Fundamentalisticky orientovaní křesťané často tvrdí, že Bible je Boží Slovo, které bylo sepsáno samotným Bohem, respektive lidmi inspirovanými Duchem svatým. Proto je podle nich nutné brát Bibli doslova. Ve svém extatickém nadšení přehlížejí všechny námitky svých oponentů a vůbec jim nevadí, že Bible obsahuje řadu historických a místopisných nepřesností i věroučných protimluv. Například na argument, že autoři novozákonních knih citují pasáže ze Starého zákona nepřesně, reagují naprosto absurdním prohlášením: "Jelikož Duch svatý inspiroval všechny pisatele Písma, citoval vlastně sám sebe. A On má jistě pravomoc užívat a vykládat svá sdělení, jak uzná za vhodné."



Mohlo by se zdát, že na prahu 21. století bude fanatiků ubývat, nicméně opak je pravdou. Nejenom muslimský fundamentalismus je na vzestupu. Stejně radikální skupiny se šíří také v rámci křesťanské víry. Evangelikální církve se rozhodly dobít svět. Jejich vůdci tvrdí, že tak činí pro Krista. Nezaujatí pozorovatelé to vidí jinak a varují, že jejich politické aktivity směřují k získání absolutní moci, kterou by mohli zneužít ve svůj vlastní prospěch. Stoupající vliv evangelikálů ve Spojených státech je velkým nebezpečím a výstrahou i pro všechny evropské země.


Je Bible Boží Slovo?

Málokterý člověk, který se nezaujatě seznámí s historii Bible, se později stane fundamentalistou. Rozhodně se fundamentalistou nemůže stát na základě svého rozumového poznání, protože podezřelé okolnosti vzniku kanonické literatury jsou natolik zásadní, že otřásají celou pracně vykonstruovanou představou Písma coby neměnné a nezpochybnitelné pravdy.

Na základě moderních vědeckých poznatků můžeme oprávněně konstatovat, že křesťanská Bible přinejmenším z poloviny není Božím Slovem. Alespoň ne v tom významu, jak jej při svých misionářských aktivitách prezentují radikální církevní organizace.

Velké otazníky vzbuzuje skutečnost, že církevní představitelé v prvních stoletích po Kristu neměli vůbec jasnou představu o tom, jaké spisy lze považovat za věrohodné a jaké ne. Až do 3. století citovali nejenom z dnes uznávaných evangelií, ale často se odvolávali také na Ježíšovy výroky obsažené v apokryfech. V té době ještě neexistoval jasný a jednoznačný pohled na to, co je a co není pravověrné.


Markiónův kánon

Vůbec první výběr Písma uskutečnil v první polovině 2. století po Kristu Markión ze Sinópy. Jako základ mu posloužilo Lukášovo evangelium (odlišující se od dnes známého znění) a 10 listů apoštola Pavla. Markión byl přesvědčen o tom, že Otec Ježíše Krista je jiný, než židovský bůh pomsty a hněvu. V Ježíši Kristu se zjevil Bůh lásky a milosrdenství. Vyznavači temnoty se ocitli v ohrožení a proto Ježíše ukřižovali. Ježíš svým utrpením na kříži vykoupil oddané a věrné duše ze zajetí falešného boha, stvořitele hmotného světa. Tělo vykoupit nelze, neboť patří hmotě. Křesťané koketující s židovským Písmem se vystavují nebezpečí bludu, je tudíž nutné Starý zákon odmítnout. Aby toto teologické stanovisko zdůvodnil, napsal Markión knihu s názvem Antithesis (Antiteze), kde na jednu stranu postavil citáty z Tóry a na druhou stranu pasáže ze svého výběru posvátných textů.

V roce 138 odešel Markión do Říma, kde chtěl o svých názorech přesvědčit církev. V roce 144 byl nakonec odmítnut a exkomunikován. To mu ovšem nezabránilo šířit své myšlenky dál prostřednictvím vlastní církve. Ta byla velmi dobře organizovaná, měla biskupy, presbytery, náboženské zpěvy i církevní budovy a ve své době se rozšířila od Eufratu v Mezopotámii až po Rhônu ve Francii. Zanikla teprve v 6. století.


Gnostické počátky křesťanství

Velká část prvních křesťanů, o nichž se nám dochovaly nějaké zmínky, sympatizovala s gnósi. Gnóse je odvozena od řeckého slova gnosis - známost, poznání. Gnostikem byl člověk, který o toto poznání (mystické povahy) usiloval. Nás může zajímat, že prvním spisovatelem, který se zmínil o autoritě biblických knih, byl syrský gnostik Basilides, který vyučoval v Alexandrii za vlády císaře Hadriána mezi roky 117 a 138. Ve svém díle Excerpta (Výpisky) citoval úryvky z některých evangelií, čtyři Pavlovy listy i Starý zákon. Používal přitom úvodní formuli: "jak je psáno" nebo "Písmo říká". Dlužno podotknout, že Basilides na židovského Boha pohlížel podobně jako Markión.

Další z gnostiků Valentinos působil v letech 136 až 160 v Římě a nechybělo moc, aby se stal tamním biskupem. Valentinovým učitelem byl údajně Theodas, přímý žák apoštola Pavla. Také Valentin sestavil soubor svatých knih, kam zařadil i některé z apokryfů. Velentinovi následovníci ve vzdělanosti, kulturním i duchovním rozhledu o mnoho převyšovali své odpůrce. Hérakleón například napsal velice fundovaný komentář k Janovu evangeliu. Apoštol Jan a jeho žáci s gnostiky přinejmenším spolupracovali, jak dokazuje převzetí gnostické terminologie a její použití v Janově evangeliu. Gnostici v té době tvořili jakési elitní jádro rodícího se křesťanství. Ke své škodě se bohužel příliš nezabývali organizačními záležitosmi a rozvíjení vlastní církevní struktury jim připadalo bezvýznamné. Na tuto svoji nepraktičnost později doplatili.

Musíme ale zdůraznit, že gnóse jako taková představovala velice široký proud a zahrnovala v sobě nepřeberné množství rozmanitých filozofických směrů. Některé skupiny gnostiků inklinovaly k magii nebo vytvářely typicky sektářská a extrémistická seskupení. O takových však v souvislosti s křesťanstvím není třeba hovořit.

Ve 2. století bylo v oběhu přibližně 200 evangelií. Kolem roku 160 se zmatek a nejednotu pokusil vyřešit žák svatého Justina gnostik Tatian (Tacian). Tatian vytvořil harmonii čtyř hlavních zvěstí o Kristu, tzv. Diatessaron (dia tessarón, skrze čtyři). Dílo obsahovalo kromě dnes známých pasáží z novozákonních evangelií také motivy a myšlenky z apokryfů. Syrské církve užívaly Diatessara ještě v 5. století.

Teprve koncem 2. století se v církvi (nejdříve na západě) začalo prosazovat protignostické křídlo. Gnosticismus byl jako heretický směr odsouzen v Římě kolem roku 170. První protignostickou knihu sepsal mezi lety 180 a 190 Irenej, biskup z francouzského Lyonu. Spis s názvem "Odhalení a vyvrácení neprávem nazvané gnóse" vešel později ve známost jako "Adversus haereses" (Proti herezím). Přesto ještě ve 3. století žila většina gnostiků uvnitř křesťanských obcí a "protikacířskému" tažení fanatických biskupů dlouho vzdorovala.

Své nejvyšší úrovně dosáhla gnostická spiritualita v postavách Pantaina, Kléménta a Órigéna. Tito zakladatelé a nejvyšší představitelé Alexandrijské katechetické školy rozvinuly gnostickou nauku k dokonalému souznění s křesťanskou zvěstí. Gnóse byla v jejich pojetí dovršením víry. Pravým křesťanem byl pouze ten, kdo vyšel od víry a stal se gnostikem.

Alexandrijští mistři dbali na individuální duchovní rozvoj a spirituální výklad Písma. Doslovnou exegezi Bible považovali za judaizující, povrchní, nehodnou Boha a pravých křesťanů. Kromě teologie byli studenti vyučováni i v dalších filozofických oborech (např. v rétorice či gramatice).

Kléméns považoval za součást inspirovaného souboru textů několik apokryfů - Evangelium Egypťanů, Evangelium Hebrejů, Matějovo evangelium, Kázání Petrovo, první list Klementův, list Barnabášovi, Didaché, Hermova Pastýře a Zjevení Petrovo. Ve shodě s většinovým stanoviskem tehdejší církve naopak odmítal druhý list Petrův, list Jakubův, druhý list Janův, třetí list Janův a Pavlovu epištolu Filoménovi.

Kléméntův žák Órigenés už apokryfní spisy mezi kanonické nezařazoval. Zpochybňoval však věrohodnot těchto spisů - druhý list Petrův, druhý a třetí list Janův, list Jakubův a list Židům.

Órigenés měl v církevních kruzích po dlouhou dobu mimořádnou autoritu a všeobecně je dodnes považován za největšího církevního učence prvních tří století. Jeho teologický věhlas překonal až na přelomu 4. a 5. století Aurelius Augustinus. Bohužel roku 553 na koncilu v Konstantinopoli byla část órigénova učení (preexistence a reinkarnace duší) prohlášena za heretickou. Výnos koncilu předem doslovně sepsal císař Justinián a násilím donutil papeže, aby jej podepsal.


Je současné podoba Bible autentická?

Biblisté moderního věku si dobře uvědomují fakt, že určitá část novozákonní sbírky není autentická. Jenomže členové církví mají sklon hledat na logické otázky nelogické odpovědi. Proto se můžeme setkat s argumentem, že epištoly nejsou falšované, ale vznikaly pozdějším přepracováním originálního textu, případně, že je napsal někdo jiný a zaštítil se jménem některého z apoštolů, aby tak zdůraznil závažnost svého vyjádření. Tím je ovšem zpochybněna věrohodnost celé novozákonní sbírky. Podobným způsobem bylo totiž prokazatelně manipulováno přinejmenším s polovinou spisů. Námitka, že takové zásahy byly v antice běžné, nemůže obstát.

Drtivé většině historiků i teologů je zřejmé, že současná podoba Bible není dílem apoštolů nebo Ježíšových přímých následovníků, ale plodem úsili pozdějších generací, které se tradované učení rozhodly sepsat a často také přizpůsobit svým názorům. Je příznačné, že nejčastěji zpochybňované epištoly se nejvíce pokoušejí vzbudit ve svých čtenářích dojem, že veškeré Písmo je inspirované Duchem svatým a nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Tak například:

Druhý Timoteovi 2,16:

Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha.