poslal Seraphim Lk 3, 3–18
I. Jan křtí. Když lidé uznali hříchy, (otevřela se) bezpečná cesta.
II. Prosí o ducha pokání, kajícnosti.
1. V Jordáně křtil, kde byl před věky synům Izraele umožněn vchod do zaslíbené země, tu se otvírá brána nebes. Zdá se, že pouze mužům.
Podmínka: pokání, náprava života.
Znak – ponoření, smytí starého, hříšného člověka. Znak vnitřní očisty, přirozený u všech národů. Římané, Řekové se myli než přinášeli oběti. Vnitřní nečistota umyta; není závady pro přijetí nebeského království. Každý si toho byl vědom a považoval Janův křest za posvěcení, zasvěcení se pro Mesiášovo království, dle Božího slibu, daného Ezechielem, že Hospodin pokropí svůj lid čistou vodu, zbaví jej veškeré nečistoty a dá mu nového ducha. (36, 25–27)
2. Vyznání hříchů bylo židům známé. Spojovali je také se smírnými oběťmi. Věřící přivedl obětní zvíře – a vyznával dle všeho hřích, pro který dar obětuje, aby tak podal dostiučinění Bohu za urážku. Je zde jakýsi střední článek mezi zpovědí všeobecnou a podrobnou (dnešní), jako Jan stojí uprostřed mezi Starým a Novým zákonem. Bylo třeba, aby lidé se poznali, uznali své hříchy, odstranili je a tak se připravili.
3. Různí lidé přicházejí: celníci, vojáci – vlídně jednal s každým, u něhož viděl dobrou vůli a snahu. Ale zle se osopuje na farizeje a saduceje. První oddělení, pyšní, zdůrazňovali potřebu pokání pro prostý lid, nad který se povyšovali; vytvořili jakousi náboženskou šlechtu. I kněží se mohli přidat, chtěli-li něco znamenat. Saduceové byli spíše hmotaři, uživateli pozemského a popírači posmrtného života. Byli mezi sebou ve stálých sporech, ale dovedli se diplomacií zlého ducha spojit, kde šlo o boj proti Božímu království. „Zmijí plemeno“ – pro jedovatost, zlobu, zatvrzelost. Kdo vám ukázal, že pro vás není Boží hněv a Boží tresty? Že uniknete? Jste na omylu! Nezachrání vás, že se považujete za syny Abrahámovy, protože jimi nejste; není synem Abrahámovým, kdo vzešel z jeho těla, ale ten, kdo má jeho ducha, ducha víry, zbožnosti, poslušnosti, obětavosti. Bůh vás nepotřebuje. Z tohoto neživého kamení může Abrahámovi vyvolat svaté potomky. I pro vás je jedinou záchranou pokání, a to opravdové, přinášející ovoce (odřeknutí se zlých a přinášení) dobrých skutků. Pokání činem. Vnitřní proměna smýšlení i jednání! Jediná záchrana. Už už je sekera přiložena ke stromu, který nenesl dosud dobré ovoce! Ke kořenům, nejen k větvím nebo kmeni; dokonalé vyvrácení a vyhubení nekajícného. Dvojí trest: odloučení od Božího národa, uvržení na oheň věčný! Marně se domníváte, že praotec Abrahám bude stát u pekelné brány, aby zachránil každého ze svých potomků. Pokání, podivné pokání!
Pro mne také není jiné cesty.
