Povzbuzení: Jak se dívám na konec života?
Vloženo Středa, 06. září 2006 @ 10:36:08 CEST Vložil: xxx |
Tzv. závěrečná část lidského života je jeho nedílnou součástí. Je třeba se učit nebát se jí a přiznat jí pouze přiměřený a dočasný vliv. Vím, že je jednodušší ta cesta, která zavírá oči před neradostnými stránkami lidského bytí. Současné zbožňování vnější krásy a mládí není ničím jiným než trochu bezvýchodným a nákladným pokusem vytlačit z myšlení a ze života to, co je stejně nevyhnutelné.
Je pravda, že kráčet vstříc něčemu, co je nepřitažlivé a nežádoucí, vyžaduje jistou dávku odvahy a naděje. Vyznávání Ježíše Krista, jak je civilizaci předáváno biblickým svědectvím, vede k tomu, aby život člověka měl jiné členění než jen počátek, rozmach sil a závěr. Boží pomoc člověku uprostřed plynutí času tak etapy lidského života přeznačuje a do značné míry i zeslabuje v jejich závažnosti a osudovosti.
Měl jsem v životě štěstí, že jsem se nemohl vyhýbat starým, nemocným a umírajícím lidem. Nebyla to vždycky jednoduchá setkání. Ale přínosná byla tehdy, kdy tzv. závěr života se vším negativním člověka nepoznamenával a vnitřně nedeformoval. To bylo tehdy, kdy z vyhublé tváře zářily pokojné oči a zesláblá ruka dokázala stále hladit. Mnohá setkání s umírajícími se pak stávala jejich poslední službou mně samému a těm, kdo byli nejblíže. Umírající pozvolna odcházeli a obdarovávali nás svou neumírající nadějí, pokojem a byli i tací, pro které smrt byla branou k začátku něčeho dalšího, jiného a lepšího.
Jak říkám - konec pozemského života je nevyhnutelný, přijde, i kdyby se nám dařilo žít co nejdéle. Zároveň však vědomí konce je dobrým podnětem pro celoživotní růst člověka a každý, kdo běh života přijímá, ten žije moudřeji, pokojněji, plněji a vděčněji. Stárnutí a umírání má totiž víc než s lidským tělem co společného s duší a nitrem. Proto ve vztahu k nebytí sebe samého se teprve ukáže, jak je kdo z nás orientován a na čem nejvíce lpí.
Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické
Zdroj: http://www.nezavirejteoci.cz
|
