poslal tk
Je třeba zabít Václava
Svatý Václav je patron Čechů, rek, který se zbraní v ruce brání svůj lid. Tak zní mýtus. Skutečnost je jiná, Václav se odvěkým nepřátelům Sasům bez odporu poddal. Zakladatelem českého státu také nebyl on, nýbrž jeho vrah, bratr Boleslav. Krvavý akt proběhl 28. září roku 935. „Nebýt zavraždění Václava, nejspíše bychom mluvili německy,“ říká historik Dušan Třeštík.
Praha se roku 929 ocitla v zoufalém postavení. Sídlo knížete Václava bez varování oblehla vojska saského krále Jindřicha I. Ptáčníka a bavorského vévody Arnulfa. Sasové nejdřív dlouho pustošili území kmene Daleminců v dnešním Polsku. Václav doufal, že se odtud obrátí zpátky do Saska. Jindřich však znenadání překročil Nakléřovským průsmykem v Krušných horách dnešní české hranice a od severu přitáhl k Praze. Současně před Prahu dorazil rychlými pochody od Řezna, tedy od západu, vévoda Arnulf (viz Obležení Prahy roku 929).
Historik Dušan Třeštík míní, že se Ptáčník s Arnulfem domluvili na společném postupu. „Češi se vždy přimykali k Bavorům proti nebezpečným Sasům.
Jenže v roce 921 Arnulf, hlavní česká politická opora, slíbil Ptáčníkovi věrnost.
To byl pro Čechy strašný podraz, který obležením Prahy vyvrcholil.“
Praha dob knížecích
Co by asi snímala televizní kamera, umístěná roku 929 na ostrohu dnešního Pražského hradu?
Návrší pod otevřeným nebem vévodil kamenný stolec, na nějž usedala česká knížata. Archeolog Ivan Borkovský zjistil polohu tohoto vršku: zvedal se přibližně tam, kde dnes stojí svatovítská katedrála. Kronikář Kosmas jej nazývá „Žiži“. Podivné jméno je podle Borkovského nejspíš odvozeno od „žáru“ pohanských obětišť, která se tam nacházela. Místo tedy bylo pro Čechy významné už v době předkřesťanské. Podle jiného výkladu vznikl název ze slova „sieža“, což jest „místo, kde sedí“, tedy kam je nastolován kníže. Stolec pod volným nebem možná vypadá zvláštně, ale taková trůnní sedadla znají historici z celé Evropy a také z Indie.
Poblíž stolce umístil Václav rotundu svatého Víta. Nedaleko byl i kostel svatého Jiří a na předhradí další kostel zasvěcený Panně Marii, jehož základy vykopali archeologové. První nechal vybudovat Václavův otec Vratislav, druhý děd Bořivoj, vůbec první historicky doložená česká osobnost (viz První Přemyslovci). Na místě, o němž archeologové vedou spory, se tyčil palác, kde bydlel kníže s družinou. Ostroh nebyl opevněn, hradby a hrad vznikly později.
Vltavské břehy už tehdy spojoval dřevěný most tam, kde pak vznikl Juditin a později Karlův most. Na Maninách byl brod schůdný i pro pěší. Na místě současné Josefské ulice vedle Malostranského náměstí je doloženo tržiště, kam přicházeli židovští a arabští kupci a kde se obchodovalo s otroky. Město obývali většinou řemeslníci a zemědělci žijící v dřevěných chýších, u nichž měli chlévy a políčka. Praha knížecích dob mohla mít dva až pět tisíc obyvatel.
Diplomat, ne hrdina
Václavova armáda byla ubohá. Podle Třeštíka ji mohlo tvořit kolem třiceti jezdců knížecí družiny, dalších několik desítek jízdních žoldnéřů a nepříliš výkonná selská milice. Dohromady sotva dvě stě bojovníků, více jich kníže neuživil. Český stát neexistoval, byla to slepenina jakýchsi státečků, jimž vládla knížata ze svých hradů. Snad uznávala, že Přemyslovci v Praze jsou jejich vrchními vládci, to ale neznamenalo, že pomohou Václavovi svými vojáky. Aby se tak stalo, musel by si je kníže nejdřív podrobit. To by znamenalo vyvolat občanskou válku, tu však Václav nechtěl riskovat.
Proti několika stovkám českých bojovníků stála jistě tisícihlavá armáda Jindřicha a Arnulfa. Kníže Václav usoudil, že nemá šanci v boji uspět, a rozhodl se přesile podvolit. Zašel ještě dál. „Pokud žil, zůstával císaři věrným a užitečným,“ zaznamenal o Václavovi saský kronikář Widukind, jehož zápisy vznikaly v letech 967-968 (císařem nazýval krále Jindřicha). Jindřich jednal s ujařmeným knížetem blahovolně a nabídl mu, že když uzná jeho panování, bude ho respektovat stejně jako třeba Arnulfa.
Diplomat Václav se tedy stal Jindřichovým spojencem. Zaujal však podřízené postavení a do Saska musel platit poplatky, takzvaný tribut. Rozhodně nepředstavoval bojovného reka na válečném oři, kterého Čechům sugeruje Myslbekova socha na Václavském náměstí. Sochař David Černý vytvořil provokativní opak posvátného „totemu“ všech Čechů: Václava na zcepenělém koni, zavěšeném nohama vzhůru. Plastika v pasáži pražského paláce Lucerna zřejmě vystihuje historickou pravdu věrněji.
Vít, patron Sasů
Rotundu na vršku „Žiži“ Václav dostavoval právě v době, kdy se podroboval Jindřichovi. Loď měla průměr třináct metrů a ve čtyřech světových stranách ji věnčily půlkruhovité výklenky, apsidy. Byl to majestátní kostel, z něhož dnes zbývají jen části dvou výklenků a kus zdi. Nacházejí se pod katedrálou svatého Víta. Zvláštní vztah Václava k saskému králi, jistě diplomatický a možná až devótní, dokládá výběr světce, jemuž kníže stavbu věnoval. Byl jím patron Saska, svatý Vít. Historku o událostech, které stavbě předcházely, shodně uvádějí všechny pozdní legendy.
Nejstarší sepsal nejmenovaný kanovník pražské kapituly v letech 1250-1260. Líčí v ní toto: „Jednou byl Václav pozván na dvorský sjezd, ale opozdil se. Císař se rozhněval a nařídil knížatům, aby, až Václav konečně přijde, se pod trestem ztráty hlavy nikdo z nich neopovážil vstát a uvolnit mu místo k sezení. Když pak třetího dne Václav dorazil a vešel do síně, byl to k překvapení všech právě sám císař, který povstal a posadil ho na své sedadlo. Když se tomu knížata podivovala, vysvětlil jim, že viděl, jak vstupujícího Václava doprovázejí andělé, a že na jeho čele zářil kříž (viz Mýtus zářícího kříže). Jakmile sjezd skončil, povolal císař Václava k sobě a nabídl mu různá bohatství. Václav si ale vyžádal čas na rozmyšlenou, a když se mu v noci ve spánku zjevil svatý Vít, požádal císaře o jeho relikvie a také je dostal. Pak založil v Praze kostel svatého Víta.“
Kost a čest
Vyžádanou relikvií byla pažní kost svatého Víta. Historik Třeštík tvrdí, že podarování takovou svátostí znamenalo totéž, jako kdyby Ptáčník řekl: „Tady je ruka na to, že naše spojenectví platí.“ (viz Prst jako detektor lži)
Sklonění Václava před saským králem hodnotili různí historici různě. Václav Novotný napsal v knize Český kníže: „Sice bychom raději slyšeli o hrdinském boji, třeba s rekovným podlehnutím, ale výsledek by nemohl být jiný, a kdo ví, byl-li by tak příznivý.“ Paradoxem ovšem zůstává, že rotunda svatého Víta a potažmo i současná katedrála, první svatostánek v zemi a jeden
ze symbolů české státnosti, takříkajíc stojí na kosti od saského uchvatitele. Václavova smířlivá politika k Sasku musela tehdy, v 10. století, mnohé popouzet. První mezi kritiky byl zřejmě jeho o pět nebo šest let mladší bratr Boleslav I., Václavův vrah či spíše osnovatel vraždy.
Úspěšný vrah Boleslav
Vraždu knížete Václava lze rekonstruovat velmi podrobně z pramenů, jež se dochovaly (viz Odkud to všechno víme). Většinou čerpaly ze ztracené legendy, již odborníci nazývají „X“. Vznikla asi třicet let po Václavově smrti. Pravděpodobně ji psal očitý svědek vraždy, obsahovala dokonce přímou řeč. Umučení je vrcholem života světce, proto se je legendisté snaží popsat co nejpodrobněji. Kombinací rozličných pohledů lze dosáhnout barvitého, téměř dokumentárního dojmu (viz Vražda, nebo náhoda?).
První akce, kterou Boleslav po bratrovraždě podnikl, byla výmluvná. Okamžitě, ještě na podzim roku 935, zaútočil na jiného českého knížete a rozmetal mu hrad. Šlo o Žatec. Provedl to, čeho se opatrný Václav vždy bál. Zahájil občanskou válku. A měl štěstí, protože ještě během téhož podzimu zemřel Jindřich Ptáčník. Sasko přišlo o panovníka, vypukly spory o následnictví a u mocných sousedů nikdo neměl čas ani chuť zabývat se tím, co se děje pod Řípem. Boleslav táhl od hradu k hradu a porážel ostatní česká knížata na hlavu. Obsazoval jejich území a budoval početnou jízdní armádu. V dobytých oblastech stavěl správní hrady, obsazoval je vojáky a ti vybírali daně a dávky od lidí, kteří byli až dosud svobodní. Zároveň zakládal kostely a byl to on, Václavův vrah, kdo šířil křesťanství v pohanských Čechách.
Lidem se to nelíbilo. Předtím uctívali, koho chtěli, nyní museli v neděli do kostela. Boháči mívali harémy, najednou nesměli hřešit. Dříve se nepopravovalo. Když někdo zabil souseda, příbuzní vyjednávali a vyřídili smrt zaplacením odškodného. Teď rostly na kopcích šibenice.
Boleslav založil a spravoval říši, která sahala od Přimdy po Volyň (viz mapa Říše Boleslava I.). Kolem roku 950 začal razit stříbrné denáry, jež na trzích nahradily staré šátečky. Od úst k ústům však šla tichá pošta, že za Václava bylo lépe. Prý to byl dobrý kníže a činil zázraky, například drtil nepřátele znamením kříže. V moderním přemyslovském státu se rodil první svatý.
Zrození světce
Václava uctívali i za hranicemi. Vzývali ho Sasové, vždyť se poddal jejich králi. Dnes je to také německý světec. Jak známo, Němci za protektorátu udělovali českým kolaborantům Řád svatováclavské orlice. Lid ho blahořečil zdola, vrah Boleslav shora. Nějakého svatého potřeboval a ubitý bratr se mu hodil. Žádal v Římě o biskupství pro Prahu a argument o domácím světci měl váhu. Boleslav byl vskutku obratný: zabil bratra, vytvořil z něho světce a na obojím vydělal.
Kníže byl spojenými silami dosazen na nebesa a i nadále se okolo něho dály podivuhodné věci. Císař Karel IV. prohloubil svatováclavskou legendu, spojil totiž Václava s českým královstvím. Od jeho časů leží na Václavově lebce svatováclavská koruna. Jejím prostřednictvím kníže propůjčoval novému králi vládu nad Čechami. Pravda je taková, že Václavova není ani lebka, ani koruna. Klenot nechal vyrobit císař Karel IV. a lebka je v rozporu s historickými záznamy celá, patří k ní i spodní čelist. Přitom mnich Kristián, Boleslavův syn, sepsal v letech 992-993 legendu, podle níž tři lidé spodní čelist ukradli a rozřezali na několik kousků. Byli jimi Václavova sestra Přibyslava, kněz Štěpán a jakýsi poustevník žijící na Pražském hradě. Historik Třeštík k tomu dodává: „Nejspíš tomu tak bylo, proč by si to Kristián vymýšlel? Já tu trojici podezírám, že s kousky Václavovy čelisti kšeftovali, obchod s relikviemi tehdy velmi vynášel.“
Nikdo neví, komu takzvaná Václavova lebka patří. Antropolog Emanuel Vlček ji přisoudil čtyřicetiletému muži. Václav tak starý být nemohl, odporovalo by to písemným pramenům. Navíc se dnes ukazuje, že metoda určování věku podle zubů není v paleoantropologii použitelná. Vědci míní, že se po Václavovi žádné kosti nedochovaly.
Párek na Blaníku
Aby Václav vystoupil na nebesa, musel nutně zemřít mučednickou smrtí zosnovanou nejlépe nějakým krvelačným pohanem. Takový scénář vyžaduje hagiografie každého svatého, nejen Václavova. Volba padla na Václavovu matku Drahomíru. Opravdu pocházela z pohanského rodu, jenže když ji Vratislav pojal za manželku, nejspíš přijala křest.
Karel IV. tyto okolnosti opominul. Šel dokonce tak daleko, že nechal na Hradčanském náměstí vztyčit sloup tam, kde se Drahomíra měla propadnout do pekel. Sloup stál před Pražským hradem až do 19. století a mýtus kolem něj dopálil ještě historika Františka Palackého. Když se totiž v Moskvě roku 1828 našla I. staroslověnská legenda, Palacký o ní napsal rozpravu. V ní uvedl, že kněžna pohankou nebyla. Cenzura však pasáž škrtla, údajně by vzbudila pohoršení. Lid prý ctí místo, kde si bezbožnou a zvrácenou Drahomíru vzaly temné síly.
Svatý Václav momentálně podle legendy spí v hoře Blaník. Vjel tam někdy v 15. století, v době polipanské. Až bude nejhůř, má odtud v čele božího vojska zase vyrazit. Čest mu vzdal i prezident Václav Klaus, když v noci na 1. květen roku 2004 snědl na vrcholu Blaníku párek. Hned poté vstoupilo Česko do Evropské unie. To je zatím poslední zázrak, který svatý Václav pro svůj lid učinil.
Tomáš Čechtický
z čas. Týden
Václava uctívali i Sasové, vždyť se poddal jejich králi. Němci dokonce za protektorátu udělovali českým kolaborantům Řád svatováclavské orlice.
První Přemyslovci
852-853:
narozen Bořivoj, Václavův děd
860:
narozena Ludmila, babička
po 867-868:
Bořivoj knížetem
874-875:
sňatek Bořivoje s Ludmilou
888: narozen Vratislav, Václavův otec
asi 906:
sňatek Vratislava s Drahomírou
asi 907:
narozen Václav
asi 912-913:
narozen Boleslav I.
15. září 921:
uškrcení Ludmily
asi 924:
Václav se ujímá vlády
929:
Jindřich I. a Arnulf obléhají Prahu
28. září 935:
zavraždění Václava
Odkud to všechno víme
Ztracená legenda „X“. Legendu napsal po roce 960 zřejmě očitý svědek Václavovy vraždy. Je nejstarším pramenem. Další legendisté z ní čerpali.
Widukindova kronika. Psal ji saský mnich v letech 967-968.
Crescente fide christiana (Když rostla víra křesťanská). Autorem byl kněz od svatého Jiří na Pražském hradě. Psáno roku 975.
Fuit in provincia Bohemorum (Byl v zemi české).
Texty psal autor Crescente nebo jeho kolega od svatého Jiří několik let po Crescente.
Kristiánova legenda. Autorem je mnich Kristián, syn vraha. Vznikla v letech 992-993.
I. staroslověnská legenda. Neví se, kdy a kým byla sepsána.
Vavřincova legenda. Napsal ji roku 1039 Vavřinec, mnich z Monte Cassina v Itálii.
II. staroslověnská legenda. Vytvořil ji slovanský mnich v klášteře na Sázavě před rokem 1050.
Prst jako detektor lži
Když se kníže Václav roku 929 podrobil Jindřichovi I. Ptáčníkovi, saský král mu pro jeho nový kostel daroval relikvii, pažní kost svatého Víta. Zlatníci pro ni vyrobili relikviář, schránku. Nejstarší inventář svatovítského pokladu z roku 1341 ji popisuje jako „pozlacenou ruku svatého Víta, v níž chybějí dvě gemmy“ (gemma je drahokam s rytinou). Musela to být vzácná relikvie, neboť jenom pro takové tehdejší umělci zhotovovali skvostná pouzdra většinou napodobující příslušné údy nebo orgány. Jindřich se nechal inspirovat darem, který dostal sám. Západofrancký král Karel Prosťáček mu totiž roku 923 daroval také „ruku“. Šlo o ostatek svatého Dionýsia, uzavřený ve zlatě a drahém kamení. Pohnutka byla čistě účelová, Karel potřeboval Jindřichovu pomoc, aby se dostal znovu na trůn. Prst téhož svatého Dionýsia sloužil na přelomu 8. a 9. století v klášteře Saint Denis jako „detektor lži“. Schránky s prstem se lidé při přísaze dotýkali prsty. Věřilo se, že jakmile někdo zalže, relikviář se pohne.
Další václavské mýty
Podle autora legendy Crescente fide (kněz od svatého Jiří v Praze, kam přišel z kláštera svatého Jimrama v Řezně) byl Václav asketa, který sám mlel mouku na hostie a pekl je, sbíral víno na vinici a lisoval je pro mši. „Náboženský šílenec“, jak ho nazval historik Záviš Kalandra, je typický literární výtvor z konce 10. století.
O hloubce Václavovy zbožnosti se neví nic. Crescente horuje, že Václav byl „těla tak cudného, že si vroucně přál prožít život neženat“. Ve skutečnosti byl Václav ženatý, dokonce vlastnil podobně jako jiná knížata harém. Snad měl syna Zbraslava, aspoň to tvrdí II. staroslověnská legenda, která rovněž přináší historku o tom, že jedna z Václavových souložnic obcovala s panošem. Skandál u dvora vyřešil kníže tím, že ji za panoše provdal. Dalším rozšířeným mýtem je Václavovo systematické vzdělání, jehož měl nabýt v Budči: prý plynně četl latinské, a dokonce slovanské knihy. Zřejmě se jako všichni tehdejší žáci učil žaltáři, tedy bifloval nazpaměť žalmy a porovnával slova s psaným textem. Trošku tedy četl, ale psát rozhodně neuměl.
