Hned po skončení koncilu se papež vydal na roční cestu po Francii. Po cestě navštěvoval velké feudály a snažil se je získat pro myšlenku výpravy. Již v průběhu koncilu se přihlásil hrabě z Toulouse - Raimond ze Saint - Gille, po něm také samotný bratr francouzského krále Hugo z Vermandois. Postavit pravidelné rytířské vojsko pro tak rozsáhlou výpravu nebylo tehdy snadnou záležitostí a vyžádalo si mnoho času.

Mnohem rychleji než rytířstvo reagovali prostí lidé - chudina a drobní rolníci. Jejich vůdcem se stal fanatický mnich zvaný Petr Poustevník. Rolníci prodávali svá políčka a nakupovali zásoby. S Petrem Poustevníkem v čele vyrazilo 12. dubna 1096 ze severní Francie na východ „vojsko chudých“, podle svědectví kronikářů cca 100 000 lidí (na tehdejší demografickou situaci v Evropě velmi značný počet).     
     Špatně zajištění a zásobovaní účastníci této výpravy pořádali cestou v mnoha evropských městech pogromy na Židy, k nimž byli podněcováni svými fanatickými vůdci - mnichy. Těmto pogromům padly za oběť tisíce židů, kteří se provinili jediným – byli Židy. Situace se ještě více vyostřila, když tito „křižáci“ dorazili na byzantské hranice - pod pevnost Bělehrad, kde jim došly potraviny a asi také ochota nakupovat si je u místního obyvatelstva. Vyhladovělí „křižáci“ začali plenit chudobné vesnice jižních Uher. Při přechodu přes řeku pod Bělehradem došlo ke krvavému konfliktu s byzantskou posádkou a poutníci vzali město útokem a pevnost dobyli.
     Byzantský císař Alexej dal tyto „první křižáky“ přemístit pod „policejním dohledem“ do Konstantinopole. Tam nedočkaví „křižáci“ zaútočili na nedalekou arabskou pevnost Nikáiu a byli na hlavu poraženi. Převážná většina z původních asi sto tisíc „poutníků“ zahynula – buď mečem v bitvách, nebo hladem, nemocemi a vyčerpáním…Do „Svaté země“ nedorazil živ ani jeden z nich…

     První dvě skutečná křižácká vojska se vypravila ze západní Evropy teprve roku 1096. Menší část vedená bratrem francouzského krále – Hugem - se plavila po moři do Konstantinopole. Daleko větší význam však mělo vojsko, které vyrazilo roku 1096 z Lotrinska. Mezi jejími veliteli stáli Godefroi z Bouillonu a jeho mladší bratr Balduin. Toto vojsko pochodovalo ke Konstantinopoli po souši přes Uhry. Před Konstantinopol dorazilo i další křižácké vojsko složené z Normanů. Na jednání s císařem Alexeiem byli vůdcové výpravy přinuceni ke složení lenní přísahy.

     První válečnou zkušeností křižáků se stal boj o seldžuckou předsunutou pevnost Nikáiu. Za pomoci byzantských obléhacích strojů bylo město rychle dobyto. Nikájský sultán však zmobilizoval své spojence a vytáhl proti křižákům. V následující bitvě použili Turci své oblíbené taktiky, která však na obrněné rytíře neúčinkovala. Turci podnikali rychlé výpady jízdními lučíštníky a po útoku se zase rychle stahovali. Šípy však nedokázaly prorazit těžká brnění křižáků. Když poté dostali křižáci příležitost zaútočit svou těžkou jízdou, sevřeným šikem rozdrtili tureckou lehkou jízdu. Území, kterým křižáci nyní procházeli, obývali ponejvíce ortodoxní Řekové nebo monofysitští Arméni, kteří je vítali jako osvoboditele.    
     Postup Kikílií pokračoval v několika oddělených proudech. 20. října 1097 stanuli křižáci před mohutně opevněným městem Antiochií. Dlouhé obléhání ukončil až příchod posil - byzantských obléhacích strojů a italského loďstva. Po pádu města do rukou křižáků se však pozice vyměnily - z obléhatelů se stali obléhaní. K městu totiž přitáhla silná turecká armáda pod vedením generála Koerbugha. Křižáci ale dokázali překvapivě zvítězit. Poté padlo další turecké město Edessa. Čím dále více se začínaly projevovat rozpory uvnitř křižáckého vojska, zejména o to, komu připadne dobyté město Antiochie. Křižáci se také názorově rozcházejí s Byzantskou říší. Hrabě Raimond se proto rozhodl postupovat samostatně podél moře dále na jih. Přistavní města nechával nedobytá a pouze podepisoval příměří s místními emíry. Dobyl však přístav Tortosu. 7. června 1099 křižáci stanuli před cílem své výpravy - Jeruzalémem.
     Dobýt město nebyl vůbec snadný úkol - svaté město bylo jednou z největších pevností své doby. Křižácké vojsko žíznilo před Jeruzalémem do té doby, než připluly zásobovací lodě s materiálem na stavbu obléhacích strojů. S jejich pomocí dokázali křižáci vniknout do města, kde započalo obrovské vraždění muslimů a Židů, drancování a loupení.

     Vládcem v Jeruzalémě se stal Godefroi z Bouilonu. Odmítl však královský titul a dále byl nazýván jako ochránce svatého hrobu. Fátimovci, vládnoucí v Egyptě, se nehodlali smířit se ztrátou Palestiny a vyslali proti křižákům vojsko. Křižákům se ho však podařilo porazit, čímž načas upevnili svou pozici. Po smrti Godefroie usedá na trůn první král jeruzalémský - Balduin I.
     Za jeho vlády dosáhlo Království jeruzalémské vnitřní stability a mnoha vojenských úspěchů. Mimo jiné bylo dobyto několik byzantských pohraničních pevností a pár pobřežních měst. Roku 1118 král onemocněl a zemřel. Za jeho nástupce byl zvolen jeho bratranec Balduin II., který dokázal udržet a upevnit državy dobyté jeho bratrancem. V drobné potyčce byl zajat Araby a v jejich zajetí strávil 2 roky. Po jeho smrti roku 1131 na trůn usedl manžel jeho prvorozené dcery - hrabě Fulko z Anjou. Fulko byl obratný státník a politik a tak léta jeho vlády byla naplněna prosperitou.
     Jeho smrt roku 1144 vyvolala v Jeruzalémském království velkou vnitřní krizi. Jeho nástupcem se stal jeho nezletilý syn Balduin III., za kterého musel vládnout regent. Království trápil zejména schopný turecký vojevůdce Imád ad-Dín Zengí, jehož vojska dobyla roku 1144 město Edessu.

     Pád Edessy vyvolal v Evropě velký rozruch, a když zároveň dorazili poslové z východu žádající o vojenskou pomoc, rozhodl papež Evžen II. roku 1145 o další křížové výpravě. Účast přislíbil francouzský král Ludvík VII. a německý král Konrád.

     Německé vojsko postupovalo přes Balkán do Malé Asie, kde bylo poraženo v bitvě U Dorylea. Zbytky vojska se připojily k francouzské výpravě. Ta se probila skrz Malou Asii a Kikílii do Jeruzaléma. Takto posílení křižáci vytáhli roku 1148 proti Damašku, ale potíže v zásobování vojska je donutily stáhnout se zpět. Po tomto neúspěchu se vůdci výpravy Ludvík a Konrád vrátili do Evropy. Celkově se výsledek druhé křížové výpravy vůbec nedá srovnávat s výsledkem té první. Nebylo dosaženo vlastně vůbec ničeho.
     Po příchodu nových křižáků se králi Balduinovi III. podařilo dobýt pevnost Askalon a byzantský Kypr. Nedlouho poté král ve věku 33 let náhle onemocněl a zemřel. Po něm na trůn nastoupil jeho mladší bratr Amaury. Ten zdokonalil vratký právní systém křižáckého státu vydáním sbírky zákonů Assies sur la ligece, ve kterém posílil postavení feudálů a zvýšil tlak na poddané. Roku 1167 zaútočil Amaury na Egypt a po vleklých bojích byl poražen.
     Dalším z nebezpečných arabských vůdců byl Saladin. Sjednotil arabský svět, a tak se křižácké státečky staly ostrovem zcela obklopeným jednotnou arabskou mocí. Amaury náhle umírá a zanechává za sebou nezletilého syna Balduina IV., za něhož musí vládnout regent Guy Lusignan. Když mladičký král zemře, Guy nastoupí na uprázdněný trůn. Hned započne shromažďovat veliké vojsko a ve snaze vynutit si rozhodující bitvu se Saladinem, vyráží s vojskem do pouště proti Saladinově vojsku. Křižáci žízní a jejich vojsko se zcela rozpadne při honbě za vodou.
     V bitvé, která následovala, byl zničen výkvět jeruzalémského rytířstva. V jediné bitvě, nazvané u Hattínu roku 1187 bylo ztraceno téměř vše, čeho kdy křižáci dosáhli. Křižácká města, která Saladin vzápěti oblehl se vzdávala jedno po druhém, mezi nimi i samotný Jeruzalém. Rozloha křižáckého panství byla zredukována pouze na úzký pás při pobřeží.

.

     V Evropě opět zavládl poprask a Fridrich Barbarossa začal organizovat novou výpravu na rok 1189. Byla zvolena cesta po pevnině. Vojsko prošlo Malou Asií, ale když Barbarossa při přechodu řeky Salef v Kikílii neprozřetelně utonul, většina vojska se vrátila domů. Jen Barbarossův syn Fridrich pokračoval v cestě. Brzy však následoval příkladu svého otce a umřel taky, což zapříčinilo úplný rozpad této křížové výpravy. Roku 1192 připlula další část výpravy vedená anglickým králem Richardem Lví Srdce a francouzským králem Filipem II. Křižákům se podařilo ovládnout řadu měst, ztracených po bitvě u Hattínu.
     Samotný Jeruzalém sice dobyt nebyl, ale vyjednáváním byl do něj zaručen přístup všem poutníkům. Po těchto úspěších se Richard a Filip vrací do Evropy. Králem znovu ustanoveného Jeruzalémského království se stal Richardův synovec Jindřich.