Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Vážení,

...jestli si ještě ze svých středoškolských let pamatujete, CO vlastně DISPUTACE je, tak uvítám vaše ARGUMENTY, ANTITEZE a FAKTA, které vyvrátí - nebo také POTVRDÍ mých

PĚT ANTIKŘESŤANSKÝCH TEZÍ:


 
(podotýkám, že níže uvedené teze jsou ve filosofické a morální rovině - a nejsou zaměřeny proti KOMUKOLI, kdo vyznává víru na bázi židokřesťanské ideologie)

1. Křesťanství je náboženstvím vnitřně špatných lidí.

     Tzv. „Boží“ přikázání to dokazují. Koncipování jakéhokoliv přikázaní v podobě záporu implikuje, že pro toho, komu je přikazováno, je přirozeným konání opačné. V případě, že by tomu tak nebylo, je přikazování záporem zbytečné.
     Křesťanství bylo a je náboženstvím lůzy, která je obdařena těmi nejodpornějšími neřestmi a chorobami mravnosti. Krádeže, cizoložství, závist, křivé svědectví a vraždění jsou skutečnou povahou křesťanů – lůzy. Jen a jen proto jsou zapotřebí přikázání jako: „nepokradeš !, nezcizoložíš !, nezabiješ !“
     Vnitřně „dobrý a mravný“ člověk nemá potřebu vnější formulace mravních zákonů, zásad a nabádání k „dobru“ autoritou zvenčí, ať již „Bohem“ nebo knězem. Koná stále stejně, t.j. „mravně“. Naopak, člověk vnitřně „špatný“ potřebuje vnější autority, protože bez vnějšího protitlaku by konal „zlo“. K tomu ale většinou nemá ani mravní odvahu a tak se dává „dobrovolně“ manipulovat k všeobecně kladně přijímanému „dobru“.


2. Křesťanství je náboženstvím přetvářky a pokrytectví.

     Většinu dnešní křesťanské literatury tvoří blouznění o lásce k bližnímu a zdůrazňování její prvořadosti. Znovu – člověk, kterému je láska k bližnímu přirozeností - o tom nemluví, přesně tak jako běžně nehovoříme o jiných přirozeně lidských věcech, např. dýchání, činnost srdce, trávení, smyslové vnímání či myšlení.
     O těchto věcech ale hovoříme právě jen tehdy, když se v jejich funkci vyskytne porucha. A v tomto smyslu hovoří křesťané neustále o lásce k bližnímu. Oni totiž trpí chronickou poruchou přirozenosti lásky. Jejich přirozeností je totiž resentiment, touha po pomstě a nenávist ke všem "jinak smýšlejícím" či "jinak věřícím" bližním.


3. Křesťanství je náboženstvím vnitřně nenávidících.

     To dokazuje dnes přeexponovaná křesťanská potřeba odpouštět - a tvrzení, že odpouštění vyžaduje více síly jako nenávist.
     Opak je ale pravdou! Vnitřně „dobrému“ člověku je namáhavějším nenávidět. Přirozeným mu je odpouštět. Člověku vnitřně „zlému“ je mnohem obtížnější odpouštět. Přirozeným mu je totiž nenávidět. Křesťané usvědčují sami sebe - když tvrdí, že odpuštění viníkovi je aktem namáhavějším.


4. Křesťanství je náboženstvím degenerovaných.

     Nietzsche se nemýlil - a Jung nepřímo potvrdil jeho teze, když dokázal, že méněcenné psychické funkce pracují systémem „všechno nebo nic“, „bílé nebo černé“. Celé křesťanství je založené na tomto principu. Jakákoli jemnost v rozlišování mu chybí. Je vírou degenerovaných. Jemně diferencované, rozvinuté funkce totiž zvládají čím dál tím více jemnější nuance mezi „bílým a černým“.
     Křesťanství od svého vzniku nezaznamenalo žádný výraznější progres v rozlišování „dobra“ a „zla“. Je na úrovni psychické vyspělosti lidí žijících před dvěma tisíci léty. To však pro dnešek znamená – degeneraci.


5. Dnešní křesťanství je naivní pověrou.

     Dnešní všeobecně přijímaná dezinterpretace původního „křesťanství“ ignoruje většinu důležitých duchovních zákonů – nemluvě o ignorování „současného ducha času“. Protože je křesťanství už jen pověrou, bojí se všeho progresivního, co dokazuje jeho zbloudilost. Tak např. se katolictví bojí střízlivé – a nejen duchovní - vědy.
     Být dnes křesťanem je - intelektově - na stejné úrovni jako věřit, že modré deštníky přivolávají déšť. Dnešní křesťanská víra je vírou v chiméry a prázdné modly. Ó pardon, ne prázdné !
Vyplněné nafouklým egem JEJICH horlivého „uctívače“. Tedy vlastně... opravdu prázdné !