poslal Olin Čtyři artikuly pražské
zformulovány byly v okruhu Jakoubka ze Stříbra r. 1419 na základě Husova učení. Staly se husitským programem, jak reformovat církev.Později se staly národním dědictvím, znovuoživeným v době národního obrození. Pořadí se měnilo, ale slova se učily generace Čechů jako básničku, až po mě, kterýž jsem se je naučil v socialistické škole ještě jako nevěřící.Zdalipak se učí ještě dnes?
V české evangelikální církvi stojí zato je připomenout a učit, neboť i pro charismatické hnutí nového století mají fundamentální význam.
1/ Aby slovo Boží od řádně ustanovených kněží svobodně bylo hlásáno.
Tímto se M.Jan Hus nejvíc proslavil ve světě - důrazem na dobré svědomí služebníka Božího před Bohem: Každý kazatel má, a musí, kázat a učit to, co s Bohem žije, a tak, jak Bohu rozumí.
Není tedy přípustné nutit ty, kteří byli svou církví ke kázání a vyučování Božího slova povoláni, aby učili „závazné učení církve“, „sborovou vizi“, a podobné moderní vynálezy.
2/ Aby tělo a krev Páně bylo přijímáno od všeho křesťanského lidu pod obojí způsobou - chleba i vína.
Jako by to mezi námi byla již samozřejmost, ale já připomínám, že důvod, proč se právě tento artikul stal symbolem, spočíval v tom, že nesmíme rozdělovat žádným způsobem církev na dvě těla - na ty, kteří mají právo Bohu sloužit, a na ty, kterým
je slouženo. - a ty první považovat za“ rovnější“, než druhé.
V církvi naopak by měla platit vznešená zásada: K službě ustanovení nemají žádná práva, jen povinnosti.
3/ Aby přestalo světské panování kněžstva.
Husovi nešlo ani tak o to, aby církev byla chudá, neboť ideál dobrovolné chudoby byl katolické církvi rozšířený a mnozí podle něho žili. Šlo o vlastnictví „duší“, neboť tehdejší hospodářské pořádky dělaly z duchovních pastýřů, kteří zároveň spravovali majetek církve, vrchnost. Pastýř a pán v jedné osobě - je jasné, co často zvítězilo.
U nás rozeznáváme církve jen chudé a chudší, ale v panování nad „dušemi“, nad jejich životem a službou Bohu, vidím hrozbu, která se objevuje stále, zvláště v
charismatických církvích!
4/ Aby hříchové smrtelní světskou mocí byli trestáni.
Světem oběhla smršť afér o sexuálním zneužívání dětí kněžími. Jde stále o tentýž problém: Církev mívá stále sklony hříchy svých služebníků omlouvat, provinilce odsunout, důsledky ututlat. Ve středověku i dnes šlo pochopitelně o těžké -“ smrtelné“ - hříchy, neboť podle církevního práva kněz, který např. kradl nebo zavraždil, stanul sice před soudem, ale před církevním. A ty byly často provokativně
benevolentní.
A dnes, jako v každé době, nás tento požadavek nabádá, aby naše životy, a to zvláště těch, kteří mají v církvi službu, byly křišťálově průhledné. Kazatel a pastor je podle mě veřejný činitel.
Protože se na této scéně stále znovu objevují pochybnosti o jednání církevních vedoucích – naposledy v případě BJB, nedávno JB, dovoluji si toto vše přednést a připomenout.
Olin
