala, vždyť tě moc dobře zná...“
Tak nějak je mi zima. Je mi zima z tvých dotyků a snažím se schovat. Nebýt, prostě aby sis mě nevšimla. Jako bys vycítila mé rozpoložení duše - ostatně, stejně tě podezřívám z toho, že všechny ty moje stavy úzkosti a paniky máš na svědomí - chodíš kolem mě v kruhu a zase si pohráváš s tím malým kamenem. Zakryju si rukama tvář a doufám, že nespustíš ten svůj příval slov. Ty víš, že to dokážeš. Mluvit sáhodlouze o všem, co se stalo, máš všechno zmapováno a dokážeš mi věrně popsat každou vteřinu která se odehrála v mém životě a díky níž jsi získala větší a větší moc a taky schopnost ničit a ovládat.
„Hloupé a zbytečné bitvy, má milá. Dávno už víme, Pýcha a já, že si pro nás uděláš trochu místa v tom svém pelechu které ty nazýváš naivně srdcem. Já ale narozdíl od své kolegyně se nezaleknu a zbaběle neuteču když do něj - do toho tvého brlohu - padne zář tvého Vládce. Nad Pýchou jsi možná zvítězila, párkrát, to se ti musí přiznat. Naučila jsi ji zahánět tou svou pokorou kterou On tak na tobě miluje. Jenže mě nemůžete vyhnat. Ani On a ani ty. Ty víš, že kámen nemám jen jeden. Jsou jich stovky, stovky jmen, stovky skutečností a okolností...copak jsi zapomněla? Na to jak chutná zrada? Na to, jak se ti vysmáli do očí? Jak tě zneužili? Ale no tak, moje maličká, snad bys nechtěla plakat?...“
„Jsi odporná! Táhni! Nechci tě vidět ani tě poslouchat!“ zařvu na tebe a pod tíhou všeho padám na kolena, vzlykám. Vzlyky a pláč přejdou v dusivý kašel, skoro se plazím po zemi. Něco se ti blýskne v očích a na chvíli se zatváříš, jako by ses o mě bála. Ale je to jen vteřina, moc dobře víš, že čím více trpím, tím více získáváš vládu.
Pak se ti najednou zkřiví tvář. Skoro bych si začala myslet, že tě něco mohlo zranit nebo zabolet. Nesmysl. A přece - najednou v té tvé bledé, průsvitné tváři vidím úzkost, oči se zúží v bolestné štěrbiny a ten tvůj nasládlý, zlomyslný úsměv vystřídá jen jakási pokroucená křivka jako bys spolkla pelyněk... znám už tyhle tvé grimasy. Reaguješ tak vždycky když přijde můj Vládce.
Dobře víš, že tě nezahání, ale jsi si vědoma toho, že On má nad tebou větší moc. Nesnášíš, když Mu dovolím, aby tě vzal za ruku a zavedl tě do určeného místa které jsi v mém srdci získala. Dostala jsi ho zadarmo, ty to moc dobře víš, že tě lidé nevyhledávají, ale ty si je vždycky najdeš. Nenávidíš omezený prostor který ti dokáže Vládce vymezit, s panickou hrůzou očekáváš okamžik, kdy už tě nebude zapotřebí a nebude pro tebe kousek místa. Moc dobře vím, že se snažíš nehty si vyškrábat kousek své půdy, kousek nového území, vždyť všechny ty tvé pokusy připomínat, ty tvé dlouhatánské monology kdy se ta tvá výřečná a jízlivá huba nezastaví směřují jen k tomu, aby sis udržela co nejdéle svoji pozici v mém životě.
S pláčem plná zoufalství a zloby ukazuji mému Vládci na tebe. Na nic víc se nezmůžu. Nemám na to, abych tě sama zahnala do kouta, nemám na to, abych tě udeřila a umlčela tvá ústa. Nedokážu udělat nic. Umím tě jenom nenávidět.
Slyším tvůj sípavý dech, vidím tvoje zaťaté pěsti a tvůj stín když se plazíš ode mě pryč. Do svého koutu kam patříš. Vládce ti to přikázal. Slyšela jsem jeho tichý hlas s jakým ti domlouval. Teď jsi to ty, kdo schová hlavu někam do svého klína a raději bys nebyla když vidíš, jak On stírá moje slzy a bere za ruku. Jsem ráda, že Ho mám. Já vím, že bys byla raději, kdyby nebyl, vždyť ty sama jsi ho jednou doprovázela až na ten kopec kde skonal a kde tě nechal samotnou a opuštěnou. A taky moc dobře víš, že On tě zná lépe než já. Žil s tebou mnohem, mnohem déle. A ví jak na tebe. Jak tě umlčet, jak tě zahnat na tvé místo a dokonce zná i to, jak tě vystrnadit navždy i z těch koutů které máš na dočasnou dobu. Proto před ním vždy zalezeš - protože už dávno přede mnou s tebou byl a zná všechny ty tvoje trapné fígle. Jsi před ním jako nahá a to ty nesneseš. Raději rezignuješ a nedáš o sobě vědět. Využíváš jen mojí slabosti, když s Vládcem o tobě nemluvím anebo o Něj nestojím. Tehdy víš, že tě nikdo nezažene zpět. Umíš se ozvat najednou, nečekaně a tehdy si to ještě víc vychutnáš. Stačí se pochlubit nějakým novým kamenem. Anebo ráda vytahuješ ty staré, viď? Nenávidím tě. A příliš dlouho a zbytečně se tebou zabývám. Zalez si zpátky a nevracej se! Nikdy už neotravuj! Myšlenky, které mi letí zase hlavou...neslyšíš ani jednu a stejně tě vidím - tvůj záblesk v očích který je jasným znamením připravenosti vykročit. Jsi napjatá a jen čekáš na vhodnou příležitost...
Probudím se jednoho rána a vím, že opět jsi. Schoulená v tom svém koutě, s rukama objímáš kolena a díváš se na mě tak nějak divně - smutně? Rozhlédnu se rozespale a vidím, že Vládce je vedle mne. Proto jsi tak smutná, napadne mě.
„Proč jsi tady?“.. padne zase stejná otázka. Natáhneš ke mě ruku a podáš mi kámen. Ten s tím jménem, které tak dobře znám. Se slzami v očích se obrátím ke svému Vládci, chvilku jen tak koukám - možná hledám sílu - a vložím mu jej do Jeho natažené dlaně. „Auuuu“ ozve se z místa, kde tiše sedíš. Jsi najednou menší, nebo se mi to zdá? Jsi... skutečná. Už to vím, ale jsi - menší! Ještě šeptneš „nezbavíš se mě, nikdy...ehhhhhh“ a pomalu se sesouváš na zem. ..
Nechci tě už vidět. Raději se obracím k tomu, kdo má nad tebou větší moc a koho poslouchám, na svého Vládce: „Musí tady být?“ Usměje se. Usměje se vždy, když položím otázky na které nemusím znát odpověď. „Nebude tady dlouho, ale zatím nám poslouží. Ty víš, že musíš být jiná. Nepotřebuješ si schovávat kameny. Jsou neživé. Nic neznamenají. Jsou takové, jaké jsou. Daruj mi jeden - a já ti za něj daruji Svůj pokoj. Vždyť víš - mám tě moc rád, moje maličká...“
Obracím se k tobě a dívám se na tvoji průhlednou tvář, zavřené oči, slyším, jak těžce dýcháš. Znám tě. Teď už o něco lépe. Vím, že tady budeš i zítra, pozítří... Jsi prostě mou součástí. Ale nechci ti rozšiřovat území, tak pochop, že bude lepší, když zůstaneš tam, kde jsi. Nechci se s tebou prát. Vždyť můžeš být na sebe hrdá, podařilo se ti na sebe upozornit! Alespoň jsi mě přinutila tě nepopírat. Dobrá. Ale nechci žádný z tvých kamenů a žádný už ti nehodlám dávat. Patří jen Vládci. To snad pochopíš. Jsi tak - ubohá, když nedáváš smysl a neplníš žádný účel... K čemu bys potom byla? Snad.. je to zvláštní... asi tě začínám mít ráda? Nevím. Spíš si na tebe už zvykám. Tak zítra ráno, má Bolesti.


(autor: ZICHA)