poslal Nepřihlášený NOVOZÁKONÍK KLAUS BERGER O "JIDÁŠOVĚ EVANGELIU"
Nově nalezené "Jidášovo evangelium" patří k apokryfům, to
znamená, že nebylo přijato do kánonu novozákonních evangelií; je jedním
z téměř sedmdesáti, o nichž víme. Patří do skupiny textů uspořádaných
jako dialog mezi Ježíšem a jeho učedníky. Podobně jako v mnoha podobných
evangeliích tohoto druhu si Ježíš bere jednoho z nich stranou, aby mu sdělil
věci, jež zůstávají ostatním učedníkům skryté. Podle toho učedníka
je pak evangelium nazváno, jako např. podobné Evangelium Tomášovo nebo
Evangelium Marie Magdaleny.
Co do doby vzniku patří toto evangelium do konce druhého století po
Kristu. Zastává ojediněle radikální dualismus, protiklad mezi světem a
Bohem. Gnostický dualismus se v něm totiž týká především Boha Stvořitele,
tedy také novozákonního Boha Otce Ježíše Krista, a na druhé straně Ježíšova
synovství Božího i jeho smrti. A toto vše je totálně méněcenné, protože
to všechno souvisí s viditelným světem. Podobně radikální bude na začátku
třetího století manicheismus, jehož stoupencem byl ve svém mládí svatý
Augustin.
V duchu přehodnocení, jež Jidášovo evangelium uskutečňuje, musí tedy
také Jidáš a jeho zrada vyznít zcela pozitivně. Neboť Jidáš se zasloužil
o to, že Ježíš mohl odložit svou lidskou, pozemskou, hmotnou, viditelnou přirozenost
a je už jen duchovou bytostí. Božím synem totiž stejně nebyl, byl jen
potomkem Vysoké moudrosti.
Proto se Jidáš stane oblíbeným učedníkem, jemuž Ježíš sdělí, že
jej ostatní učedníci ukamenují. Nový zákon naproti tomu referuje, že Jidáš
spáchal sebevraždu oběšením, pozdější autor Papiáš jen říká, že
Jidáš pukl.
Jidášovo evangelium je neobyčejně osobité. Líčí zcela odlišně celý
průběh Jidášovy zrady, je mimořádně kritické vůči církvi a ukazuje
pozoruhodné spojení astrologie s gnostickou spekulací. Největší kladný význam
by snad mohlo mít pro dějiny liturgie. Z druhého století po Kristu nemáme
totiž právě mnoho zpráv o vznikající mešní liturgii.
Pseudo-Jidáš nazývá bohoslužbu dvanácti apoštolů - kterou ovšem odmítá
- "eucharistií nad chlebem". Mluví o obětech, jež dávají věřící
do rukou kněžím. Na jednom místě je dokonce citována jedna známá mešní
modlitba, totiž "Suscipiat" ("Nechť přijme Pán oběť z tvých
rukou ke chvále a slávě svého jména") v původní(?) formě:
"Hle, Bůh přijal tvou oběť z rukou kněze" - i když ten je podle
autorova názoru právě služebníkem katolického bludu.
Jako "oběť" je ostatně označována i Ježíšova smrt. Ježíš
totiž říká Jidášovi: "Ty budeš obětovat lidskou přirozenost, do níž
jsem oblečen". Kritika církve jde ještě značně dále, než s jakou se
především podle Markova evangelia obrací Ježíš proti dvanácti apoštolům.
Jim a ostatním kněžím církve - autor chápe apoštoly jako kněze, stejně
jako pozdější koptická církev - předhazuje vraždy dětí a manželek,
homosexualitu a pederastii, vesměs tedy pohanské neřesti. Autor tím autor církvi
vyčítá přetrvávající pohanství. Léčba, kterou navrhuje, je ovšem
problematická: je to útěk do mimosmyslového nadsvěta čisté duchovosti.
Zajímavé jsou odchylky ve vyprávění o Jidášově zradě. Nápad Ježíše
vydat nevyšel totiž podle Jidášova evangelia od Jidáše, ale obrátil se s
ním na Jidáše jeden muž z židovské honorace.
Evangelia mají k vysvětlení Jidášovy zrady jen ďábla, který měl
vstoupit do jeho duše. Křesťané trvají často se zvláštním důrazem na
tom, že Jidáš jednal z hrabivosti, protože byl přece správcem pokladny. Smíme
ale dělat na základě všeobecné mentality pokladníků závěr o tomto speciálním
případě?
Židovská horní vrstva měla v každém případě jeden motiv: Ježíš
byl s ohledem na Římany nebezpečný pro lid. Proto se v Jidášově evangeliu
říká: "Velekněží reptali, protože Ježíš odešel ke své
(eucharistické) modlitbě do prostoru pro hosty Někteří znalci Písma tam však
čekali, aby jej při modlitbě zajali. Báli se totiž lidu, protože jej všichni
měli za proroka. Tu přistoupili k Jidášovi a řekli: Co tu děláš? Ty jsi
Ježíšův učedník. Jidáš jim odpověděl, co chtěli vědět. A dostal něco
peněz a vydal jim Ježíše do rukou."
Tento text je zajímavý mj. proto, že slova "Báli se lidu, protože
jej všichni měli za proroka" neplatí podle Mt 14,5 a 21,26 vůbec o Ježíšovi,
ale o Janu Křtiteli! Týkala se snad původně skutečně Ježíše? - Konečně:
časové určení rozmluvy Ježíše s Jidášem navazuje na místo z Mk14,1
"A po dvou dnech byly Velikonoce, židovský svátek". Dva dny po čem?
Jidášovo evangelium dává tuto odpověď: Třetího dne, tedy v den před oněmi
dvěma dny u Mk 14,1, mluvil Ježíš s Jidášem.
Jidášovo evangelium nezná scénu v Getsemanech, stejně jako evangelium
Janovo. A to navzdory tomu, že se jinak v jednotlivostech opírá spíše o
Matouše (například v poznámce, že Jidáš obdržel peníze; to uvádí jako
uskutečněné jednání jen Matouš, podle Mk a Lk byly peníze jen Jidášovi
slíbeny).
Pro historickou pravost této pasáže v Jidášově evangeliu by mohla
mluvit i další pozorování. Předně, jak už jsme viděli, není v Jidášově
evangeliu místo pro scénu v Getsemanech, ale při znalosti prvních tří
evangelií by bylo sotva představitelné ji vypustit. Nebyl by k tomu ani žádný
teologický důvod. Autor si zřejmě troufá referovat takto, a je při tom v
souladu se čtvrtým evangeliem, jehož pašijová část platí jako důvěryhodná
a podle mého mínění beztak patří na začátek vzniku evangelií. Pak by tu
bylo Jidášovo evangelium svědkem velmi staré tradice.
Za druhé míří zpráva, že aktivní byl nějaký znalec zákona, proti
vlastnímu záměru Jidášova evangelia, totiž zdůraznit Jidášovu zásluhu.
Ta je přece daleko spíš snížena, když se neujímá iniciativy Jidáš. A
za třetí se uvádí jen jeden důvod vydání Ježíše: zájem židovské
vedoucí vrstvy, nikoli primárně onen sporný záměr Jidáše samého. Výrok,
že do Jidáše vstoupil ďábel, byl přece spíše výrazem historických
rozpaků - i když je jako duchovní závěr výstižný.
Připustíme-li, že tyto zprávy byly staré, jak bychom si mohli představit
jejich tradování? Jidášovo evangelium je převážnou částí svých dialogů
nepochybně plodem pozdního druhého století po Kristu. Lze si představit, že
však pro rámcové jednání byly využity staré tradice? Okolnost, že směřují
proti záměru autora, mluví pro jejích stáří.
Mohlo by tedy tomu být tak, že Jidáš nejednal z vlastního popudu, ale
vydal Ježíše z návodu vrchnosti. To by byl důležitý detail. Měla by se
pak scéna v Getsemanech umístit časově dříve? -Udivuje ještě jiný
detail. O Jidášovi je na konci tohoto evangelia krátká báseň: "Tvůj
roh je již pozvednut. Tvůj hněv již plane. Tvá hvězda jasně zazářila.
Tvé srdce..."
Tento "hymnus" je protkán starozákonními obraty. Znalost Starého
zákona jinak není pro autora celého spisu charakteristická. V tomto hymnu je
to jiné. Obsahuje výroky, jež lze snadno spojit s Mesiášem. To, že je roh
pozvednut, je získání moci. A hvězda z Num 24,17-18 je známkou Mesiáše,
jak je též známo z Mt 2 o hvězdě mudrců.
Jidáš dostává tímto hymnem mesiášské rysy. Ježíšovi se nic takového
nepřisuzuje. Existoval snad v tomto smyslu - alespoň z hlediska autora tohoto
evangelia - mezi Ježíšem a Jidášem jistý druh konkurence? To by mluvilo
pro Jidáše jako dobrého Žida, a stará teze, že Jidáš jednal v důsledku
zklamaných mesiášských nadějí, by tak mohla znít plauzibilněji. Myslel
si sám o sobě, že by mohl svůj lid osvobodit dříve a účinněji než Ježíš?
Záliba Jidášova evangelia v astrologii vysvítá ze zvláštní záliby v
hvězdách. Autor přirozeně pokládá hvězdy za oduševnělé, jsou pro něho
něčím jako andělé. Neboť říká-li se jinak, že každý člověk má svého
strážného anděla, říká Jidášovo evangelium, že každý člověk má hvězdu,
která jej vede (jako mudrce podle Mt 2). Hvězdy mají význam i pro kalendář,
slouží k tomu, že se dá určit délka roku na 360 dní.
V řeči gnóze se těmto mocným nadsmyslným elementům duchového světa
říká aióny. Jejich spojení s kalendářem má prokázat autorovu učenost a
ukázat, že pomocí své gnóze ("poznání") dokáže vysvětlit i
viditelný svět.
Celkově můžeme nově nalezené evangelium posoudit asi takto. Historický
význam pro bádání o Ježíšově životě má stěží, nehledíme-li snad
(!) na okolnosti Jidášovy zrady. Mnohem více se však dovídáme o jednom
extrémním směru gnóze ve druhém století a o katolickém chápání
liturgie, které spis napadá.
Ale upřít hodnotu biblickému chápání Boha Stvořitele a Božího Syna něco
stojí. Cena spočívá v konstruování vysoce složitého systému, který už
je dnes pro nás neprůhledný. Autor se zřetelně "emancipoval" od
biblického a apoštolského křesťanství. Dává přednost otevřeně pohanskému
systému emanací (výronů božstva, na rozdíl od stvoření světa, duchového
i hmotného, který je od Boha radikálně odlišný; pozn. překl.). Tím prudčeji
napadá pohanské neřesti v církvi. Autorův faktický příklon k pohanským
spekulacím nepřidává právě tomuto jeho bojovému úsilí na věrohodnosti.
Slouží spíše jako fíkový list.
Teologicky není Jidášovo evangelium pouhým muzeálním kouskem. Gnóze
bohužel zůstává pro církev trvalým pokušením. V protikladu k návrhu
heidelberského teologa Petera Lampeho (Süddeutsche Zeitung, 11. dubna 2006) řešení
gnostického problému právě nespočívá v tom, že se v rámci "smířené
rozdílnosti" otevřeme těmto obskurnostem. Takový návrh ohledně gnóze
je daleko spíš definitivní samodiskvalifikací tohoto "ekumenického"
programu.
Článek vyšel v listě Die Tagespost 13. dubna 2006
Z němčiny přeložil Dr. Václav Frei.
Die Tagespost, 21. 4. 2006
Zdroj: http://claritatis.cz
