Nevím, zda má velký smysl zde k tomu něco napsat, ale přesto uvedu něco:
Pojem jako ´sebepřijetí´, nebo ´miluj sám sebe´ je jistě převzat ze současné psychologie a je to ovlivněno míněním lidí v zemích západně od nás (začíná to už u Německa).
            Tam je jiná poloha člověka, postavení ve společnosti. Slovo´honor´ tam není ´čest´ , jak se zde často překládá, ale je to postavení, jak vás berou ve společnosti, a jakou úctu vám přiznají a prokazují. Tedy ne osobní pojem ´čest, čestnost ´ jako u nás, ale ´čest prokazovaná od druhých´.
            Lidé jsou ochotni se přizpůsobit do té míry, že donucují sebe i k tomu, co by nechtěli a zanedbávají své potřeby (a práva).
            Přizpůsobí se tempu práce, oblečení, vystupování, přání vedoucího atd. V Japonsku dokonce obětují část dovolené firmě, zůstávají v práci a dokazují loajálnost k ní.
            U nás taková míra přizpůsobivosti není. U nás není nutné vést lidi k tomu, aby se měli rádi.
            Piják piva se má dostatečně rád, aby nikam nechodil, kam nemusí. Bohužel v socialismu se muselo chodit volit. Ale jinak Čecha a Moraváka nedonutíte k ničemu, na společnost nemá tolik ohledu, také mu na ní nezáleží a není nucen se přizpůsobovat až do krajnosti (přizpůsobí se jen tomu, že na červenou nepřechází a i to někdy nedodrží).
            Jedna zpěvačka (asi to byla Ida Kelarová) učila zpěv v USA a řekla našemu novináři, že tam lidé nejednají uvolněně, mají na sobě kožené masky, někdo i několik – pro firmu, pro okolí, pro rodinu, pro své sousedy -  jaksi se stále přizpůsobují společnosti. Učila své žáky kromě zpěvu také otevřít se a přirozeně se projevit, nesešněrovaně. Dalo to práci, ale potom byli veselí a přirození, dokázala to zpěvem.
            Tam v té zemi je možné stlačit svá přání a pocity tak, jako by se člověk neměl rád.
            A proto směrnice ´měj se rád´ znamená osvobození od sešněrování. Je to potřebné u nás Čechů a Moraváků a Slézanů?, u nás, kteří si nebereme často servítky, ale umíme být upřímní a přesto jsme příjemní k okolí, i když neformálně, ale lidsky?
            Proto mi připadalo smutné i směšné zároveň, když jsem četl jednu zkušenost z praxe americké psychoterapeutky o nápravě jedné křehké nejisté dívky, kterou učila ´sebelásce´, až dosáhla toho, že ta dívka ´byla pevně zakotvena v sebelásce´ a tím se dostala na cestu k uzdravení.
            U nás ještě vadí to slovo ´sebeláska´.
            V starší češtině to byl hanlivý výraz, kdo neměl rád (neuměl mít rád) nikoho, ale měl rád jen sebe, u toho se mluvilo o sebelásce, takže to byl negativní jev.
            A tady se překládá do slova ´sebeláska´, jako by to byl objev něčeho pozitivního.
            Ale to se opravdu nejdříve musím mít rád, tedy mít rád sebe, abych uměl mít rád druhé lidi? Není to násilné naštěpování jiných myšlenek na zdravý český a moravský kmen, kde se nepotřebuje posilovat úcta a láska k sobě?
            Zkuste jít do hospody nebo vinárny a hledejte tam někoho, kdo se nemá rád (a dře se pro podnik do úpadu) a  není ´pevně ukotvený v sebelásce´. Tam se takový pojem ani nezná.
            Je-li sebeláska, jde tak daleko že lidé nejsou ochotni někdy ani přispět na humanitární pomoc.
            Vada toho postoje v psychologii vyjádřeného takovými slovy jako ´měj se rád´ (nebo ´miluj sebe´) je v dvojím nepochopení: