poslal Seraphim (Doktrína predestinace, podle níž každá osoba je předurčena k tomu, aby byla spasena či zatracena, je přirozeným důsledkem myšlenky, že Bůh zná budoucnost mimočasovým způsobem, že vidí celé dějiny z hlediska věčnosti, že vidí budoucnost právě tak jako minulost.)
Matouš 25,34-46. Věřili, či nevěřili tito křesťané v predestinaci? Uvěřili ve vzkříšeného Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Po čase zemřeli, aniž by ztratili víru. Ocitli se před Kristem.
1) Nevěděli o své predestinaci (učedníci)
(Někteří věřili, že predestinace existuje, ale brali ji jako tajemství, jiní v predestinaci nevěřili. Věřili v Boží lásku i spravedlnost. Obojí se snažili milovat Boha i bližního maximálně):
Mt 25,34 Tehdy řekne král těm, po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
25,35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne,
25,36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.'
25,37 Tu mu ti spravedliví odpovědí: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?
25,38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?
25,39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?
25,40 Král odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.'
Tito křesťané byli reálně, objektivně milosrdní, konali mnoho dobrých skutků,
ale osobně, subjektivně si nebyli vědomi, že tak věrně slouží Pánu. Byli pokora sama.
Dělali toto: Matouš 7,12 (EKUM) „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“
Některé z nich doprovázela zázračná znamení dle Marek 16,17: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;“
2) Jedni věřili ve svou predestinaci pro Nebe (farizeové), druzí věřili v predestinaci všech a v prázdné Peklo (saduceové)
(Jedni měli osobní jistotu spasení. Druzí měli naději na spasení všech. Proto se přestali snažit milovat Boha a bližního maximálně):
Mt 25,41 Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
25,42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
25,43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mně.'
25,44 Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'
25,45 On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.'
25,46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
Tito křesťané byli reálně, objektivně nemilosrdní, nekonali co měli dobrého konat,
ale osobně, subjektivně věřili, že věrně slouží Pánu. Věřili ve své spasení – někteří ve spasení všech. Byli namyšlenost sama. Naplnilo se na nich: Matouš
7,19 Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
7,20 A tak je poznáte po jejich ovoci.
7,21 Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
7,22 Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?'
7,23 A tehdy jim prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.'
Tito lidé ve skutečnosti nebyli predestinováni, i když za svého života věřili, že predestinováni jsou.
Dokáže člověk dlouhodobě milovat Boha, aniž by měl před ním respekt? Myslím, že většinou nedokáže. Je to podobné jako ve většině manželství. Zpočátku jeden druhého téměř zbožňovali, po letech si pravděpodobně začnou vadit. Citová zamilovanost vyprchala spolu s časem. (A manželství – i křesťanské se rozvodem či cizoložstvy rozpadá, nedrží-li ho pohromadě touha plnit Boží vůli.) I zpočátku obrovská citová zamilovanost do Pána Boha vyprchává s časem. Ten kdo v prvních dnech, týdnech, měsících po svém setkání s Bohem, radostí a štěstím téměř šílel při modlitbě, při četbě Bible, při hlásání evangelia, necítí po letech téměř nic. Proč? Protože po letech ho Bůh již odkojil a dává mu tuhý pokrm, kterým se krmili i starozákonní proroci, trpící ve své společnosti pro spravedlnost. Kdo nechce cítit utrpení pro spravedlnost a současně už necítí sladký modlitební pocit, ten se Boha velmi často vzdá. Vrátí se myšlením a srdcem zpět do bezbožného světa, i když navenek, tělem, zůstává členem církve. Duchovně to vdal a duchovně odumřel.
Pouze ti, kteří se vydali na úzkou cestu následování Krista i tam, kam šel On, čili do Getsemane a na Golgotu, kde není pocitově příjemně, ti vytrvají. Co jim pomáhá? Pomáhá jim vzpomínka na láskyplné zážitky, které s Pánem už měli (v tom se neliší od těch, kteří odpadli – čili vzpomínka nestačí), pomáhá jim naděje na budoucí odměnu v nebesích (ta je však většinou velmi vzdálená), pomáhá jim Boží bázeň – strach, že zítra zemřu a půjdu k Božímu Soudu. Obstojím tam, nebo neobstojím? Ti, co uvěřili v jistotu spasení nebo v teorii prázdného Pekla, se Božího Soudu nebojí. Proto jim Boží bázeň v každodenním životě nepomáhá. Oni se nebojí možnosti svého odpadnutí. Právě proto často od lásky k Bohu a k bližním odpadají. Postavili totiž svůj dům na lživém písku jistoty spasení nebo prázdného Pekla. Matouš 7,27: „A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."
Informoval: Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
