Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Problematika homosexuálních vztahů III. 4.1.2.1. 1K 6,9–11 9 Nebo nevíte, že ti, kdo se dopouštějí nepravosti, nebudou dědici Božího království? Neklamte se: ani smilníci ani modláři, ani cizoložníci, ani „měkcí“, ani „samcoložníci“, 10 ani zloději, ani chamtivci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči nebudou dědici Božího království. 11A takoví jste někteří byli! Avšak byli jste obmyti, avšak byli jste posvěceni, avšak byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha. Jde o jeden z tzv. „katalogů neřestí“, stylizovaných výčtů toho, co je považováno za ne­mrav­né, které se v pavlovských i ostatních epištolách objevují častěji. Tyto katalogy nepřed­stavují morální názory specificky křesťanské, jejich obdoby lze nalézt jak v řecko-římské, tak v židovské literatuře. V 1K, počínaje 5. kapitolou, se Pavel vyjadřuje k etickým otázkám života korintské církve. Podává konkrétní pokyny k různým konkrétním problémům, ale již zařazením těchto výkladů za – zřetelně polemicky zaostřený – výklad o christologických zá­kla­dech eklesiologie (1,10–4,21: církev stojí na pohoršlivé zvěsti o ukřižovaném Spasiteli, která vylučuje lidskou pýchu), jimi zároveň dokládá nepravdivost enthusiastického pře­svědčení o vlastní dokonalosti, které patrně alespoň v některých částech korintského sboru vládlo. Zmiňuje nejprve případ křiklavé nemravnosti sexuální (soužití s nevlastní matkou – k. 5), jako další přichází na řadu problém sporů – snad majetkových (vymáhání dluhů) – které někteří křesťané řeší se svými spolubratry u světských soudů. Podobně jako v prvním případě (5,9–13), zařazuje Pavel i zde soupis neřestí, v tomto případě jako rozvedení výrazu „ti, kdo se dopouštějí nepravosti“ (adikoi). V soupisu – který zřejmě odpovídá probíraným pro­blémům – převládají nectnosti sexuální nevázanosti a majetkového bezpráví. „Nepravost“ je uvedena jako diskvalifikace pro podíl na království Božím (formulace „zdědit Boží králov­ství“ je patrně předpavlovským ustáleným obratem), zároveň je však na ni poukazo­váno jako na skutečnost pro křesťany uzavřenou v minulosti.

Ani v tomto případě není homosexualita (či sexualita vůbec) předmětem apoštolova výkladu. Pojmy, kterými je zde homosexuální chování zmiňováno, jsou navíc dosti speciální. Vykladači se domnívají, že jde o dvojici termínů, z nichž jeden představuje pasivní, druhý aktivní stránku homosexuálního styku mezi mužem a – patrně – chlapcem. Výraz „měkký“ (malakos) je doložen pro mladistvého, který se dává využívat k sexuálním stykům, výraz arsenokoités (doslova „souložící s muži“, kral. „samcoložník“) bývá překládán i jako „paederast“, tedy nikoli člověk souložící obecně s muži, nýbrž ten, kdo zneužívá mládence. 4.1.2.2. K výkladu Do „katalogu neřestí“ tu tedy není zařazena homosexualita obecně, nýbrž její specifická podoba, která by asi odpovídala dnešní dvojici mladistvého prostituta a jeho zákazníka. Jedná se tu tedy o případ homosexuality vycházející z dekadentní morální nevázanosti. Amorality jmenované v katalogu nejsou předmětem přímé kritiky či polemiky, jejich zavrženíhodnost (tj. neslučitelnost s Božím královstvím) se samozřejmě předpokládá. Za pozornost snad stojí, že Pavel tyto amorality – zřejmě bez velké nadsázky – připomíná jako minulost svých adresátů. Ovšem s důrazem: jako minulost. Že byly v Korintě sklony vykládat svobodu evangelia ve smyslu mravního (také sexuálního) libertinismu, naznačuje následující oddíl 1K 6,12–20. 4.1.3. 1Tm 1,8–11 8Víme ovšem, že zákon je dobrý, pokud jej kdo zákonně užívá, 9věda, že zákon nepostihuje spravedlivého, nýbrž ty, kdo se zákonu a řádu protiví (svévolníky), bezbožné a hříšníky, nezbožné a světáky, otcovrahy a matkovrahy, vrahy vůbec, 10smilníky, sexuální zvrhlíky, kuplíře, lháře, křivopřísežníky –a další, co se protiví zdravému učení 11podle evangelia slávy požehnaného Boha, jež mi bylo svěřeno.   Zde užitý termín arsenokoités (přeložený jako „sexuální zvrhlík“) je týž jako v 1K 6,9, patrně ve stejném významu: ten, kdo souloží s (mladými) muži. Tak jako v 1K tedy nejde ani zde o homosexualitu obecně, nýbrž o homosexuální jednání, jež je důsledkem svévole. To na­značuje dosti zřetelně i kontext ostatních zde jmenovaných neřestí. Tak kontext nejbližší: předchozí výraz postihuje sexuální svévoli obecně (porneia – smilstvo), následující (andrapo­distés) označuje násilnou manipulaci s lidmi (např. únos), zde však patrně specificky kuplířství. Všechny tři termíny tedy spadají do oblasti zřetelného zneužívání sexuality – dodnes považovaného většinou nejen za nemravné, nýbrž i trestné. Podobně i širší kontext celého „katalogu“: první dvojice výrazů je patrně obecnou charakteristikou všech násle­dujících: jde o chování, které je proti zákonu (Božímu) a proti řádu. Dále je postupně pro­bírána svévole v oblasti náboženství, násilí vůči nejbližším a lidem vůbec, zmíněná sexuální „kriminalita“ a svévole vůči pravdě. V tomto i v předešlém oddíle jde o specifickou formu homosexuality a v obou případech je uváděna v souvislosti jiných sexuálních nepravostí. To připomíná: při úvahách o homosexua­litě je třeba rozlišovat mezi různými jejími podobami. Homosexuální chování může jistě také být projevem sexuální zvrácenosti (svévole) – ovšem zdaleka ne jediným.   4.2. Texty týkající se sexuality a manželství Obecné úvahy o sexualitě v Novém zákoně nenajdeme. S nezdůvodňovanou samozřejmostí je tu sexualita považována za věc vztahu mezi mužem a ženou, za jehož vyjádření je se stejnou samozřejmostí považováno manželství. Specifikum Ježíšova (novozákonního) pohledu pak není možno hledat v nějakém základním zpochybnění či odmítnutí těchto „daností“, nýbrž jedině v určitých modifikacích pohledu na ně, v rámci jejich zásadního přijetí. Podobně jako i v jiných otázkách je obtížné nalézt nějaké Ježíšovo jednoduše principiální stanovisko k sexualitě: v jeho pohledu na manželství a lidskou sexualitu najdeme jak motivy vůči běž­nému pojímání zpřísňující, tak relativizující. 4.2.1. Otázka manželství a propuštění manželky Na čtyřech místech synoptických evangelií jako logion a ve dvou zpracováních v podobě rozhovoru je doloženo, že Ježíš zásadně zpochybnil legitimitu manželského rozvodu (jenž měl v té době v židovstvu podobu propuštění manželky manželem). Ježíš se v tom staví – ne zcela ojediněle – proti ustanovení Mojžíšova zákona, který rozvod, s dosti neurčitým stano­vením přípustného důvodu, umožňuje (Dt 24,1), i proti názoru dobových židovských autorit. 4.2.1.1. Logion Mt 5,31n Mt 19,9 Mk 10,11–12 Lk 16,18 31Bylo sice řečeno: kdo propustí svou ženu, ať jí dá odstupný lístek. 32já vám však říkám: každý, kdo propustí svou ženu – vyjma případu smilstva – nutí ji k cizoložství, a kdo se s propuštěnou ožení, cizoloží.  Říkám vám: kdo propustí svou ženu, nikoli pro smilstvo, a ožení se s jinou, cizoloží.  1A řekne jim: kdo propustí svou ženu a ožení se s jinou, cizoloží s ní (proti ní). 12A jestliže se ona, propustivši svého muže, vdá za jiného, cizoloží. Každý, kdo propustí svou ženu a ožení se s jinou, cizoloží, a kdo se ožení s propuštěnou, cizoloží.    Toto Ježíšovo slovo je doloženo jak tradicí pramene Ježíšových výroků (Q: Lk 16 a Mt 5), tak tradicí zpracovanou Markem (Mk 10 a Mt 19). Už tato skutečnost dosti širokého doložení, společně s dalšími pozorováními, posiluje pravděpodobnost, že jde o autentický výrok Ježíšův. Uvedené varianty obsahují čtyři obměny v zásadě téhož prohlášení: (a) kdo propustí svou ženu a ožení se s jinou, cizoloží (Mt 19, Mk, Lk), (b) kdo propustí svou ženu, vede tím k cizo­ložství ji (Mt 5), (c) kdo se ožení s propuštěnou, cizoloží (Mt 5, Lk), (d) když žena propustí svého muže a vdá se za jiného, cizoloží také (Mk). Společným smyslem všech těchto variant – z nichž nejbližší původní podobě je nejspíše ta první – je tvrzení, že propuštění neanuluje manželský poměr tak, aby jím byl ospravedlnitelný další vztah k jinému partnerovi. Je pravděpodobné, že výrok byl původně konkrétně zaměřen proti zneužívání možnosti propuš­tění k legalizaci cizoložství, a že tedy chce povědět: cizoložství (porušení manželského vzta­hu), tj. faktická nevěra manželce, nepřestává být nevěrou, když se učiní zadost právním požadavkům. Tato situace je v Palestině Ježíšovy doby dobře myslitelná, neboť simultánní bigamie v této době tu již nebyla přípustná. Výrok tedy zřejmě míří do situace rozvodu a sňatku bezprostředně následujícího, sňatku s ženou, která byla příčinou rozvodu, a ačkoli hlavním motivem výroku asi není ohled k ženě jako slabší straně v manželství, jak se často vykládá, je zřejmé, že zásadně omezuje možnou svévoli muže, který legální cestou mohl střídat partnerky podle své záliby. Záměrem výroku tedy nebylo stanovit principiální pravidlo, podle něhož rozvod vylučuje jakoukoli další možnost sňatku. Zároveň je zřejmé, že argumentačním východiskem tohoto výroku je pojetí manželství jako svazku zásadnějšího a trvalejšího než pouhé pragmatické či právní spojení. Další obměny (kdo si vezme propuštěnou, cizoloží) toto východisko zvý­razňují a blíží se již oné podobě principiálního pravidla. Tento důraz na trvalost a jedinečnost manželského svazku je patrně specificky Ježíšův (jisté obdoby měl v kumránské komunitě). V křesťanské církvi byl přijat jako pravidlo utvářející manželskou etiku, jak dokládá jeho ohlas u Pavla (1K 7,10–11): 10Těm, kdo jsou manželsky sezdáni, přikazuji – ne já, ale Pán – ať se žena od muže neodlučuje – 11a když už se odloučí, ať zůstane neprovdaná, nebo ať se s mužem smíří – a muž ať ženu nepropouští. 4.2.1.2. Rozhovor o manželství a rozluce „Rigorózní“ pojetí manželství je dále v evangeliích doloženo v rozhovoru o pří­pustnosti rozvodu, který vyjadřuje také teologické zdůvodnění tohoto pojetí. Tento roz­hovor je v mar­kovské (Matoušem převzaté) tradici bezprostředně spojen s logiem o roz­luce (Mk 10,10–12), jež je k němu připojeno jako soukromé vysvětlení učedníkům. Mk 10,2–9 Mt 19,3–8 2A přistoupili farizeové a zeptali se ho,  zda muž smí propustit ženu; pokoušeli ho tak. 3On jim v odpověď řekl: co vám přikázal Mojžíš? 4Oni řekli: Mojžíš připustil napsat rozlukový lístek a propustit. 5Ježíš jim však řekl: Takové přikázání vám napsal pro tvrdost vašeho srdce. 6Avšak od počátku stvoření – muže a ženu stvořil je. 7Pročež opustí člověk svého otce a svou matku a přilne ke své ženě, 8a budou ti dva jedním tělem, takže už nejsou dva, nýbrž jedno tělo. 9Co tedy Bůh spojil, člověk ať nerozlučuje. 3A přistoupili k němu farizeové a pokušitelsky mu řekli: Zda muž smí propustit ženu pro každou příčinu? 4On v odpověď řekl: Což jste nečetli, že Stvořitel od počátku muže a ženu stvořil je? 5A řekl: Proto opustí člověk otce i matku a připojí se ke své ženě a budou ti dva jedním tělem, 6takže už nejsou dva, nýbrž jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk ať nerozlučuje. 7Řeknou mu: Na co tedy Mojžíš přikázal dát rozlukový lístek a propustit ji? 8Řekne jim: Kvůli tvrdosti vašeho srdce Mojžíš připustil, abyste propouštěli své ženy, od počátku to však takto není.   Zde je otázka rozvodu nastolena jako předmět rozhovoru. Kladou ji Ježíšovi farizeové jakožto jeho „protivníci“, jak naznačuje poznámka, že ji kladou se záměrem „pokoušet ho.“ Rozdíly mezi zpracováním Mt a Mk (zejména v pořadí jednotlivých částí rozhovoru) nijak závažně nemění základní smysl: Ježíš dává na otázku „alternativní“ odpověď. Nezabývá se výkladem ustanovení Zákona (Dt 24,1), které se k otázce vztahuje – a k němuž otázka zřetelně směřuje, nýbrž proti tomuto ustanovení poukazuje na to, co bylo „od počátku,“ tedy na Boží vůli odvoditelnou z oddílů o stvoření člověka v knize Genesis. Proti poukazu na Boží slovo (Zákona) staví poukaz na Boží (stvořitelský) čin. Tento argument shrnuje do pregnantní formulace, kterou obě evangelijní zpracování podávají v doslovné shodě. (Mk 10,9; Mt 19,6b). Ustanovení Mojžíšova zákona je tak přiznána pouze kvalita dodatečného zařízení, jež je ústupkem lidské „tvrdosti srdce,“ tedy neschopnosti a neochotě přijmout Boží vůli. Primární závažnost vůči tomuto lidskému ustanovení však má Boží vůle vyjádřená v jeho díle stvoření. Manželský svazek je tu zřetelně vyňat z oblasti pouhé právní pragmatiky a zakotven v základní určenosti člověka. Není tu výslovně určeno, k jaké skutečnosti se vztahuje obrat „co Bůh spojil.“ Doslovný význam užitého termínu je „spřáhnout“ (zapojit pod jedno jho), přeneseně pak je možno jej v této souvislosti chápat ve smyslu „vytvořit pár.“ Tímto „spojením“ může být míněn konkrétní manželský svazek, jímž se Boží stvořitelská vůle konkrétně naplňuje, nebo také onen základní Boží stvořitelský čin, k němuž se v souvislosti odkazuje. Ačkoli pro první možnost lze nalézt podporu v rabínských výkladech, podle nichž je Bůh ustanovitelem každého konkrétního manželství, celkový smysl oddílu však mluví spíše pro možnost druhou. Ježíšova teze je uvedena jako implikace („tedy…“) dvou citátů ze stvořitelských zpráv knihy Genesis (Gn 1,27 a Gn 2,24). Citáty jsou kombinovány do ucelené představy: Bůh vytvořil z člověka pár, a to jednak tím, že jej takto stvořil, že lidství má ve své podstatě dvojí podobu muže a ženy, jednak příkazem, jímž této dispozici lidství určil účel – lidé v těchto dvou podobách nemají žít prostě vedle sebe, nýbrž mají vytvořit svazek, který má vůči ostatním, přirozeným svazkům zvláštní postavení. Tato posledně jmenovaná skutečnost je zdůrazněna tím, že citát zahrnuje i slova o „opuštění otce a matky,“ tedy přinejmenším uvolnění vazby k rodičům, což byl (a dosud je) nejsilnější, základní přirozený svazek, jímž je člověk poután. Je tu tedy výslovně připomenuta zvěst Gn, podle níž se vztah muže a ženy neuskutečňuje v rámci přirozených svazků, z nichž každý člověk pochází, nýbrž je jejich náhradou. Obraz vzniku jednoho těla ze dvou zahrnuje také pohlavní spojení – s velkou pravděpodobností byl na jeho základě vytvořen. 4.2.1.3. K využití Ježíšův pohled na manželství je formulován v jistém napětí k pohledu soudobé (židovské) teologie i praxe. Jeho pojetí manželství jako jedinečného lidského svazku založeného ve stvořenosti člověka sice není zcela bez obdob, nicméně je zde vyjádřeno s polemickou zásadností. Tím je relativizována dobová podmíněnost tohoto názoru. Manželství je tu přitom zřetelně chápáno jako svazek vyjadřující trvalý vztah a odevzdanost nikoli abstraktně člověka druhému člověku, nýbrž člověka jeho sexuálnímu protějšku, tedy muže ženě a ženy muži. Nepoukazuje se přitom na aktuální sexuální orientaci člověka, nýbrž na prostý fakt, že člověk existuje ve dvou pohlavích. Tato dvojpohlavnost je základním vybavením, která člověku onen jedinečný vztah umožňuje. Poznamenjeme, že „manželstvím“ zde není míněna konkrétní právní instituce, nýbrž zásadně onen trvalý svazek – vztah muže a ženy. Na tuto skutečnost je třeba vzít ohled při úvahách o možnostech trvalého (instituciona­lizovaného) partnerství mezi lidmi stejné sexuální orientace. V pragmaticko-právních ohledech snad může jít o institut, který se bude pragmaticko-právním funkcím manželství podobat, avšak v naznačené zásadní rovině se manželství – je-li pojímáno v souhlase s poje­tím Ježíšovým a křesťanským – podobat nemůže. Není jistě třeba zdůrazňovat, že samotná heterosexualita vztahu ještě v žádném případě neznamená souhlas s uvedeným Ježíšovým pohledem, že tedy toto Ježíšovo pojetí manželství zaznívá velmi kriticky také do oblasti heterosexuálních vztahů. 4.2.2. Eschatologická relativizace manželství a sexuální určenosti člověka Zároveň s popsaným důrazem na závažnost a závaznost jedinečného vztahu mezi mužem a ženou lze ve svědectví Nového zákona vysledovat také jistý odstup, který Ježíš vůči man­želství a lidské sexualitě projevoval. Projevuje se to jednak v rozhovoru se saduceji o vzkří­šení, v němž je otázka vztahu mezi mužem a ženou klíčovou ilustrací, jednak v Ježíšově výroku o bezženství, jenž možná reaguje na kritiku spojenou s Ježíšovým vlastním způsobem života. K oběma těmto okruhům lze nalézt určitou obdobu v Pavlových epištolách. 4.2.2.1. Vzkříšení a nový život v Kristu Oddíl Mk 12,18–27 (a s drobnými obměnami paralely Mt 22,23–33 a Lk 20,27–40) před­kládá rozhovor Ježíše se saduceji, kteří za ním přicházejí jako popěrači vzkříšení (tak jsou výslovně v úvodu perikopy představeni). Odmítnutí představy vzkříšení zdůvodňují aporií, kterou Ježíšovi předkládají: podle levirátního práva (Dt 25,5n) může nastat situace, v níž jedna žena bude postupně zákonnou partnerkou sedmi mužů (bratří), kteří postupně umírají, aniž by se jim podařilo splnit levirátní povinnost, totiž zplodit s ní potomka, jenž by byl dědi­cem ženina prvního manžela. Otázka pak zní: jestliže postupně patřila sedmi mužům, komu bude patřit, bude-li vzkříšení? Tato aporie má zřejmě naznačit, že představa vzkříšení je v konfliktu s ustanovením Zákona, které je koncipováno v perspektivě pozemské, v zájmu zachování pozemské posloupnosti života (tj. pokračování života v potomstvu; viz užití téhož termínu pro „vzkříšení“ a „vzbuzení“ potomka, jež zvlášť zdůrazňuje Mt). Ježíš ve své odpovědi odhaluje, že za onou aporií stojí klamná představa o vzkříšení jako o restituci či prodloužení pozemského života a jeho vztahů. Ve skutečnosti vzkříšení nastolí zcela novou situaci: „Když vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebesích“ (Mk 12,25). Tato odpověď naznačuje zřejmou relativizaci manželství: je tu chápáno jako vztah v eschatologické perspektivě dočasný, omezený pouze na pozemskou existenci člověka, jehož poslední výhled a naděje jsou modelovány mimo jeho sexuální určenost. To, že přitom jde o budoucnost lidského života, která v perspektivě vzkříšení už není dána pohlavní reprodukcí, zdůrazňuje ve své verzi především Lk (20,35n). Za pavlovskou obdobu tohoto pohledu na sexuální určenost člověka jakožto jednu ze základních charakteristik lidské existence, která je však eschatologicky relativizována, lze pokládat známý výrok z Ga 3,28: Již ne Žid ani Řek, již ne otrok ani svobodný, již ne muž ani žena: všichni jste přece jedno v Kristu Ježíši. Jsou tu postupně, formou alternativ, jmenovány základní aspekty, které určují život člověka: národnost (či přesněji: příslušnost nebo nepříslušnost k Božímu lidu), sociální postavení, pohlaví. Pointou výroku je, že skutečnost „bytí v Kristu“ všechna tato určení převažuje či zastiňuje, relativizuje, znamená víc než ona (sr. 2K 5,17). Významné je, že mezi těmito danostmi lidského života, které jsou příslušností ke Kristu relativizovány, je vedle skutečností v zásadě proměnitelných (obě též v 1K 12,13) jmenována i určenost primární, spojovaná se stvořením, určenost pohlavím. Skutečnost připojení ke Kristu (vyznačená křtem) je tu zřetelně chápána ve smyslu nového stvoření (sr. opět 2K 5), zároveň však jako skuteč­nost již přítomná: to, k čemu synoptický výrok o důsledcích vzkříšení odkazuje do bu­dou­cnosti, je tu již anticipováno. Vůči určenosti Kristem tedy všechny ostatní určenosti a danosti lidského života, byť danosti zcela základní, nabývají teprve druhořadého významu. Radikalita tohoto pohledu je vskutku nebývalá. 4.2.2.2. Bezženství: Mt 19,10–12 V Matoušově zpracování je k perikopě o manželství a rozluce (viz výše) připojen Ježíšův výklad o bezženství: 10Řeknou mu učedníci: Má-li se ta věc člověka se ženou takto, není radno se ženit. 11On jim však řekl: To slovo všichni neobsáhnou, nýbrž jen ti, jimž je to dáno. 12Jsou eunuši, kteří jsou takoví už od lůna matky, a jsou eunuši, které eunuchy učinili lidé, a jsou eunuši, kteří se eunuchy učinili sami kvůli království nebeskému. Kdo je schopen to obsáhnout, ať to obsáhne. Termín „eunuch“ je technickým označením pro kastrovaného muže, v uvedené souvislosti však označuje patrně obecněji někoho, kdo není schopen pohlavního styku, resp. kdo se pohlavního života vzdal, tedy obecně „bezženství“ (resp. analogicky život ženy bez muže). Ve třetím zmíněném případě „eunušství“ tak patrně nejde o sebekastraci (jak někdy chápáno: Origenes), nýbrž o dobrovolný celibát.Není vyloučeno, že tento výrok byl původně Ježíšovou odpovědí na pomlouvačné označení, kterého se mu dostalo pro jeho život bez manželství, podobně jako byl pro jiné své postoje hanlivě označován za „přítele celníků a hříšníků,“ „milovníka hodů a pitek“ (Mt 11,19), či přímo „Belzebula“ (Mt 10,24): také život bez manželství byl v Ježíšově době a okolí (v palestinském židovstvu) nápadným vybočením z toho, co bylo považováno za běžné, a proto námětem k posměchu. Pointa výroku je zřetelně v jeho závěru: k běžným důvodům vyloučení sexu ze života (vrozené, či uměle získané neschopnosti sexuálního života) Ježíš připojuje další zdůvodnění – eschatologické. Také změna priorit způsobená přiblíživším se Božím královstvím může být vážným důvodem pro život bez manželství. V kontextu Mt je tento Ježíšův výrok odpovědí na námitku učedníků, kterou reagují na předchozí řeč o závaznosti manželského svazku. Ježíš nepřitakává jejich názoru, podle něhož jeho náročný pohled na manželství upřednostňuje bezženství. Jeho výrok v této souvislosti vyznívá tak, že život bez manželského (sexuálního) společenství je sice možný, avšak musí být dostatečně zdůvodněný: strach z odpovědnosti, ani asketický ideál takovým důvodem není, upřednostnění Božího království před „přirozenými“ úkoly lidského života naopak ano. V obou zmíněných kontextech je však zřejmé, že Ježíš nepovažuje manželský svazek za absolutní hodnotu. Připouští velmi zřetelně možnost celibátu, aniž by k němu člověk byl „předurčen“ fyziologickou neschopností sexu. Sám nejspíše takto žil. Udává (a požaduje?) však pro tuto možnost velmi závažné zdůvodnění, jímž je priorita království Božího před všemi přirozenými lidskými vazbami. Pavlovskou obdobou tohoto pohledu je 1K 7,7–9: 7Chci, aby všichni lidé byli jako já, ale každý má od Boha vlastní charisma – ten tak, onen tak. 8Říkám tedy těm, kdo nejsou v manželství, a vdovám: bude pro ně dobré, zůstanou-li jako já. 9Pokud se však nemohou ovládnout, ať vstoupí do manželství – je lepší vstoupit do manželství, než být stravován žárem. (Sr. dále 1K 7,25–29) Také Pavel zůstal neženatý a neženatým či neprovdaným doporučoval, aby se už neženili (nevdávaly). Zdá se ovšem, že v jeho případě byla relativizace hodnoty manželství značně určena jeho naturelem (dovede se o manželství vyjádřit téměř s despektem jako o prostředku k úlevě od „vnitřního žáru“), ale ani pro něj nebyl rozhodujícím důvodem relativizace manželství asketický ideál či dualistické pohrdání tělesností, nýbrž priorita eschatologická (1K 7,26). 4.2.2.3. K využití Relativizace sexuální určenosti člověka (manželského spojení muže a ženy jako důležitého aspektu naplnění lidského života), jak se s ní v Novém zákoně setkáváme, vede ke dvojímu závěru. (a) Na jedné straně je tu zřejmé, že sexuální orientace není určujícím měřítkem pravého lidství (a manželský svazek jeho jediným možným naplněním). Tímto měřítkem je podle zvěsti Nového zákona pouze Kristus sám, pravé lidství je v něm darované. To zřetelně otevírá cestu k přijetí homosexuálů v církvi: sexuální orientace není tím, čím by měl být člověk poměřován, podle čeho prověřován a hodnocen. (b) Na druhé straně je tu také zřetelný korektiv proti absolutizaci sexuální orientace jako naprosté danosti, s níž nelze nic dělat, jen se podřídit jejím puzením. To ovšem platí stejně vůči hetero- i homo-sexuálům. Celibát v tomto světle nelze považovat za překonanou věc prudérní a asketické morálky. 5. Závěrem Celkový obraz homosexuality a projevů jejího hodnocení je ve Starém i Novém zákoně značně frag­men­tární a ne zcela zřetelný. To by nás mělo vést k opatrnosti při vyvozování příliš jedno­značných a zásadních hodnotících závěrů. Pro utváření dnešního autenticky křesťanského postoje vůči homosexuálním partnerským vztahům (či homosexuálním osobám) zřejmě ne­mo­hou mít největší váhu starozákonní výroky o kultické (ne)čistotě, a už vůbec ne příběhy odsuzující „sodomské“ jednání, ani novozákonní výroky odsuzující určité homosexuální chování. Principiální roli by měly hrát spíše zásady specificky křesťanské antropo­logie a soteriologie, tj. kritéria vymezující, co jest „(nový, vykoupený) člověk v Kristu“ a jak má tento člověk „v Kristu“ a současně v plnosti své osobnosti, v úhrnu a integritě svého bytí (duše, ducha i těla) naplňovat svůj život – jak v rozměru „časnosti“, své fyzické existence od narození po smrt (včetně oblasti erotiky), tak i v perspektivě „věčnosti“ („vzkříšení těla“!). Obsah:Problematika homosexuálních vztahů I. Problematika homosexuálních vztahů II. Problematika homosexuálních vztahů III.Problematika homosexuálních vztahů IV. Problematika homosexuálních vztahů V.  zdroj: http://www.srcce.cz