U nás zatím početná muslimská menšina nežije, a tak snad ani nehrozí růst nějaké naší krajní pravice. Ale ve sjednocené Evropě bychom neměli nebezpečí spojená s rozsáhlou imigrací kulturně odlišných menšin podceňovat. Francouze by v 60. a 70. letech také nenapadlo, že jednou budou jejich předměstí ozařovat stovky zapálených aut - oběti gangů mladistvých přistěhovalců, kteří neváhají střílet na policisty, házet kamení na hasiče a zapalovat sanitky. Ostatně Češi se nezdají soužití s muslimy příliš nakloněni. Tři čtvrtiny Čechů islámu nedůvěřují. Neznalost zabedněnců z české kotliny nebo odůvodněné obavy? Ano, neznalost tu jistě hraje svoji roli. Moc toho o islámu nevíme. Není však naše vina, že o islámu uvažujeme spíše v kontextu sebevražedných atentátníků a hysterických reakcí na jakýkoli skutečně či údajně urážlivý výrok o islámu. Je to vina těch, kdo se vyhazují do vzduchu v autobusech a letadlech, a těch, kdo pálí dánské ambasády a střílejí jeptišky v Somálsku kvůli akademické přednášce Benedikta XVI. kdesi v Německu.

U nás je zatím klid. Ale policisté, kteří obcházejí Prahu se samopaly, dokazují, že něco se může stát i u nás. Možná ano, možná ne. Rozhodně bychom neměli žít v iluzi, že „nám se přece nic nestane“. To samé si mysleli Američané, Španělé i Britové.

Pohled do historie nám praví, že je lepší být připraven. Na druhou světovou válku jsme se začali připravovat pozdě. Na únor 1948 a na srpen 1968 jsme se pro jistotu nepřipravili vůbec. Západní svět je ve válce. Je ve válce s radikálním islámem. S tímto nepřítelem není možný kompromis. Ale jaká je naše odpověď? Prakticky žádná. Tři čtvrtiny Evropanů a polovina Američanů si myslí, že stačí, aby se George Bush trochu zklidnil, a budeme si moci zase v klidu užívat jistot a prosperity. Jaké pořadí priorit máme? Je pro nás důležitá národní obrana? Ale kdeže. Státní zdravotní péče, sociální stát, rodičovská dovolená pro otce, státem posvěcené svazky homosexuálů, obavy o bobry na Labi nebo o tání ledovců v Antarktidě, to vše je u nás důležitější než naše obrana a přežití. Zvýšit rozpočet na obranu a vnitřní bezpečnost? Povolit našim americkým spojencům postavit si v Česku radar jako součást protiraketové obrany celého Západu? Vyloučeno! Mluvit o národní obraně, o vlasti, o rodině, o víře, to je přece k smíchu.

Bojíme se a je nás málo

Pak tu máme prostou demografickou matematiku. Nerodíme dost dětí. Bojíme se, že nebude dost nafty, stromů nebo planktonu, ale zatím nám budou chybět lidé. S faktem, že česká žena rodí méně dětí, než stačí na prostou reprodukci, nic nenaděláme. Islámské menšiny mají porodnost vysokou a jejich integrace se v řadě případů nedaří.

Je inspirující mít ve své čtvrti tureckého prodavače kebabu, vietnamského zelináře a ruského majitele koloniálu. Jak však potvrdí každý, kdo žije v západních metropolích, žít ve čtvrti, kde je polovina obyvatel z řad marockých přistěhovalců, už tak příjemné a inspirující není.

Pokud je zkrátka přistěhovalců z odlišných kulturních prostředí příliš, už je integrovat nelze. Žijí obvykle pospolu v jedné čtvrti, dorozumívají se svým jazykem, sledují své satelitní televizní kanály, tak proč se integrovat? A nejde tady o žádný rasismus. Pokud někomu vadí třeba Vietnamci, jejichž děti mluví perfektně česky a jsou premianty na školách, jde o skutečně řádně zabedněného rasistu. Pokud má někdo obavy z přílivu muslimů, z nichž alespoň jedna (byť malá) část nás hodlá ovládnout pomocí pekelných strojů, tak je to racionálně uvažující člověk.

Proti nám stojí lidé odhodlaní obětovat vše, včetně svého života, pro svůj cíl. A proti nim stojíme my. My, kteří nejsme ochotni obětovat ze svého pohodlí ani tolik, abychom si pořídili druhé dítě. Ve jménu své víry nejsme ochotni obětovat skoro nic. Ostatně většina z nás ji už dávno ztratila.

Autor je bývalý poslanec za KDU-ČSL

Vyšlo v MF Dnes 12. 10. 2006