O pár let později nás zvala jedna sestra - katolička - na setkání letničního charakteru na Těšínsku. Tehdy jsem měl existenční problémy a značnou nechuť k podobným kontaktům.

Nástrojem byla už zmíněná sestra katolička, která nás zvala na utajené aktivity letničního sboru. Já sám jsem se k tomu odhodlal 23. května 1981.

Asi s dvanácti přáteli jsme se vypravili do společenství slezských letničních, které vedl budoucí biskup Apoštolské církve Rudolf Bubik, který nás katolíky přijal s velkou otevřeností. Nesmírně si cením toho, že po dobu vzájemných kontaktů jsme neměli dojem, že by očekával, že se přeorientujeme na život v jejich sboru.

Byli jsme velmi různorodé společenství, nižného věku i povolání od docenta na univerzitě až po uklízečku. Jádro tvořili farníci od sv. Tomáše, lektoři, zpěváci, ministranti. Neměli jsme žádného vedoucího. Všecko probíhalo ve velké svobodě. Díky kontaktům s letničními se k nám přidali další z různých konců Brna..

Tato zkušenost měla pro mě nedozírné následky. Především ve vztahu k Písmu svatému. Zdálo se mi, že sám Ježíš mi „otevírá Písma“, přibližuje svátosti, zvláště smíření a eucharistie. Nejradikálnéjší byla moje proměna ve vztahu k církvi.

Změnil se taky můj vztah k P. Marii formovaný lidovou úctou, zvlášť na poutním místě v Žarošicích, kam jsem od dětství chodíval. Pak naskočil kritický racionalizmus, který mně P. Marii vzdálil. Ovšem po vzpomenutých událostech jsem jednou rozjímal Ježíšova slova z Kříže své matce: „Ženo, hle, tvůj syn“ a k učedníkovi: „Hle, tvá matka“.

Porozuměl jsem tomu tak, že Jan umírá pro svou tělesnou matku a rodí se pro Pannu Marii, že se stává nejen bratrem Ježíšovým, ale že ho má jaksi zastoupit. Jako by Ježíš řekl matce: „Přijmi ho, jsem to já, tvůj jednorozený syn.“ Prostě, že učedníka jakoby proměňuje na sebe sama, na své tělo, nebo přesněji, že ho přivtěluje do svého tajemného těla, jemuž je Ježíš hlavou a jeho matka „lůnem“, tedy místem, kde se křtem rodí Boží děti. Takže stejné jako Jan, tak i oni mají s Ježíšem nejen společnou matku, ale i Otce. Bylo mi jasné, že se pro úctu k P. Marii nemohu rozhodnout, že je dána skutečností, že je mou matkou, ať to připouštím či ne. A že je na mně, kdy mi dojde, že ji mám přijmout k sobě.