poslal miloslav Foto s podobným tématem : http://brnensky.denik.cz/zpravy/policie_soudy/smrt_novorozence070212.html
SVĚDECTVÍ O VRAŽDĚ V PORODNICI NA OBILNÍM TRHU V BRNĚ
Operační sál gynekologické křeslo. Tým doktorů a sester. U zdi čtyři vylekané žákyně, které se přišli podívat, co to tedy je ta interrupce. Mezi nimi stojím i já. Právě se začíná.
Doktor komentuje to, co dělá. Říká nám rovnou, ať se připravíme na otřes, že to není nic příjemného. Jde o klasickou interrupci. Lékař násilím rozšiřuje děložní hrdlo - provádí tzv. dilataci. Ústí dělohy totiž musí rozšířit natolik, aby se kyreta dostala dovnitř. Potom bere nástroj a do připravené nádoby začíná vytékat krev.
Vtom mne někdo chytne za rameno. Otočím se a vidím, že mé kolegyni, která je sama ve třetím měsíci těhotenství, je špatne a zvolna se sváží k zemi. Pomalu ji odvádíme či spíše odnášíme. Jdeme do druhého sálu. Chvíli sedíme a moji pozornost upoutávají dvě nádoby zakryté rouškou. Jdu, odkryji ji a - zatmí se mi před očima. Vidím dvě skleničky od přesnídávek a v nich dvě maličké děti. Jsou asi deset centimetrů velké, ale jsou to děti. Beru jednu sklenici a dívám se proti světlu. Třese se mi ruka, třesu se celá. Ten drobeček má ručičky i nožičky, rozeznávám oči, ústa, poznávám, že je to chlapeček. Co to povídám: To není a nikdy nebude chlapeček! Někdo ho zabil! Nemohl se bránit. Teď je to jen neživí preparát, učební pomůcka naložená v roztoku. Tečou mi slzy. To už se ale ptá moje zvědavá a těhotná kamarádka, co, že to mám zajímavého. Přikrývám rychle obě sklenice. Nesmí to vidět. Usadím ji na chodbu a rozhoduji se, pak se vracím do sálu.
Vcházím a ptám se, kde že jsou mé dvě další spolužačky. Musely odejít, nevydržely. Obě plakaly. Sestra má podivně smutný hlas a uhýbá pohledem. Jdu na své místo, odkud mohu velmi dobře vidět všechno, co doktor dělá. Bojím se podívat. Potom… vidím spoustu krve, tkání a v míse něco, co ještě před chvílí bylo dítětem. Vidím tělíčko roztrhané na kousky, malé ručičky, bříško, nožky. Slyším lékaře, který konstatuje, že srdíčko dítěte bilo ještě nějakou dobu na míse. Vidím smutek, bezpráví, neštěstí, sobectví. Otáčím se k oknu a vidím zelenou zahradu a modré nebe.
Najednou se ke mně nakloní doktor, který celou operaci jen sledoval. Tichým hlasem mi říká: “ kdyby jste mohla vidět skrz břišní stěnu té ženy nebo sledovala potrat na videu, sestři, zjistila byste, že nechce zemřít. Snaží se uniknou, ale není kam. Je bezbranné. Musí umřít.
Koukám na něj jako blázen. Chce mě ten člověk zničit? Copak nevidí, že je mi ze všeho těžko? Dívám se mu do očí a vidím, že nejsou zlé ani škodolibé. Jen velmi smutné. A v tom je mi jasné - komu jinému by to vykládal, než nám mladým dívkám, kterých sem každý den přichází každý den na interrupci - ať už mini nebo normální - taková spousta. Odcházím ven. Na chodbě sedí mé tři spolužačky. Dvě pláčou, jedna kouká “doblba”. Sedám si k nim. Mlčíme. Tak tohle to tedy je - vražda!
Přichází lékař a snaží se nás povzbudit. Nejde to. Má přiškrcený hlas. Tohle prostě nejde zamluvit, přibarvit nebo “okecat” - jak se to dělá na veřejnosti. Dítě ale přece nehledalo život, nevynucovalo si jej. Když je mu ale jednou dán, patří mu a nikdo na světě nemá právo mu jej vzít. A život - jak zní všeobecně uznávaná definice a jak jsme se o tom přesvědčili na vlastní oči - život toho nového člověka začíná oplozením. Tímto okamžikem začíná život jedinečného a neopakovatelného jedince se všemi jeho právy. A právo na život je nejzákladnější ze všech lidských práv.
Tento příběh se skutečně stal v Brněnské porodnici na Obilním trhu kolem roku 1998 a pochází od studentky střední zdravotnické školy, která si vytvořila názor na interrupce jako většina lidí na základě běžně dostupných, ale jednostranných informací. Tento názor radikálně změnila po své otřesné zkušenosti, o níž napsala následující text, který mi předala 10.2.07 a já ho přepsal pro vás.
