Grano Salis - Skrytá tvář charismatismu III - Bitvy 2. Anonymně mluvit nebo veřejně mlčet?

V Herlíkovicích jsem byl od první návštěvy ještě několikrát v zimě i v létě. S různými lidmi s různým zaměřením moje cesta k Pánu však dospěla ke svému konci až v únoru 1985, kdy jsem netuše, co mě čeká jel do Herlíkovic s maninským sborem. Má stará přirozenost se vzpírala co mohla. Jako jediný jsem pravidelně docházel do hospody ve Strážném a připadal si neustále jako černá ovce mezi bílými.

Na jednom z posledních večerních shromáždění zazněla při nějaké příležitosti věta: „Kdo se svých hříchů odříká a na Pána Ježíše spoléhá a já sem věděl, že není v místnosti člověka, který by k tomu řekl větší AMEN než já a od té doby přišla víra do mého srdce jako vichřice a obrátila celý můj život naruby“. V ten moment ožila všechna slova, která jsem do té doby četl v písmu a ukládal je do různých koutů jako něco, co někdy (možná až po smrti) budu potřebovat. Počátky mé víry byly nádherné a pochopitelné.

Pochopitelná a přehledná období mé ranné víry se však s příchodem do města, kde jsem žil a s integrací mezi lidi podobného vyznání změnila na období nepřehledná a nepochopitelná.

Obrátil jsem se tedy ve společenství, které bych označil spíše jako charismatické. Celkem logicky jsem později ve svém bydlišti vyhledal sbor, který vykazoval podobné znaky a i lidské souvislosti s KS. Začal jsem navštěvovat místní CB. Zpočátku jsem vnímal charismatické křesťany jako lidi, kteří svůj charismatismus hrdě deklarovali a snad i jisté charisma vykazovali, ale později zbyl už jen obal nádoby s názvem a biblický obsah už celkem vymizel.

Zde bych ale chtěl zmínit pozvolný posun v mém přístupu. Chci popsat osudový detail, který se nenápadně vloudil do mého života, a který zřejmě zapříčinil i dlouhodobou duchovní a zřejmě i duševní slepotu a ta začala určovat směr mého života jak kormidlo přitlučené hřebíkem na velmi a velmi dlouhou dobu. Krátce po obrácení jsem se oženil s dívkou, se kterou jsem se znal již dlouho před svým i jejím obrácením. Stalo se tedy to, že váha mého pohledu upřeného na věci duchovní se přenesla spíš na pohled směrem do rodiny. Učil jsem se žít v manželství, učil jsem se být otcem. Ztratil jsem tím na citlivosti a vnímavosti a postupem času se do cesty mezi mě a boží tvář postavilo cosi, co je boží tváři hodně podobné, neb je to učiněné k jeho obrazu, leč je to tvář lidská. Vina za nepatření na boží majestát pak jednoznačně padá na toho, kdo výměnu věcí pravých za nepravé nezaznamenal. Boží milostí jsem dlouhodobě toto oddělení od božího vedení přežil. Jiné slovo bych už snad ani nepoužil, protože bohatství plného božího života s tím, co člověk žijící takto zacloněný život je od sebe daleko až předaleko, tak, že se snad ani potkati nemohou. Vnější popis věcí je jednoduchý a člověk stojící mimo tyto věci si říká, že snad ani není možné, aby byl někdo takto uveden v nějaký omyl. Biblické slovo o tom, že nebudeme-li jako děti nevejdeme do božího království, má své naivně dětské pokračování. Spolu s mlékem božího slova však dítě může začít přijímat i dominanci někoho, kdo by rád Pána Boha někdy zastoupil (kdyby třeba Pán nebyl zrovna na příjmu) a postupně už dominance přeroste v autorizované zastoupení. Autorizované ovšem pouze z té lidské strany. Nevím o žádném biblickém případu, kdy by mělo být boží dítě bezvýhradně vedeno, káráno, posuzováno, určováno člověkem, který se k tomu předurčil. Celá situace je velmi nebezpečná v tom, že dítě samo má velmi málo božího sebevědomí k tomu, aby takovouto samoautorizaci prohlédlo.

3.   Sola pastor

Autorizovaný dealer božích věcí většinou také žije ve své vlastní (tedy sebou vytvořené) realitě a do svého podniku pouští jen řádně proškolené a bezmezně loajální stoupence. Tito proškolení a systémem neustále prověřovaní bratři a sestry už mají tu nevýhodu, že jiný systém neznají, a tak se jim ten jejich (a je jim i tak neustále prezentován) jeví jako jediný a nejlepší. O některých lidových příslovích nevím, že by měla svá zakotvení v Písmu, ale skoro bych si je tam přál najít. V již zmíněném případě by to bylo přísloví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou (tak tohle by opravdu v Písmu být nemohlo). Děti vyrůstající v takovémto společenství jsou opravdu oddané svým rodičům. Smutnou stránkou výchovy takových dětí je však určitá jejich deprivace vycházející z jejich užitnosti. Zní to velice nehezky a utilitárně. Posuzovat někoho jenom podle toho, jak je užitečný? Když jsem nad tím dlouze přemýšlel a snažil se dobrat základního smyslu životů těchto dětí. Tak buď byly na velmi vysoký úvazek používány, a to k cílům rodičem vytyčeným a na slovo poslouchaly a sloužily, nebo nebyly využity vůbec a měly jen symbolickou nebo žádnou službu. Nic mezi tím neexistovalo. O čem to svědčí. Řekl bych o zbožštění užitečnosti a její neoddělitelné provázanosti s oddaností ústřední postavě. Vnějšími projevy tohoto utilitárního pojetí víry byly -neustálý důraz na službu, protěžování těch, kteří sloužit mohli a chtěli s ústupem na ty, co chtěli, ale mohli méně až posléze na ty, co jen mohli, což bych hodnotil jako normální světský podnik.“Ostatní ať si žijí ve výčitkách svědomí, že neslouží.“ V praxi je to ale většinou jen služba pro službu. Příklad - na sborové dovolené byla jen duchovní služba, kdyby to šlo 24 hodin denně a pár babiček, které tato "služba" už tolik neoslovovala bloumalo bezcílně a bezprogramově po okolí. (babičky jsou vůbec jen do počtu aby se vykázalo, že jejich přítomnost ukazuje na normálnost a věkovou vyváženost sboru). Zaměřenost na mládež je v tomto případě jak inzerát z nabídky práce : Přijmeme nové zaměstnance pro posílení našeho mladého kolektivu (což jinými slovy znamená nad 35 nemáš šanci ).

4.   Duchovní dary (dar přijímání)

Nerad čtenáře zahlcuji jen suchými teoriemi, ale suchou realitu popsat nějakými čtenářsky poutavými alegoriemi snad ani nelze. Nejzajímavější a nejosudovější snad může být pouze to, že jsem sám (proti veškerým bezpečnostním rizikům) tento systém akceptoval, ba co víc uvedl jsem do něj i svou rodinu. A troufám si říci, že z toho vyplynula její skorodestrukce a ne-li, tak alespoň její (možná doživotní) nestabilita a poznamenanost tímto monosapientistickým systémem. Na tomto místě bych ještě zmínil, že frontman těchto věcí se z učedníka, který již záhy po svém "duchovním" narození zkušeně školil i podstatně starší bratry stal již opravdu ostříleným mistrem ve svém oboru a kázání ex katedra bylo a je jeho samozřejmým projevem, nebo možná druhou přirozeností. Co se však v kázáních, z většiny v týdnu někde nasbíraných myšlenek, neobjevovalo takřka nikdy byly slova jako omluva, udělal jsem špatně asi jsem se zmýlil, nevím. Je to ale zcela logické. Má-li zde svého autorizovaného dealera někdo všemocný, vševědoucí, svrchovaný nemá jeho pozemský zástupce zákonitě disponovat stejnými atributy? Písmo hovoří o tom že, chce-li někdo být velkým má být služebníkem druhých a chce-li být největším, má být jejich otrokem(Mk 10:43,44 KMS). V Iz 42 je také popsán úplně jiný služebník, na něhož se pán spolehne. Mám teď velké dilema, co je špatně. Buď je špatně vykreslen obraz služebníka. Nebo si mám být nejist osobou samého stvořitele? Již v raném stadiu docházky, do již zmíněného společenství jsem měl pochyby, které vyvěraly z nadměrné nadřazenosti duchovního vůdce. Odpovědí ať už vyřčenou či jen naznačenou bylo prosté slovo REBEL, které bylo použito, jakmile se někdo byť jen zlehka slovem dotkl osoby vůdce. Nevzpomínám si, že bych někdy měl možnost vlastnit osobní názor, který by mohl být nějak přijatelný. Nemám ovšem na mysli názory (či nápady), z nichž vyplývala nějaká manuální potřeba. Ty byly přijatelné skoro vždy a vřele přijímány, samozřejmě včetně realizace. Jeden bratr z jiného dceřiného (nebo synovského?) společenství jednou řekl, (a byla to prý samozřejmě legrace), že mnozí mají dar dávání, on však má dar přijímání. S tímto darem jsem se setkával ve svém životě pak velmi často a naprosto bez legrace.

5.   Chronologie

Mám-li ještě vnést trochu chronologie do doposud neuceleného popisu věcí, začnu od počátku. Po obrácení v r.85 jsem se v r. 86 oženil a vstoupil s několika bratry a sestrami do společenství CB v jednom cca 40 tisícovém městě. Je pravdou, že administrace mateřským sborem (byli jsme jen stanice) byla slabší. Takřka vůbec a dlouho se z jeho strany neprojevilo nějaké pochopení, že jsme relativně mladí a bylo nám slouženo takřka výhradně jen seniory, kteří přeci jenom vykazovali jistou zkostnatělost zaběhlé denominace. Při jednání s těmito staršími bratry se výrazně angažoval jeden bratr z našeho středu. Konec osmdesátých let vykazoval určitou bouřlivost sám o sobě, tak nějaké drobné šarvátky na denominačním poli (CB versus KS) jsme skoro ani nezaznamenali. Určitá radikalizace našeho vedoucího bratra se však začínala projevovat, když se začal stýkat s jiným bratrem z JB. Pojednou se začínaly objevovat radikální názory, varování, příkazy, zákazy a hlavně relativně latentní šmírování. Zmíněný bratr žil s rodiči, ale velmi špatně to snášel a přemýšlel o samostatném bydlení. Z té doby mám v paměti společnou dovolenou, kdy jsme byli pozváni na chalupu k starším věřícím kamsi do Jeseníků, a kde si pamatuji zmíněného bratra pouze v kohoutí pozici proti starší ženě ze zmíněného páru věřících.. Tak to probíhalo skoro celý týden. Vůbec jsem netušil, o co šlo, ale bylo mi jasné že toto charizmaticky nadřazené podání jakékoli argumentace je pro tuto starší paní nepřijatelné.. Takovou situaci jsem snad v životě u nikoho nezaznamenal. Tuto situaci však uvádím jen jako pilotní děj toho, co se odehrávalo na jiných setkáních s jinými duchovními „vůdci“ tohoto národa zhruba mezi léty 86-90 i dále. Prezentace boží moudrosti touto formou mi sice připadala akční, ale její efektivita mi nějak unikala.

Bydleli jsme v té době v bytě 1 + k.k., kde bylo v zimě zima a v létě horko. Několikrát jsme tuto situaci předložili ke společným modlitbám u nás ve sboru. V bytě jsme mívali v zimě i jedenáct stupňů. Přestali jsme situaci připomínat, až když manželka vedoucího bratra řekla něco v tom smyslu, abychom s tím už neotravovali. Když jsem si poté vyslechl, že oni sami nejsou v dobré bytové situaci, když mají skoro celé patro rodinného domu a rodiče jim pomáhají (hlídat děti apod.-byli na tom co do počtu dětí stejně jako my v 1 + k.k. a bez rodičů), už jsem s nimi bytovou otázku neřešil.

V té době si pamatuji ještě jeden výrazný vírácký zážitek ze života našeho frontmana. Topil v mateřské školce. Po příchodu na pracoviště (nevím jestli zažehl, či prohrabal oheň) zalezl do spacáku. Za kotel se pak modlil, aby nezhasl a dělal zkušenosti s vírou. Nerad bych vypůsobil dojem, že bratr nikdy nic dobrého neudělal. Určitě dělal spoustu dobrých skutků široko daleko, kam až mé oko nedohlédlo. Já jsem dokonce byl (myslím, že to bylo prvně a zřejmě také naposled) velmi vděčný za to, že mi přinesl do nemocnice (když jsem měl zápal plic) jednu víráckou kazetu, která mě naprosto doopravdy za účasti penicilínu postavila na nohy.

Ve spojení se svým bratrem ve zbrani z JB se ale začal frontman našeho společenství chovat mírně militantně a já jsem začal pociťovat, že některé postoje jsou diametrálně odlišné od toho, co bych chtěl v životě mít, a jak bych chtěl svůj život prožívat.   Autoritativní jednání však jako důsledek dosavadního směřování naší vírácké úderky neslo (a zřejmě dosud nese) negativní ovoce v rodině i v mnohých racionálních postojích. Ve svých obavách a ventilovaných pochybnostech jsem kupodivu nebyl sám a tak někteří bratři i sestry učinili rozhodnutí, že takto dále pokračovat nechtějí. A po emotivní přestřelce skupina několika lidí odešla a dodnes se schází nezávisle. Zásah charizmatickým prostředím se však ukázal být pro budoucno výrazně určujícím. Do srozumitelné mluvy převedeno jako by poté nebylo možno zakotvit v jiném společenství než opět ve společenství podobného druhu. Co víc v okruhu 40 km byly jen ztradičnělé denominace a již zmíněné vírácké úderky. Zásah do duchovní nedospělosti tímto způsobem se i po dlouhé době ukazuje naprosto fatální v negativním slova smyslu.

Před zmíněným rozkolem a rozchodem ještě došlo k mému totálnímu selhání, kdy jsem se opil do němoty. Tři nejduchovnější bratři to řešili napomenutím. K bratřím bych dodal, že při napomínání spolu měli naprostou koinónii, od té doby už ji ale mezi sebou nemají. Jakoby základem pro jednotu bylo něčí selhání. Byl jsem dočasně odepsaná existence a jen budoucnost a mé postoje ukáží, zda nejsem zatracen navždy. Já jsem se však již preventivně tak cítil a kamenné tváře mých milých bratří dávaly mému pocitu za pravdu. Po již zmíněném rozkolu a rozchodu jsme se přestěhovali do nedalekého města, kde vznikalo jiné společenství ze stejného vrhu. Zvláštností vedoucího tohoto malého společenství byla zjevná neloajálnost vůči vedoucímu bratrovi ze sboru, s kterým jsme se rozešli. Vedoucím zmíněného společenství byl jeden z bratří, kteří mě napomínali pro opilství. Zapálenost bratří z tohoto společenství byla nakažlivá, takže se obrátilo několik mladých lidí z jejich okolí. Na začátku 90. let také proběhla evangelizace s Harvest teamem a na té se také obrátilo několik mladých lidí. Zapálenost byla pozitivní. Měl- li bych však hodnotit komplexně musím zmínit i negativní věci, a sice to, že zapálení bratři nově obrácené moc nevedli, ale spíše těžili z jejich novoobrácenecké euforie. Když tato euforie opadla bratři opadli též a nově obrácení odpadli do světa.

One man systém fungoval spolehlivě i zde. Měl pouze jinou variantu než v bývalém společenství. Zde byl ve vedení místo „bratra ve zbrani“ „bratr přítel“, který příteli (vedoucímu bratrovi) slova křivého neřekl. Neřekl mu ani slova rovného. Spolu pak tvořili jednotu až takřka biblickou. K těmto dvěma bratřím se obrátil ještě jeden. A ti pak skoro jako jeden muž utvořili staršovstvo stejně smýšlejících. A jestli neumřeli kralují tam dodnes. Vzhledem k tomu, že jsem byl věkem nejstarší mohlo by se zdát, že bych mohl být, co do vhledu, také přínosem. Bratři nebyli zcela totožného názoru a myslím, že kdyby jim to nebylo úplně blbé před ostatními a záleželo to pouze na nich, staršími by byli pouze oni svobodní a mladí. Ale blbé jim to nejspíš bylo, a tak jsem se do staršovstva dostal i já, jak tradováno asi jako Pilát do Kréda. Koulení očima, když jsem měl na "staršovstvu" nějakou připomínku mě spolehlivě odradilo i od návštěvy divadla Spejbla a Hurvínka (abych si nepřipadal jak na staršovstvu).

Byl jsem ženat a duchovně stár jen 8-9 let a už tak mimo. Nepronášel jsem mnoho připomínek, ale i to málo mě řadilo mezi duchovní dinosaury, kteří mohou posloužit tak maximálně jako fosilní palivo. Moje chuť kohokoli touto formou vést, či tvarovat byla minimální a poté, co jsem jednou dodělal transparenty na jakousi evangelizaci a poté ji nenavštívil, jsem byl označen za brzdu sboru a potažmo i duchovního rozvoje. A protože mi v té době při autonehodě zemřela máma neměl jsem ani promile ambicí na nějaký tělocvik s mladšími předcvičovateli. Tím skončila moje duchovní kariéra v charizmatické a již zmíněné "církvi". Poté jsem asi dva roky vůbec nejevil známky duchovního života. Nikdo si mě nevšímal a já nikoho.

Obsah publikace Skrytá tvář charismatismu:

Předmluva

I. Psychická manipulace v charismatickém hnutí