poslal lutrik Hovořili jsme v pražském klubu o atheismu. Z pohledu katolíka, atheisty-humanisty a atheisty-filosofa. Očekávali jsme zajiskření, které nás zavede k hlubině otázek. Skončili jsme však v poklidných vodách vzájemné tolerance.
Ten nedostatek vůle k dialogu může mít ovšem důvod mimo nás. Podle vážného názoru, předneseného na kursu pro kazatele Českobratrské církve evangelické v lednu 2005, dnes u nás již nejsou ani křesťané ani atheisté. A co více, význam uvědomělého náboženství a konstituovaných církví pro život jednotlivce i společnosti v uplynulém století vyprchal. Takže diskutovat o náboženství a atheismu nemá kdo, diskutovat není o čem, a tedy vlastně diskutovat není ani proč.
To ovšem neplatí pro obecnou spirituální situaci u nás. V naší údajně vysoce sekularizované společnosti, kde se k jakémusi křesťanství hlásí sotva 9% obyvatel a uvědomělých atheistů je stěží 1%, zde podle solidního šetření
· 75% lidí věří v přenášení myšlenek,
· 70% v osud a předpovídání budoucnosti,
· 60% v existenci objektivního hříchu,
· 55% věří v Boha, boha, Ducha, Sílu, Nadpřirozeno,
· 45% v moc a sílu amuletů,
· 45% v horoskopy,
· 38% v existenci posmrtného života a případného převtělování
(data přebírám ze sborníku z uvedeného kursu).
Takže masivní odcírkevnění naší společnosti není provázeno skutečným a důsledným vědeckým positivismem (tedy názorem, že vycházet mohu jen z toho, co bylo objektivně dokázáno), ale příklonem k volné víře a představám, k volným kultům a náboženstvím… k pověrám...a navíc k pověrám často velice primitivním. To zaprvé.
Ovšem sekularizace nejen že uvolňuje prostor k pověrám. Tím, že odvádí od důrazů na nemateriální vztahy mezi lidmi, a to je zadruhé, rozšiřuje současně prostor společenské lhostejnosti. Která je již sama o sobě vyvolávána společenským individualismem… a zde nejvíce individualismem hospodářským. Tedy ne individualismem filosofickým, který by zdůrazňoval význam jednotlivce sama o sobě i ve společnosti, ale individualismem, razícím ono nesmyslné a proti společnosti zaměřené heslo současných liberálů, že „každý sám pro sebe a všichni proti všem“.
V tomto prostoru nepoučeného a laciného pragmatismu, pověr a lhostejnosti vidím místo pro nasazení nejen křesťanů (protože nás k tomu zavazuje náš program), ale i atheistů (protože ti jsou, – jakožto antikřesťané, – k nám svým bytím přivázáni). A v tomto zaujetí proti lacinému pragmatismu, pověrám a lhostejnosti, si pak máme my křesťané společně s atheisty co říci i s vědeckými racionalisty jako jsou například Sysifové (a to bez ohledu na jejich vztah k náboženství) i se všemi náboženskými společnostmi jakož i s filosofickými a humanitními společnostmi, hnutími a iniciativami vůbec. Abychom se společně pídili po smyslu, obsahu a programu života člověka a společnosti. A vzájemně si pomohli prověřit a aktualizovat své vlastní programy a přístupy.
Nechci tedy pobíjet atheisty, racionalisty a věřící nekřesťany. Ale nechci s nimi ani uzavírat pakty lhostejnosti!! Byl bych naopak rád, kdyby se probudili a zaujali v naší společnosti to místo, které jim patří. A chybí-li křesťanům sebekritika zevnitř, nechť jsme potom požehnáni a obdarováni alespoň kritikou zvenčí. Za předpokladu, že nám všem půjde právě o ten smysl, obsah a program života člověka a společnosti.
* * * * *
V reakci na předchozí 3 výklady atheistické v našem kruhu chci v této druhé části svého povídání uvést několik poznámek o víře a náboženství. Plně jsem si přitom vědom, že nakusuji problém nejen obsahově a rozsahově takto na jeden záběr naprosto nezvládnutelný,… ale také, – a to nelze podcenit, – problém racionálně i emocionálně velmi citlivý. Vstupuji do oblasti, která se dotýká nejen myšlení, ale i představ, citů a nadějí, … která má mnohatisíciletý vývoj a knihovny textů… a spousty problémů současných i zakysle historických… a která má navíc své vlastní slovníky a řeč, bez jejichž znalosti si člověk připadá jako mezi Marťany. Žil jsem a žiji v církvi dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně, abych věděl, o čem hovořím. Až komicky přitom k našemu tématu o víře a náboženství zní, že bible nejen že nezná slovo „náboženství“, ale ve své předkristovské části prakticky ani slovo „víra“.
Ale toto všechno bych chtěl nyní přeskočit. A položit před vás v podstatě jedno hlavní tvrzení. Že totiž spiritualita je člověku vrozena. Domnívám se totiž, že základním znakem života není schopnost jíst, udržovat se a množit, jak jsem se to ještě učil. Ale kriteriálním znakem života že je schopnost reflektovat okolí, vytvářet o něm informace, a ty pak sdělovat a zpracovávat až po myšlení, sebereflexi a tvorbu představ.(O reflexi, zpracovávání a vyvolávání citů si již nedovoluji říci vůbec nic). A ovocem všech těchto schopností je pak nejen schopnost a tendence usuzovat, ale též ptát se / předvídat / představovat si / toužit / a nadít se.
Promiňte mi, hovořím-li primitivně. Nejsem odborník a nevnucuji Vám nějakou nauku. Jen se snažím sdělit svou domněnku, že lidská bytost je objektivně vybavena k tomu, aby byla a žila a projevovala se jako bytost nejen fyzikální, ale i spirituální, kdy pak často hovoříme, nevědouce jak jinak, starobylým slovníkem o jejím „duchu“ a „duši“. A domnívám se, že v důsledku této své vybavenosti se člověk principiálně nemůže neptat a neklást si otázky, které vedou nejen k zobecnění a dotažení toho co zná a ví... ale i otázky, které jeho aktuální vědění a znalosti přesahují nebo z nich i vybočují. V důsledku toho se pak domnívám, že k popisu a pochopení člověka i společnosti nelze vystačit s popisem jejich konkrétní fyzické vybavenosti, ale že je nutno ptát se a pídit i po schopnostech a vybavenosti spirituální. Že tedy nestačí doptat se, kolik člověk váží, jaký má tlak, kolik vydělá a jak rychle běhá. Ale že k identifikaci a k pochopení člověka je třeba i vědět po čem touží, čeho se naděje, co má rád, čeho se bojí a proč. Jakou klade hodnotu sobě samému a jakou společnosti a světu, které ho obklopují. A zda a kam přesahuje přírodu svou existencí, a zda a jakými otázkami přesahuje své znalosti a vědění. I jak si staví ke svému nevědění. A domnívám se, že k této své „spiritualitě“ je a doufejme, že i nadále bude člověk vždy znovu a znovu tažen svou vlastní dnes již danou vybaveností.
* * * * *
Je zřejmé, že mnohé odpovědi na svrchu naznačené otázky jsou dočasné, protože jsou vyvolávány neznalostí a nevěděním. A projeví se jednou třeba jako zbytečné, nemístné a hloupé, – a třeba i reakční a škodlivé. Ale v samotném jádru jde o otázky přirozené, nevyhnutelné a nutné. A proto si je člověk nejen klade, ale sám si na ně i odpovídá, a přitom se jimi i vychovává a roste. A klade si ty otázky nejen jedinec, ale jeho prostřednictvím i společnost. A i ona si na ně odpovídá, a jimi sebe i jednotlivce vychovává a vyvíjí.
Člověk se ptaním, tušením, touhami a nadějí prokousává k poznání, vědění a pravdě. Člověk se ptaním, které přesahuje jeho poznání, dostává k novému poznání. A od něho k životní praxi, aby dotvářel i sebe sama i svou společnost.
Ke svému odpovídání na otázky transcendentní vytvořila si společnost už dávno vnitřně logický repertoár kategorií i slov, který přesahuje až do dnešní doby. I mnohé Kristem již zodpovídané otázky byly staré, – netvořil je pouze až sám a neformuloval.
* * * * *
Naše fyzikální vědění a myšlení je vychováváno vědou. I když dost špatně: Je totiž téměř neuvěřitelné, jaké nemožné až pitomé představy mají lidé o reálném světě, a to i lidé jinak (v něčem jiném) vzdělaní. To ukázalo nakonec i šetření o pověrečnosti, které jsem zmínil. Položte si však nejen otázku, kdo vychovává naše fyzikální myšlení a vědění, ale kdo vychovává také naši spiritualitu: To jest, kdo vychovává naše preference, touhy a tušení, – a kdo vychovává naši lásku, naše naděje a naše sny? Měla by to být také věda. To jest souhrn pravého poznání. Ta to však nedělá. Neexistuje positivní věda o nevědění, nadějích a snech.
Základy spirituality nám předávají rodiče, kteří však svou úlohu plnívají nepoučeně a naivně. Pak už se vychováváme sami nápodobou té společnosti, která právě je. Do naší spirituality tedy volně zasahují náhodné myšlenky a hesla před kamerou se kroutících VIPů a divných celebrit. Někdy profesionální guruové, proroci, kněží a kazatelé. Pokoušejí se o to umělci, básníci, učitelé… Spíše však bulvár, kanály, marketingoví kšeftaři a předvolební agentury. Komu kdo dáme přednost? (Přečetl jsem si však 24/04/06 v Právu, že jedna z významných soukromých škol v Anglii, Wellington College, zahajuje pro své studenty jednou týdně výuku o tom, co je štěstí!)
* * * * *
Dovolte mi opět udělat skok a zůstat u kněží, kazatelů a proroků. Je jim ke cti, že zatím zcela nepodlehli svůdně primitivnímu evangeliu bohatství a úspěchu, aby nám vnucovali komerční touhy liberálního pokroku. Stále se ještě věnují filosofickému nevědění a tomu, co přesahuje a tedy transcenduje naše poznání. Jejich postoje k nevědění však zpravidla nedorůstají úrovně obecného vědění. Takže svými nároky na víru, která transcenduje vědění, kladou na „věřící“ nesmyslné nároky, a jejich formulace „vyznání“ bývají kličkami vyprázdněných slov.
A dovolte mi opět skok. Podle jedněch je víra to, co na sebe klademe jako nárok ač to přesahuje naše chápání. Podle jiných vírou prostě vyplňujeme prostor své lhostejnosti případně mezery ve svém vědění. Podle jiných je vírou podrobení vlastního myšlení myšlení vyššímu… míněno vyššímu po stránce společenské a hierarchické. Nový papež pak nedávno odmítl víru jako hromadění informací o Kristu. Já chápu víru jako osobní rozhodnutí pro naději, která mne přesvědčila nebo okouzlila. Nemohu být k víře nucen, – to je protimluv. Nepotřebuji být o víře přesvědčován, – k vědění mám rozum. Uvěřit u mne znamená ztotožnit se důsledně (?) a odpovědně (?) s určitým viděním světa, lidí a společnosti. Tedy s určitou nadějí. Možná že i za tím vězí nějaké materiálno, o kterém zatím nic nevíme. Ale to na samé skutečnosti už nic nemění.
Zdá se tedy, že i své víře se člověk učí a svou spiritualitu si vzdělává. Nepochybně podléháme vzorům i názorům a jsme sváděni nápodobou. Ale je to i mé vzdělání, mé myšlení a mé racio, které alespoň z jedné strany vymezuje mou hranici mezi tím, co vím a co věřím. A i zde, ve své spiritualitě, jsem pak navíc hluboce ovlivňován tím, co žiji, co vidím, a k čemu směřuji nebo jsem směřován.
Ta hranice se posouvá. Běda, kdyby se z lenosti zastavila. To platí o mně i o společnosti a církvi. Ale neměla by nikdy stavět mé racio proti mé duši. Nestavím vědění proti víře. Nestavím vědu proti spiritualitě. I vzdělaný člověk a vědec by měl tušit, toužit a nadít se. I vědec stejně jako nádeník by měl snít. I vědec by k tomu měl být veden a vzděláván. Kazatel sám pak musí být na oplátku schopen i ochoten sledovat pokrok vědění, žití i myšlení. Hrůza kazatel, který si ukládá střežit ty pravdy a proto, že jsou staré.
Německý slavný kdysi spisovatel, Johann Wolfgabg Goethe, napsal tlustou knihu nazvanou Wahrheit und Dichtung… Pravda a poesie… Pravda a snění. Já jsem nikdy neměl odvahu se do té knihy pustit. Ale tuším, že o toto v ní asi jde. O vztah mezi věděním a sněním. Mezi realitou a fantasií, mezi skutečností a touhou. Budu-li mít odvahu a najdu-li český překlad, pokusím se ji přečíst.
Zatím si zde, na podporu svého myšlení, dovolím uvést citát i z nedávného čísla časopisu atheistické Volné Myšlenky „Maják“ (Vydává Ing. Zdeněk Radimský, Tanvaldská 1335, 182 00, Praha 8). Rudolf Krejčí zde píše: Člověk je genericky vybaven potřebou víry… Člověku je dáno pátrat a nalézat příčiny všeho, co ho obklopuje... Zajistit to, znamená podstatně větší naději na přežití… V genech všeho živého je potřeba bezpečí, s cílem přežití jednotlivce i druhu… Víra v cosi nepostižitelného je produkt myšlení, výsledek a důsledek potřeby bezpečí a jistoty. A to je v genech.
* * * * *
Proti víře vymezuji náboženství. I náboženství stojí na víře, operuje s ní, a využívá ji. Kdežto však víra je osobní a ryze spirituální, náboženství již je institucionalizované a naučné a pracuje s ideologií a dogmatem. Kdežto za vírou stojí idea a nebo prorok, za náboženstvím stojí skupina, třída, církev, elita, aparát. Za vírou je osobní otázka. Za náboženstvím však již stojí společenský zájem. Příkladmo lze doložit, jak za mnoha starozákonními předpisy stojí záměry hygienické, národní, hospodářské a kněžské. Za původním učením Ježíše Nazaretského nic takového nenajdete. Za učením křesťanských církvích však již opět ano.
Což samo o sobě nemusí být ještě špatné. Masaryk positivně hodnotí nejen víru, ale i náboženství a církev: Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití je tak potřebné jako vzduch – právě proto ho mnozí ani nepozorují, jak nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. (Ostatně ve velkých městech čistý vzduch platí se draze a náboženství taktéž se hledá nejúsilněji!)… jak úžasně intensivní je duchovní práce moderních theologů! Na to právě se zapomíná, že přece v každé vísce je akademicky vzdělaný duchovní a že celé to ohromné těleso církevní úsilně pracuje. Zvláště v zemích protestantských theologie vlastně konkuruje filosofii, zvláště však charakterizuje tuto theologii zvláštní kritické uvědomování náboženské a hledání nových forem a formulí náboženských. (T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství, 1934)
Ovšem…
K této Masarykově chvále nelze neuvést hlasité ALE: Známe povšechné dějiny křesťanství a známe povšechné dějiny církví. Ty dávné, ty středověké, ty moderní i ty docela nedávné. Máme historické zprávy z dob rozdělení křesťanstva na východní a západní,… z dob křižáckých válek,… z dob obsazování Ameriky a následného plundrování černých do otroctví. Víme o úloze křesťanství a církví za dob kolonialismu i v čas budování kapitalismu, i za nedávného apartheidu afrického… i za sadistického bourání Jugoslávie. Až po ten zvláštní rozdíl, se kterým se dodnes stavějí křesťanské církve k německému a Frankovu fašismu na jedné, a k socialismu a levičáctví na straně druhé. Víme o nedávném rozdrcení theologie osvobození v Latinských Amerikách zásahem Jana Pavla II a tehdejšího kardinála Ratzingera, – a čteme o vzepjetí evangelikálního křesťanství manažersky řízeného tak, aby ekonomicky využilo vzniklého tam vakua. Nelze neslyšet hlasy o mohutné moderní Bushově misii v USA. A vnímáme přece i vzepjetí katolické církve u nás a v naší Evropě, se snahou převyprávět dějiny, obsadit zdroje a výchozí pozice, a rozprostřít nad Evropskou Unií jednotnou církevní moc.
Vychází mi z toho řada otázek, na které si jen nesnadno hledám odpověď:
· Čím to je, že se křesťanství tak brzy zpronevěřilo svým výchozím zásadám? Vždyť už učení apoštola Pavla, nějakých 20 let po Ježíšově ukřižování, se podstatně a hluboce lišilo od toho, co učil a hlásal sám Ježíš zvaný Kristus?
· Čím to je, že je křesťanství vnitřně tak nestabilní, že dokáže i v jeden a týž čas produkovat ideje, závěry a cíle vzájemně i naprosto protichůdné?
· Čím to je, že se křesťanství a křesťanské církve dokáží tak snadno spojovat s jinými ideologiemi a přebírat jejich teorie a impulsy?
· Čím to je, že se křesťanství a církve ve svých hlavách vždy staví na stranu mocných, bohatých a vítězných?
· Je tomu doopravdy proto, že náboženství dává nejen zřejmou, ale i skrytou a tajnou moc, – a moc a zvláště skrytá moc dává peníze a bohatství, – a bohatství má své vlastní autonomní zájmy, které prosazuje a prosazovat dovede a může?
Nemám možnost zde tyto otázky řešit. Přiznejme si ovšem, že mnohé výpady proti křesťanství a církvím, stejně jako mnoho reformačních pokusů, nebylo vyvoláváno otázkami „nadpřirozenými“, ale právě tou skutečností, že se křesťanství a církve spojily s tendencemi naprosto světskými a hamižnými. Nakonec i ten Hus by byl asi ustál život, kdyby se byl omezil na nebeské otázky a metafyzické teorie. Životem propadl v okamžiku, kdy zpochybnil papežovu autoritu a moc.
* * * * *
Potřebuji už skončit, ačkoliv právě nyní bych měl asi začít konečně hovořit o tom, co je to křesťanství. Některé své myšlenky k tomu jsem uvedl před časem ve svém „Malém křesťanském heretikonu“, dnes už s deseti úvahami o tom, jak rozumím některým otázkám křesťanské víry a náboženství. Pokládal jsem to ovšem za text příliš speciální a příliš rozsáhlý, než abych jej mohl vydávat v rámci Poznámek.
A tak nakonec ocituji ještě dva texty:
Ten první napsal Cyril Polach v Magazínu Práva v srpnu minulého roku a zní:
Mluví o nás jako o zemi neznabohů. Jako jeden z těch neznabohů (nikoli bezvěrců) se domnívám, že člověk je geneticky vybaven potřebou víry. Tato potřeba je však církvemi zneužívána. Bůh slouží některým lidem k tomu, aby se jím mohli zaštiťovat a získávat úctu, vliv, postavení a moc, aby měli nad lidmi duchovní nadvládu. Dovoluji si tvrdit, že moje víra, i když bez Boha, je opravdovější a hlubší než víra mnohých religiózních věřících, protože je bez církevních mantinelů, příkazů a zákazů, zázraků a dogmat. Jsem přesvědčen, že nelze hovořit o tom, že v Čechách věřících ubývá. Ubývá lidí registrovaných v církvích, ale to je něco jiného.
* * * * *
Druhý citát je od Marxe z Hegelovy filosofie práva:
Náboženství je všeobecná teorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho nadšení, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný zdroj útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože lidská podstata nemá opravdovou skutečnost. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem.
Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy a jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utiskovaných tvorů, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.
Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadujeme-li, aby si nedělal iluze o svém stavu, požadujeme zrušení stavu, který iluze potřebuje. Kritika náboženství je tedy počátek kritiky slzavého údolí, jehož svatozáří náboženství je.
Kritika neservala imaginární květy z okovů proto, aby člověk nosil okovy zbavené fantazie a útěchy, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živoucí květ. Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce. Náboženství je pouze iluzorní slunce, které krouží kolem člověka, dokud člověk nekrouží sám kolem sebe.
Je tedy úkolem dějin, aby nastolily pravdu tohoto světa, když zmizel onen svět pravdy. A když byla stržena maska posvátné podobě lidského sebeodcizení, je prvním úkolem filozofie, sloužící dějinám, aby odhalila sebeodcizení v jeho neposvátných podobách. Kritika nebe se tím mění v kritiku země, kritika náboženství v kritiku práva, kritika teologie v kritiku politiky.
Opět by to chtělo nad tímto textem se zamyslet a odhalit lež a zlou vůli, se kterou je záludně hanoben a to nejen církvemi, ale i těmi, kterým o náboženství a tím spíše pak o křesťanství už vůbec nejde. Ale na to už vůbec nemám prostor a nevím ani, zda jsem na to dost chytrý.
* * * * *
Zamýšlet se nad budoucností křesťanství vůbec a církví a náboženství zvláště, to znamená nahlížet do budoucností nás, našeho národa a lidí střední Evropy a lidí tohoto světa vůbec. Ale to je pak už vůbec další a samostatná otázka, ke které se možná někdy dostaneme, – ale možná že už také ne. Ačkoliv teprve toto jsou právě ty otázky, o které bychom se měli hádat: Komunisti, křesťané, pohané i reakcionáři.
Předneseno v Klubu křesťanského dialogu, 27. března 2006
Vyšlo v Poznámkách 91 k otázkám míru a spravedlnosti, 06/06, Ilja Herold
