Grano Salis - DOMINUS IESUS

Pro milce katolické církve jeden z důležitých, avšak ne závazných, dokumentů.

D E K L A R A C E

DOMINUS IESUS

O jedinosti a spásné univerzalitě

Ježíše Krista
a církve

JOSEF Kard. RATZINGER, prefekt

TARCISIO BERTONE, S.D.B., emeritní arcibiskup z Vercelli, sekretář

    Obsah deklarace Dominus Iesus:

     Úvod

   I. Plnost a definitivnost zjevení Ježíše Krista
  II. Vtělený Logos a Duch svatý v díle spásy
III. Jedinost a univerzalita spásného tajemství Ježíše Krista
IV. Jedinost a jednota církve
V. Církev: Království Boží a Království Kristovo
VI. Církev a ostatní náboženství ve vztahu ke spáse

      Závěr

      Schválení, potvrzení a nařízení této Deklarace papežem Janem Pavlem II.

      Poznámky

Úvod

1. Pán Ježíš, než vystoupil na nebesa, nařídil svým učedníkům, aby hlásali evangelium celému světu a křtili všechny národy: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16, 15–16). „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28, 18–20; srov. Lk 24, 46–8; J 17, 18, 20–1; Sk 1, 8).

Univerzální poslání církve se zrodilo z příkazu Ježíše Krista a v průběhu staletí je naplňováno zvěstováním tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého a tajemství Synova Vtělení jako spásonosné události pro celé lidstvo. Základní obsah křesťanské víry je vyjádřen takto: „Věřím v jednoho Boha, Otce Všemohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Boha přede všemi věky, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem. Skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu se sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, vystoupil na nebe a sedí po pravici Otce. Přijde znovu ve slávě a bude soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, pána a dárce života, který vychází z Otce, který je s Otcem i Synem zároveň uctíván a oslavován, a který mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou všeobecnou apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“ (1)

2. Během staletí církev věrně hlásala a dosvědčovala Ježíšovo evangelium. Na sklonku druhého tisíciletí není její poslání ani zdaleka dokončeno (2). Proto dnes víc než kdy dříve platí slova sv. Pavla: „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (1 Kor 9,16). Tím je vysvětlena zvláštní pozornost, již magisterium věnuje zdůvodňování a podpoře evangelizačního poslání církve, především v souvislosti s náboženskými tradicemi světa (3).

Při posuzování hodnot, které tato náboženství dosvědčují a nabízejí lidstvu, prohlašuje Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím II. vatikánského koncilu s otevřeným a pozitivním přístupem: „Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoliv se v mnohém liší od toho, co ona věří a k věření předkládá, přesto jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ (4). V návaznosti na tento směr uvažování nachází dnes církev při svém hlásání Ježíše Krista „cesty, pravdy a života“ (J 14, 6) využití i pro praxi mezináboženského dialogu. Ten jistě nenahrazuje, spíše doprovází její missio ad gentes zaměřené k „tajemství jednoty“, z něhož „vyplývá, že všichni muži a ženy, kteří jsou spaseni, se podílejí, třebaže různě, na jednom tajemství spásy v Ježíši Kristu skrze jeho Ducha.“ (5) Mezináboženský dialog, který je součástí evangelisačního poslání církve (6), vyžaduje přístup porozumění a vztah vzájemného poznání a obapolného obohacení v poslušnosti pravdě a s respektem ke svobodě. (7)

3. Při dialogu mezi křesťanskou vírou a dalšími náboženskými tradicemi a rovněž při snaze hlouběji porozumět jeho teoretickými základům vznikají nové otázky, jež je třeba zkoumat novými způsoby bádání, předkládáním námětů a doporučováním způsobů jednání, jež si vyžadují pozorné rozlišení. Tato deklarace chce biskupům, teologům i všem katolickým věřícím připomenout některé nezastupitelné prvky křesťanského učení, jež mohou pomoci teologické reflexi tohoto úkolu a přípravě řešení souladných s obsahy víry a odpovídajících na naléhavé potřeby soudobé kultury.

Tomuto účelu odpovídá vysvětlující jazyk deklarace, který nepojednává otázku jedinosti a spásné univerzality tajemství Ježíše Krista a církve systematicky, ani nepředkládá řešení otázek, jež jsou předmětem svobodné teologické debaty. Oproti tomu deklarace opakuje učení katolické víry v těchto oblastech, poukazuje na několik základních otázek, které jsou otevřeny dalšímu vývoji a vyvrací některé specifické mylné nebo dvojznačné postoje. Proto deklarace přebírá to, co učily předešlé dokumenty magisteria, aby znovu zopakovala některé pravdy, jež jsou součástí katolické víry.

4. Misijní hlásání evangelia, které církev koná stále, je dnes ohrožováno relativistickými teoriemi, které se snaží ospravedlnit náboženský pluralismus nejen de facto, ale i de iure (nebo principiálně). V důsledku se pak tvrdí, že některé pravdy byly překonány. Například jde o definitivní a úplnou povahu zjevení Ježíše Krista, povahu křesťanské víry ve srovnání s vírami v jiných náboženstvích, inspirovanost knih Písma svatého, osobní spojení Věčného Slova a Ježíše z Nazaretu, jednotu ekonomie Vtěleného Slova a Ducha svatého, jedinost a spásnou univerzalitu tajemství Ježíše Krista, univerzální spásné zprostředkování církve, neoddělitelnost – spojená s uznáním odlišnosti – Božího království, Kristova království a církve a také subsistence církve Kristovy v katolické církvi.

Kořeny těchto problémů lze nalézt v předpokladech jak filosofické, tak teologické povahy, které obojí brání chápání a přijetí zjevené pravdy. Některé z nich můžeme zmínit: přesvědčení o obtížné postižitelnosti a nikoli výslovné formulaci božské pravdy a to i v případě křesťanského zjevení; relativistický postoj vůči pravdě samé, podle něhož to, co je pravdivé pro jednoho, nemusí platit pro druhého; radikální protikladnost, do níž jsou stavěny logická mentalita západu a symbolická mentalita východu; subjektivismus považující rozum za jediný zdroj poznání a proto neschopný „pozdvihnout zrak k výšinám a neodvažující se povznést k pravdě o bytí“ (8); potíže s chápáním a přijetím toho, že existují definitivní a eschatologické události v dějinách; metafysické vyprazdňování vtělení věčného Logu v čase, redukované na pouhý projev Boha v dějinách; eklekticismus těch, kdo při teologickém bádání nekriticky vstřebávají ideje vzešlé z různorodých filosofických a teologických kontextů bez zvažování jejich konsistence, systematického propojení nebo slučitelnosti s křesťanskou pravdou. Konečně pak jde o sklony číst a vykládat Písmo svaté mimo tradici a učitelský úřad církve.

Na základě takových předpokladů, jež se mohou projevit v různých nuancích, se rozvíjejí různé teologické náměty – často předkládané jako tvrzení, a často jako hypotézy – v nichž křesťanské zjevení a tajemství Ježíše Krista ztrácí svůj charakter absolutní pravdy a spásné univerzality, nebo na ně alespoň padá stín pochyb a nejistot.

I. Plnost a definitivnost zjevení Ježíše Krista

5. K nápravě tohoto čím dál běžnějšího relativistického smýšlení je především nutno znovu potvrdit definitivní a úplnou povahu zjevení Ježíše Krista. Skutečně, musíme pevně věřit, že v tajemství Ježíše Krista, vtěleného Božího Syna, který je „cesta, pravda a život“ (J 14, 6) je dáno plné zjevení božské pravdy: „Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11, 27); „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl“ (J 1, 18); „V něm je přece vtělena všechna plnost božství.“ (Kol 2, 9–10).

S věrností Božímu slovu II. vatikánský koncil učí: „Nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení.“ (9). A dále „Ježíš Kristus, vtělené Slovo, člověk k lidem poslaný, mluví slova Boží ( J 3, 34) a dovršuje dílo spásy, které mu Otec uložil vykonat (srov. J 5, 36; 17, 4). Kdo vidí jeho, vidí i Otce (srov. J 14, 9). On tedy celou svou přítomností a tím, jak se projevoval slovy a skutky, znameními a zázraky, především však svou smrtí a svým slavným zmrtvýchvstáním a nakonec sesláním Ducha pravdy zjevení naplňuje, dovršuje a božským svědectvím potvrzuje, že totiž Bůh je s námi, aby nás vysvobodil z temnot hříchu a smrti a vzkřísil k věčnému životu. Křesťanské dílo spásy tedy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a nemůže už očekávat nové veřejné zjevení před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista (srov. 1 Tim 6, 14 a Tit 2, 13).“ (10)

Proto encyklika Redemptoris missio církev znovu vybízí, aby hlásala evangelium jako plnost pravdy: „V tomto definitivním Slovu svého zjevení se Bůh dal poznat nejplnějším možným způsobem. Zjevil lidstvu, kým je. Toto definitivní Boží sebe-zjevení je základním důvodem, proč je církev samou svou povahou misionářská. Nemůže než hlásat evangelium, tedy plnost pravdy o samotném Bohu, k jejímuž poznání nás Bůh uschopnil.“ (11) Proto pouze zjevení Ježíše Krista: „uvádí do našich dějin univerzální a konečnou pravdu, která podněcuje lidskou mysl k neustálému úsilí.“ (12)

6. Proto teorie o omezeném, neúplném a nedokonalém charakteru zjevení Ježíše Krista, které by bylo komplementární s tím, jež se nachází v jiných náboženstvích, odporuje víře církve. Takový postoj se může zakládat na představě, že pravda o Bohu nemůže být ve svém celku a úplnosti pochopena a vyjevena žádným historickým náboženstvím, ani křesťanstvím, ani Ježíšem Kristem.

Takové tvrzení je v zásadním rozporu s předešlými stanovisky katolické víry, podle nichž je plné a úplné zjevení spásného Božího tajemství dáno v Ježíši Kristu. Proto, přestože jsou Ježíšova slova, skutky a celé jeho historické dění limitováno coby lidské skutečnosti, je jejich subjektem božská osoba Vtěleného Slova „pravého Boha a pravého člověka“ (13). Z toho důvodu mají v sobě definitivnost a úplnost zjevení spásných Božích způsobů a to i tehdy, když hlubina božského tajemství samotného zůstává transcendentní a nevyčerpatelná. Pravda o Bohu není zrušena nebo redukována kvůli tomu, že je vyslovena lidskou řečí, právě naopak je jedinečná, plná a úplná, protože ten, kdo mluví a jedná, je vtělený Boží Syn. Proto od nás víra vyžaduje, abychom vyznávali, že vtělené Slovo v celém svém tajemství sahajícím od vtělení po oslavení je participujícím, avšak reálným zdrojem i naplněním veškerého spásného zjevení Boha lidstvu (14), a že Duch svatý, který je Duchem Kristovým vyučí v této „celé pravdě“ (J 16, 13) apoštoly a skrze ně celou církev.

7. Náležitou odpovědí na Boží zjevení je „poslušnost víry“ (Řím 16, 26, srov. Řím 1, 5; 2 Kor 10, 5–6), jíž se člověk svobodně svěřuje Bohu se vším, co je, tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh.“ (15) Víra je dar milosti: „Aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu.“ (16)

Poslušnost víry zahrnuje přijetí pravdy o Kristově zjevení, zaručené samotným Bohem, který je pravda sama (17). „Víra je především osobním přilnutím člověka k Bohu. Současně a neoddělitelně je to svobodné přijetí celé pravdy, kterou Bůh zjevil.“ (18) Víra tedy, jako „Boží dar“ a jako „Jím vlitá nadpřirozená ctnost“ (19) zahrnuje dvojí přilnutí: k zjevujícímu Bohu a Jím zjevené pravdě, vycházející z důvěry, kterou člověk má k Bohu, který promlouvá. Proto „musíme věřit jen a pouze v Boha: Otce, Syna a Ducha svatého.“ (20)

Proto je nutno důsledně se držet rozdílu mezi teologickou vírou a přesvědčením v jiných náboženstvích. Jestliže je víra přijetím zjevené pravdy na základě milosti, které dovoluje „pronikat tajemství způsobem, který dovoluje soudržné porozumění“ (21), pak přesvědčení v jiných náboženstvích je sumou zkušeností a myšlenek tvořících lidský poklad moudrosti a náboženských tužeb, které člověk shromáždil při svém hledání pravdy a podle nichž jednal ve svém vztahu k Bohu a Absolutnu. (22)

Současné teologické úvahy na toto rozlišení vždy nemyslí. Teologická víra (přijetí pravdy zjevené Jediným Bohem v Trojici) je pak často ztotožněna s přesvědčením v jiných náboženstvích, které je náboženskou zkušeností stále ještě hledající absolutní pravdu a stále postrádající souhlas sebezjevujícímu se Bohu. To je jeden z důvodů, proč se rozdíly mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími často redukují tak, jako by ani neexistovaly.

8. Objevuje se i hypotéza o inspirované hodnotě posvátných spisů jiných náboženství. Je jistě nutno uznat, že se v těchto textech vyskytují prvky, které de facto mohou být nástroji, s jejichž pomocí nespočet lidí v uplynulých staletích mohlo a i dnes může živit a udržovat svůj živý vztah s Bohem. Proto, jak již bylo uvedeno výše, II. vatikánský koncil o posuzování zvyků, předpisů a učení jiných náboženství učí, že „i když se v mnohém liší od vlastního učení církve, přesto často odrážejí světlo pravdy, která osvěcuje všechny lidi.“ (23)

Tradice církve ovšem vyhrazuje označení inspirované texty pro kanonické knihy Starého a Nového zákona, protože ty byly inspirovány Duchem svatým (24). Věroučná konstituce o Božím zjevení II. vatikánského koncilu přebírá tuto tradici a prohlašuje: „Svatá matka církev totiž považuje podle apoštolské víry všechny knihy jak Starého, tak Nového zákona se všemi jejich částmi za posvátné a kanonické, protože jejich původcem je Bůh, neboť byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého (srov. J 20, 31; 2 Tim 3, 16; 2 Petr 1, 19–21; 3, 15–16), a jako takové byly církvi předány.“ (25) Tyto knihy: „učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“ (26)

Nicméně Bůh, který chce k sobě v Kristu povolat všechny lidi a sdílet jim plnost svého zjevení a své lásky: „neopomíná svou přítomnost projevovat mnoha způsoby nejen jednotlivcům, ale i celým národům skrze jejich duchovní bohatství, jehož hlavním a podstatným projevem jsou jejich náboženství, třebaže obsahují mezery, nedostatky a omyly“ (27). Posvátné knihy jiných náboženství, které reálně řídí a vyživují existenci svých stoupenců, tedy přijímají prvky dobra a milosti v nich obsažené z tajemství Kristova.

II. Vtělený Logos a Duch svatý v díle spásy

9. V soudobém teologickém myšlení se často objevuje takový přístup k Ježíši z Nazaretu, který ho považuje za konkrétní, konečnou, historickou postavu, která božství zjevuje nikoli výlučně, ale komplementárně s jinými zjevujícími a spásnými postavami. Nekonečné, absolutní a poslední tajemství Boží by se tak mohlo lidstvu zjevovat mnoha způsoby a v mnoha historických postavách, Ježíš z Nazaretu by byl jednou z nich. Konkrétněji, podle některých z nich je Ježíš jednou z mnoha tváří, kterou Logos přijal v průběhu času, aby s lidstvem spásně komunikoval.

Dále bylo k ospravedlnění jak univerzality křesťanské spásy, tak skutečnosti náboženského pluralismu předpokládáno, že existuje ekonomie věčného Slova, která platí i mimo církev, nemá k ní vztah a doplňuje ekonomii vtěleného Slova. První z nich má větší univerzální hodnotu než druhá, omezená jen na křesťany, třebaže v druhé se může plněji projevovat Boží přítomnost.

10. Tyto teze jsou v hlubokém rozporu s křesťanskou vírou. Je nutno pevně věřit nauku víry, která učí, že Ježíš z Nazaretu, syn Mariin a jen on sám je Synem a Slovem Otcovým. Stejné Slovo, které „bylo na počátku u Boha“ (J 1, 2) se „stalo tělem“ (J 1, 14).V Ježíši „Kristu, Synu živého Boha“ (Mt 16, 16) je „vtělena všechna plnost božství“ (Kol 2, 9). On je „jednorozený Syn, který je v náruči Otcově.“ (J 1, 18), jeho „milovaný Syn, v něm máme vykoupení…v něm se rozhodla přebývat plnost sama, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“ (Kol 1, 13–14; 19–20).

První nicejský koncil, věren Písmu svatému a odmítaje mylné a omezující výklady, vyznal slavnostně svou víru takto: „Ježíš Kristus je Boží Syn, jednorozený z Otce, Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh u pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno bylo stvořeno, vše na nebi i na zemi. Pro nás lidi a pro naši spásu, sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal z mrtvých. Vstoupil na nebesa a přijde znovu, aby soudil živé a mrtvé.“ (28) Následujíce učení církevních Otců i chalcedonský koncil vyznává: „jeden a týž Syn, náš Pán Ježíš Kristus, týž v dokonalém božství a dokonalém lidství, týž pravý Bůh a pravý člověk…, jedné z podstaty s Otcem podle božství a jedné podstaty s námi podle lidství…, zrozený z Otce přede všemi věky podle božství a v těchto posledních dnech, pro nás a pro naši spásu, z panenské Bohorodičky Marie podle lidství“ (29).

Proto prohlašuje II. vatikánský koncil, že Kristus „nový Adam,… obraz neviditelného Boha“ (Kol 1, 15–21); je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou… Nevinný Beránek svobodně prolil svou krev, a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu, takže každý z nás může říci spolu s apoštolem: Boží Syn mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2, 20). (30)

Jan Pavel II. v tomto ohledu výslovně prohlásil: „Zavádění jakéhokoliv rozporu mezi Slovem a Ježíšem Kristem odporuje křesťanské víře… Ježíš je Vtělené Slovo – jedna a nerozdílná osoba…Kristus není nikdo jiný než Ježíš z Nazaretu, on je Slovo Boží, které se stalo tělem, pro spásu všech… Při objevování a oceňování mnohačetných darů – zvláště duchovních pokladů – jež Bůh svěřil každému národu nemůžeme tyto dary oddělovat od Ježíše Krista, středu Božího plánu spásy.“ (31)

Podobně odporuje katolické víře oddělování spásného působení Slova jako takového a působení Vtěleného Slova. Ve Vtělení se veškeré spásné působení Slova Božího vždy děje v jednotě s lidskou přirozeností, kterou přijalo, aby dosáhlo spásu pro všechny lidi. Jediná osoba Slova je jedním subjektem, který jedná ve dvou přirozenostech, lidské a božské. (32)

Proto teorie, které i po vtělení přičítají spásné působení Logu jako takovému v Jeho božství, konané „navíc“ nebo „mimo“ lidství Kristovo, nejsou slučitelné s katolickou vírou. (33)

11. Podobně je nutno pevně věřit nauku víry o jedinosti a spásné ekonomii chtěné Jedním Bohem v Trojici, jejímž zdrojem a středem je tajemství Vtělení Slova, prostředníka božské milosti na úrovni stvoření a vykoupení (srov. Kol 1, 15–20), který přivádí k naplnění všechny věci (srov. Ef 1, 10), který sám „se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 Kor 1, 30). Tajemství Kristovo má ve skutečnosti svou vlastní vnitřní jednotu sahající od věčného rozhodnutí v Bohu po parusii: „v něm (Kristu) nás již před stvořením světa vyvolil (Otec), abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ (Ef 1, 4); „On (Kristus) je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání“ (Ef 1, 11); „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ (Řím 8, 29–30).

Učitelský úřad církve, věrný Božímu zjevení, opětně potvrzuje, že Ježíš Kristus je prostředníkem a univerzálním vykupitelem. „Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak – jako dokonalý člověk – všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pána… vzkřísil jeho Otec z mrtvých, vyvýšil, umístil po své pravici a ustanovil soudcem živých i mrtvých.“ (34) Toto spásné zprostředkování zahrnuje také jedinečnost výkupné oběti Ježíše Krista, věčného velekněze (srov. Žid 6, 20; 9, 11; 10, 12–14).

12. Někteří také předkládají hypotézu o ekonomii Ducha svatého, která má mít širší záběr než ekonomie Slova vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného. I tento názor odporuje katolické víře, která spásné vtělení Božího Syna považuje za trojiční událost. Tajemství Ježíše, Vtěleného Slova, tvoří v Novém zákoně místo přítomnosti Ducha svatého a současně princip rozlévání Ducha na lidstvo nejen v mesiánské době (Sk 2, 32–6; J 7, 39; 20, 22; 1 Kor 15, 45), ale i před jeho příchodem do dějin (srov. 1 Kor 10, 4; 1 Pt 1, 10–12).

Tuto základní pravdu připomněl vědomí církve II. vatikánský koncil. Když koncil vysvětluje Otcův plán spásy pro celé lidstvo, velmi těsně spojuje Kristovo tajemství od samého počátku s tajemstvím Ducha (35). Celé dílo budování církve během staletí její Hlavou, Ježíšem, je chápáno jako činnost konaná ve společenství s Duchem (36).

Spásné působení Ježíše Krista v Jeho Duchu a skrze Něj sahá navíc i mimo viditelné hranice církve ke všemu lidstvu. Když koncil mluví o velikonočním tajemství, v němž Kristus k sobě i dnes připojuje živým způsobem věřícího skrze Ducha a dává mu naději na vzkříšení, prohlašuje: „To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci neviditelně působí milost. Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.“ (37)

Zde je tedy jasně vidět spojení mezi spásným působením Vtěleného Slova a působením Ducha, který uskutečňuje spásnou účinnost Syna, který se stal člověkem v životech lidí povolaných Bohem k jednomu cíli a to jak těch, kteří historicky předcházeli Vtělenému Slovu, tak těch, kdo žili poté, co vstoupilo do dějin: Duch Otce, přehojně daný Synem, je oživovatelem všech (srov. J 3, 34).

Církevní magisterium proto nedávno jasně a pevně zopakovalo pravdu o jedné božské ekonomii: „Přítomnost a činnost Ducha ovlivňuje nejen jednotlivce, ale i společnosti a dějiny, národy, kultury a náboženství… Kristus Vzkříšený působí nyní v lidských srdcích skrze moc Ducha… A je to opět Duch, kdo zasévá semena slova přítomná v různých zvycích a kulturách, která je připravují na plnou zralost v Kristu.“ (38). Spolu s uznáním historicko-spásné role Ducha v celém vesmíru a v celých dějinách lidstva (39) magisterium prohlašuje: Jeden a týž Duch působil ve vtělení, životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše a působí v církvi. Není proto alternativou ke Kristu, ani nezaplňuje jakousi prázdnotu, která podle některých prý existuje mezi Kristem a Logem. Vše, co Duch probouzí v lidských srdcích a dějinách národů, v kulturách a náboženstvích, slouží jako příprava evangeliu a může být pochopeno jen ve vztahu ke Kristu, Slovu, které se mocí Ducha stalo tělem, aby jako pravý člověk zachránilo lidstvo a přivedlo k naplnění všechny věci.“ (40).

Shrnuto, působení Ducha není ani vnější, ani paralelní k působení Kristovu. Je jen jedna ekonomie spásy jednoho Boha v Trojici, poznávaná v tajemství vtělení, smrti a vzkříšení Syna Božího, uskutečňovaná spolupůsobením Ducha svatého a rozšiřující se ve své spásné hodnotě k všemu lidstvu a celému vesmíru: „Nikdo proto nemůže vejít do společenství s Bohem, než skrze Krista působením Ducha svatého.“ (41)

III. Jedinost a univerzalita spásného tajemství Ježíše Krista

13. Předkládány jsou i teze popírající jedinost a spásnou univerzalitu tajemství Ježíše Krista. Taková tvrzení nemají biblickou oporu. Naopak, pravda o Ježíši Kristu, Božím Synu, Pánu a jediném Spasiteli, který skrze události svého vtělení, smrti a zmrtvýchvstání dovedl dějiny spásy, které v něm mají svou plnost a střed, k naplnění, musí být pevně věřena jako trvalá součást víry církve.

Nový Zákon tuto skutečnost jasně potvrzuje: „Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa“ (1 J 4, 14); „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1, 29). Petr, ve své řeči před sanhedrinem, v níž ospravedlňuje uzdravení muže s rukou chromou od narození, jež bylo vykonáno v Ježíšově jménu (srov. Sk 3, 1–8), prohlašuje: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4, 12). Sv. Pavel k tomu ještě dodává, že Ježíš Kristus je „Pánem všech“, „soudcem živých i mrtvých“ a proto „pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří“ (Sk 10: 36, 42–43).

Když Pavel sám píše křesťanům do Korinta, uvádí: „I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.“ (1 Kor 8, 5–6). Dále apoštol Jan píše: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (J 3, 16–17). V Novém zákoně je úzce spojen univerzální spásný Boží záměr s jediným prostřednictvím Kristovým: „[Bůh chce], aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny.“ (1 Tim 2, 4–6).

S tímto vědomím univerzálního daru spásy, nabízeného Otcem v Duchu skrze Ježíše Krista (srov. Ef 1, 3–14), přistupovali první křesťané k židovskému národu a ukazovali mu naplnění spásy, které překračuje Zákon. Současně, s týmž vědomím, konfrontovali pohanský svět své doby usilující o spásu skrze mnohost spasitelů. Toto dědictví víry bylo před časem připomenuto učitelským úřadem církve: „Církve věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z mrtvých, dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl odpovědět na své nejvyšší povolání; věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v němž by došli spásy. Věří též, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli.“ (42)

14. Je proto nutno pevně věřit jako pravdu katolické víry, že univerzální nabídka spásy Jediného Boha v Trojici je dávána a dosažena jednou provždy v tajemství vtělení, smrti a vzkříšení Božího Syna.

Pamětliva tohoto článku víry stojí dnešní teologie, ve svých úvahách nad existencí dalších náboženských zkušenosti a jejich významu v Božím plánu spásy, před úkolem bádat, zda a jakým způsobem mohou patřit historické postavy a pozitivní prvky těchto náboženství do Božího plánu spásy. Teologický výzkum má v této oblasti pod vedením učitelského úřadu rozsáhlé pole působnosti. II. vatikánský koncil přece prohlásil: „Jediné prostřednictví Vykupitele nevylučuje, nýbrž podněcuje rozličnou spolupráci tvorů, vyplývající z účasti na jediném zdroji“ (43). Obsah tohoto spoluúčastného zprostředkování může být hlouběji zkoumán, ale vždy musí zůstat v souladu s principem jediného prostřednictví Kristova: „I když různé druhy a stupně spoluúčastného zprostředkování nejsou vyloučeny, svůj smysl a hodnotu získávají výlučně z prostřednictví Kristova a nelze je považovat za paralelní nebo komplementární k němu.“ (44). Taková řešení, která by počítala se spásným Božím působením mimo jedinečné prostřednictví Kristovo, jsou proto v rozporu s křesťanskou a katolickou vírou.

15. Nikoli ojediněle je navrhováno, aby se teologie vyhýbala takovým pojmům, jako je jedinost, univerzalita, absolutnost, které vyvolávají dojem přehnaného důrazu na význam a hodnotu spásné události v Ježíši Kristu ve srovnání s ostatními náboženstvími. Ve skutečnosti je ovšem tento jazyk pouze výrazem věrnosti zjevení, protože představuje vývoj zdroje samotné víry. Společenství věřících od samého počátku rozeznávalo v Ježíši tu spásnou hodnotu, že jen on jako vtělený Boží Syn, ukřižovaný a vzkříšený; dává na základě poslání od Otce a v moci Ducha svatého zjevení (srov. Mt 11, 27) a věčný život (srov. J 1, 12; 5, 25–56; 17, 2) celému lidstvu a každé osobě.

V tomto smyslu lze říci a je nutno říci, že Ježíš Kristus má pro lidstvo a jeho dějiny význam a hodnotu, které jsou jedinečné a jediné, vlastní pouze jemu, výlučné, univerzální a absolutní. Ježíš je skutečně Božím Slovem, které se stalo pro spásu všech člověkem. Ve vyjádření vědomí této skutečnosti II. vatikánský koncil učí: „Boží Slovo totiž, skrze něž všechno bylo stvořeno, samo se stalo tělem, aby tak – jako dokonalý člověk – všechny spasilo a celé veškerenstvo znovu spojilo jako pod jednu hlavu. Pán je cíl lidských dějin, bod, v němž se sbíhají tužby dějin a civilizace, střed lidského pokolení, radost všech srdcí a naplnění všech jejich tužeb. Jeho vzkřísil Otec z mrtvých, vyvýšil a umístil po své pravici, jeho ustanovil soudcem živých i mrtvých.“ (45) „Právě tato jedinečnost dává Kristu absolutní a univerzální význam, jímž zůstává, přestože k nim patří, středem a cílem dějin: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, začátek i konec (Zj 22, 13)“ (46)

IV. Jedinost a jednota církve

16. Pán Ježíš, jediný Spasitel, ustavil nejen prosté společenství učedníků, ale založil církev jak o spásné tajemství: sám v církvi přebývá a církev v něm. (srov. J 15, 1 n., Gal 3, 28; Ef 4, 15–16; Sk 9, 5). Plnost Kristova spásného tajemství patří tedy také církvi nerozdílně spojené se svým Pánem. Ježíš Kristus je skutečně nadále přítomen ve své církvi a pokračuje ve svém díle spásy v církvi a prostřednictvím církve (srov. Kol 1, 24–27) (47), která je jeho tělem (srov. 1 Kor 12, 12–13, 27; Kol 1,18) (48). Proto, právě tak jako hlava a údy živého těla jsou sice nikoli stejné, ale přesto neoddělitelné, nelze Krista ani církev zaměnit či oddělit a spolu tvoří jednoho „celého Krista“ (49). Stejnou neoddělitelnost vyjadřuje Nový zákon zpodobněním církve jako Nevěsty Kristovy (srov. 2 Kor 11, 2; Ef 5, 25–9; Zj 21, 2, 9). (50)

Proto musí být, ve spojení s jediností a univerzalitou zprostředkování spásy v Ježíši Kristu, pevně věřena i jedinost církve jím založené jako pravda katolické víry. Právě tak jako je jeden Kristus, tak existuje jedno Kristovo tělo, jedna Nevěsta Kristova: „jedna všeobecná a apoštolská církev“ (51). Navíc, Pánův slib, že svou církev neopustí (srov. Mt 16, 18; 28, 20) a že ji povede svým Duchem (srov. J 16, 13) podle katolické víry znamená, že jedinost a jednota církve – spolu se vším co náleží integritě církve – nikdy nebudou chybět (52).

Od katolických věřících se požaduje, aby vyznávali, že mezi církví založenou Kristem a katolickou církví existuje historická kontinuita založená na apoštolské posloupnosti (53): „To je jediná Kristova církev… Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. J 21, 17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28, 18n.), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3, 15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ (54) Výrazem subsistit in chtěl II. vatikánský koncil harmonizovat dvě věroučná tvrzení: na jedné straně, že církev Kristova nehledě na všechna rozdělení mezi křesťany, nadále v plnosti existuje jen v katolické církvi a na straně druhé, že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy“ (55), tedy v těch církvích a církevních společenstvích, která dosud nejsou v plném společenství s katolickou církví (56). K nim je však třeba uvést, že „jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ (57)

17. Existuje tedy jediná církev Kristova, uskutečňující se v katolické církvi řízené nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním (58). Církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi (59). Církev Kristova je proto přítomna a působí i v těchto církvích a to přesto, že postrádají plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolické učení o primátu, které podle Boží vůle objektivně má a vykonává nad celou církví římský biskup (60).

Na druhé straně, církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Ovšem ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni, jsou křtem přivtěleni ke Kristu a jsou tak v jistém, třebaže ne dokonalém společenství s církví (62). Křest sám o sobě skutečně míří k plnému rozvinutí života v Kristu, skrze integrální vyznávání víry, eucharistii a plné společenství církve (63).

„Věřící křesťané si proto nemohou představovat církev Kristovu, jako by nebyla ničím jiným než sbírkou – rozdělenou, avšak jaksi jednotnou – církví a církevních společenství, ani nemohou zastávat názor, že dnes církev Kristova neexistuje nikde a je nutno ji chápat pouze jako cíl, o jehož dosažení musí usilovat všechny církve a církevní společenství.“ (64) Ve skutečnosti „prvky této již dané církve existují, spojené dohromady ve své plnosti v katolické církvi a bez ní v dalších společenstvích“ (65). „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“ (66)

Chybějící jednota mezi křesťany je nepochybně pro církev zraněním, ne v tom smyslu, že by byla zbavena jednoty, ale proto, že „se to brání úplnému naplnění její univerzality v dějinách“. (67)

V. Církev: Království Boží a Království Kristovo

18. Posláním církve je „hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království na zemi.“ (68) Církev je na jedné straně „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ (69) Je proto znamením a nástrojem království a je povolána království ohlašovat a ustavovat. Na druhé straně je církev „lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého“(70) a je proto „Kristovým královstvím, tajemně již přítomným“ (71) a tvoří jeho zárodek a počátek. Boží království má eschatologickou dimenzi, je skutečností přítomnou v čase, ale jeho plné uskutečnění nastane až završením nebo dokončením dějin (72).

Význam pojmů nebeské království, Boží království a království Kristovo není v Písmu svatém, u církevních Otců ani v dokumentech magisteria vždy zcela stejný, ani se vždy neshoduje jejich vztah k církvi, která je tajemstvím, jež nelze úplně obsáhnout žádným lidským pojetím. Proto mohou existovat různé teologické výklady těchto pojmů. Žádný z možných výkladů ovšem nesmí popírat nebo nějak vyprazdňovat důvěrné spojení mezi Kristem, královstvím a církví. Království, jež známe ze zjevení, nemůže být „odděleno ani od Krista ani od církve… Je-li království odděleno od Ježíše, není již Božím královstvím, které bylo zjeveno. Výsledkem je zmatení pojmu království, kterému tak hrozí, že bude zaměněn za čistě lidský či ideologický cíl a pokřivení identity Krista, který již nevypadá jako Pán, jemuž se jednoho dne musí vše podřídit (srov. 1 Kor 15, 27). Podobně nelze království oddělovat od církve. Je pravda, že církev není sama sobě cílem, jelikož je zaměřena k Božímu království, jehož je zárodkem, znamením a nástrojem. Přesto i když zůstává odlišená od Krista a království, je církev s Kristem i královstvím nerozlučitelně spojena.“ (73).

19. Konstatovat nerozlučitelný vztah mezi Kristem a královstvím neznamená přehlížet skutečnost, že Boží království – i pokud je zvažováno ve své historické fázi – není totožné s církví v její viditelné a sociální skutečnosti. Platí, že „působení Krista a Ducha mimo viditelné hranice církve“ (74) nelze vylučovat. Je proto nutno mít také na mysli, že „království znamená starost o všechny: jednotlivce, společnost i svět. Pracovat pro království znamená uznávat a podporovat Boží působení přítomné v lidských dějinách a proměňuje je. Budovat království znamená pracovat pro osvobození od zla ve všech jeho podobách. Krátce řečeno, Boží království je projevem a uskutečněním Božího plánu spásy v celé jeho plnosti.“ (75).

Při uvažování o vztahu mezi Božím královstvím, Kristovým královstvím a církví je nutno vyhýbat se jednostranným důrazům, jak k tomu dochází v případě „koncepcí, které vědomě zdůrazňují království a prohlašují se za soustředěné na království. Vyzdvihují obraz církve, která se nestará o sebe, ale naprosto se zaměřuje na svědectví a službu království. Je to, jak říkají, církev pro druhé, jako Kristus je člověkem pro druhé… Spolu s pozitivními rysy se v těchto koncepcích objevují i rysy záporné. Především mlčí o Kristu: království, o němž mluví, je teocentricky založené, protože podle nich nemohou Kristu porozumět ti, jimž chybí křesťanská víra, kdežto různé národy, kultury a náboženství jsou s to nalézt společný základ v jedné božské skutečnosti, ať už se jmenuje jakkoliv. Z téhož důvodu velmi zdůrazňují tajemství stvoření, které se odráží v rozmanitosti kultur a náboženství, ale mlčí o tajemství vykoupení. Navíc království, jak oni je chápou, končí v tom, že v něm je jen velmi málo místa pro Krista nebo se v reakci na zdánlivý eklesiocentrismus minulosti velmi podhodnocuje církev, a to také proto, že ji považují jen za znamení a to znamení nikoli prosté dvojznačnosti.“ (76) Tyto teze odporují katolické víře, protože popírají jedinost vztahu Krista a církve k Božímu království.

VI. Církev a ostatní náboženství ve vztahu ke spáse

20. Z výše uvedeného vyplývá několik bodů nutných pro teologické úvahy, zkoumající vztah církve a dalších náboženství ke spáse.

Především musí být pevně věřeno, že „tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16, 16; J 3, 5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou.“ (77) Tato nauka nesmí být stavěna proti univerzálnímu spásnému Božímu záměru (srov. 1 Tim 2, 4); „je nutno mít stále na paměti obě pravdy, konkrétně jak skutečnou možnost spásy v Kristu pro všechny lidi i nutnost církve pro tuto spásu.“ (78)

Církev je „všeobecnou svátostí spásy“ (79), protože svým stálým tajemným spojením se svou Hlavou, Spasitelem Ježíšem Kristem a v podřízenosti Jemu má v Božím plánu nezastupitelný vztah ke spáse každé lidské bytosti (80). Těm, kdo nejsou formálně a viditelně členy církve „je spása v Kristu přístupná díky milosti, v níž mají tajemný vztah k církvi. Ta je nečiní formálně součástí církve, ale osvěcuje je způsobem odpovídajícím jejich duchovní a materiální situaci. Tato milost pochází od Krista; je výsledkem jeho oběti a je udílena Duchem svatým“ (81) a má vztah k církvi, která „podle Otcova plánu má původ v poslání Syna a Ducha svatého.“ (82)

21. Co se týče způsobu, jímž spásná Boží milost – která je vždy dávána skrze Krista v Duchu a v tajemném vztahu k církvi – přichází k jednotlivým ne-křesťanům, omezil se II. vatikánský koncil na prohlášení, že ji Bůh dává „způsobem známým jen jemu“ (83). Teologové se snaží pochopit tento problém plněji. Jejich snahu je třeba povzbuzovat, protože jistě pomáhá lépe porozumět Božímu plánu spásy a způsobům jeho naplňování. Nicméně z toho, co bylo výše uvedeno o zprostředkování Ježíšem Kristem a o „jedinečném a zvláštním vztahu“ (84) církve a království Božího mezi lidmi – které je v podstatě univerzálním královstvím Krista Spasitele – je jasné, že by odporovalo víře považovat církev za jednu z cest ke spáse vedle těch, které tvoří jiná náboženství chápaná jako komplementární k církvi, nebo jí v podstatě rovná a to i když se o nich tvrdí, že konvergují s církví k eschatologickému Božímu království.

Různé náboženské tradice jistě obsahují a nabízí náboženské prvky, které pochází od Boha (85) a patří k tomu, co „Duch probouzí v lidských srdcích a dějinách národů, v kulturách a náboženstvích“ (86). Některé modlitby a obřady jiných náboženství jistě mohou sehrát úlohu přípravy pro evangelium tím, že jsou příležitostmi či pedagogickou pomocí k tomu, aby lidské srdce poznalo výzvu otevřít se Božímu působení (87). Nelze jim ovšem připisovat božský původ či spásnou účinnost ex opere operato, jak tomu je u křesťanských svátostí (88). Nelze navíc přehlížet, že jiné rituály, nakolik závisí na pověrách a jiných omylech (1 Kor 10, 20–1) tvoří překážku spáse (89).

22. Když přišel Spasitel Ježíš Kristus, chtěl Bůh, aby Kristem založená církev byla nástrojem spásy pro celé lidstvo (srov. Sk 17, 30–1) (90). Tato pravda víry neumenšuje upřímný respekt, který církev chová k ostatním světovým náboženstvím, současně však radikálně vylučuje mentalitu lhostejnosti „charakterisovanou náboženským relativismem, který vede k přesvědčení, že všechna náboženství jsou stejně dobrá“ (91).

Jestliže platí, že vyznavači jiných náboženství mohou přijmout Boží milost, je rovněž jisté, že objektivně vzato jsou v situaci mimořádného nedostatku ve srovnání s těmi, kdo mají v církvi plnost prostředků ke spáse (92). Ovšem, „všechny děti církve mají nicméně mít na paměti, že jejich vznešené podmínky nevyplývají z jejich vlastních zásluh, ale z milosti Kristovy. Pokud nedokáží myšlením, slovy a skutky odpovídat na tuto milost, nejenže nebudou spaseni, ale budou i přísněji souzeni.“ (93) Lze tedy chápat, že církev, podle Pánova příkazu (srov. Mt 28, 19–20) a tak, jak vyžaduje láska ke všem lidem, „hlásá a je povinna hlásat bez přestání Krista, který je cesta, pravda, a život (J 14, 6). V něm, v kterém Bůh smířil všechno se sebou (srov. 2 Kor 5, 18–19) nachází lidé plnost svého náboženského života.“ (94)

Poslání ad gentes si i v mezináboženském dialogu „dnes jako kdykoliv dříve uchovává svou plnou sílu a nezbytnost.“ (95) „Bůh skutečně chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy (1 Tim 2, 4), tedy Bůh chce spásu každého skrze poznání pravdy. Spása se nachází v pravdě. Ti, kdo jsou poslušni pobídek Ducha pravdy, jsou již na cestě spásy. Avšak církev, jíž byla tato pravda svěřena, musí vyjít vstříc naplnění jejich touhy a pravdu jim přinést. Protože věří v univerzální Boží plán spásy, musí být církev misijně aktivní.“ (96). Mezináboženský dialog jako součást misijního poslání církve je právě jednou z činností církve v její misii ad gentes (97). Rovnost jako předpoklad mezináboženského dialogu se týká rovné osobní důstojnosti stran dialogu, nikoli naukového obsahu a tím méně postavení Ježíše Krista – který je vtělený Bůh sám – mezi ostatními zakladateli náboženství. Církev, vedená láskou a respektem ke svobodě (98), musí být v první řadě oddána tomu, aby všem národům hlásala pravdu definitivně zjevenou Pánem a ohlašování nutnosti obrácení k Ježíši Kristu a připojení k církvi skrze křest a další svátosti pro plný podíl na společenství s Bohem, Otcem, Synem a svatým Duchem. Jistota o univerzálním spásném Božím záměru nijak neumenšuje, naopak posiluje povinnost a naléhavost hlásání spásy a obrácení k Pánu Ježíši Kristu.

Závěr

23. Tato Deklarace byla napsána se záměrem následovat v opakování a vyjasnění některých pravd víry příklad apoštola Pavla, který psal věřícím do Korinta: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal“ (1 Kor 15, 3). Postaveno před některé problematické a dokonce mylné návrhy je teologické myšlení vyzýváno, aby opět potvrdilo víru církve a přesvědčivě a účinně odůvodnilo její naději.

Při probírání otázky pravého náboženství otcové II. vatikánského koncilu učí: „Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28, 19–20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat.“ (99)

Kristovo zjevení bude stále „pravou hvězdou ukazující směr“ (100) v dějinách celého lidstva. „Pravda, jíž je Kristus, se prosazuje sama jako všestranná autorita“ (101). Křesťanské tajemství překonává všechny překážky v čase a prostoru a dosahuje sjednocování lidské rodiny. „Všichni jsou ze svých různých míst a tradic v Kristu povoláni, aby měli podíl v rodině Božích dětí… Ježíš ničí zdi rozdělení a tvoří novou a nepřekonanou jednotu skrze podíl na svém tajemství. Tato jednota je tak hluboká, že církev může se sv. Pavlem říci: „Nejste tedy již cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.“ (Ef 2, 19) (102)

Při audienci,

jež byla poskytnuta dne 16. června roku 2000 níže podepsanému kardinálovi,
prefektovi Kongregace pro nauku víry,
papež Jan Pavel II. se svou apoštolskou autoritou a pevným vědomím
zveřejnění této Deklarace,

přijaté na Plenárním zasedání Kongregace pro nauku víry,

schválil,
potvrdil
a nařídil.

JOSEF Kard. RATZINGER, prefekt

TARCISIO BERTONE, S.D.B., emeritní arcibiskup z Vercelli, sekretář

V Římě, v úřadu Kongregace pro nauku víry, 6. srpna 2000 – o svátku Proměnění Páně

Poznámky

1. První konstantinopolský koncil, Symbolum Constantinopolitanum : DS 150.

2. Srov. Jan Pavel II. encyklika Redemptoris missio, 1: AAS 83 (1991), 249–340.

3. Srov. II. vatikánský koncil, dekret Ad gentes a prohlášení Nostra aetate srov. též Pavel VI. apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi: AAS 68 (1976), 5–76; Jan Pavel II. encyklika Redemptoris missio

4. II. vatikánský koncil, deklarace Nostra aetate, 2.

5. Papežská rada pro mezináboženský dialog a Kongregace pro evangelizaci národů, Instrukce Dialog a hlásání, 29 AAS 84 (1992), 424; srv. II. vatikánský koncil Pastorální konstituce Gaudium et spes, 22.

6. srv. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55: AAS 83 (1991), 302–304.

7. Srov. Papežská rada pro mezináboženský dialog a Kongregace pro evangelizaci národů, Instrukce Dialog a hlásání, 9 AAS 84 (1992), 417 pozn.

8. Jan Pavel II:, encyklika Fides et ratio, 5 AAS 91 (1999), 5–88.

9. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 2

10. tamt. 4

11. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 5

12. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 14

13. Chalcedonský koncil, Symbolum Chalcedonense, DS 301; srov. sv. Athanasius De Incarnatione 54,3: SC 199, 458.

14. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 4

15. Tamt., 5

16. Tamt.

17. Srov. Katechismus katolické církve, 144.

18. Tamt., 150

19. Tamt., 153

20. Tamt., 178

21. Jan Pavel II., encyklika Fides et ratio, 13

22. Srov. tamt.. 31–32

23. II. vatikánský koncil, deklarace Nostra aetate, 2; srov. II. vatikánský koncil, dekret Ad gentes, 9 – kde se mluví o prvcích dobra přítomných „v jednotlivých obyčejích a kulturách národů”; věroučná konstituce Lumen gentium, 16 – zde se zmiňují prvky dobra a pravdy přítomné mezi ne-křesťany, je možné považovat za přípravu k přijetí evangelia.

24. Srov. tridentský koncil, Decretum de libris sacris et de traditionibus recipiendis: DS 1501; první vatikánský koncil, dogmatická konstituce Dei Filius cap. 2: DS 3006.

25. II. vatikánský koncil, Věroučná konstituce Dei Verbum, 11

26. Tamt.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace