(Hlas pravoslaví srpen-září 2003)

Svatý Nektarios dlouho hýčkal v mysli sen o založení monastýru, kde by strávil zbytek svého života. Skutečný monastýr, jak říkával, přibližuje ty, kteří v něm žijí, ke svatosti. Umožňuje jim sjednocení s Bohem. Skutečný monastýr – to je nejlepší kázání, ale zároveň je to veliké a těžké duchovní hrdinství. Vladyka si toto hrdinství vybral jako svůj životní cíl. A dosáhl jej. Dlouhá léta šetřil a ještě jako ředitel Rizanijské bohoslovecké školy koupil roku 1904 na ostrově Egina nevelký, starobylý, ale již velmi zanedbaný monastýr „Oživujícího pramene“. V tomto monastýru kdysi v byzantském období žila ctihodná Athanasia (její památku ctíme 19. srpna). Svatý Nektarios dal její jméno při postřižení jedné ze svých duchovních dcer, občanským jménem Averoth, která byla velmi vzdělaná a znala několik cizích jazyků. Určil jí proto na práci „poslušanije„ vedení písemností a archiv monastýru. Vladyka postupně monastýr obnovil a rozšířil. Mezi duchovními dcerami svatého Nektaria v Athenách vynikalo osm dívek, jež stále přicházely na jeho kázání a zpovídaly se u něj. Jednou je vzal ke zpovědi tehdy v Řecku velmi známý starec, otec Eusebios (Mathopulos), zakladatel pravoslavného křesťanského bratrstva teologů „Zoi“. Tehdy otec Eusebios psal znamenitou knihu „Předurčení člověka“. Když se dověděl, že jsou duchovními dcerami vladyky Nektaria, nadšeně jim řekl: „Choďte k Jeho Přeosvícenosti. Spočívá na něm Duch Boží“. Svatý Nektarios jim zase doporučoval: „Snažte se navštěvovat otce Eusebia, je to člověk Boží“. V té době žili takoví svatí otcové, kteří pracovali pouze pro slávu Boží a pro spásu člověka. Nikoliv, aby si získali na svou stranu přívržence. Nebylo mezi nimi závisti a jiných nepěkných obyčejů. Všech osm duchovních dcer vladyky Nektaria se stalo monaškami. Postřiženy byly v monastýru Svaté Trojice v Egině. První igumenou se stala slepá Xenie. Byla velmi ctnostná. Další igumena byla Filothea, příbuzná svaté Filothei Athenské, kterou Turci umučili roku 1680. Dnes je nebeskou ochránkyní Athen. Zpočátku požehnal vladyka pouze třem monaškám, aby odešly do jeho monastýru. Bylo to v období Velkého postu. Filothea k nim byla přísná. Určila jim k nocování místnost, kde zatékalo střechou. Sestry dostaly sklenice, aby mohly vylévat vodu. Denně měly k jídlu pouze hrníček kávy a kousek chleba. Bylo jim 19 až 20 let. Prosily, aby mohly bydlet v jiné místnosti a dostávat více jídla. Filothea jim odpověděla stroze: „Přišly jste přece do monastýru. Jak se stanete monaškami, budete-li mít vlastní vůli?“ Zanedlouho jedna zbožná žena v Athenách, která znala vladyku i sestry, uviděla ve snu klec, v níž se trápili tři ptáčci a marně se pokoušeli uletět. Pochopila, že sestry v monastýru strádají. Nakoupila chléb, chalvu, olivy a odjela do monastýru. Všechno dala sestrám. Později vyprávěla vladykovi, co tam viděla. Vladyka uznal, že to není v pořádku, a igumenou jmenoval Kassianu, jednu ze tří strádajících monašek. V té době byl vladyka Nektarios ještě ředitelem v Athenách. Život v obnoveném monastýru se snažil z dálky organizovat podle svatooteckých pravidel. Někdy byl hodně přísný, ovšem tak, jako milující otec, který chce vychovat děti k dobrému. Je to viditelné i z jednoho dopisu adresovaného monaškám: „Dostal jsem váš dopis a vidím, že se trápíte. Svědčí to o úrovni vašeho duchovního života a slabosti. Chtěl bych, abyste věděly: budu dělat vše, abych zachoval pravidla svatých otců, abych vás vychoval k obětavosti a trpělivosti. Přišel čas, abyste na sebe opravdu vložily břemeno mnišského života“. Všechny jeho dopisy směřovaly k dobru těch, jimž byly určeny. V jednom hovoří vladyka také o pravidlech, kterých se musí poslušnice přidržovat, aby se jejich život v monastýru stal lehkým, vytrvalým a smysluplným. „Pokud se jedná o tuto poslušnici, je nutno poznat, zda se dokáže zříci vlastní vůle a podřídit se přání jiných. Je-li obětavá, tichá a přijímá rady druhých. Může-li odolat pokušení a odpustit sestrám týž den. Zda si nepamatuje zlé. Pokud má tyto vlastnosti, držte ji v monastýru jako svou sestru“.

(Hlas pravoslaví říjen 2003)

Když přijel svatý Nektarios poprvé na Eginu, stala se neobyčejná příhoda. Na tomto ostrově žil chlapec Spiros. Byl posedlý. Se zavřenýma očima vykřikoval jakási „proroctví“, která někdy byla pravdivá, někdy ne. Když měl přijet vladyka Nektarios, seděl chlapec na náměstí se zavřenýma očima a křičel: „Jede k nám pentapolský metropolita, který spasí ostrov. Jede k nám svatý! Spasí nás! Jděte ho přivítat!“ Lidé Spirose poslouchali, ale nic nechápali. Zavolali místního faráře, otce Michaila, jenž vyslechl výkřiky nebohého Spirose ležícího uprostřed náměstí: „Svatý metropolita pentapolský přijíždí na náš ostrov! Spasí nás! Posílá ho sám Hospodin, neboť se slitoval nad naším ostrovem!“ Také o. Michail si tato slova nedovedl vysvětlit. Odešel k přístavu. Právě se blížil nějaký koráb s vlajkou na přídi. Znamenalo to, že mezi cestujícími je oficiální osoba. A skutečně. Na palubě byl metropolita pentapolský Nektarios. Otec Michail se s ním pozdravil a řekl: „Vaše Přeosvícenosti, nemůžeme si vysvětlit slova jednoho chlapce, která se týkají Vás.“ Vladyka se zeptal, oč se jedná. „Jeden chlapec stále tvrdí, že k nám jedete.“ Vladyka si přál chlapce vidět. Když přišli na náměstí, chlapec stále ještě ležel na zemi se zavřenýma očima a křičel. Vladyka Nektarios k němu přistoupil, udělal nad ním kříž a dotkl se jeho rtů. Spiros vstal, políbil biskupovu ruku a od této chvíle už víckrát „neprorokoval“. Vrátil se do školy, do níž pro nemoc nechodil, a pokračoval v učení. Když vyrostl, oženil se, zůstal na ostrově a žil se svou rodinou jako zbožný křesťan. Zvěst o chlapcově uzdravení se ihned roznesla po celém ostrově. Za vladykou začali přicházet věřící s různými problémy a nemocemi. Jeho uzdravující schopnosti uvěřila také jedna žena, která dlouhá léta trpěla krvácením. Lékaři jí nedokázali pomoci. Rozhodla se, že to udělá tak, jako ona žena v evangeliu. Čekala na jednom místě, až vladyka půjde kolem. Jakmile se tak stalo, přistoupila k němu a políbila lem jeho řízy. V tu chvíli se krvácení zastavilo. Za svatým Nektariem přišel také správce ostrova s několika ostrovany s prosbou, aby odsloužil moleben proti suchu, které postihlo ostrov. Svatý Nektarios jim slíbil, že příští neděli bude sloužit moleben v katedrálním chrámu. To znamená, že se budou všichni ostrované celý týden předtím postit, modlit se a připravovat tak, aby všichni společně mohli přistoupit ke svatému přijímání. V neděli pak po sv. liturgii byl sloužen moleben – a večer začalo pršet. Pršelo s krátkými každodenními přestávkami dva měsíce. Lidé proto nemohli pracovat na polích. Přišli znovu za vladykou a prosili o moleben za ukončení deště. „Děti moje, Hospodin ví lépe, co má dělat“, odpověděl jim. A skutečně. Za krátký čas deště ustaly, práce na polích mohly začít. Úroda byla toho roku neobyčejně bohatá…

Mnoho zvláštního se přihodilo, když se svatý Nektarios ubíral ke svému monastýru postavenému na výšině. Jednou cestou potkal svatého Dionysia Eginského, který byl kdysi na ostrově episkopem. V době setkání ležely jeho neporušené ostatky na ostrově Zakinthos. V Egině se zachoval malý chrám a kelie, v níž svatý Dionysios tehdy žil. „Čekám tě, Nektarie“, řekl mu. Vladyka pak za jeho zády uviděl člověka ve vojenské uniformě a tázal se: „Kdo je to, bratře?“ „To je Mina, také tu žije.“ Svatý Nektarios, který nepocházel z těchto míst, se po tomto setkání zeptal ostrovanů, zda-li tu mají chrám svatého Miny. Odpověděli mu, že hodně daleko je polozapomenutá rozpadající se kaplička sv. Miny, nad zálivem svaté Mariny, blízko městečka Mesagro. „Jak se tam dostanu?“, zajímal se svatý Nektarios. „Bude to moc těžké. Místo zpustlo, je obklopeno lesem a křovím. Nevede k němu žádná cesta, jsou tam jen hory.“ Dvě léta vladyka hledal kapličku svatého Miny. Když zjistil, kde by měla asi přibližně být, vypravil se do hor v doprovodu dvou sester, se svícemi, olejem do lampád a kadidlem. Kapličku našli. Byla neuvěřitelně maličká a velmi zanedbaná. Pastýři se v ní schovávali před deštěm a na podlaze si rozdělávali oheň pro zahřátí. Sestry s vladykou nalámali větve a zametli podlahu. Svatý Nektarios se dlouho modlil v oltáři. Když vyšel, pohlédl na nebe a ukázal někam stranou: „Tady jednoho dne bude ženský monastýr.“ Potom zpřesnil místo, kde bude monastýr vybudován. Sestry pochybovačně namítly: „Vladyko, přece víte o monastýrech vše. Jak by mohl být zde, v takové nepřístupné pustině bez vody?“ Přesto za čtyřicet let byl právě na tomto místě postaven monastýr svatého Miny. Nějaký zbožný křesťan daroval onen pozemek jeromonachu Amfilochiovi, který monastýr založil. Postupně přicházely monašky. Brzy vyrostl krásný chrám. Ještě v době, kdy sestry pokračovaly ve sbírce na další části monastýru, nečekaně přijeli čtyři lidé. Jedním z nich byl metropolita, který miloval svatého Minu. Narodil se totiž v místech, kde světec přijal mučednickou smrt. Dodal rodícímu se monastýru sumu potřebnou k ukončení stavby… Svatý Nektarios byl v Egině často poctěn „viděním“ svatého Miny. Jednou zvečera poslaly sestry poslušnici, aby sdělila vladykovi, že je trapéza už připravena. Ta uviděla vladyku, jak beseduje s nějakým důstojníkem. Nechtěla je rušit. Monaškám vysvětlila, proč nemohla vzkaz vyřídit. Poslaly ji znovu. Host právě odcházel. Poslušnice pozvala vladyku k trapéze a tázala se ho, kdo byl ten důstojník v zářící uniformě. „Ty jsi ho také viděla“, podivil se vladyka. Přiložil prst ke rtům: „Byl to svatý Mina. Ale nikomu to neříkej.“ Svatý Nektarios byl velkým ctitelem svatého Miny, neboť přijal na ostrově Chiosu službu diákonskou právě v chrámu jemu zasvěceném. Dnes monašky ve zmíněném monastýru, jehož vznik svatý Nektarios předpověděl, ctí svatého Minu a zpívají mu tropary a písně, které studují z vladykových rukopisů. Svatý Nektarios měl totiž kromě bohosloveckého a filozofického vzdělání také vzdělání hudební. Složil třicet písní ke svátkům Narození Páně, Zjevení Páně, Pasše a 154 poetických hymnů věnovaných přesvaté Bohorodici… Když dělníci stavěli budovy monastýru Svaté Trojice, brali vodu ze studny jednoho vesničana. Ale vody bylo málo. Majitel studny jim to zakázal. Tehdy svatý Nektarios přišel ke studni a začal se modlit. Studna se naplnila vodou až po okraj. Majitel byl natolik naplněn bázní Boží, že věnoval studnu rodícímu se monastýru. Stavba utěšeně pokračovala. Jednou vladyka před výplatou týdenní mzdy dělníkům přistoupil s pláčem k ikoně přesvaté Bohorodice a ukázal Jí prázdné kapsy. Uviděla to jedna monaška a osmělila se ho oslovit: „Co se stalo, vladyko, že jste tak smutný?“ „Jak bych nebyl. Dnes je čtvrtek, v sobotu mám zaplatit dělníkům a nemám z čeho!“ V sobotu uviděla táž monaška, že se k monastýru blíží chlapec s oslíkem. Přivezl dar: pytle mouky od bratří Panoriů, majitelů obchodu v Athénách. Poslíček chtěl ještě mluvit s vladykou. Přinesl mu obálku jako další část daru. Bylo v ní 200 drachem. V té době se platily dvě drachmy za jeden pracovní den. Mzda byla na poslední chvíli zajištěna. Vladyka sezval monašky a odsloužil děkovný moleben… V roce 1917 byl vydán zákaz dovozu potravin do Řecka. Monašky si chtěly pořídit zásoby nejnutnějších potravin, aby nenastal v monastýru hlad. Poprosily o vladykovo požehnání a radu. Sv. Nektarios jim řekl: „Pokud uděláte to, co jste si usmyslely, bude v monastýru opravdu hlad.“ Bez požehnání proto nekoupily žádné zvláštní zásoby. Přesto monastýr neměl nouzi. Naopak v těžkých válečných letech ještě pomáhal všem, kteří pomoci potřebovali.

(Hlas pravoslaví listopad 2003)

V monastýru, který svatý Nektarios založil, se dodržovala přísná mnišská pravidla. Vladykův mladý přítel, otec Amfilochios Makris, když hodlal vybudovat monastýr na ostrově Patmos, tázal se svého staršího druha, jaká pravidla má pro svůj monastýr vybrat. „Evangelium“, odvětil svatý Nektarios. Chtěl, aby sv. Evangelium vešlo do praxe, do života monachů. Avšak velmi ctil rovněž odkaz svatých Otců. Podle dávných pravidel měli např. muži zakázáno vstupovat do ženských monastýrů. Jednou za vladykou přišel jeho blízký přítel a spolupracovník Kostas Sokopulos, aby projednal neodkladnou záležitost. Monašky stály v chrámu. Host prošel chrámem a vstoupil bočními dveřmi do oltáře. Když bohoslužba skončila, řekl mu sv. Nektarios: „Budeš-li se tak procházet po chrámu za přítomnosti monašek, raději za mnou nechoď.“ Pravidla zavedená sv. Nektariem byla velmi přísná. Jednou vladyka požehnal poslušnici, aby vzala několik děvčat, jež navštívila monastýr, a šla s nimi zazpívat paschální tropary do kapličky v horách. Děvčata nadšeně zpívala. Najednou si monaška zakryla dlaněmi oči a sklonila hluboko hlavu. Chrámem prošel neznámý muž. Poslušnice se skryla před jeho pohledem, jak byla naučena z monastýrského řádu. Dnes už se tato přísná pravidla nedodržují… Sám vladyka Nektarios žil příkladným asketickým životem. Učil se u sv. Arsenie Velikého. Byl velmi pokorný a dobrosrdečný, měl čistou duši. Nikdy nikoho neodsuzoval, nikomu se nemstil. Všem žehnal. I když v jeho monastýru byl přísný řád, panovala v něm pohoda beze sporů, hádek a nespokojenosti. V promodleném monastýrském prostředí neměl neklid světa místo. Jednou igumena Kassiana odbyla nelaskavě sestry. Zaslechl to vladyka, zavolal igumenu a vytkl jí nevhodné chování a uložil čtyřicetidenní půst. Svatý Nektarios plnil v monastýru povinnosti kněze. Nikdo jej nezastupoval. Sloužil vroucně, oddaně. Kromě kněžských povinností měl pentapolský metropolita v monastýru mnoho jiných úkolů. Během dne pomáhal dělníkům, obědval s nimi, čistil monaškám boty. Když monašky spaly, zametal dvorek, uklízel chodby a toalety. Ukládal si ty nejtěžší úkoly. Staral se o sad, ryl, zaléval zahradu. Vodu musel nosit zdaleka. Mezi řádky kopal zavodňovací kanálky. Jednou se tázal slepé monašky: „Je ten kanál dost hluboký?“ Ona opatrně vložila nohu do výkopu a řekla: „Ještě trochu hlouběji, vladyko“. „Jak poroučíš, igumeno.“ A vladyka kopal dál. Když se stavěly kelie, sám nosil těžké kameny. Otec Filotheos Zervakos (později známý řecký duchovní učitel – starec) rád vzpomínal na svoji první návštěvu u svatého Nektaria. Cestou do monastýru spatřil jakéhosi monacha v slaměném klobouku, který pracoval na poli. Byl horký srpnový den. „Potřeboval bych mluvit s vladykou“, oslovil jej. „Jdi do monastýru, tam ho najdeš“, odvětil monach. Filotheos trpělivě čekal. Najednou uviděl monacha, s nímž hovořil na poli. Monach vstoupil do domku, umyl se, učesal se, nasadil si skufii, pozdravil a řekl: „Já jsem vladyka Nektarios“.

Svatý Nektarios kromě toho, že těžce pracoval v monastýru, psal za dlouhých zimních večerů hluboké bohoslovecké knihy. Jeden z nejdůležitějších jeho teologických spisů byl věnován problematice rozkolu z roku 1054 a nazývá se „O rozkolu“ (dva díly vydané v Athénách 1911 a 1912). Autor v ní dokazuje, že západní křesťané odstoupili od původní křesťanské víry. Vladyka bojoval ze všech sil o to, aby ochránil pravoslavnou církev před vlivem novodobých římskokatolických článků víry. Viděl nebezpečí, kterým ohrožovalo západní křesťanství pravoslavné věřící. Zejména se podrobně zabýval dogmatem o bezhříšnosti a neomylnosti římského papeže. (Doplňující poznámka Libora Halíka: Pravoslavní teologové, včetně světců, ale i protestantští teologové, se celá staletí domnívali a domnívají, že existuje katolické dogma o bezhříšnosti papežů. Takové dogma však, pokud jsem dobře informován, v katolické teologii neexistovalo a neexistuje. Pokud by existovalo, bylo by bludem přesně tak, jak to říká sv. Nektarios:) „To, že se římský papež považuje za bezhříšného, je velký omyl. Článek víry o bezhříšnosti papeže znevažuje všeobecné sněmy, podrývá jejich autoritu, vydává je za nedostačující. Tím oslabuje víru křesťanů. Máme-li považovat římského papeže za prvního, co lze tedy říci o Janu Bohoslovu, který byl Kristovým nejmilejším učedníkem? Koho budeme nazývat prvním a koho druhým? A jak budeme označovat a počítat následovatele apoštola Petra? Kam zařadíme v tomto případě Anikitu, Klimenta – tyto skutečné spolubojovníky apoštola Petra? Papežové usilovali o moc a slávu. Otázka bezhříšnosti římského papeže neodpovídá zásadám Evangelia. Úctu k Bohu zaměnili západní teologové úctou k člověku – v našem případě k římskému papeži. Ten podle jejich víry je zástupcem, vikářem Božím na zemi…“

Svatý Nektarios napsal za svůj život mnoho dalších teologických prací. Jmenujme některé z nich: – Ekumenické sněmy Kristovy církve, Athény 1892 – O zjevení Božím ve světě, Athény 1892 – Péče o duši, Athény 1894 – Lekce křesťanské etiky, Athény 1897 – Lekce pastýřského bohosloví, Athény 1898 – Pravoslavná svatá Katecheze, Athény 1899 – Christologie, Athény 1900 – Studie o nesmrtelnosti duše, Athény 1901 – Studie o svatých ikonách, Athény 1902 – Studie o pokání a zpovědi, Athény 1904 – Studie o svaté Tajině Eucharistie, Athény 1904 – Historická studie o ustanovených postech, Athény 1905 – Dvě studie: A. O jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi, B. O svaté Tradici, Athény 1913 – Historická studie o čestném Kříži, Athény 1914 – Studie o svatých Tajinách, Athény 1915 – Božská liturgie svatého a všechvalného apoštola a evangelisty Marka, 1955 – Dále složil a vydal tropary a hymny k oslavě přesvaté Bohorodice (Athény 1907) a hymny k oslavě Trojjediného Boha (Athény 1909). Napsal desítky hlubokých pastýřských listů. Vladyka často pracoval do rána. Pak zhasl stolní lampu a odešel na bohoslužbu.

(Hlas pravoslaví prosinec 2003)

U svatého Nektaria se zpovídaly také osoby duchovní i světské z Athén a Pirea. Ke všem svým duchovním dětem byl přísný, ale vždycky se dovedl vcítit do problému zpovídaného i okolností, které jej ovlivňovaly. Radami provázenými vroucími modlitbami zachránil mnohé. Všem ukazoval správnou životní cestu. Byl obdařen jasnozřivostí a měl prorockého ducha. Uveďme některé příklady. Otec Filotheos Zervakos se rozhodl po vojenské službě odejít do monastýru. Vladyka Nektarios mu poradil jeden monastýr na ostrově Paros, ale on nesouhlasil. Chtěl jít na Svatou horu Athos. „Jdi, když chceš, stejně se vrátíš na Paros“, řekl mu vladyka. Otec se vypravil s jedním přítelem na Svatou horu. Po cestě se poklonil sv. Dimitriji Soluňskému na místech jeho mučednické smrti. Turci, kteří v té době ještě vládli v severním Řecku, považovali poutníky za špiony a zatkli je. Po vyšetřování měli být oba popraveni. Hospodin to však na přímluvy svatého velikomučedníka Dimitrije nedopustil. Turecký paša, k němuž se odvolali, poručil zatčené propustit. Tehdy si vzpomněl otec Filotheos znovu na slova svatého Nektaria: „Stejně přijdeš na Paros.“ Za tři roky po této události otec Filotheos znovu navštívil Eginu. Chtěl nějaký čas pobývat v monastýru Chrisoleondisis. „Nechoď tam“, radil mu vladyka, „budeš zklamán.“ Otec neposlechl a odešel do monastýru. K jeho zděšení se tam při trapéze (společném jídle) tak pohádali dva monaši, že se málem pobili. Otcem Filotheem to natolik otřáslo, že v noci z monastýru utekl. Tehdy pochopil, že svatý Nektarios je jasnozřivý…. V monastýru vladyky Nektaria bydlila necelý měsíc sestřenice jedné z poslušnic. Za dva roky se vdala. Když to matky řekly vladykovi, odvětil: „Stejně se stane monaškou.“ „To není možné, vladyko, vždyť je vdaná.“ „Vidím ji v říze, tedy bude!“, odpověděl. A skutečně. Za několik let její manžel zemřel a vdova se stala monaškou. Později byla ustanovena igumenou v monastýru svatého Miny.

Vladyka Nektarios všechen svůj čas věnoval modlitbě. Modlil se dlouhé hodiny, někdy celou noc besedoval s Hospodinem. V jeho kelii visela ikona přesvaté Bohorodice, před níž se vždy modlil nahlas. Někdy odcházel do lesa a tam setrvával na modlitbách v osamění. Jednou poslaly monašky dívku, aby přinesla vladykovi židli. Myslely, že se starci těžko stojí. Když jej v lese našla a přišla blíže, uviděla, že stojí ve vzduchu a nohama se nedotýká země. Svatý Nektarios zpozoroval její úžas, prosil ji, aby nikomu nevyprávěla, co viděla. Vladyku znali všichni. Chodili k němu se svými bolestmi a starostmi. Mnohým pomohl. Uzdravoval posedlé, nemocné. Jedna dívenka přijela do monastýru, aby se vyléčila z uhranutí. Měla nervové záchvaty a málem přišla o rozum. Svatý Nektarios ji pozorně vyslechl, modlil se za její uzdravení. Když vložil epitrachil na její hlavu a požehnal ji, ustaly její záchvaty. Za vladykou přicházeli i nevěřící, dokonce ateisté. Mnozí z nich se po jeho radách stali horlivými křesťany.

V Athénách se však našli i takoví, kteří škodili vladykovi a jeho monastýru. Svatý Nektarios hodně vytrpěl od nactiutrhačů. Rozšiřovali pomluvy o starcově nemravnosti. Psali dokonce lživá obvinění Posvátnému synodu. Tehdejší představitel Synodu blažený Theoklit, arcibiskup athénský, přijel roku 1908 na ostrov, aby se přesvědčil o pravdě. Když nějaký čas pobyl v monastýru, byl nucen konstatovat, že se zde „tvoří Boží dílo“. Proti vladykovi Nektariovi vystupoval také archiepiskop athénský Meletios (Metaxakis), který byl později ekumenickým patriarchou. Nenáviděl monastýry. Když vladyka Nektarios s velkými obtížemi obnovil eginský monastýr Sv. Trojice, ostře ho odsoudil: „Monastýr zde stavíš? A nevidíš, kolik je kolem dokola prázdných chrámů? Dnešní doba není vhodná pro monastýry!“ Ale vladyka pokračoval přes všechny nepřízně a překážky. Dnes je Egina ostrovem, na němž je více monastýrů než kdekoli jinde v Řecku. Svatý Nektarios říkal, že se Egina stane Athosem ženského monašství. V současnosti je na tomto malém ostrově devět ženských monastýrů. Našli se také lidé, kteří rozšiřovali pomluvy, že vše, co pro církev vykonal, dělá jen, aby se proslavil, zviditelnil. Byli i takoví, kteří dokonce tvrdili, že monašky sv. Nektariovi rodí nemluvňátka a házejí je do monastýrské studny. Jedna žena z ostrova Eginy měla šestnáctiletou dceru, ke které se velmi špatně chovala. Kolikrát jí vyhrožovala zabitím. Dívka byla tichá a zbožná. Uprchla od nemocné matky a hledala útočiště v monastýru. Vladyka jí požehnal a řekl monaškám, aby se o ni postaraly. Matka začala naléhat, aby se dcera vrátila. Svatý Nektarios se obrátil k athénskému archiepiskopovi Theoklitovi, jenž byl toho názoru, že je nutno děvče před matkou chránit. Ta však dala stížnost soudu s tím, že dcera je v monastýru zneužívána. Athénská prokuratura vypravila na Eginu dva své vyšetřovatele. Ti vtrhli do monastýru bez ohledu na monastýrská pravidla a zamířili přímo do kelie vladyky Nektarie. Vyšetřovatel prokuratury začal na sedmdesátiletého Nektaria křičet, uchopil jej za rameno, třásl s ním a vyhrožoval: „Ukažte mi, kam jste naházeli mrtvá nemluvňata, nebo vás dám všechny zavřít!“ Svatý Nektarios pouze pozdvihl ruku k nebi a řekl: „Hospodin vše vidí.“ Za týden po této události vyšetřovatel onemocněl. Ruka, kterou vztáhl na vladyku, ochrnula. Pochopil, že se dopustil špatnosti, požádal, aby ho zavezli na Eginu. Prosil svatého Nektaria, aby mu odpustil. Přes všechny ústrky a příkoří se monastýr rozrůstal. Stal se duchovním centrem, v němž věřící nacházeli útěchu a posilu.

Svatý vladyka Nektarios prožil v monastýru dvanáct let. Hospodinu se zalíbilo, aby odešel z tohoto světa brzy. Samotná vladykova duše se vznášela již za života v nebeských výšinách a spěchala do Božího království. Roku 1920 vladyka Nektarios těžce onemocněl. Měl strašné bolesti, ale nikomu se nesvěřoval. Člověk, jenž pomohl k uzdravení mnohým svými modlitbami, nemohl pomoci sám sobě. Byla to vůle Hospodinova, neboť je řečeno: „…musíme skrze mnohá soužení vejít do království Božího.“ (Sk 14, 22) Vladyka odešel do monastýru Chrisoleondisis v Egině, kde byla zázračná ikona přesvaté Bohorodice. Před touto ikonou se modlil nepřetržitě patnáct dní. Nemoc však neustupovala. Svatý Nektarios předpověděl svou smrt. Po cestě zpět do monastýru, v němž žil, se zastavil, sestoupil z oslíka a poklekl. Monaška, která jej doprovázela, se domnívala, že se mu přitížilo. Ale on jí se slzami v očích řekl: „Naposledy žehnám svému monastýru a všem obyvatelům ostrova. Brzy od vás odejdu.“ „Kam půjdeš?“, tázala se. „K Hospodinu“, odvětil. „A co bude s námi“, zvolala s pláčem. „Budete požehnanými monaškami, přijedou za vámi přátelé, budou vás chránit a budou o vás pečovat i věřící, i kněží, archijereji - všichni.“ Když se bolesti staly nesnesitelnými, monašky nechaly vladyku Nektaria přenést do Athén do nemocnice Areteio. „Kdo to je, monach?“, tázali se na příjmu. „Ne, vladyka“, odpověděla monaška. „Nežertujte sestro a řekněte nám jeho jméno, abychom jej mohli zapsat mezi pacienty.“ „Je to opravdu metropolita pentapolský, Nektarios!“ „Proč ale nemá peníze na zaplacení?!!“ Vladyka peníze opravdu neměl. Proto ho umístili na oddělení pro beznadějně nemocné chudé občany. V nemocnici prožil dva bolestné měsíce. Po přijetí svatých Kristových Tajin odešel k Hospodinu 8. listopadu 1920. Když svatý Nektarios vydechl naposled, přišly sestry, aby jej připravily k pohřbu. Sňaly z něj košili a položily ji na vedlejší postel, na které ležel zcela nepohyblivý ochrnutý pacient. Hned se uzdravil a začal chodit. Pokoj, v němž zemřel svatý Nektarios, se naplnil Božskou vůní, která tam přetrvávala podle svědků několik měsíců. Monaška, která bděla u vladykova úmrtního lože, pozvala kněze, aby jí pomohl převézt tělo svatého do Eginy. Monašky chtěly uskutečnit panychidu v monastýru na Egině, nikoli v Semináři bratří Rizari. Tělo převezli do Pirea a vystavili v chrámu Svaté Trojice. Mnoho lidí přišlo, aby se rozloučilo s vladykou. Všichni ucítili nadpozemskou vůni, která naplňovala celý chrám. Viděli, že vladykovy vlasy a vousy jsou pokryty krůpějemi. Téhož dne převezli světcovo tělo na Eginu. I tam bylo cítit Božskou vůni. Nelze ani popsat, jak ostrované přivítali loď, která přivezla rakev s tělem svatého Nektaria. Zvony všech chrámů plnily svými tesknými hlasy celý ostrov, obyvatelé plakali. Nepřehledné zástupy se přišly rozloučit s člověkem, který jim žehnal a uzdravoval je. „Ztratili jsme svého ochránce, ostrov osiřel“, naříkali. Je známo, že do příchodu vladyky Nektaria byl ostrov neúrodný, jako by na něm leželo temné prokletí. Po jeho příchodu začala ostrovní políčka a sady vydávat neobyčejně hojnou úrodu…Obyvatelé odnesli rakev s tělem od lodi do monastýru. Celou noc se v chrámě sloužily pohřební obřady, při nichž se vladykovo čelo neustále pokrývalo nebeskou rosou, vydávající omamnou vůni. Lidé ji stírali vatou, kterou si ponechali jako svatou relikvii… Za 48 hodin pohřbili světcovo tělo na monastýrské zahradě před chrámem. S místem, kde byl svatý Nektarios pohřben, je spojen zvláštní příběh. Dříve než se vladyka přestěhoval na Eginu, byl starobylý Trojický monastýr, jak víme, velmi zanedbaný. Stařičká monaška žijící v jeho rozvalinách, chtěla vysadit na jednom místě borovici. Začala kopat a v tom uslyšela: „Tady nekopej!“ Myslela si, že se jí něco zdálo a kopala dále. Příkaz se ozval znovu, naléhavěji. Začala tedy kopat na jiném místě… O mnoho let později tam, kde původně kopala, byl pochován svatý Nektarios…