poslal Karels
Obětování Izáka
Jacques Doukhan
Jsou dva hlavní myšlenkové proudy týkající se výkladu starozákonní pasáže. (Gen 22:1-19)
Náboženský pohled (ilustrovaný v Talmudu a středověkými Rabíny, církevními otci, protestantskými učenci, či moderní kritikou), který má tradičně problém se závěrem příběhu. V tomto pohledu, je oběť Izáka důležitá v Božím svědectví o Boží spáse. Podobně taktéž pro ty, kdo čtou příběh jako náboženskou ságu, důležitou s největší pravděpodobností, k vysvětlení původu zvířecích obětí, nebo umístění chrámu. V každém případě, důraz je položen na náboženský charakter příběhu.
V kontrastu s poetickým, či filosofickým pohledem (jaký je reprezentován klasickými básníky, středověkými mystiky a mnohými filosofy, kupříkladu Immanuel Kant atd…) má sklon zdůraznit počátek příběhu soustřeďující se tak na lidskou úroveň. V tomto pohledu je oběť Izáka důležitá jako svědectví o lidském stavu s jeho připravenými mučivými otázkami znějícími v prázdnotě.
Rozdílnost ve výkladech - rozdílnost, která se liší v míře nesnášenlivosti - volá po novém pokusu v exegesi, abychom našli v textu samotném, místo tohoto důrazu. Jestliže záměr příběhu o obětování Izáka, je finálně závislý na místě, kde je důraz položen, potom je důležité, analyzovat literární strukturu tohoto textu. Za jediným účelem, totiž určit bod zdůraznění a orientace, která nás přivede k porozumění - ke světlu.
Před třiceti lety Y. T. Radday objevil, že zmíněná pasáž Gen 22:1-19 je "zorganizována" v chiastické struktuře. Hlavní rys tohoto chiasmu může být pochopen následovně:
A. verše 1-2. Slovo Boží ("tu jsem", "tvůj jediný syn", "obětuj ho jako oběť")
B. verše 3-6. Akce ("vzal", "naštípal dříví", "místo, o němž mu pověděl Bůh", "položil", "nůž")
C. verše 7-8. Dialog
B1. verše 9-10. Akce ("vzal", "narovnal dříví", "místo, o němž mu pověděl Bůh", "položil", "nůž")
A1. verše 11-19. Slovo YHWH ("tu jsem", "tvůj jediný syn", "obětoval ho jako oběť" /berana/)
Ve vyšetření eventuálních možných paralel mezi korespondujícími sekcemi A/A1 a B/B1 (a dokonce i v C - a/a1 a b/b1), budu pozorný ke stylistickým znakům textu, stejně tak jako k pravidelnosti pohybu a opakování myšlenky. Z této "synchronní" analýzy, navrhnu důsledky týkající se nejenom interpretace textu, ale také diachronické mechanismy hluboké struktury našeho uvažovaného biblického textu.
1. Dialog mezi Bohem a Abrahamem (A//A1)
Dialog mezi Bohem a Abrahamem ve verších 1-2 (A) a verších 11-19 (A1) užívá čtyři společná témata v paralelním způsobu a v jazyku vytvářející vzájemné opakování:
1. Boží volání
2. Abrahamova odpověď, hinneni
3. Příkaz týkající se syna
4. Příkaz týkající se Abrahama
Tato čtyři modelová témata následovně:
1. Boží volání je popsáno v A a A1 ve společných termínech wajjómer éláv Abraham. Nicméně, zatímco v A to je Elohim, kdo mluví, v A1, to je Anděl Hospodinův, který oslovuje Abrahama, dělajíce tak se zavoláním, zakřičením, vajjikrá, a dvojitým voláním, Abraham, Abraham.
2. Abrahamova odpověď je jak v A jako i A1: vajjomer hinneni.
3. Příkaz týkající se syna je také popsán podobným jazykem, ale je to jazyk, který odhaluje kontrast. V obou částech A a A1 je to příkaz týkající se oběti a v A1, nepoloží ruku na vyhrazenou oběť (Izák) a aby neudělal nic. A tak, zatímco v A je příkaz pozitivní v A1 je příkaz negativní. Nadto, v obou A i A1 je oběť označená jako "tvůj jediný syn"; ale zatímco v A je oběť speciálně nazvána "Izák, kterého ty miluješ", v A1 je oběť identifikována pouze jako "chlapec" (hanaar). A ještě podrobněji, v obou A i A1 je místo obětování popsáno jako hora (har); ale zatímco v A hora není ještě na dohled a není dokonce pojmenována (achad heharím ašer omar elejcha), v A1 je hora viděna (vajjar, v. 13), a také je pojmenována (jeamer, v. 14).
4. V příkazu týkajícího se Abrahama je kontrast také nápadný. V A je lech lecha tragické: Abraham přijímá příkaz, aby šel, tento odchod nese v samotném obětování svých nadějí, očekávání, vyhlídek do budoucna, vést svůj život až do smrti pro svého výhradního dědice Izáka. V A1, na druhou stranu, korespondující část lech lecha se přesouvá do požehnání, které je slyšeno jako zaslíbení slavné budoucnosti. Tak je lech lecha v A vloženo v paralele s druhým výrokem vysloveným Andělem Hospodinovým a které se týká Abrahamova požehnání. Důvod pro toto spojení není hned jasně viditelný, protože je nepřímý. Je to závislé prakticky na společných narážkách k požehnání vyložených v Gen 12:1-3 a zasluhuje si tedy naše speciální zacházení.
5. Vyjádření lech lecha v A ukazuje zpátky ke Gen 12:1, nejenom protože to je další biblický text, který užívá ty samá vyjádření, ale také protože v obou pasážích, ty výrazy předkládají, zavádějí paralely o tříkrokových tematických sekvencí: (1) příkaz opustit místo (společné slovo je erec), následované (2) instrukcemi pro chůzi na místo určené Bohem (společná slova jsou el... ašer) a (3) příkaz k obětování rodinného dědice ("tvůj syn" v Gen 22, "dům tvého otce" v Gen 12).
6. Podobně, požehnání v A1 opakuje text v Gen 12:1-3 prostřednictví stejných sdružení tří motivů: (1) zaslíbení, že Abraham bude velký národ (rbh, "velký" v Gen 22; gdl, "velký" v Gen 12; zera, "semeno" v Gen 22; goy, "člověk", v Gen 12; také je na obou místech stejná druhá osoba zájmenného sufixu cha, týkající se Abrahama), následované (2) požehnáním Abrahama (společné slovo je abárechchá, já tě požehnám) a (3) požehnání všech lidí v něm (společný termín je brch /nifal v Gen 12 a hitpael v Gen 22/; stejná formule - kol + b + cha se vztahuje k Abrahamovi a také koresponduje ve vyjádřeních goje haarec /lidé země/ v Gen 22 a mišpechot haadama /rodiny země/ v Gen 12).
2. Abrahamova chůze (B//B1)
V oddíle B (v. 3-6) a B1 (v. 9-10) v chiasmu, je Abrahamova chůze popsána podobnými terminy a následovaná čtyř-krokovým postupem. Ještě jednou, nalezneme kontrast ve dvou scénářích. Čtyři následné kroky jsou: (1) přemístění na místo určené Bohem (v B je odchod, v B1 to je příchod), (2) souvislost mezi dřevem a Izákem (v B je dřevo položeno na Izáka, v B1 je Izák položen na dřevo), (3) nůž držený v ruce (v B je oheň, v B1 není oheň), nakonec (4) refrén "a šli oba pospolu" (v B se toto vyskytuje v části závěru, v B1 se tady tento refrén objevuje v části úvodu).
3. Rozhovor mezi Abrahamem a Izákem (C)
Rozhovor je mezi Abrahamem a Izákem jako zdrženlivý, poklidný ve verších 7-8 a vytváří centrální bod chiasmu - část C. Tento dialog je zasazený mezi stylistická vyjádření vajjelchu šnehem jachdav (a šli oba pospolu ) a zřetelně vyjádřené ve spojení pěti výskytů slova amr. Tyto výskyty, mimo to, jsou vymodelované v struktuře chiastického typu, které mohou být znázorněné jako a b c b1 a1. Tato struktura je znázorněná tady:
a. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil
b. Otče!
c. Ten odvětil: Copak, můj synu?
b1. Izák se otázal: Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?
a1. Nato Abraham řekl: Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.
Soulad může být shrnut následovně: obojí jak a, tak a1 přinášejí pokoj. V prvním amr Izáka, je rozhovor ukončen. Text nám říká - vajjomer a nic se nevychází najevo. To je pravý pokoj. Poslední amr Abrahama, může být chápán také jako pokoj, protože má efekt ve vztahu ke specifické otázce, kde se ptal Izák, "Hle (hinne), oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" Určité očekávání je takové, že v Abrahamově odpovědi, by mohla být odezva na Izákovu otázku, za pomocí užití dalšího hinne (hle, zde), které by mohlo přivést oběť, aby byla obětována. Mimo to, všechny otázky, které jsou nasměrovány k Abrahamovi, ať už oni přicházejí od Boha (v. 1, 11), nebo od Izáka (v. 7), Abraham na ně pokaždé odpovídá hinne, mimo tady této situace. V tomto verši, namísto hinne Abraham říká Elohim (v. 8).
4. Syntaktická konstrukce této fráze ještě více odůvodňuje naše bádání.
Subjekt Elohim přichází dříve než sloveso jire, v protikladu k obvyklé tendenci, která umisťuje subjekt za sloveso, zvláště jestliže sloveso je v imperfektní formě. Důvod pro tuto nepravidelnost je záměr zdůraznit slovo Elohim, což také dokazuje stylistická záležitost, aby popsala Abrahamovu odpověď v a1 na Izákovu otázku v b1:
- "On řekl" Izák (b1) se shoduje k "Abraham řekl" (a1).
- "Tady je oheň a dřevo" (b1) se shoduje k "Elohim" (a1)
- "Kde je beránek pro obětování" (b1) se shoduje k "On sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné" (a1).
Je tady soulad mezi b a b1, v obou případech to jsou otázky kladené Izákem. Otázka v b je nepřímá ve slově avi (otec). To není jenom zvolání k otci a připomínka vztahu mezi synem a otcem, ale to je také základní otázka, která ještě není objasňující, nebo nemůže být snadno vyslovena. Otázka v b1, na druhou stranu, je přímá, jasná? "Kde je beránek…?"
Konečně, c obsahuje pouze Abrahamovu odezvu, která je skutečnou odpovědí: hineni.
5. Literární pohyb v Chiasmu
Dva aspekty literárního pohybu v chiasmu v Gen 22:1-19 si také zaslouží zmínku. Týká se rozhovoru v příběhu a také krátce se opakujícího refrénu.
Literární pohyb v dialogu
To je v centrální části tohoto chiasmu (část C, verše 7-8), kde dialog dosahuje svojí maximální intenzity. Ze sedmnácti výskytů slovesa amr, které jsou vysloveny v dialogu, pět nalézáme právě zde. Zbytek výskytu slovesa amr je stejným dílem rozdělený, šestkrát před verši 7-8 a šestkrát po verších 7-8. Rozdělení slovesa amr je důležité pro závěr, ke kterému jsme dospěli - dialog v části C jasně vyjadřuje vrchol vyprávění. Dialog mezi Abrahamem a Izákem je důležitý protože "nese" hlavní poselství biblického příběhu.
Literární pohyb refrénu
Hranice centrální sekce jsou jasně definovány prostřednictvím užití zvláštního vyjádření - vajjelchu šnehem jachdav v Gen 22:6 a 22:8. První z těchto výskytů formy uzavírá část B a druhý výskyt vajjelchu šnehem jachdav je v úvodu vyjádření pro část B1. Zmíněné vyjádření vkládá část C jako do obálky.
Základní "porce" výrazu se také vyskytuje ve verši 19 - tři výskyty vytvářejí refrén, který udává rytmus. Ve verši 19 výraz šnehem (dva z nich), už není déle užíván, což není vynechávka, nebo nějaká zapomenutá věc v textu, jako znamení Izákovi absence. Slouží to jako znamení, že se Abraham připojil nyní ke služebníkům (byli tam více než dva). Tento třetí odchod Abrahama je poslední ve vyprávění a naznačuje přítomnost služebníků ještě jednou.
Tento návrat pohybu je rovněž navržen prostřednictvím nějakých dalších opakování. Jedna sada z těchto je - vajjašov el nearav ve verši 19, opakujíce venašuva alechem verše 5 (sloveso švb není už nikde jinde zmíněno v textu). Podobně slovo vajjakumu verše 19, které popisuje pohyb služebníků, aby vstali, podle příkazu a připojili s k Abrahamovi (nebo Abrahamovi a Izákovi). Souvisí to s Abrahamovým příkazem ve verši 5 k návratu ševu-lachem po (jak on a Izáka postoupili ještě kousek).
Vyjádření ve verši 19 vajjelchu jachdav je, potom kopie dvou dalších srovnatelných vyjádření ve verši 6c a 8. Ale zatímco ve verši 19 tento refrén označuje jenom konec sekce, ve verši 6c a 8 vyjádření označuje konec jedné sekce a počátek další, navrhujíce tak postup ve třech krocích.
Je tam ještě další rozdíl, ve způsobu této fráze, která je umístěná ve verši. Zatímco tyto dva první výskyty vajjelchu šnehem jachdav je stále poklidné, ve verších, které uzavírají a jsou odděleny od toho, co se odehrávalo dříve za pomocí Atnachu /v hebrejštině silný přízvuk/. Třetí výskyt vajjelchu jachdav, ve verši 19, je chápáno v hebrejštině zpívaným čtením správně po poklesu /Tebir - přízvuk/, jako znovuopětovný počátek v. 19, vajjašov Abraham, které je, jako úvod posledního verše. Jinými slovy, první dva refrény označují závěr příslušných posledních veršů, zatímco třetí označuje úvod do finálního verše příběhu o obětování Izáka. Tyto rozdílnosti funkcí a umístění, mohou být vysvětleny, za pomocí faktu, že poslední refrén označuje nejenom konec sekce, stejně jako to dělají ty další dva, ale také uzavírá celý text. Abrahamova další chůze vede do Beršeby, samotné místo z kterého započal svojí pouť na horu Moria (podívej se Gen 21:32-34, verše, které začínají před naším textem).
Mohli bychom také zaregistrovat znovu, že toto vyjádření doslova orámovává, v inclusio stylu, dialog v. 7-8. Ještě jednou se nám potvrzuje, že zmíněná pasáž, tj. dialog mezi Abrahamem a Izákem, je zcela jistě srdcem našeho uvažovaného textu.
6. Závěr a důsledek
Dříve zmíněná literární analýza textu o obětování Izáka, vede k závěru, že vrchol biblického textu, část C, je umístěná ve verších 7-8. Toto je demonstrováno (1) pomocí chiastické struktury A B C B1 A1 ve kterých verše 7-8 slouží jako centrum vyprávění; (2) koncentrace slovesa amr v těchto verších; a (3) orámování veršů 7-8 pomocí stylistické fráze vajjelchu šnehem jachdav ve formě "obálkové struktury" - inclusio.
Strukturální analýza textu Gen 22:1-19 nám vysvětluje, že centrální myšlenka tohoto příběhu se týká tragického dialogu mezi Abrahamem a Izákem. Jestliže "vrchol chiasmu" je hlavním poselstvím, je možné, že společně dáme dohromady výklad. Výklad, který "povedeme" od centra do vnějšku příběhu o obětování Izáka ve shodě se soustředným procesem. Centrální motiv by potom byl "primární", z kterého jsou další motivy získány, odvozeny. Poselství má být tedy vyvozeno a posteriori /zpětně/, z prvotní, nezpracované události (která ještě nemá poselství) a ne obrátit, jak se obecně učí v tradičním náboženství, filosofii a kritické interpretaci.
Jak je to tedy? Naproti těmto interpretacím, které mají tendenci vkládat důraz na úroveň finálních odpovědí, struktura našeho textu nám doporučuje, že důraz je zejména v lidských otázkách a ztišení - které je v centru příběhu o obětování Izáka. Mnohem více důležité, než cokoliv ostatního, než je odezva, odpověď nebo rozřešení problému, je v tomto případě, otázka bez odpovědi, odezvy a nabytí pokoje lidské bytosti na základě prožití události.
Otázky, které nemusí být zodpovězeny a nabytí pokoje lidské bytosti na základě prožité události - to je hlavním poselstvím biblického příběhu o obětování Izáka.
