poslal Stanislav Heczko Dorothee Sölle - Gott denken
(stručný
přehled hlavních myšlenek)
Dorothee Sölle (1929 - 2003) patří mezi
nejvýznamnější theology XX. století. Spolu s Johannem Baptistou
Metzem a Jűrgenem Moltmannem se počítá k čelním představitelům politické
theologie a spolu s Elisabeth Schüssler Fiorenza se pokládá za jednu ze
zakladatelek spirituality a theologie žen, kdy bývá řazena k jejímu radikálnímu
křídlu, tj. k tzv. radikální feministické theologii nebo-li k feministické
theologii osvobození. Dílo ”Gott denken” (Myšlení o Bohu) z roku 1990 patří ke stěžejním dílům
této německé protestanské levicové theoložky. V češtině je k dispozici
strojopisný překlad většiny kapitol této knihy. Jedná se o neoficiální překlad pro
vlastní potřebu, který vznikl v letech 1992
- 1994. Překlad pořídila studijní skupinka sester ve složení Ebertová,
Hradečná, Pešková a Tomková. Jejich zásluhou se tak i my můžeme blíže seznámit
s podnětnými myšlenkami Dorothee Sölle.
Předně podle Dorothee Sölle
musíme rozlišovat tři různé přítomné theologie, tři různé domy víry či tři
theologicko-politické modely (kapitoly 2 a 3). Jedná se o ortodoxní theologii,
liberální theologii a theologii osvobození (radikální theologii). Při jejich
rozboru autorka aplikuje své jistě zajímavé motto: ”Řekni mi, jak politicky
myslíš a jednáš, a já ti řeknu, v jakého Boha věříš.”
Ortodoxní theologie podle Dorothee Sölle klade důraz na dogmata, zjevení a
nadčasovost víry. V současném
protestantismu tuto pozici zaujímají fundamentalisté, evangelikálové a nová
náboženská pravice.
Liberální theologie klade zase důraz na
platnost vědy, historicitu náboženství, textovou kritiku a představuje podle
autorky hlavní proud v protestantských církvích. Liberální theologie vede k
odluce státu a církve a k důslednému individualismu. Individualismus a
oddělování politické a hospodářské sféry a sféry privátní ovšem způsobuje
ztrátu prorockého a kritického hlasu církve. Chudým tato theologie nedává nic.
To se snaží napravit radikální theologie čili theologie osvobození, která klade
důraz na spolupráci lidí na Božím díle osvobození, kontextualitu a perspektivu
chudých, žen a obětí útlaku.
Tři různé theologie přirozeně užívají
Bibli čili Písmo rozdílně (kapitola čtvrtá). Podle ortodoxní luterské theologie
je Bible jako Slovo Boží normativní normou (Formuli concordia z roku 1577). Písmo se chápe
jako doslovně pravdivé, prosazuje se víra v písmena (literalismus) a verbální
inspirace Písma (Bůh diktoval Písmo autorům) nebo personální inspirace Písma
(Bůh inspiroval autory a ti psali pravé slovo Boží). Tento biblismus ovšem
časem vede k absolutizaci a dogmatizaci Písma a zjevení. To pak rodí přehnanou
víru v autoritu,
tradici a instituci. Následně se objevuje ”nesvatá trojice otce, státu a
pořádku” a křesťanství tak získává sociálně konzervativní podobu.
Liberální theologie 18. a 19. století
přichází s třemi kritikami - s kritikou Písma Svatého, s kritikou církve a jejích
představitelů a s kritikou úřadu (mocí ”stanovených Bohem” a ”součástí
stvořeného řádu”). Brojí proti zbožštění Písma (bibliolatrii). Dochází k
zrelativizování a zhistorizování Písma. Písmo sice zůstává Slovem Božím, ale
bylo napsáno lidmi, kteří se mohli dopustit omylu. Bible si někdy protiřečí
(srov. Mt 14,13 - 21 a Mt 15,32 - 39), obsahuje různé tradice a psali ji různí
pisatelé.
Liberální theologie má ovšem své slabiny -
je tvořena převážně bílými muži, kteří patří ke střednímu stavu
(čili k buržoazii).
Proto zapomíná na
sociálně politický kontext
a opomíjí
sociálně dějinné otázky. Theologie osvobození naopak vyzvedá historicko-sociálně-dějinný
kontext. Bůh podle této theologie ve zvláštním smyslu miluje a upřednostňuje
chudé - opce pro chudé (biskupská
konference v Medelinu v roce 1968). Chudými se zde myslí marginalizovaní lidé,
lidé na okraji společnosti, ne nutně lidé žijící v hmotné bídě.
Kapitola pátá je věnována theologii
stvoření. Křesťanská víra ve stvoření má podle Dorothee Sölle
tři elementy - Bůh jako stvořitelka a zachovatel světa, stvoření je svobodné a
stvoření je ”dobré”. Ortodoxní theologie chápe biblické zprávy o stvoření
doslovně, Bůh je pro ní otcem, které stále pečuje o své děti. Tento obraz ovšem
bledne s rostoucím chápáním evoluce v přírodě. Liberální theologie
zase v otázce stvoření ustupuje vědě, nechce diskutovat o vzniku světa,
zaměřuje se na antropologii (sociálně psychické perspektivy). Nebezpečné je u
ní to, že místo závislosti člověka na celku stvoření vyzvedá nezávislost těch,
kteří se chápou jako páni a majetníci přírody.
Theologie osvobození a feministická
theologie naopak zdůrazňují kooperaci mezi Bohem a lidským bytím, jejich
vzájemnou vztaženost. Stvoření se chápe jako nedokončené, jako dílo v procesu. Podle theologie osvobození
je stávající vládnoucí (kapitalistický) řád ke stvoření nepřátelský, neboť je
prosycen útlakem, který ruší esenci svobody stvořeného bytí. Bůh je však nejen
stvořitel, ale i osvoboditel. Křesťané mají budovat teologii ekologickou,
milovat svou matku Zemi a chránit sakralitu stvoření.
V kapitole šesté se rozebírá otázka
hříchu. Ten podle autorky nelze chápat pouze jako morální pojem. Hřích má totiž
nejen subjektivní stránku (vinu), nýbrž i stránku objektivní (osud). Jako lidé
se totiž rodíme do něčeho, co je již určeno strukturami hříchu, odděleností od
Boha. Tuto stránku se snažil vyjádřit tradiční pojem dědičného či prvotního
hříchu.
Ortodoxní theologie hřích ztotožňuje s
touhou postavit sebe na místo Boha čili se sebeláskou, touhou po seberealizaci
a autonomii. Jde o neposlušnost vůči stvořenosti, pýchu, domýšlivost a
aroganci. Tato pýcha (řecky hybris) izoluje člověka od Boha i od spolulidí.
Toto pojetí může vyústit v antropologický pesimismus, kdy pocit viny a hříchu
se mění v pocit zoufalství a bezradnosti.
Pro liberální theologii je hřích
nedostatek lásky. Jde o individuální nedostatek, nedostatek v personální rovině, kdy
poznáváme, že nemilujeme jedni druhé. Theologie osvobození vidí hřích jako
chtivost, lakotu, chamtivost ve smyslu přání vlastnit, chtít víc než ostatní.
To zakládá privilegia a společenskou nespravedlnost. Hřích lze pak
interpretovat jako odcizení, a to trojí odcizení (v návaznosti na marxismus) -
odcizení od přírody, odcizení od bližních a odcizení od sebe sama a lidského
pokolení (lidské rodiny). Pojem odcizení již používal ve vztahu k hříchu Paul Tillich. V zajetí odcizení jednáme jako nepřátelé Boha, což nás od Boha
odděluje. Feministická theologie vidí jako specifický hřích žen sebezapření,
sebepopření, poslušnost, nedostatek hrdosti, přijímání svého podřadného
místa v patriarchátu bez odporu.
Kapitola sedmá je věnována feministické
theologii osvobození. Základním textem pro tuto theologii je Magnificat -
Mariina píseň. Theologii by měli tvořit
i ženy, nejen muži. Bible obsahuje texty teroru vůči ženám (např. obětování
dcery Jiftacha). Texty by se podle feministické teologie měly hodnotit podle
toho, ”zda přispívají k integritě, blahobytu a svobodě žen” (podle Elisabeth
Schüssler
Fiorenza). Sexismus (diskriminace podle pohlaví) je nespravedlivý a proti vůli
Boží. Patriarchální Bible a androcentrický přístup Bible je podle některých
feministek důvodem opustit Bibli - tzv. postkřesťanské křídlo feministické
theologie (Mary Daly). Reformní křídlo feministické theologie (např. Luise
Schottroff) navrhuje číst Bibli jako
knihu spravedlnosti a
osvobození. Bible je partnerem v dialogu. Nutno odmítnout doslovné
chápání Bible a západní identifikaci Boha se zlatým teletem kapitálu, násilí a
falické síly.
Nyní přichází na řadu otázka milosti,
kterou lze ztotožnit se štěstím (kapitola osmá). Milost totiž smiřuje s Bohem,
přináší odpuštění a účast na Božím životě. Obsahuje ospravedlnění
(justificatio) a posvěcení (santificatio). Milost bez posvěcení je jen ”lacinou
milostí” (Dietrich Bonhoeffer). Ortodoxní theologie chápe milost jako usmíření,
odpykání, zadostiučinění a pracuje s následujícími obrazy milosti - vykoupení,
oběť, očištění, uzdravení. Liberální theologie chápe milost jako smíření,
odpuštění, změnu srdce, kdy Bůh vychovává lidský rod. Pro theologii osvobození
je milost osvobození, reálná životní změna, změna životního stylu či chování.
Osvobození je boj (španělsky ”Liberation es lucha.”), ovšem ne nutně násilný.
Nespravedlivý hospodářský systém je hříchem. Podle Dorothee Sölle
jsme však v Kristu schopni spravedlnosti a můžeme být nástrojem míru a
spravedlnosti. Být k dispozici spravedlnosti Boží, jak nabádá apoštol Pavel (Ř
6,13). Člověk nemá být obětí člověka (velikonoční poselství Taizé z roku 1970).
Nemáme sloužit kapitálu.
Na řadu přichází Boží království a církev
(kapitola dvanáctá). Ježíš zvěstoval Boží království a přišla církev. Mystériem
církve je její souvztažnost k Božímu království. Církev je současně událostí
milosti a institucí. Umožňuje účast na historickém osvobození Božího lidu
Bohem. Bůh jedná osvobozujícím způsobem v lidech a skrze lidi, čímž se stává
viditelným, uchopitelným a slyšitelným. Boží království je královská vláda
Boha. Présentní eschatologie (Boží království je zde) a futuristická
eschatologie (Boží království je očekáváno v budoucnosti)
se doplňují paradoxním způsobem (platí ”již zde” a zároveň ”ještě ne”).
Vztah k Božímu království je vnitřním
kritériem církve, kdy církev je ”mezi časy”.
Úlohou církve je kerygma (zvěstování,
kázání, učení, volání k novému životu), diakonie (služba v postoji otroka,
služba nejen souvěrcům, snaha o odstranění útlaku a panování, sebeodevzdání) a
koinonia (sdílení zdrojů, společenství). V církvi by se měla prosazovat
participace místo hierarchie. Nutno mluvit mocným pravdu (po vzoru kvakerů).
Nestačí ”čisté učení a slavnost svátostí” luterské ortodoxie. Diakonie není
pouhou charitou, nutná je prorocká kritika. Potřebná je ”církev pro druhé” ve
smyslu věnovat majetek těm, kdo jsou v nouzi (Dietrich Bonhoeffer). Evangelium
je dobrá zpráva pro chudé, pro bohaté je evangelium dys-angeliem, hrozící
zvěstí (kardinál Arns). Chudí zvolili církev, potom církev optuje pro
chudé (v Latinské Americe). Theologie
osvobození přináší obnovu církve v Latinské Americe.
Po rozboru vztahu církve a Božího
království přichází na řadu theologie míru (kapitola třináctá). Podle Dorothee
Sölle
tradiční církve chápou mír pouze negativně, to jest jako nepřítomnost násilí.
To však nestačí, shalom (mír, pokoj) je širší, bohatší pojem. Zahrnuje v sobě i překonání politické
nesvobody, hospodářské bídy, vykořisťování a psychické úzkosti. Mír (shalom) a
spravedlnost (cedeka) znamená život obecenství v právu. Měřítkem spravedlnosti
společnosti jsou práva sirotků a vdov. Biblický mír tak v žádném případě
negarantují jaderné zbraně. Starověký Pax Romana znamenal světovládu Říma a
byl v protikladu
k Pax Christi.
Lze rozlišit tři základní postoje křesťanů
k válce a míru - prvokřesťanský pacifismus, teorii ”spravedlivé války” a
ideologii ”svaté války”. Prvokřesťanský pacifismus znamenal mimo jiné odmítání
vojenské služby, vojáci po přijetí křesťanství opouštěli armádu (např. svatý
Martin z Tours). Podobně
smýšlejí historické mírové církve (Kvakeři, Mennonité, Bratrské církve).
Konstantinovský obrat roku 313 přinesl změnu postoje. Svatý Augustin a svatý
Tomáš Akvinský zformulovali teorie tzv. spravedlivé války, která chtěla omezit
brutalitu válek. Podle ní by např.
války neměly působit
větší škody, než
kterým chtějí zabránit,
nemělo by docházet
k zabíjení nevinných, válku by měl
vyhlašovat stát (ne soukromníci), válkám by měla předcházet jednání, hlavním
cílem válek by mělo být nastolení míru. Ortodoxní theologie stojí na pozici
teorie spravedlivé války. Ovšem moderní technologie ruší podmínky spravedlivých
válek - dochází k zabíjení civilistů, prosazují se první údery či ”obrana
předem”.
Ideologie svaté války ve formovala při
křížových výpravách. Na ně pak navázal americký prezident Ronald Reagan.
Podobné postoje zastávají dnes fundamentalisté a stoupenci tzv. Morální většiny
v USA. Armagedon je zde chápán jako holocaust lidstva (konečné řešení pro
lidstvo). Podle televizního evangelisty Jerry Falwella ”Bůh tuto zemi zničí” (odkaz na Zj 16,16).
Formuje se státní náboženství zdůrazňující úlohu státu (symbolizovaného
vlajkou), rodiny a náboženství. Dokument ”Výboru ze Santo Fo” z roku 1980
(určený pro interamerickou bezpečnostní radu) považuje boj mezi komunismem a
kapitalismem za věčný boj a za projev metafyzické krize, volá po porážce
theologie osvobození a dává zelenou ”špinavé válce” ve Střední Americe (v
Salvadoru a jinde). Ve SRN se zase prosazuje církevní theologie, opírající se o
liberální theologii. Teoreticky se propaguje údajně nestranný dialog pacifistů
a militaristů, v praxi však
dochází k odmítání politického biblismu, mírového hnutí a sociální analýzy
reality. Prorocká theologie prosazovaná v rámci theologie osvobození pak
považuje za pravé mírotvorce ne mocné lidi, ale malé, závislé lidi.
Kapitola čtrnáctá rozebírá provokativní
téma konce theismu. Konec theismu či lépe řečeno konec theistického Boha
znamená odmítnutí Boha jako vrcholu pyramidy bytí (kdy v hierarchii bytí je na
vrcholu Bůh, pod ním jsou lidé - muži, pod nimi jsou ženy, pod ženami jsou
zvířata, pod zvířaty jsou rostliny a úplně dole je země). Syntéza ”Jeruzaléma”
a ”Atén” se jeví jako silně problematická. Chybí střední rovina mezi duchem a
hmotou, kterou je zkušenost. Těžkosti v chápání Boha plynou z toho,
že Bůh je vlastní jméno i abstraktní substantiv pro božství. Konec theistického
Boha ale umožňuje mluvit o Bohu konkrétně, ve vztahu k životní praxi, a to ve
světě ovládaném smrtí a orientovaném na smrt. I bohaté lidi trápí ”hlad po
Bohu”, to jest trápí je hledání smyslu. Odmítání hierarchie (pyramidy) bytí je
příznačné pro theologii osvobození, která vzešla z autochtonních kultur, jež zažily nadvládu
bílých.
Kdo je tedy náš Bůh? Na tuto otázku se
snaží odpovědět závěrečná patnáctá kapitola. Zde se Dorothee Sölle
hlásí k neimperiálnímu pojetí Boha, se kterým přišel židovský filosof Martin
Buber. Ten se staví zejména proti vztahu ”Já a Ono” a klade důraz na vztah ”Já
a Ty”. Bůh v tomto vztahu potřebuje
člověka, nejen člověk Boha. Jde o skutečnou vzájemnost, spojenost, přijetí,
vzájemné dávání a přijímání. Láska totiž není jen čistě dávání.
Podle Bubera ”Na počátku byl vztah”. A to
vědomý a živý vztah k životu. Proto Bůh se děje, což znamená, že s Bohem se lze
setkat v reálných vztazích, lépe řečeno lze být Bohem v těchto vztazích nalezen.
Bůh pak nevyslovitelně potvrzuje smysl, a to skrze přijetí smyslu jako zkušenosti
lásky. Modlitba a vyprávění jsou možnou řečí o Bohu, neboť Bůh je vůle, ne v sobě spočívající bytí. Kritiku
ontologie ”bytí o sobě” přináší ovšem nejen personalismus M. Bubera, ale také
marxismus, existencionalismus, procesuální theologie a feministická theologie,
která usiluje o vztaženou, nepatriarchální
řeč o Bohu, mimo theismus a atheismus.
Ortodoxní theologie vidí Boha jako
absolutní transcendenci. Bůh se skrze ni pak stává symbolem autoritativního
náboženství (v protikladu k humanistickému náboženství, usilujícímu o
sjednocení s Boží vůlí, ne o pouhou poslušnost). Liberální theologie přináší
nerepresivního Boha a subjektivní, individualistický přístup k Bohu, kdy Bůh
mluví ke svědomí člověka. Bůh filosofů je opuštěn ve prospěch dialogu s Písmem
a tradicí. Subjektivismus ovšem vede ke ztrátě komunikativnosti a může vyústit
v náboženství pojaté jako určitý druh privátní neurózy.
José Miranda (mexický theolog osvobození)
klade proti sobě řecké myšlení a hebrejské myšlení. Řecké myšlení klade důraz
na bytí samo v sobě, na nezávislost Boha (jeho aseitu). Tato ontologizace a
objektivizace bytí vede k ovládání, chybí zde totiž propojenost,
souvztažnost.
Hebrejské myšlení klade naopak důraz na bytí ve vztahu. V dnešní době jde
pak o spor mužsko-patriarchální
teologie (jako výrazu mužské vůle k moci) a feministické theologie. Theologie
osvobození obecně zdůrazňuje vzájemnou odkázanost člověka a Boha. Člověk je
nejen odkázán na Boha, ale je i Bohem potřebován. Theologie osvobození
kritizuje panství a moc. Boží moc pro ni není nutně hierarchická a
autoritativní.
Po Osvětimi je omnipotence (všemocnost)
Boží považována v theologii osvobození za herezi. Proto nutno odložit myšlenku
Boží všemocnosti. Bůh bezmocných je také sám bezmocný. Neboť láska je zároveň
mocná i bezmocná. Být láskou je ovšem jedinou záchranou, neboť nic jiného než
láska neproměňuje. Dobrovolná odkázanost lásky se týká i Boha. Kristův kříž je
obhajobou nenásilné bezmoci lásky. Kristovo vzkříšení ovšem přináší naše
osvobození ze smrti ve smyslu účasti na Boží moci. Kromě moci střílet je i
jiná, dobrá moc, pocházející ze spojení se základem života (příklad - tráva
prorůstající asfalt má také moc).
Dobrá moc je sdílenou mocí, rozdílenou
mocí. Ježíš po svém vzkříšení dal ženám podíl na moci života. Proto křesťané mají jednat jako Bůh -
Imitatio Dei, tj. mají krmit hladové a odívat nahé. Naděje na zemi bez válek a
plundrování je naší povinností. Ovšem bez angažovanosti zůstávají tyto naděje
pouhou iluzí. Nutno pochopit, že transcendence je radikální imanencí.
V
křesťanství byla a jsou různá pojetí transcendence a imanence (apokalyptické
zničení tohoto světa a nový věk panství Kristova; pokojné stádo pod dobrým pastýřem;
Bůh jako pravý vládce, jehož zrcadlí pozemské řády). Feministická theologie
osvobození nabádá myslet transcendenci a imanenci společně, neboť se týkají
téže věci, téhož stvoření. Transcendence každý fenomén imanence posvěcuje a
zhušťuje. Bez transcendence jde o ”plochou imanenci” (Dietrich Bonhoeffer). A
naopak v radikalitě lásky naše imanence obsahuje transcendenci. A tak transcendence se stává
radikální imanencí, tj. od kořenů obhájenou, milovanou imanencí. Milosrdný
Samaritán nalézá Boha na ulici a také Bohem je tam nalezen.
Angažovanost vede k vnitřní jistotě Boha.
Život sám nám dává smysl, neboť ze společného vztahu vzniká smysl. Smysl života
nelze zaměňovat s úspěchem, to bychom klesli na úroveň kapitalismu. Odmítnut
nutno praktický atheismus mnohých křesťanů - úsilí o konzum, úspěch, majetek a
bohatství. Boží bytí třeba chápat sociálně a ve spojitosti s celkem.
Boží stvoření lze zničit. Ale zničením
stvoření by Ježíšova pravda byla stěží zničena. Bůh je síla začátku. Musíme
vždy myslet na sílu vztahu. Trvání stvoření dnes závisí na síle lásky mezi
lidmi. Na obratu lidí od bezbožnosti. Bůh nás
k tomuto obratu vábí každý den nově, připomíná v závěru svých úvah
Dorothee Sölle.
A já dodávám, že pravděpodobně již v tomto století se definitivně ukáže,
nakolik lidé vyslyšeli či nevyslyšeli toto Boží volání.
Praha,
červen 2006
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
