|
Právě je 280 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: rosmano Willy
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116540049 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Co v Bibli není
Vloženo Pátek, 10. květen 2002 @ 08:34:49 CEST Vložil: Spuntik |
poslal Nepřihlášený
Co v Bibli není!?
NEBEZPEČÍ TRADICE
Židovské tradice se často rozcházejí s židovským Písmem. Náboženská tradice,
lidské přídavky, deformace a výmysly nesvedly jenom Židy, ale i křesťany.
Nebezpečí tradice vězí v tom, že může vytlačit podstatu křesťanství a
nahradit Ježíšovu krev a kříž duševními, filozofickými a tělesnými rituály,
které nikdy nebyly učeny ani Pánem Ježíšem, ani apoštoly a v bibli o nich
není ani jediná zmínka. Spasený nesmí a ze srdce odmítá považovat jakoukoliv
tradici za spásonosnou. Tradice vznikly ze "sebespravedlnosti".
Nejsme však spaseni svou spravedlností, nemáme se čím chlubit. Křesťané
mají pozičně Kristovu dokonalost.
Tak jedinou obětí
(Ježíš)
navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to
i Duch Svatý... (Žid 10,14)
V těle křesťané
dokonalosti nedosáhnou, přesto se jí denním křesťanským růstem přibližují. Křesťan,
spoléhající třeba jen částečně na skutky a tradiční rituály, bud, odmítá
poziční dokonalost darovanou Pánem Ježíšem, nebo o ní neví, což je častější
případ. Takovému nezbývá nic jiného, než se soustředit na sebe místo na
dokončené Ježíšovo dílo. Čím víc se "sebespravedlivý" soustředí
na své "spásonosné" skutky a rituály, tím si víc uvědomí svoji
nedokonalost a bezmocnost.
Německý mnich Martin Luther
bojoval neustále se svým svědomím, které jej usvědčovalo z jeho duchovní
nedokonalosti. Neustálé "činění dobra" a meditace nepřesvědčily
jeho svědomí, jež signalizovalo zatracení. V zoufalství Luther odjel do
Říma, aby uhasil své svědomí sebepokutováním. Když se plazil po kolenou
po chrámovém schodišti, přemýšlel, zdali mu toto flagelantství přinese
duchovní mír a spásu, které tolik hledá. Náhle si připomněl:
...Spravedlivý z
víry
bude živ. (Řim 1,17)
Vtom si Luther uvědomil,
že žije z plazení po kolenou, že žije skutky, že se snaží vylepšit v Božích
očích svůj profil dobroty vlastní zásluhou. Luther se zvedl a s ním i
reformace, prodírající se již sto let k životu Wycliffem, Husem a dalšími.
Křesťanství se dostalo zpět do svých biblických kolejí.
Téměř stejný případ se
odehrál v dnešní době v USA. Jeden džezový pianista o sobě dobře věděl,
že je hříšník, a že bude souzen nepozemským soudem. Když po
zpovědi odčiňoval rozhřešení svým kolikátým otčenášem, také se zvedl a bez
jakékoliv biblické znalosti prohlásil: "Tohle je nesmysl." O
několik dní později přijal Pána Ježíše Krista do svého srdce.
Znovuzrození není členství
v určité denominaci, ani křest, ani přijímání, ani svěcení svátků, ani
vykonávání náboženských povinností, ani intelektuální pochopení křesťanství,
ani ortodoxnost víry, ani chození do kostela, ani modlení, ani čtení bible,
ani znalost biblických veršů zpaměti, ani bezúhonná morálka, ani dobrota,
ani cokoliv jiného. Znovuzrozený bude mít všechny výše uvedené znaky,
protože přijal Pána Ježíše Krista za svého osobního Spasitele, kaje se
z hříchu a obrátil se k Bohu z hloubi svého srdce jako malé, důvěřivé
dítě.
Amen, pravím vám, kdo
nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. (Mk 10,15)
TROCHU
HISTORIE
Než si rozebereme pohanské
zvyky, které se vplížily od třetího století do církve, připomeňme si historické
příčiny této duchovní tragédie. Křesťanství začalo v malých skupinkách
a rychle se vzmáhalo. Křesťané byli jednotní v Kristu, žili v bratrské
lásce a během prvních tří století byli pronásledováni a mučeni převážně
Římany. Posléze římský císař Konstantin vyhlásil náboženskou "svobodu"
a ustanovil křesťanství oficiálním náboženstvím. Tak se do církve nahrnulo
nespočetné množství pohanů, kteří do křesťanství zavlekli nebiblické,
pohanské praktiky. Církev, která je podle biblické definice Kristovo tělo,
sbor věřících, se stala organizací hierarchie vladařů císařské struktury.
Mnoho křesťanských skupin se s římskou církví rozcházelo v praktikách
vnitřní správy a vnějších ceremonií. A tak se pomalu "pravost"
křesťana začala posuzovat ne podle jeho oddanosti Pánu Ježíši, ale podle
členství v té či oné stranické organizaci. Tohle platí dodnes. Poněvadž
členství ve straně nespasí, nalézáme znovu- zrozené téměř v každém křesťanském
shromáždění. Přirozené, čím více je sbor věřících podřízen Božímu slovu,
bibli, tím více znovuzrozených obsahuje. Nikdo není spasen nebo zatracen
proto, že je členem u katolíků, protestantů, pravoslavných nebo jiných.
Každý znovuzrozený je spasen, protože duchovně náleží k jednomu tělu,
k jediné pravé církvi milosti Ježíše Krista, která přesahuje železné opony
denominací.
Tak jako tělo je jedno,
ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je
jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť' my všichni, ať Židé či Řekové,
ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a
všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. (1K 12,12-13)
Mnoho nebiblických, modlářských
rituálů je zakořeněno v dnešních církvích. Skutečně biblicky znovuzrozený
věřící je nikdy nesmí považovat ani za částečné výkupné, protože je plně
vykoupen Ježíšovou krví. S křesťanskými rituály, což je všechno kromě
křtu v dospělosti ponořením a jedení chleba a pití vína z kalichu při
památce (večeři) Páně, je to jako s již vzpomenutou křesťansko-židovskou
obřízkou.
Kdybych já
(Pavel),
bratří, dosud kázal že obřízka (rituál) je nutná, proč bych
byl vlastně pronásledován? Vždyť by tím bylo odstraněno pohoršen~ jímž
je kříž (byla by zapomenuta Ježíšova krev). Ti, kteří mezi vás
kvůli obřízce vnášejí neklid (požadují rituály), ať se rovnou vykleští
(stanou se plnokrevnými pohany)! (Ga 5,6.11.12)
Následující kapitoly v
krátkosti popíší všeobecně známé církevní koncepty, které jsou společné
v tom, že ani jeden není zmíněn v bibli, všechny pocházejí od pohanů,
ani jeden neučil Pán Ježíš a apoštolové, ani jeden nespasí, ani jeden
není evidencí znovuzrození, všechny vyprazdňují kříž a všechny odvádějí
od spásné Ježíšovy krve. Následující kapitoly v ničem nesnižují obdivuhodnou
a opravdovou morálně-občanskou statečnost katolíků, ani nevyzdvihují biblické
věřící, protože denominace nikoho nespasí. Následující řádky nejsou
útok, nýbrž láskou inspirovaný pokus o srovnání autoritativního Božího
slova s autoritativními nařízeními církevní hierarchie lidí. Kdo se hlásí
ke křesťanství, ten si svobodné zvolil - být Kristovým poddaným, nebo
poddaným lidských nařízení protestantismu, katolicismu, pravoslaví, nebo
křesťanských kultů. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům současně, tak to
stojí v bibli. Následující_ kapitoly nevyjadřují individuální víry katolických
věřících, ale plátně doktríny římsko-katolické hierarchie. Autor rád odvolá
cokoliv, jestliže mu kdokoliv dokáže, že se mýlí. Přídavky protestantismu
jsou stejně zhoubné.
MARIE
Z Marie se stala Boží
matka, prostřednice rozhodnutím efezského koncilu r. 431, ačkoliv bible
jasně učí, že jediný prostředník je Ježíš. Pán Ježíš nikdy neřekl já a
moje matka, ale vždy jen: "Já jsem ta cesta... dveře... nikdo nepřichází
k Otci než skrze mne." Přesto člověk, Lev XIII. v r. 1891 nadekretoval,
že nikdo nemůže ke Kristu jinak, než skrze Marii. V r. 1896 se z Marie
"úředně" stala prostřednice k prostředníkovi - Mediatrix. Kdyby
lidé četli bibli!
Je
totiž jeden Bůh a jen prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.
(1Tm 2,5)
Marie o sobě dobře věděla,
že potřebuje spasitele, jako každý hříšný člověk.
Duše
má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli... (L
1,46-47)
Pán Ježíš postavil každého
znovuzrozeného křesťana na roveň své matky - panny Marie.
Neboť
kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.
(Mt 12,50)
Přesto, člověk, Pius
IX,
v r. 1854 nadekretoval, že Marie se narodila bez dědičného hříchu. Poněvadž
...Bůh poslav Syna
svého v podobnosti těla hřícha (hříšného těla)... (Ř 8,3 -
kral.bible),
Marie musela být normálním,
hříšným, smrtelným člověkem. Od koho by Ježíš zdědil podobnost hříšného
těla? Kdyby se Marie odlišovala od ostatních lidí bezhříšnou podstatou,
Ježíš by nás ani nemohl spasit, protože by s námi nebyl propojen lidskostí.
Ježíš zdědil po své matce podobu normálního člověka, ale byl současně
Bohem po otci - Duchu svatém. Bible neučí, že Ježíš měl hříšné tělo, bible
učí, že Ježíš měl podobnost hříšného těla.
Další
člověk, Pius XII. v r. 1950 nadekretoval, že tělo panny Marie po její
smrti bylo vyneseno do nebe. Proto v některých krajích vytahují na provaze
sádrovou sošku Marie ke stropu kostela.
Jak je možné, že kult
matky s dítětem je tak silně zakořeněn v římské církvi? Více než dvě tisíciletí
před Kristem babylónští pohané zbožňovali sošky královny nebes a jejího
syna. Z Babylónu se tento kult rozšířil do nejzazších koutků Země. Původní
matka byla Semiramis, překrásná Nimrodova žena, která byla dokonalý vzor
bezuzdné rozkoše a prostopášnosti. Byla zbožňována jako Rhea, velká matka
bohů. Vyzvedla Babylón nad všechny národy a udělala z něj trůn modlářství
a "posvěcené" prostituce. Symbol nevěstky s kalichem v ruce
byla babylónská modla, kterou převzali Řekové a jejich Venuše držela kalich
rovněž. Římská církev přirozeně převzala tento symbol o něco později,
aby uspokojila pohany, kteří se Konstantinovým dekretem, ne vlastním srdcem,
stali "křesťany". V r. 1825 byla vyražena medaile s papežem
Lvem XII. na jedné straně a na druhé straně byl Řím symbolizovaný ženou
s křížem v levé a s kalichem v pravé ruce. Nápis "Sedet Super Universum"
znamená, že její trůn je nad celým světem. Nad celým světem, jak bible
učí, trůní přece Satan! Z Babylónu, protože z něj byly všechny národy
rozptýleny, zná matku s dítětem celý pohanský svět. V Egyptě jsou to Isis
a Osiris, v Indii Isi a Iswara, v Asii Cybela a Deoius, v pohanském Římě
Fortuna a Jupiter, v Řecku Irena s Plutem atd. V Tibetu, Číně a Japonsku
byli Jezuité šokováni, když nalezli matku s dítětem stejně zbožňovanou
jako doma. Šing Mu, matka Číny s dítětem v náručí a svatozáří by mohla
být bez sebemenší úpravy přemístěna do kteréhokoliv katolického kostela.
Italská "Madona" znamená "Má paní", což zdůrazňuje
Mariin "božský status". Člověk přece nemůže být bohyní! "Můj
Pán" je Bůh - Ježíš Kristus.
PAPEŽSKÝ
ÚŘAD
Papežská neomylnost ve
všech morálních a náboženských záležitostech je pohanského původu. Ježíš
neustanovil Petra hlavou církve, ani apoštolů, poněvadž Bůh něco podobného
výslovně zakázal.
On
(Ježíš) jest
hlavou těla - totiž církve. On je počátek a první zrozený z ,mrtvých -
takže je to on, jenž má prvenství ve všem. (Ko 1,18)
Pán Ježíš by nedal ani
otcovství, ani vůdcovství církve žádnému člověku, protože člověk je hříšný.
A nikomu na zemi nedávejte
jméno Otec: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani
si nedávejte říkat Vůdce: váš vůdce je jeden, Kristus. (Mt
23,9-10)
Svatý otec - papež i otec-farář
jsou tituly zapovězené Bohem. Slovo "patron" znamená také otec.
Kolik svatých, specializovaných patronů křesťané vzývají!
Líbání papežových nohou,
dnes více méně nahrazené li'báním prstenu nebo ruky, započalo r. 709.
Poddaní pohané povinně líbali nohy svým císařům. Petr, který je nebiblicky
římskou církví považován za prvního papeže naopak řekl, když pozdvihl
Kornelia padnuvšího k jeho nohám:
...vstaň, vždyť i já
jsem jen člověk. (Sk 10,26)
Co by Petr asi dnes řekl,
kdyby.uviděl ve vatikánské svatopetrské bazilice svoji sochu se slíbanými
prsty na nohách?
Papežova světsko-politická
moc začala r. 750. Pán Ježíš zakazoval takovou moc a sám ji odmítnul.
Ne tak bude mezi vámi:
kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. Tak jako Syn
člověka nepřišel aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život
jako výkupné za mnohé. (Mt 20,26.28)
Církev Pána Ježíše Krista
nemá vůdce ani otce, pouze služebníky. Čím je v církvi někdo větším, tím
poníženějším je služebníkem. Když Satan nabízel Ježíšovi moc nade všemi
královstvími světa, Pán Ježíš řekl:
"Jdi z cesty, satane,
neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného
uctívat. " (Mt. 4:10)
Před papežem, člověkem,
padají davy. V r. 1870 Pius IX. vyhlásil papežskou "neomylnost".
Protože "všichni zajisté zhřešili", jak bible učí, žádný člověk
nemůže být neomylný.
ZPOVĚĎ
Privátní zpověď, knězi
byla již za Innocenta III. r. 1215 zakořeněným a propracovaným systémem.
Až tridentský koncil r. 1551 zpověď knězi nařídil. Rozhřešení rozhodnul
kněz podle "stupně" hříchu. Úplně stejný systém měl Babylón,
který připoutal věřící ke knězi strachem před nadpřirozeným hněvem. Prodávání
odpustků, dnes již historická skutečnost, začalo r. 1190. Žádný člověk
nemůže odpustit, špína neočistí! Bible namnoha místech nařizuje, že každý
se musí zpovídat přímo Bohu. Celý 51. Žalm je nejlepším důkazem. Jenom
dva verše:
Smiluj se nade mnou,
Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování, zahlaď moje nevěrnosti,
moji nepravost smyj ze mne dokonale, očist' mě od mého hříchu. (G
51,3.4)
ZÁKAZ
BIBLE
Nejtemnější doba římské
církve, dnes částečně napravená, byla ustanovena na toledském koncilu
r. 1229. Bible byla vyhlášena zakázanou četbou. Tak zvaná "křesťanská"
církev zakázala jedinou učebnici - Boží slovo! Vždyť znovuzrozený musí
být obmýván slovem! Pán Ježíš i Pavel připomínali, že slovo má být čteno
každým. Proto byla bible napsána lidovým jazykem.
Usiluj o to, abys ses
před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydě~ protože správně
zvěstuje slovo pravdy. (2Tm 2,15)
Dnešní katolíci již smí
číst bibli, interpretace je však stále výsadou hierarchie.
INKVIZICE
Tak jako člověk nikdy
nemůže spasit, tak také nikdy nemůže zatratit, ať se o to pokouší po dobrém,
nebo zlém. Jestliže byl někdo převrácen na víru člověkem, nebo touto knihou,
je jisté, že není znovuzrozen. Znovuzrozený je obrácen k Bohu pouze Duchem
svatým, skrze svědectví Božího slova. Jenom Duch svatý může přesvědčit.
Přesto veronský koncil r. 1184 ustanovil násilím přesvědčující inkvizici.
MŠE
Mše se postupně vyvinula
v obětní obřad. Proto má římská církev obět'- hostii, obětní stůl-oltář,
i kněze, kteří zprostředkují obět' za lid. Kristovo obětování však bylo
nabídnuto pouze jednou a provždy, nemá být opakováno, pouze připomínáno.
Tak i Kristus byl
jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých... (Žid 9,28)
Kristus však přinesl
za hříchy jedinou obět', navěky usedl (odpočinul) po pravici
Boží. (Žid 10,12)
Jednou provždy dal svou
vlastní krev, a tak nám získal (před 2000 lety) věčné vykoupení.
(Žd 9,12)
Římské starozákonní pojetí
kněze a oltáře je v diametrálním rozporu s Novým zákonem. Každý novozákonní
odkaz na oltář jde buď zpět do starozákonní doby, nebo do budoucna. Ukřižováním
Bůh zrušil všechny oltáře, protože posledním oltářem byl kříž, na němž
nebyla obětována ani zvířata, ani kulatý oplatek, ale sám Bůh. Ukřižováním
Bůh rovněž zrušil starozákonní kněžství, usmrcování života. Poslední a
dokonalá usmrcená oběť byl sám Boží Syn.
...Ty (Ježíši) jsi kněz
na věky. Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy. A dále: Levitských
kněží muselo být mnoho, protože umírali a nemohli sloužit trvale. Ježíšovo
kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává na věky. Proto přináší
dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu... (Žd 7,21-25)
V souladu s novou smlouvou,
Novým zákonem, je každý křesťan spoléhající jen na Krista, knězem.
I
vy (křesťané)
buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým
kněžstvem a přinášeli duchovní (ne krvavé) oběti, milé Bohu pro
Ježíše Krista. (1 Pt 2,5)
Křesťanství není soukromá
záležitost, křesťanství je obětavá kněžská práce zvěstovat bližnímu spásu.
Mešní dogma
transubstanciace,
změny látkové podstaty, bylo nadekretováno Innocentem III. v r. 1215.
Kněz totiž o každé mši předvádí zázrak, promění oplatek v Kristovo tělo,
které jako by sní zaživa před očima věřících. Bible odsuzuje takovouto
absurdnost, protože přijímání má být vzácná upomínka Ježíšovy oběti.
Pak
vzal chléb,
vzdal díky, lámal (nevyráběl kulaté hostie) a dával jim se slovy:
"Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou
památku. " (L 22,19)
Pán Ježíš nemohl být chlebem,
když jej-sám lámal! On sice řekl: "Toto jest mé tělo...," což
je symbolické vyjádření, stejně jako... "Já jsem ta cesta..., já
jsem dveře...," přesto Pána Ježíše nikdo nepovažuje za silnici, cestu,
nebo dveře. Skutečné Ježíšovo tělo a krev křesťané přijali vírou.
Chléb a kalich již přijatou realitu
připomínají. Večeře Páně je druhé a po- slední Boží nařízení. Kostnický
koncil r. 1414 zakázal věřícím kalich. Bible učí podobojí.
Pak vzal kalich, vzdal
díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. " (Mt
26,27)
Uctívání hostie (oplatku)
bylo vynalezeno papežem Honoriem r. 1220. Římská církev poklekává před
bohem, který je udělán v pekárně rukama a umístěn v monstranci, která
má podobu boha-slunce.
MODLÁŘSTVÍ
Neuvěřitelné množství
modlářství a pověr se vetřelo mezi křesťany. Znamení kříže, uctívání sošek,
obrázků a reliktů bylo autorizováno r. 1787. Ošperkované kostry svatých
jsou vystaveny v mnoha kostelech. Dřevo z Ježíšova kříže, společně s bakelitovým
svatým Antoníčkem, je k mání na jarmarku a lidé se vrhají s nůžkami na
kobereček, po kterém přešel papež. Druhé Boží přikázání zní:
Neučiníš sobě rytiny,
ani (kral.) nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře
na nebi, dole na zemi... (2M 20,4)
ANDĚLÉ
Uctívání andělů a mrtvých
svatých začalo r. 320. Kolik andělských sošek a maleb zdobí kostely. Děti
začínají s "andělíčkem mým strážníčkem". Bible je však nesmlouvavá.
Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti
a uctívání andělů... Takový člověk se nedrží hlavy, Krista, z níž
celé tělo (církve), pevně spojené klouby a šlachami, roste Božím
růstem. (Ko 2,18-19)
Anděl nesmí být zbožňován,
protože je jen stvoření. Zbožňování andělů a mrtvých svatých je polyteismus
zavlečený do církve římskými pohany. Boží anděl není nikdy ženského rodu.
Zobrazení andělé jsou většinou mladé ženy s křídly. Ženy s křídly však
v bibli představují démony.
...Hle, vycházejí dvě
ženy. Vítr se jim opíral do křídel, měly totiž křídla jako čáp...
(Za
5,9)
SVATÍ
Kanonizace zemřelých svatých
papežem Janem XV. r. 995 je nebiblická, protože každý věřící, v jehož
srdci přebývá Pán Ježíš, je svatý. Každý, kdo v tomto okamžiku přijme
Pána Ježíše, je svatý a žádný člověk nebo organizace jej nemusí za svatého
vyhlašovat. Svatými se lidé stávají tím, že je osvítí Bůh. Člověk, i v
nejvyšší funkci, nemá moc jiného člověka svatým učinit, přijmout jej do
církve, ani jej z církve vyobcovat. Znovu- zrozený je nejen svatý, ale
i kněz a král.
Vy však jste rod vyvolený,
královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné
skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt
2,9)
ZEMŘELÍ
A OČISTEC
Modlení za zemřelé je nebiblický
přídavek papeže Gregora z r. 593. Milující křesťan se bez ustání modlí
za živé. Nikdo po smrti nepůjde do očistce, kde by měl druhou šanci.
...Každý člověk
jen jednou umírá, a potom bude soud... (Žd 9,27)
Slovo "očistec" není ani
jednou zmíněno v bibli. Bible nezná žádné místo, které by jen trochu připomínalo
očistec. Lidé žijí v jistotě nové Země a hořícího jezera bez jakékoliv
přestupní stanice.
Kdo má Syna, má živo~
kdo nemá Syna Božího, nemá život. (1J 5,12)
Znovuzrozený křesťan žije
v úplné jistotě očištění již zde na Zemi.
V tom jeho láska k nám
dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on
(čistý), takoví jsme i my v tomto světě. (1J 4,17)
CELIBÁT
Kněžský celibát byl nařízen
papežem Hildebrandem a Bonifácem VII. v r. 1079. Pán Ježíš ani apoštolové
svobodný stav kněžstva neučili. Naopak Petr, prý první papež, byl ženatý.
Když Ježíš vstoupil
do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce. (Mt 8,14)
Biskupové mají mít ženu
i děti.
Nuže, biskup má být
bezúhonný, žít s jednou ženou... Má dobře vést svou rodinu a mít děti...
(1Tm 3,2-4)
Bible celibát prorokovala.
Duch
výslovně praví, že v posledních dobách (doba
církve) někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými
naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí.
Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil... (1Tm
4,1-3)
MODLENÍ
DO PRÁZDNA
Růženec byl přijat Petrem
Hermitem r. 1090 z hinduismu a islámu. Počítání modliteb je pohanská praxe.
Buddhisté se modlí ve velkém za pomoci modlitebních mlýnků. Opakování
stejné modlitby dokola a její počítání není duchovní spojení s Bohem,
ale duševní a fyzická rutina.
Když ty se modlíš, vejdi
do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který
zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při
modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni
pro množství svých slov. Nebuďte jako oni, vždyť váš Otec ví, co potřebujete,
dříve než ho prosíte. (Mt 6:6-8)
SEDM
SVÁTOSTÍ
Doktrína sedmi svátostí,
z nichž pět je "spásonosných", byla potvrzena r. 1439. Pán Ježíš
však nařídil pouze dva symboly, z nichž ani jeden nepodmiňuje spasení.
První je křest.
Jděte ke všem národům
a získávejte mi učedníky, křtěte (ponořte) je ve jméno Otce i Syna
i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.
(Mt 28,19-20)
Druhý symbol je večeře Páně.
Když jedli, vzal
Ježíš chléb (ne sám sebe), požehnal, lámal a dával učedníkům se
slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo. " Pak vzal
kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni.
Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé
na odpuštění hříchů. " (Mt 26,26-28)
Tato svátost je římskou
církví zdeformována transsubstanciací.
POKŘIŽOVÁNÍ
Pokřižování bylo vypůjčeno
ve 4. století z mystického písmene "Tau" - T babylónského kultu
zbožňujícího Boha Tamúza, jenž byl zplozen bleskem. Ezechiel byl svědkem
zbožňování Tamúza židovskými ženami.
A přivedl mě do brány
Hospodinova domu, která vede k severu, a hle, sedí tam ženy a oplakávají
Tamúza. Řekl mi: "Viděl jsi, lidský synu ? A uvidíš ještě větší ohavnosti
než tyto. " (Ez 8,14-15)
Tamúz je ohavnost. Dodnes
však bezděky mnozí křesťané dělají tajemné babylonské klikyháky v podobě
písmene "T", bez prosté otázky - učil tohle Pán Ježíš?
ŘÁDY
Řády mnichů a jeptišek
byl.y vypůjčeny z Babylónu rovněž. Tato praxe se prodrala i do buddhismu
a mnoha dalších náboženství. Rozhodně nesnižujeme dobročinnou a humanitní
aktivitu těchto řádů. Kéž by věřící i nevěřící jiných denominací byli
stejně obětaví!
SVÁTKY
Vánoce byly okopírovány
z pohanského festivalu, který se konal 24. a 25. prosince na počest syna
babylónské královny Astarote. Tento festival byl nazýván Den dítěte. Bible
nikde neučí, že by se měl vzpomínat den Ježíšova narození. Nikde nestojí,
kdy se Ježíš narodil; biblické okolnosti však ukazují na pozdní léto.
Vánoční stromeček je pohanský
zvyk. Podle legendy, navečer 24. prosince byl bůžek Julog vhozen do stromečku,
z něhož pak padaly dárky bohů, přinášející štěstí lidem v novém roce.
Bible varuje Izraelce, aby nepodlehli tomuto pohanství.
To, čím se řídí národy,
je pouhý přelud dřevo poražené v Iese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou.
Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo
vratké. (Jr 10,3-4)
Velikonoce přišly z Východu,
z babylónského zbožňování královny nebes Astarote. Angličtina dodnes velikonocím
říká Easter, což je odvozeno od Astarote, stejně tak East nebo Ost - Východ.
Samuel nabádá Židy, aby přestali s pohanskými bohy.
Jestliže se chcete celým
srdcem obrátit k Hospodinu, odstraňte ze svého středu cizí bohy i
aštarty (Astarote), upněte se srdcem k Hospodinu a služte jenom
jemu. (1 S 7,3)
Na svátek královny nebes
- Astarote se pekly kulaté koláče se znamením kříže, což bylo babylónské
mystické znamení života. Jsou to naše mazance?
Jestliže pálíme kadidlo
královně nebes a přinášíme jí úlitby, cožpak jí bez vědomí svých mužů
pečeme obětní koláče, jimiž ji zpodobňujeme.,. (Jr 44,19)
Velikonoční vajíčka byla
rekvizitou tohoto pohanského festivalu. Podle báje ohromné vejce spadlo
z nebe do řeky Eufratu a ryby jej vykulily na břeh. Na vejce se slétli
holubi a vyseděli z něj Astarote, bohyni velikonoc. Velikonoční půst je
dodnes držen ďáblovými zbožňovateli v Kurdistánu, kteří jej znají z Babylónu,
stejně jako Řím. Pohanští Mexičané jej drží dnes jako kdysi starobylý
Egypt. Velikonoce i velikonoční půst byly zavedeny římskou církví r. 519.
Pravda, velikonoce oslavují dnes vzkříšení, přesto mají svůj původ v pohanství.
Nejsme proti svátkům vánočním
ani velikonočním. Neutěšujme však naši nábožensky založenou povahu svátky,
i když upřímně a sentimentálně prožitými, které nemají se spasením duší
nic společného.
PŘÍDAVKY
Přídavky romanismu k bibli
jsou nebezpečné, protože zkreslují původní slovo Boha. Lidé přijímají
přídavky slepé. Prostý, srozumitelný biblický verš odsuzuje.
K jeho slovům nic nepřidávej,
jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem. (Př 30,6)
Ave Maria byla přidána
r. 1508 a schválena Sixtem V. na konci 16. století. Tridentský koncil
r. 1545 vyhlásil jedno z nejtragičtějších dogmat, totiž, že tradice je
autoritativně rovna biblickému slovu. Tradicí je míněno lidské učení.
Farizejové rovněž spoléhali na tradici více než na své Písmo. Proto Židé,
svedeni svou tradicí, lidským učením, nevidí dodnes svého Mesiáše, Ježíše,
ačkoliv jejich Písmo o něm více než 300krát prorokuje. Mnoho křesťanů
svedených tradicí nezná svého Mesiáše ze stejných důvodů. Pán Ježíš lidské
učení tvrdě odsoudil, protože tradice anuluje Boží přikázání.
Marná je zbožnost, kterou
mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. Opustili jste přikázání
Boží a držíte se lidské tradice. A ještě řekl: "Jak dovedně rušíte
Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici. " (Mk 7,7-9)
Lidé na koncilech vymýšlejí,
přesto bibli věrný křesťan čte:
Dejte si pozor, aby
vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských
bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. (Ko 2,8)
Apokryfní knihy byly přidány
k bibli v Tridentu r. 1545, jako reakce na rostoucí protestanství. Kde
vzali tridenští odvahu?
...Kdo k ním
(slovům)
něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo
ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu
života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize. (Zj
22,18-19)
Tridentští mají na svědomí
také tohle: "Jestliže by kdokoliv řekl, že člověk je zbaven svých
hříchů a ospravedlněn pouze vírou, nechť jest pro- klet." Tímto výrokem
prokleli Ježíše i Pavla, ti učili pravý opak.
Milostí tedy jste spaseni
skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar, není z vašich skutků,
takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,8-9)
TRADICE
Krédo papeže Pia IV. bylo
úředně převzato r. 1560. Krédo biblických křesťanů je tedy o 1 500 let
starší. Biblický křesťan nemůže přijmout nic mladšího data.
Milovaní, velmi jsem
si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné
napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu
lidu. (Ju 3) Ale i kdybychom my (Pavel) nebo sám anděl z
nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali,
budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo
hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (Ga
1,8)
Svíčky, svěcená voda,
františci, olejové lampy, procesí, žehnání, fetiše, velkolepé chrámy...
jsou všechny pohanského původu. jak sám přiznává americký kardinál
Newman.
Pověra není víra!
SLOVO
K STŘEDOEVROPANŮM
Odklon romanismu od bible
je značný a hraničí s pověrčivostí. Zůstali jsme u něj déle, protože je
nám, středoevropanům, velmi blízký. I autor této knížky kdysi ministroval.
Nemůžeme popřít, že romanismus je v pod- statě křesťanské náboženství
s pevnou vírou v trojjediného Boha, neposkvrněné početí Ježíše Krista,
Ježíšovu smrt, pohřbení, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, odpuštění hříchů
skrze Kristovu krev a mnoha jiných základních biblických doktrín. Nezaměňme
však živého, s kříže sejmutého a vzkříšeného Spasitele za sošky, fetiše,
tradice, svátky, kosti, korále, modlářství, pověry, zbožňování lidí, poutní
místa, procesí, relikty, turínský rubáš, jesličky a ikony. Každá z těchto
věcí usmrcuje, je-li povýšena na úroveň živého Spasitele, Pána Ježíše
Krista. Znovuzrozený nezbožňuje rituály, věci nebo místa, znovuzrozený
zbožňuje živého Boha. Nenahraďme živého Spasitele hnutím za národní, sociální,
politickou a ekonomickou spravedlnost. Spravedlnost a svoboda je všeobecně
přímo úměrná číselné- mu poměru skutečných křesťanů k ostatním obyvatelům
země. Srovnejme severozápadní Evropu a USA s ostatním světem... Dnes už
i severozápadní Evropa s USA udržují dohasínající svobodu jen setrvačností.
Západ dojídá plody svých otců!
SEKTY
Nezmínili jsme se ještě
o temných doktrinálních hvozdech různých sekt, které jsou biblickému učení
vzdáleny na sto honů. Poslední dobou neustále přibývají a na neštěstí
získávají na popularitě. Vyjmenujme si jen ty základní.
Jehovovi svědci překroutili
bibli tak, že Ježíš není Bůh, ale stvoření, a že peklo neexistuje. Mormoni
jsou embryonální bozi, Bůh byl kdysi také člověk. Ježíš byl zplozen tak,
že vzkříšený Adam měl poměr s Marií. Ježíš je Luciferův bratr.
Unitáři proměnili bibli
v souhrn legend, mýtů a filozofických pojednání. Bůh je přírodní proces,
Ježíš je člověk. Člověk je v podstatě dobrý a spasí se tím, že se snaží
polepšit. Peklo unitáře uráží.
Křesťanští vědci - Christian
Science nejsou ani křesťané, ani vědci. Bůh není osobnost, ale princip.
Ježíš byl vynikající člověk. Jenom Bůh existuje, všechno ostatní je iluze.
Hmota není skutečná. Hřích, ďábel, smrt, neexistují. Apoštolové byli omámeni,
protože Ježíš na kříži vlastně nezemřel.
Mnoho jiných křesťanských
sekt se množí po světě. Moonisté jsou jedni z posledních. Všechny sekty
mají jedno společné. Ježíš není Bůh a člověk není moc hříšný, takže se
z problémů vyseká svou dobrotou.
LHOSTEJNOST
HUBÍ
Mnozí jistě namítnou -
vždyť někteří lidé za to nemohou, že byli svedeni, ohlupeni, nic jiného
přece neznali, nikdo jim nic jiného nepověděl! Nic nemůže být dále od
pravdy. Kolik nevěřících bere v pochybnost víru právě na základě přidaných
lidských tradic, které se jim zdají být nesmyslné. Právem nevěří, že Bůh
něco takového požaduje. Neznalost zákona neomlouvá před odsouzením. Mnozí
jsou upřímnými sektáři a věří všemu s nejupřímnějším srdcem. Kolik lidí
upřímně věřilo různým nacionálním a pokrokovým politickým stranám, které
přivodily národní katastrofy. Nedbalá záměna léku za jed usmrtí, přestože
pacient očekává vyléčení. Lidé nevědí, protože ignorují slovo Boha. Kdo
"maká", jak říká bible Kralická, ten najde! Lhostejný je vždy
náchylný přijmout bludy a nábožné opium lidstva, protože lidé neznají
Janovo varování:
...zkoumejte duchy,
zda jsou z Boha, neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa... (1J
4,1)
Když přijde dopis od milované
osoby, hltáme řádky, jsme nedočkaví, žijeme každým slovem, někdy známe
celé statě i nazpaměť, rozjímáme nad ním, protože máme osobní, láskyplný
vztah k pisateli. Nikdy bychom si takový dopis nenechali nikým překroutit
a i pravé tlumočení by nepostačovalo, mohly by nám uniknout detaily, slovní
hříčky, skrytá tajemství... Neučiníme-li Pána Ježíše v našem srdci prvním,
nikdy se nepotěšíme osobní zkušeností s jeho dopisem - biblí. Nikdy nepoznáme
pravdu a nebudeme spaseni. Nikdy se nedovíme, co jsme, proč jsme tady
a kam jdeme. Nikdy nepoznáme mír, vždy budeme otroci hříchu.
Většina lidí je svedena, protože
nemiluje Ježíše, není znovuzrozena, jak učí bible. Vztah mezi Bohem a
spasenými je skutečný. Bůh není potěšen formálností členských schůzí,
kde se láska pouze probírá. Bůh čeká na osobní lásku; nesentimentální
a sebeobětující. Nevěřme kdekomu! Přesvědčme se sami čtením a osobní
zkušeností. Přesvědčme se, zda řádky této knihy souhlasí s biblí. Hledejme!
S Pánem Ježíšem v srdci nás nikdo neokrade o prosté porozumění jednoduchých
vět. O bibli se odváží diskutovat i ti, kteří ji nikdy nečetli. Většina
věřících ji nečetla také. Proto Pán Ježíš řekl:
"Mýlíte se, neznáte
Písma ani moc Boží. " (Mt 22,29)
Dále se dočteme, že Bůh
...své vyvolené dokonale
připravil (poznáním písma) k dílu služby - k budování Kristova
těla (církve), až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání
Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy
plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem
kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a Istivým sváděním k bludu.
(Ef 4,12-14)
Položme
si nakonec dvě otázky:
l.
Kdybych v tomto okamžiku zemřel, byl bych spasen nebo ne?
2.
Jestliže jsme odpověděli "byl bych spasen", jak odpovíme Bohu
na otázku: "Proč tě mám, člověče, přijmout za syna?"
Odpovězme!
Jestliže jsme odpověděli v podstatě
jinak než: "Protože jsem na Zemi přijal Tvou milost vírou v zastupující
smrt Ježíše Krista, který mne očistil od všech hříchů", potom je
jisté, že nejsme jeho.
Ad HOnorum Jesum
Michal & ThMgr.Pavel
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: bolek v Pátek, 10. květen 2002 @ 11:42:11 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Drahý RomaneS a ostatní bratři katolíci. Je mi to velmi líto, ale k jednotlivým bodům, o kterých je zde řeč nemohu jinak, než říci Amen.
Zdá se mi, že jádro problému se nachází v tom, že zatímco protestanté argumentují jako jediným zdrojem a východiskem Biblí, vy k ní jako zdroj přidáváte i tradici a usnesení koncilů. V tom vidím ten nepřekonatelný rozpor. Pak samozřejmě vidíte vše v jiné perspektivě než protestanté. |
|
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: RomanS (orig@quick.cz) v Pátek, 10. květen 2002 @ 13:55:38 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) |
Milý Bolku,
neukvapuj se s tím amen. Vždyť v článku se to polopravdami jen hemží. Nebuď tak nekritický. Proč se nechat tak snadno strhnout bulvárním textem? Víš, když jsem tu inzeroval něco solidnějšího, ani o to nikdo nezavadil - snad jenom poznámkou, že šlo o jakýsi politický komplot.
Zkusme trochu poodstoupit.
Přebírám text Aleše Opatrného:
ROZDÍL V CÍRKVÍCH ?
Víra křesťanů z církví protestantských, evangelikálních, letničních, pravoslavných a katolické církve
se shoduje
v tom, že všichni vyznávají:
- Ježíše Krista jako Božího syna a jediného a nezbytného vykupitele člověka
- Nejsvětější Trojici - tedy jednotu Otce, Syna i Ducha svatého
- Starý a Nový zákon jako základní pramen víry
- křest jako cestu k začlenění do církve a k podílu na spáse
- víru jako nezbytnou odpověď člověka na Boží sebesdělení (zjevení)
se liší
v zásadě:
- v pohledu na Písmo, je-li totiž považováno za základní (katolíci, pravoslavní) nebo jediný (protestanté) zdroj obsahů víry
- v pohledu na význam nejstarší tradice, tedy nepsaného, ale žitého podání v církvi
- v počtu uznávaných svátostí
- ve významu církve a představených v nich
S tím ty ani já nic nenaděláme. Potože však stojíme na odlišných stranách, vyber si: buďto se na své straně zabarikáduješ a svět kolem bude potom jen vnitřní interpretací v rámci takto uzavřeného ghetta (viz text nahoře), nebo si půjdeš ten odlišný svět na vlastní oči prohlédnout (studium pramenů, osobní zkušenost).
Jinak, chce-li se kdo seznámit s druhým člověkem, nepůjde na pavlač poslouchat drby o něm, ale seznámí se přímo s ním.
PS: Jistě ti neuniklo, že jeden člověk "odjinud" se do toho tvého (vašeho) světa (byť to je jen virtuální vrcholek ledovce) odvážil otevřeně vstoupit |
|
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: bolek v Pátek, 10. květen 2002 @ 14:24:30 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Milý RomaneS,
vážím si toho, že ses odvážil vstoupit do našeho světa. Obdivuji tvoji odvahi a máš moje sympatie. Já nejsem tak vzdělaný ani odvážný, abych se vydal do vašeho světa. Vím, že by mě tam nikdo nešetřil. Poznal jsem, jak dovedou být někteří jízliví a bezohlední. Nechci, abys něco podobného pociťoval u nás. Doufám, že tomu tak není.
Na druhou sranu nemůžeme zavírat oči nad tím, že existují různé názory ani urážet se, když je slyšíme nahlas.
S tím Amen to myslím tak, že jsem si na základě mého poznání Bible, kterou opravdu považuji za jediný zdroj, odpověděl na výše uvedené body stejně. Vím, že namítněš: vždyť neznáš všecky informace, které mluví pro. Ano, neznám a vím, že pokud se mnou bude mluvit vzdělanější a školený diskutér, dokáže vyargumentovat na základě nepsané tradice cokoliv. Rozdíl mezi námi je i v tom, že u vás opravdu interpretuje Bibli jen hierarchie a vy ji přijímáte i s jejich argumenty. My si chráníme svobodu vlastního poznání a interpretace. Moje zkušenost říká, že Bůh mluví k lidem jednodušeji, než si myslíme. Komplikace vytváří jen člověk. (Tento výrok lze zamozřejmě různou argumentací zabít a zašlapat do země).
Nevím kdo je Aleš Opatrný, ale v textu má krásný protimluv:
Víra křesťanů z církví protestantských, evangelikálních, letničních, pravoslavných a katolické církve
se shoduje
v tom, že všichni vyznávají:
- Starý a Nový zákon jako základní pramen víry
se liší
v zásadě:
- v pohledu na Písmo, je-li totiž považováno za základní (katolíci, pravoslavní) nebo jediný (protestanté) zdroj obsahů víry
tady vidíš jak se dá ze slovíčkaření poplést hlava komukoliv.
Naše víra se shoduje v tom, že všichni vyznáváme Starý a Nový Zákon jako základní pramen a zároveň se neshodujeme: katolíci a pravoslavní je uznávají jako základní a protestané jako jediný pramen.
Nádherný příklad paradoxu: Když se chce, jde i to co nejde.
|
|
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: RomanS (orig@quick.cz) v Pátek, 10. květen 2002 @ 16:48:57 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Ó ne, Bolku, unáhlil ses. V tom textu žádný paradox není. Nechci věřit, že bys byl tak nechápavý - to není ve zlém ;-) vždyť i já si vážím toho, že jsi se mnou ochoten vést diskusi.
Ale třeba to jako hraní se slovíčky vnímají i ostatní zde, takže si to přeložme.
Pro katolíka (a pravoslavného) je tím základním zdrojem Bible a Tradice. Pro protestanty je základním zdrojem Bible. Tím společným - jedněm i druhým - je tedy Bible. Pro protestanty je tento základ jediným, pro katolíky nikoliv. V prvním se proto shodují, v druhém ne. Co je na tom k nepochopení, tedy paradoxního? To není hraní se slovíčky, ale vyjádření skutečnosti.
|
|
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: RomanS (orig@quick.cz) v Pátek, 10. květen 2002 @ 17:43:15 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Velmi zjednodušeně řečeno.
Více o tom v samostatném příspěvku "Evangelík o katolické věrouce" |
|
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: bolek v Pátek, 10. květen 2002 @ 17:44:00 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | No tak by se to taky dalo povrchně chápat (nic ve zlém:-))
Vycházím-li z více pramenů, pak jeden mohu nazvat základní. Vycházím-li z jediného pramene a žádný již nechci přidávat, pak zůstává stále jen jediným pramenem nikoliv základním. Základním by se mohl stát, pokud bych na něm chtěl stavět prameny další. To ovšem nemám v úmyslu. Dá se to tedy chápat i tak, že použitím slova "základní" u principiálně "jediného" podsouvám partnerovi podvědomý impuls cosi k onomu jedinému potenciálně přidat. V onom "základním" bude vždy rezonovat možnost přidávání dalších pramenu, aby "dílo nezůstalo nedostavěno při základech", oproti výlučnému pojmu "jediný" který tento výklad nedovoluje. Tvůj argument tedy shledávám slabým.
|
|
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: RomanS (orig@quick.cz) v Pátek, 10. květen 2002 @ 18:13:04 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Pokud ti správně rozumím, hledíš na věc pouze z vlastního pohledu - od něj však je možné abstrahovat - aniž bys přitom přišel o vlastní víru :)
Použil jsem nepřesné slovo - "zdroj". Zdroj je totiž jediný: Boží zjevení. Pro protestanty Boží zjevení promlouvá, je přenášeno, pouze Písmem, pro katolíky je tímto zprostředkujícím médiem i tradice. Z hlediska protestantů je katolický pohled (ohledně tradice), pouze přívažkem (lidskou nadstavbou) k jedinému - Písmu. Pro katolíky je však obojí - a teprve obojí - jediným nerozdílným "základem".
|
|
|
Re: Co v Bibli není (Skóre: 1) Vložil: RomanS (orig@quick.cz) v Pátek, 10. květen 2002 @ 18:16:27 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Pokud ti správně rozumím, hledíš na věc pouze z vlastního pohledu - od něj však je možné abstrahovat - aniž bys přitom přišel o vlastní víru :)
Použil jsem nepřesné slovo - "zdroj". Zdroj je totiž jediný: Boží zjevení. Pro protestanty Boží zjevení promlouvá, je přenášeno, pouze Písmem, pro katolíky je tímto zprostředkujícím médiem i tradice. Z hlediska protestantů je katolický pohled (ohledně tradice), pouze přívažkem (lidskou nadstavbou) k jedinému základu - Písmu. Pro katolíky je však obojí - a teprve obojí - jediným nerozdílným základem. |
|
|
|
|