poslal Nepřihlášený Adventní procházka
Znám jedno místo mimo hluk a shon
V zoraném lánu stojí starý strom
a pod ním Boží muka
V létě tu šumí obilí a pták usedá
na malou chvíli, na kříže ramena.
Cesta sem nevede a v mysli mé pak padne věta,
že je tu právě zde nějaký ostrov,
snad konec světa
Cesta sem není - ani cesta zpátky
uprostřed bezcestí plynou tu pondělky, středy i pátky.
Ten starý strom si pamatuje časy roboty
když jako mladý dával lidem v poli stín.
Když bilo poledne a všichni obědvali s Ním.
Zde přehnal se čas,který bolí.
Čas,co srovná všechny prostory.
Však doba šedá časem jdoucí smazala pocit pokory
a zem tu odedávna z malých polí,
v jediné moře hlíny, kdos tu spojil,
všemu navzdory.
Snad pro vůni poražené země , pro pocit slávy.
Na podzim dojdeš sem strništěm se zbytky slámy.
Sám stojí starý strom a listí padá,
strom kříži pod ním třaslavý stín dává,
já náhle jasně slyším … v modlitbě slova dávno vyřčená.
A vidím dávnou dívku, jak polní kvítí klade, pod kříže ramena.
V zimě se sněhem brodím k tomu místu.
Klekám si k nohám rezavému Kristu
modlitba tichá plyne z úst.
Snažím se vrátit smysl tomu místu,
které tu v polích, dlouhý drží půst.
Vlasta 7.12.2000
