poslal Bobby Šikana i na církevní škole?
aktuální příběh
"Modlím se za to, aby se zlo lidí, které je na naší škole,
vytratilo," promlouvá kněz při mši svaté.
Mše končí tak, jak i začala. Stejnou modlitbou, prosbou o vyslyšení. Na
církevní škole se děje bezpráví.
Sandra se bojí každého dne, kdy má jít do školy. Má strach ze dvou
spolužaček Heleny a Hanky. Chtějí po ní peníze, prý je potřebují na
drogy. Když jim je nedá, vyhrožují, že ji zabijí. Mají zlé oči a vystřelovací
nůž.
Dívka je zoufalá, vykřikuje ze spaní, ztrácí se před očima. Svěřuje
se rodičům.
Ředitel školy zuří. Má důležitější program, než aby se zabýval nějakými
nesmyslnými problémy. Chce jít na mši. Násilí a drogy na "jeho"
škole ? Nic takového nesmí vyjít najevo ! Za každou cenu nesmí !
Sandra a její rodiče jsou obviněni ze lži. Vedení školy nekompromisně
odmítá fakt trestného činu na škole. Ředitel provádí šetření neodborně
a konfrontuje všechny zúčastněné. Agresivní dívky suverénně zapírají
a až do konce školního roku spolu nepromluví ani slovo. Ze dne na den převádějí
rodiče jedné z nich na konto školy několikatisícový finanční obnos.
Sandra žádá rodiče, aby se o pomoc obrátili na policii. Věří jí. Ta
sepíše protokol o situaci, která se zdá být jasná. Drogy si našly cestu i
na církevní školu. Pan ředitel však má o situaci svoji představu. S
policisty si - podle jeho slov - přátelsky popovídal.
Ve škole je se Sandrou sepsán druhý protokol. Přesně takový, jaký si
vedení školy přeje. Je o tom, že to, co se stalo, se vlastně nikdy nestalo.
Několik hodin, bez vědomí rodičů a s vědomím školy, policisté Sandru
psychicky deptají. Když podsunutý protokol nepodepíše, přijde prý do pasťáku.
Oni mají čas čekat, přinesou si spacáky a ve škole i přespí. Vyděšená
dívka jejich nátlaku podléhá.
Výchovná poradkyně děkuje Sandře za to, že byla tak hodná a původní
výpověď "změnila". Dokonce ji vybízí, aby před třídou prohlásila,
že si to celé vymyslela. Dívka odmítá.
Bezpráví na škole pokračuje zdárně dál. Jeptiška, která je třídní
učitelkou, se po celou dobu ohromně činí. Posměchem a narážkami usiluje o
to, aby Sandru vytěsnila z dětského kolektivu. Naštěstí se jí to nedaří.
Statečná dívenka, která své utrpení snáší s noblesou, která má ráda
svou školu a kamarádky v ní, se nervově zhroutí.
Vedení školy ji hrubě obviňuje z toho, že si dovolila pozvat do školy
inspektory. Ti v šetření přešlapují, nic nevyšetří, protože nechtějí.
Inspektoři se tváří v tvář Sandřiným rodičům dívají do země a
pokyvují hlavami. Úřednická moc se najednou zdá být naprosto bezmocná.
Výchovná poradkyně "doporučuje" Sandřiným rodičům, aby
jejich dcera dobrovolně odešla ze školy. Jinak propadne. Ta, která má v
psychologickém posudku uvedeno : studijní typ.
S blížícím se vysvědčením se dívčin prospěch překvapivě zhoršuje.
Učitelská msta se naplňuje.
Na Sandřině psacím stole leží strom života. Je nakreslený příjemně
barevně. V jeho kmeni je však patrný suk. Je hluboký a nepřehlédnutelný.
Symbolizuje zraněnou duši dítěte, kterému ublížil lidský netvor. Způsobil
mu bouli na duši.
Diskuse k příběhu:
Jde o velmi emocionální výpověď matky postižené dívky. Tak zaujaté,
že může vzbuzovat i pochybnosti, zda se příběh odehrál tak, jak je vylíčen.
Pro mě osobně je nepochybné, že ředitel školy vedl šetření případu
tak, že nebylo a už asi nebude možné zjistit pravdu. Konfrontovat oběť s
obviněnými je základní chyba, většinou zavede vyšetřování do slepé
uličky a "zamete stopy".
Pochybnosti také vzbuzuje naznačované spiknutí školy, policie i školní
inspekce proti oběti a jejím rodičům. Vypadá to nepravděpodobně, ale věci
se v podobných případech skutečně takto vyvinou. Škola často reaguje
apriorním popíráním výskytu šikany a vzbuzuje dojem, že - stejně jako
rodiče oběti - i učitelé soudí, že přiznání šikany automaticky znamená
selhání školy. Domnívám se ale, že o pravdivosti takové představy by se
dalo s úspěchem pochybovat bez ohledu na to, jak je všeobecně přijímána.
Odborníci soudí, že šikana je vlastně onemocnění skupiny, která ztrácí
imunitu vůči aktivitám citově deprivovaných jedinců. Takto oslabené děti
přicházejí do školy právě tak, jako nemocní přicházejí do nemocnice.
Zde jsou ale lékaři, které společnost všestranně vybavila k boji s
nemocemi. Jsou systematicky připravováni na lékařských fakultách, které
platíme, stejně jako vysoce erudované docenty a profesory. Výzkum a výuka
medicíny mají dlouhou tradici a lékaři vstupují do praxe velmi dobře připraveni.
Nic takového ale nelze říci o učitelích, neboť společnost jim zatím
nedala vůbec nic, co by mohli využít k řešení problému, který sama způsobila.
Ani jsme se učitelů nezeptali, zda jsou ochotni za nás řešit to, co jsme si
nadrobili. Jen automaticky, jako samozřejmost předpokládáme, že je to
jejich povinnost a že je za to platíme. Ale je to opravdu tak? Skutečně jde
o problém tak jednoduchý, že si s ním učitel může poradit jen tak
mimochodem, při výuce předmětů? Obávám se, že tohle si může myslet jen
ten, kdo o šikaně mnoho neví nebo nechce vědět.
Myslím, že teprve až projevíme odpovědnější postoj a přijmeme reálnější
představu o řešení společenského problému šikany, můžeme se dočkat
také aktivního postoje učitelů, vedení škol a příslušných institucí.
V. Polák, Praha
K tomu příběhu se mi něco těžko píše. Těžko proto, že je mi z něj
těžko na duši. Nejsem si jista, je-li to celé možné, ale o to asi ani tak
nejde. Jde o to, že autorka má asi moc smutné zkušenosti, což se projevilo
i v příběhu. Chce se mi říct, že to, co tam píše snad není možné, a
že já jsem se s ničím podobným nesetkala, ale na druhé straně je pravda,
že já jsem si pro své dítě i pro sebe vždy školy pečlivě vybírala a to
hlavně dle kvality lidí, kteří v ní pracují, tudíž nevím, jak je to na
školách, kam bych své dítě ani sebe neumístila. O případu podobné závažnosti
jsem v Brně slyšela jen jednou a to pouze "z několikáté ruky"
(tudíž nezaručuji pravdivost) a skončilo to opět odchodem postiženého na
jinou školu. Ovšem i tam se prý škola přece jen snažila pomoci a vyčerpala
všechny prostředky, které měla tj. trojky z chování, protože k přeřazení
viníků by musela mít souhlas rodičů viníků a ti nesouhlasili. Takže -
kdo ví.
Z.P., Brno
Přečetla jsem si příběh Sandry a navzdory titulku v záhlaví
rubriky - Aktuální příběh - jsem dlouho nemohla pochopit, že děj se odehrává
teď a tady, a nikoliv v daleké historii a v nějaké jiné zemi.
Trochu mi to připomíná dobu temna a hon na čarodějnice. Musím ale přiznat,
že v hloubi duše se bráním tomu všemu uvěřit. (Ostatně i to je známý
rys šikany, že "ostatní" nevěří a mají snahu dávat všechno za
vinu oběti.) Příběh je skutečně emotivně napsaný, když jde ale rodičům
o jejich děti, mají na to právo. Nicméně, možná že tato jednostrannost
nutí člověka klást si především otázky: Opravdu všichni "z té
druhé strany" měli v sobě tolik cynismu, krátkozrakosti i zbabělosti,
že byli schopni obětovat lidský (dětský) život jakémusi zdání
solidnosti instituce a svému klidu? Anebo to všechno je jen nekompetentnost a
až tragická nevědomost, a nikoliv zlý úmysl? Ale co je horší?
Šikaně se v posledních letech dostalo značné publicity a to nejen z pohledu
čtenáře dychtícího po senzacích, ale především z hlediska osvěty
- zejména knihy Michala Koláře znamenají v tomto směru přelom a jsou
pro učitele (a všechny, kdo pracují s dětmi) neocenitelnou praktickou
pomůckou v "boji se šikanou". Svůj význam má i metodický
pokyn k šikaně, který vydalo ministerstvo školství. Domnívám se, že
každý kantor (natož ředitel školy), který nezavírá před šikanou oči a
chápe její společenskou nebezpečnost (a měli by být takoví všichni), má
možnost dozvědět se o tomto fenoménu alespoň základní informace, které
mu pomohou vyvarovat se případných "přehmatů". Pokud taková vůle
na škole není, pak nevím, jaké je vlastně její poslání. Vždyť za čas
se "tolerované" zlo obrátí proti ní samotné a nakonec ho pocítíme
my všichni.
Zuzana Fojtíková, Praha
