poslal Nepřihlášený Na prvním místě modlitby1 Tim. 2, 1-4
Každý rok na začátku září prožívají děti, mládež, studenti i rodiče zvláštní období, značené pomalu ustalujícím se chaosem. Je to hektický čas, kdy musí vykrystalizovat „jízdní řád“ pro celý rok, nebo alespoň půlrok. Ustaluje se školní rozvrh a do něho se musí vejít všechno důležité, všechno, co se děti a rodiče rozhodnou dělat. Stále nesnadnější je skloubit čas dětí, studentů a rodičů se všemi povinnostmi, zájmy i zábavami: jazykové i počítačové kursy, hudební škola, taneční, basket, skaut. Každý musí pečlivě volit, co stihne a co ne, co má přednost a co je důležité méně.
Bývá dobré si přitom ujasnit, oč v životě jde, čeho chceme dosáhnout, mít nějaký cíl, horizont, k němuž připínáme své úběžníky. Horizontem je naše budoucnost, ne příliš přesně určená, ale co možná zřetelná. Studenti hledí dodělat školu, najít si zaměstnání, ale také třeba životního partnera a byt, to vše pro budoucnost. Lidé ve středním věku chtějí upevnit své místo v zaměstnání, také své zdraví a mít nějaké jistoty. Starší a staří lidé myslí často víc na své potomky, ale i oni hledají jistoty finanční, bytové, zdravotní – zdá se, že je to v dnešní době čím dál těžší a důležitější.
Když potom slyšíme apoštola, když řekne „na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání“ , napadne nás: „jistě, to je takový ten základ, podloží, ale život je o něčem jiném. Však Pavel také říká: „abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti“ a dnes je to trochu jinak. Klid a ticho jsou dobré k odpočinku, půl hodiny denně, nebo v sobotu a v neděli, dají-li to naše možnosti. A potom honem zpátky do víru života, jinak neobstojíme. O dovolené to bylo pěkné, snad jsme si trochu toho klidu a ticha užili uprostřed lesů, hor nebo na mořském břehu. Ale chceme-li správně uspořádat své priority pro následující rok, kampak s modlitbou a díkůvzdáním?“
V apoštolovi ale nemluví mnich, který žije mimo svět. Ani rozdíl dvou tisíciletí není argumentem. Dopis Timoteovi také dýchá praktickými starostmi a hektickou atmosférou! Řeší se v ní pravidla sborového a církevního života, soužití v rodině, problémy s všelijakými sektáři. V dnešní době by tohle byl úkol pro manažery a systémové inženýry – vytyčit priority a pravidla, nakreslit pavouky řízení a struktury odpovědnosti. Epištola je svědectvím o době, kdy bylo třeba dát církvi pevnější podobu a řád, jinak by se zhroutila do chaosu.
A tak apoštol dělá to, co my třeba právě v září. Můžeme ho považovat nejen za muže Božího, který přináší poselství jiných světů, nýbrž i jako praktického člověka, který něco buduje a chce to někam dovést. A i pro tohoto pracovitého a praktického muže není jiného základu, nežli „na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání“ .
Modlit se není morální povinnost. Není to ani náboženský rituální úkol ani prostředek k naplnění vlastních přání. Na relaxaci, koncentraci nebo zvýšení osobní efektivity máme jiné metody.
Důvod i smysl modlitby vykládá následující text. V některých překladech bible je tištěn jako báseň, ve verších.
Je totiž jeden Bůh
a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi,
člověk Kristus Ježíš,
který dal sám sebe jako výkupné za všechny,
jako svědectví v určený čas (1Tm 2,5-6)
Totiž: nemodlíme se s myšlenkou na užitek, efekt, profit modlitby. Modlíme se, abychom se vztáhli a připnuli k pravému základu. Tento základ věcí není v nás samých. Jsme dědicové, následovníci, děti života, nikoli jeho autoři a strůjci. Jsme jedinečné a neopakovatelné, ale přece jen články života jako takového. A tam, v životě jako takovém je základ, podstata, smysl a cíl všeho našeho konání.
Pojem „život“ by ovšem zněl velice abstraktně, kdyby neměl nějaký viditelný obraz. Tím pravým obrazem života je Ježíš, člověk Kristus Ježíš, prostředník nikoli ve fyzikálním nebo biologickém smyslu, nýbrž jako ten, v němž byl poznán člověk i Bůh současně. Ježíš Kristus je ten, který viditelně pro naše oči spojuje, přemosťuje náš život se životem jako takovým, se životem s velkým Ž.
A co s tím? To, že odpověď na naše otázky je právě u Boha. Neboli: hledání jistot uprostřed nejistot, poslední kritérium našeho rozhodování je v pokorném ptaní se po Jeho vůli. Protože nejsme sami svoji, nejsme autoři života, nýbrž děti života, jeho dědicové.
Pak se můžeme a máme modlit za vlády, za mocné, za parlament i za pana prezidenta, protože tak sebe i celý život, jehož jsme součástí, připínáme, vztahujeme k Pánu života. Pak máme a můžeme svá rozhodování, své otázky i své nejistoty v modlitbě přinášet k odpovídání tam, kde odpovědi jsou. Pak můžeme v modlitbě celí, se vším, co jsme, přicházet tam, odkud pochází život.
Pak i začátek roku smíme a máme začínat tam, kde opravdu začíná, totiž tam, kde začíná celý život: u Hospodina, dárce života. Pak víme, že i když modlitba je tak nepraktická, neefektivní, nepraktická, nemoderní i „nepostmoderní“, je lepším zdrojem odpovědí, než všechny analýzy a hypotézy.
Kde a čím začíná školní rok? Kde a čím začíná naše rozhodování, co má prioritu, co je důležité, co stihneme a co ne? Kde začíná odpověď na otázku, co budu dělat a co dělat nebudu? Kde začíná a pramení celý život?
Teď by možná bylo na místě zvěstování nějakého užitku z modlitby, nadějné svědectví, co modlitbou získáme. Tím bychom modlitbě dělali reklamu – ale nejsme tu od reklamy, ani bible to nedělá. Ale zkusme to a uvidíme!
Pavel Klinecký
ČCE Praha Strašnice
