poslal pastýř
Postižené dítě? Děkuji, raději ne!
V ústavech je hodně opuštěných dětí. Jen málokteré však splňuje ideál malého, krásného, inteligentního a hlavně zdravého děťátka.
Přinášíme vám příběhy rodin, které dokazují, že je možné přijmout i handicapované dítě a mít z něj radost.
Petr
Už v dětství jsem si plánovala, že když se dlouho nevdám (asi tak do 20 let), půjdu jako maminka do vesničky SOS. Vdávala jsem se brzy a na svět postupně přišli tři kluci a jedna holčička. A protože se nám zdálo, že vlastních dětí máme dost, začali jsme doma mluvit o tom, že by k nám mohlo přibýt miminko, které nemá maminku. A jaké? No přece hezké, chytré a zdravé!
A pak jsme se dozvěděli o jednom chlapci. Je mu čtrnáct let, nevidí a rodiče mu nedávno zemřeli. Přišlo nám ho líto. Natěšili jsme děti na chudáka slepého chlapečka a jeli jsme se s ním seznámit. V představách jsme opustili zdravé miminko, ale pořád jsme ještě čekali hezké a chytré dítě. V internátní škole pro nevidomé nás přivítali s radostí. Byl začátek června a učitelka nám sdělila, že pokud pro Petra nenajdou do prázdnin novou rodinu, bude muset přejít do ústavu sociální péče. V rámci školy už nejsou schopni se o něj postarat.
Procházeli jsme třídou plnou dětí a mne najednou napadlo: „A co když se mi nebude líbit? Zvládneme to vůbec?“ Náš nejstarší syn byl tehdy dvanáctiletý. A pak jsme Petra uviděli. Nebyl vůbec hezký, měl tak velký předkus, že nemohl zavřít pusu a oči měl červené a modré, jak si je pořád mačkal. V jeho papírech byla zapsána diagnóza: debilita a epilepsie. A přesto si nás získal. Postavou připomínal našeho syna, čišela z něj životaschopnost a byla v něm jasná touha mít svoje lidi. Rozhodli jsme se skoro hned. Od prázdnin už byl u nás. Přibyly nečekané starosti. Pravidelné jízdy přes celou Prahu do školy. Petr projevoval až nezdravý zájem o děvčata a museli jsme ho doma hlídat. Také jsme se naučili zacházet s nevidomým člověkem a přizpůsobili se jeho rozumovým schopnostem. A zároveň jsme Petra zapojili do našeho životního stylu. Chodil s námi do kostela, jezdil na výlety, plul v lodi po řekách a šlapal na dvoukole. Když se Petr večer modlil: „Děkuji ti, Bože, že mám znovu maminku a tatínka,“ nebyla to prázdná slova. Jeho oblíbenou zábavou bylo vypočítávat, kolik má teď příbuzných. Celá naše široká rodina ho přijala moc pěkně.
Když jednou večeřel a já jsem u něj seděla a povídali jsme si, tak jsem se na něj zadívala a říkala si, že je to vlastně docela hezký kluk. Petr také hodně poslouchal kazety a rádio a přestože mu chybělo logické myšlení, měl obrovský přehled. Takže byl vlastně docela „chytrej“. Nakonec jsme tedy doma měli hezkého, chytrého a šikovného kluka – aspoň takový byl v našich očích.
Po osmnáctém roce začaly starosti. Petr kouřil, a aby měl na cigarety pro sebe a kamarády, tak žebral, občas něco ukradl a lhal přímo profesionálně. Nakonec od nás utekl, toulal se po nádražích a začal brát drogy. To byla asi nejhorší chvíle. Připadalo nám, že je jak na skluzavce do pekla. Ale Bůh ho zachránil. Nakonec skončil v jednom křesťanském azylovém domě. Od té doby už uplynulo pár let. Nyní bydlí Petr na ubytovně. Má kamarády a kamarádky, chodí pravidelně do kostela a často nás navštěvuje. Vždy, když má nějaký problém, zavolá.
Původně jsme si říkali, že když to k ničemu jinému nebude, že aspoň prožil pár let hezkého života, získal řadu známých a poznal, jak to v rodině chodí. Teď vidíme i to další. Má opravdu soucitné srdce a když může, pomůže rád. A lidem na okraji společnosti, se kterými bychom se my nikdy nesetkali, vypráví o Bohu. Jsem ráda, že jsme se tenkrát správně rozhodli.
Nevím ale, jestli bych měla odvahu to ještě zopakovat. Největší problém při přijetí větších dětí vidím v tom, že v dospělosti nemají kam jít a kde bydlet. Pokud je situace v rodině napjatá, mohou si tam všichni připadat jak v pasti. U postižených dětí je to o to obtížnější, že nemohou prakticky nikde sehnat zaměstnání.
Terezka
Tak jsme se konečně dočkali. Vezeme si domů snědou, roztomilou holčičku. Určitě u nás všechno dožene. Zatím toho moc neumí. Když se snaží, otočí se z bříška na záda a naopak. Nemá ani jeden zub. Žije ve svém světě, nepláče a ani se neusmívá.
Začátky nebyly lehké. Terezce trvalo dlouho, než na nás začala reagovat. Ale potom! Nepohybující se dítě se změnilo v uragán, který nešel zastavit. Všude vlezla, všechno vyházela, nic před ní nevydrželo. (Stále je v kurzu hra – balení na tábor. Pravidla této hry jsou snadná. Naplnit co největší batoh co největším množstvím oblečení. Nejlépe od každého druhu z každé skříně. Pískoviště vyrobené z prášku na praní má také něco do sebe.)
Přitom skoro vůbec nemluvila a nikdy neposlechla na zavolání. Říkali jsme o ní, že nefunguje na dálkové ovládání. Nejprve jsme toto chování přičítali deprivaci, potom jsme se smířili s tím, že naše dítě bude „hloupoučké“. Bylo evidentní, že nám nerozumí.
Ve 4 letech jsme začali učit naše milé tornádko nosit brejličky. (Má 5,5 dioptrií.) Zpočátku jsme je pravidelně vyhrabávali z pískoviště, ale zanedlouho je nosila naprosto samozřejmě. Od té doby se zlepšila i v řeči a poslušnosti. Pak jsem slyšela vyprávět příběh o jednom chlapci se sluchovou vadou, na kterou přišli až ve škole. Ve školce ho považovali za neposlušného „debílka“. To mě inspirovalo k vyšetření Terezčina sluchu. Ukázalo se, že Terezka má těžkou sluchovou vadu. Lékař ji chválil, že jen málokteré dítě tak dobře odezírá a mluví vzhledem k rozsahu poškození. Povzbudil nás, že se jedná o velmi inteligentní holčičku. Terka začala nosit sluchadla a jako předškolák začala chodit do speciální školky. Nikdo by v ní teď nehledal hyperaktivní dítě, které u ničeho nevydrží. Roste z ní krásná, chytrá a šikovná holka. A zdravá? Moje nejstarší dcera pravila: „Terezka má štěstí, že se narodila v době brýlí a sluchátek.“ – I tak se na to dá koukat. Čím víc se ukazovalo, že se jedná o těžkou sluchovou vadu, tím jsem byla šťastnější, že je Terezka u nás. Možná, že by v ústavu na její postižení ani nepřišli a ona by celé dětství měla nálepku neposlušné a hloupé holky. Nevím, co bych odpověděla, kdyby se mě ĺ ć na začátku někdo zeptal, zda mi nevadí, že dítě rozumí jen na vzdálenost 40 cm od ucha. Ale teď mohu říct – nevadí. Jsme rádi, že je Terezka zrovna u nás.
Filípek
Po dlouhém čekání na miminko jsme se rozhodli pro osvojení. Určitě je někde dítě, které by nás potřebovalo. A tak k nám přibyl Matěj. Bylo to úžasné dítě a všichni jsme z něj byli nadšeni. Přece nezůstaneme u jedináčka. A ze dva roky jsme si přivezli další úžasné dítě – Filípka.
Filipovi je nyní 11 let a umí spoustu věcí. Lyžuje, bruslí, leze po skalách, jezdí na kole, dobře plave a výborně se potápí. Vždy mě znovu udiví, když skočí pěknou šipku, na minutu zmizí pod hladinou a pak se objeví ve druhé polovině bazénu. Je to zázrak.
Filípek se narodil doma v sedmém měsíci a těžce podchlazen byl přivezen do nemocnice na oživení. Svou houževnatost prokázal už při vstupu do tohoto světa. V půlroce prodělal bakteriální infekci, která postihla velké klouby a jako trvalý následek zůstalo pozánětlivé postižení kloubů, hlavně levého kyčelního. V důsledku toho má zkrácenou nožičku. Vzhledem k tomuto postižení Filípka ani nechtěli nabízet do rodiny. Předpokládalo se, že z něj bude ležící pacient. A pak si jedna lékařka řekla: „Zkusíme mu dát šanci.“ A zrovna ten den jsme se jen tak nezávazně přišli podívat do kojeneckého ústavu. Když jsme se o Filípkovi dozvěděli, bylo rozhodnuto.
Původně ho chtěli operovat dřív, než půjde do rodiny, ale nebylo volné místo v nemocnici. Ve 13 měsících přišel k nám a 23 hodin denně musel být kvůli kloubům zašněrován v řemínkových postrojích. Říkala jsem si, že je dobře, že do nemocnice půjdeme už spolu. Po vyšetření se operace několikrát odložila a dodneška operován nebyl. Před druhým rokem života se naučil chodit na táboře. Byl tam svah a jedna kratší noha byla výhodou. Teď už byla jistota, že nezůstane celý život jen ležet.
Někdy si doma říkáme, že nemít Filipa, tak si ho snad musíme vymyslet. Asi bychom to ani nedokázali. I v postiženém dítěti je vloženo mnohé, co bychom my „zdraví a inteligentní“ nevymysleli. Filípek je náš dárek. Nemít ho, byli bychom chudší. Je to dítě, které nelze hnát do výkonů, ale potřebuje prostor, aby mohlo rozvíjet svá mnohá obdarování a schopnosti. Filípek je obdarovaný pro zacházení se zvířaty. Rozumí jejich potřebám, a ta ho poslouchají, respektují a milují, ať se jedná o koně, psy, kočky nebo myši. Každá rozbitá věc ho inspiruje ke spravení.
Asi každý, kdo čeká měsíc po měsíci na miminko, které nepřichází, si svoje děťátko vysní… Představuje si ho jako nádherné, inteligentní a zdravé stvořeníčko. Ale pro každé dítě je důležité, jestli bude žít v rodině a mít kolem sebe svoje milující lidi, anebo jestli zůstane samo v ústavu. Je to základnější problém než problém postižení. A pro rodiče nemusí být postižené dítě břemenem. Je to dítě, z kterého mohou mít spoustu radostí. A péče o takové dítě přináší do života obohacení. Pěstouni však potřebují povzbudit, že každé dítě, o které se starají, má velkou cenu, která nemusí být patrná v očích tohoto světa. Cíl, který my si klademe, je, aby měl Filípek hezké dětství, oporu v rodičích i sourozencích a držíme pro jeho život naději.
Vašek
Když jsme se přestěhovali na vesnici, rozhodli jsme se přibrat ke svým čtyřem vlastním dětem a k přijatému Páťovi ještě další dítě, které by nás potřebovalo. V bulletinu nás oslovila fotografie 14letého (ve skutečnosti 16letého) Vašíka a rozhodli jsme se, že se nabídneme jako rodina pro něj. Abychom byli v obraze, domluvili jsme si návštěvu dětského domova a jeli se na Vašíka kouknout. Návštěva dopadla velmi dobře, dítě jsme viděli a nebylo nic, co by nám vadilo. Byl to kluk, kterého by bylo škoda zavřít v 18 letech do ústavu sociální péče, jak bylo plánováno. Dostali jsme souhlas k Vašíkově návštěvě u nás na tři dny, abychom se poznali. Druhý den nám začal říkat mami a tati, dobře se adaptoval a do dětského domova se již nechtěl vrátit, což však bylo nutné. Všichni nám však vyšli maximálně vstříc a Vaška jsme si mohli už natrvalo odvézt. Před odjezdem jsme si vyžádali k nahlédnutí jeho dokumentaci, kterou jsme předtím vidět nesměli. Dobře, že jsme ty papíry četli až poté, co jsme dítě osobně poznali, jinak bychom neměli vůbec odvahu do takového vztahu vstoupit.
Dozvěděli jsme se, že matka byla mentálně retardovaná, otec alkoholik. Vašíka odebrali z původní nefunkční rodiny ve 4 letech, kdy neuměl mluvit, počůrával se, byl špinavý a zablešený, žil na holých prknech, v zimě a ve špíně. V prvním roce svého života byl opařen horkou vodou na 20 % těla a dodnes má veliké jizvy. Byl na něj vypracován velmi nehezký psychologický posudek, kde byl označen jako idiot, který neumí mluvit a vydává jen skřeky.
Byl umístěn do ústavu sociální péče, kde úřadům trvalo neuvěřitelné 4 roky, než rozhodly, zda se jedná o dítě vzdělavatelné nebo nevzdělavatelné. Po 4 letech ho lékařka objevila jako „zapomenuté“ dítě, byl vypracován nový, příznivější psychologický posudek a v 8 letech byl převezen do dětského domova. V příštím roce začal navštěvovat zvláštní školu.
U nás nastoupil Vašík do 8. ročníku ZvŠ, dodělal s obtížemi i 9. ročník a byl přijat do Zvláštního učiliště do Praktické školy na obor kuchařské práce. Je tam velmi spokojen a má i dobrý prospěch. Sní o tom, že po ukončení tohoto oboru dodělá obor kuchař s výučním listem. Moc bychom mu to přáli. U nás udělal velké pokroky v mnoha oblastech. Stále je však mentálně na úrovni desetiletého dítěte. Občas má agresivní afekty, při kterých není vůbec schopen komunikace. Když mluví s cizími lidmi, používá šišlavý hlas malého dítěte. Neodhadne, na co stačí a na co ne. Všechno slíbí, ale často na to zapomene, nebo to nestihne udělat. Jeho vztah k dívkám je hodně deformovaný. Když to holka řekne, tak to platí a on to bez uvažování udělá. Vždyť to přece řekla, ne?
Starat se o takové dítě je náročné, obzvlášť psychicky. Ale odměnou nám bylo překvapení sociální pracovnice. Když u nás byla na návštěvě, vzala si mě do kouta a ptala se, jestli jsme si opravdu přivezli to dítě, které mělo tak nepříznivý posudek. Z toho, jak vypadá a jak se chová teď, by to vůbec nepoznala.
Přemýšlela jsem o tom, v čem bychom potřebovali pomoc. Dobré by bylo pro dospívající děti v pěstounských rodinách založit stavební spoření. Otázka budoucího bydlení těchto dětí je velmi otevřená. Také by nám pomohla finanční podpora, zvlášť při studiu dětí. Občas se mi zdává o pomocnici do domácnosti. Čím má člověk víc dětí, tím má víc práce s prádlem, nádobím, a přitom by potřeboval mít víc času na děti. Mají proto takoví Vaškové zůstávat raději v ústavech? Přijde to stát levněji?
Lucka
Měli jsme doma už několik vlastních i přijatých dětí a zdálo se nám, že přesně to, co nám chybí, je malá romská holčička. Lucku jsme si přivezli, když jí bylo dva a půl roku. Jen se u nás rozhlédla, řekla: „Tak, tady mám doma?“
Když jsme Lucku přebírali, dozvěděli jsme se, že trpí častými bronchitidami, ale léky žádné trvale neužívá. Vzhledem k tomu, že mám v rodině astmatika, nebála jsem se této nemoci, ale že bude v takovém rozsahu, jak se později ukázalo, jsem netušila. Při prvním průduškovém záchvatu lékaři výslovně zakázali převoz dítěte do nemocnice osobním autem a doporučili vždy volat rychlou záchranku. Od října do ledna jsme absolvovali čtyři rychlé převozy pod kyslíkem. Bylo to moc těžké, zvláště pro samotnou Lucku, která zůstávala sama v nemocnici. Návštěvy tam a návraty domů byly skutečně příšerné. Také nám nikdo dopředu neřekl, že Lucinka trpí hospitalismem. Houpala se v noci na kolínkách a v nemocnici se mlátila hlavičkou o příčky postýlky. Zděsilo nás, v jaké je to míře.
Teď je Lucka relativně v pořádku. Je mi moc líto dětí, které tráví dětství po nemocnicích, nikdo je tam nenavštíví a domů se vracejí do dětského domova. Lucka má teď nás. Zapadla do rodiny, jako by se u nás narodila. Když ji poprvé viděl náš dospívající syn, přemýšlel: „Někoho mi připomíná, někomu je podobná. Ahá, mně je podobná.“ A měl pravdu. Lucka je prostě naše.
Nikolka
Příběh Nikolky je vyprávění o tom, jak to nakonec všechno dobře dopadlo. Trávila jsem týden prázdnin společně s dalšími maminkami a s dětmi, když mi na mobil přišla zpráva: „Přijeďte domů, nabídli nám holčičku.“
Už před rokem jsme si dali žádost o osvojení nebo pěstounskou péči. Naši dva kluci byli natěšení, o ničem jiném pomalu nemluvili než o budoucí sestřičce. Ale čekat rok byla pro ně dlouhá doba. A najednou, ze dne na den, byla u nás Nikolka. Byla to třináctiměsíční, krásná, bílá holčička, až nás překvapilo, jak luxusní dítě jsme dostali. Nedávali jsme si na budoucí děťátko skoro žádné požadavky. Jen tu holčičku jsme chtěli a ostatní tolik nerozhodovalo.
Než jsme Nikolku poprvé uviděli, dozvěděli jsme se o ní, že by to bylo dítě vhodné k osvojení, ale s jedním háčkem. Dopředu se neví, jakým směrem se její zdravotní stav bude ubírat. Její hlavička byla větší, než je obvyklé, a nebylo jisté, zda se dobře vstřebává mozkomíšní mok. Zároveň nám oznámili, že se jedná o silně opožděné a apatické dítě. Přestože jí byl víc než rok, v kojeneckém ústavu jen seděla, klátila se a cucala palec. Byla uzavřená do sebe, nekomunikovala a neprojevovala žádné city. Vzhledem k silně opožděné hrubé motorice jí dělali dvakrát testy na vývojovou vadu metabolismu, které pokaždé dopadly velmi špatně. Připravili nás na to, že po převzetí bude třeba s holčičkou intenzivně rehabilitovat.
Nepřipadalo nám, že by její zdravotní stav byl takový, že bychom se o ni nedokázali postarat, a tak jsme se šli na ni podívat. Nikolka ležela v kočárku. Naklonili jsme se nad ní a já jsem s ní začala laškovat. Reagovala váhavě. Když jsem ji vyndala z kočárku, byla ochotná u mě zůstat. Fotografie z té doby připomíná, že za svou mě ještě nepřijala. Ručičky byly zaťaté v pěst a tělíčko se ode mne odtahovalo. Ale v hlavičce zřejmě pochopila, že jsem její člověk. Od té chvíle už nenechala na sebe nikoho jiného sáhnout. Když si ji chtěla sestřička vzít zpátky, s řevem uhýbala. Od druhého dne u nás začala Nikolka lézt a všechno rehabilitační cvičení vzala do svých rukou. Uzavřenost, apatie, neochota komunikovat – všechno bylo pryč. V 16 měsících začala chodit. Nyní je u nás už víc než rok. Testy na vývojovou vadu metabolismu už byly dvakrát úplně v pořádku.
Moji rodiče tvrdě nesouhlasili s tím, abychom si domů vzali cizí dítě. Moc jsme s nimi proto o tom dopředu nemluvili. Když jsme jim přinesli Nikolku ukázat, neměli z ní žádnou radost. Protože právní situace Nikolky nebyla lehká, proběhlo soudní řízení o osvojení až po 9 měsících. Den předtím, než jsme šli k soudu, telefonovala vyděšeně moje maminka: „Ale nemůže nám Nikolku teď někdo sebrat, že ne.“ Ne, teď už nám naši holčičku nikdo nesebere. Celá naše široká rodina by ji nedala ani zanic.
Zdroj:http://www.rodina.cz/scripts/detail.asp?id=2798
