poslal charismatik Izrael a církev – rozdíly
Jedním z největších bitevních polí tradičního křesťanství ve všech těch uplynulých stoletích byla povaha a podstata Církve, zejména v jejím vztahu k Izraeli.
Dva hlavní názory v tomto směru jsou, že (1) Církev je pokračováním Izraele a že (2) Církev je naprosto jiná, než Izrael.
První názor: Církev je totéž co Izrael. Převládající názor spočívá v tom, že Církev zosobňuje „nový“ Izrael – že je pokračováním Božího konceptu spásy, který byl ve Starém Zákonu uveden Izraelem. Dle tohoto názoru představuje Církev vylepšení a další rozvinutí konceptu, který začal Izraelem. Všechna zaslíbení, která byla v Písmu daná Izraeli, se v Novém Zákonu naplňují v Církvi. Tak se všechna ta proroctví, která se vztahují na požehnání a znovu vybudování Izraele v Zaslíbené zemi, chápou jako duchovní výpovědi o požehnání pro Církev. Proroctví spojená s odsouzením a soudem se však doslova dále vztahují na Izrael.
Tento názor se často nazývá „teologie náhrady“ (teologie substituce), protože se Církev vnímá v Božím domě jako náhrada za Izrael. S tímto názorem se však pojí jeden problém, a to je nepřetržitá existence židovského národa, zejména pak nové založení státu Izrael v naší době. Pokud by Izrael byl určený k vymření a už by neměl žádnou Hospodinem určenou budoucnost, je tu otázka: Jak se dá vysvětlit skutečnost, že po celou dobu existence Církve – téměř dvě tisíciletí - dále existuje židovský národ, přes všechny snahy jej vyhladit? Jak také vysvětlit návrat Izraele do rodiny národů, kde trvá jako nezávislý národ, jako lid, který v mnoha válkách byl úspěšný a který vykazuje překvapivé hospodářské výsledky?
Druhý názor: Izrael a Církev se liší. Dle našeho mínění Nový Zákon jednoznačně učí právě tento názor, ačkoliv po většinu církevních dějin se na to nebral ohled. Je to názor, že Církev se od Izraele zcela liší, vyniká nad něho a nelze je vzájemně zaměňovat. Církev je zcela nové Boží stvoření, vyvolané k životu o Letnicích po zmrtvýchvstání Krista. Církev bude trvat na zemi až do chvíle, kdy bude vzata do nebe – tedy do okamžiku, kdy se Pán Ježíš vrátí, aby ji vychvátil (Ef 1,9-11). Žádné prokletí ani požehnání vyslovené nad Izraelem se nevztahuje přímo na Církev. Jen proto, že Hospodin to tak zařídil - a nikoliv na základě původního znění a jeho výkladu, je Církev např. účastná Abrahamovy i Nové smlouvy.
Tak zůstávají nedotknutelné všechny smluvní dohody, zaslíbení a varování, platící Izraeli. Izrael, přirozený židovský národ je stále ještě zde tím, čím byl. Jistě, během svého rozptýlení mezi národy byl po devatenáct století vytlačen na okraj. Církev byla středem Božího jednání, když se evangelium rozšířilo až do posledních končin světa. Hospodin však přesto bedlivě ostříhá židovský národ ve všech strastech a pronásledování, i když zatím ještě Izrael trvá v nevěře. K pronásledování Židů dalo často podnět nebiblické křesťanství, což je nutné k našemu zahanbení přiznat.
Hospodin nejen Židy zachoval, ale splnil své zaslíbení, že v každé generaci zachová ostatek Izraele. V tomto období dějin spásy tvoří ten ostatek všichni Židé, kteří věří v Krista, stojí po boku nežidovských věřících a spolu s nimi tvoří Církev, Tělo Kristovo (Ř 11,5). Takže během období Církve se prolíná část příslušníků židovského národa (ten věřící ostatek) s Církví. To však nijak neospravedlňuje nějakou rovnost Izraele a Církve, či naopak.
V budoucnu se naplní jak všecka Hospodinova varování, tak Jeho zaslíbení daná Izraeli. Když Pán uskuteční svůj plán pro období Církve a vezme si ji vychvácením k Sobě do nebe (1Zs 4,16-18), uvede znovu Izrael na hlavní jeviště Jím určeného světového dění. Nejdříve nastane to zhoubné období Jákobova soužení (Jr 30,7), známé také jako „Veliké soužení“. Je to strašné období sedmi let, které začne poměrně nevinnou první polovinou, jehož hrůzy se však vystupňují během druhé poloviny až v závěrečnému vrcholu. Během této doby bude svět souzený za to, že zavrhl Krista. Ovšem v jistém speciálním smyslu bude souzený a tříbený i Izrael, testovaný ohněm Velikého soužení a tak připravovaný na návrat Mesiáše. To je to nepříjemné na celé věci.
To krásné pak je to, že v té chvíli na konci Velikého soužení, až se na zem vrátí Kristus, budou příslušníci Izraele ochotní a na to zaměření, aby Jej přijali. Pak budou svědčit: „…“ (Mt 23,39). A jako klopýtnutím Izraele při prvním příchodu Krista vzešlo světu požehnání, tak bude skutečnost, že Izrael Krista v Jeho druhém příchodu přijme, pro svět život z mrtvých (Ř 11,15). Příslušníci ostatku židovského národa (asi třetina Židů z těch na začátku Velikého soužení) budou zachráněni, spaseni. Pak zřídí Pán v hlavním městě Jeruzalémě a na celém světě své království, přesně tam kde Jej před staletími zavrhli. Izrael bude hlavou národů, nikoli už ocasem. Všechny národy vyšlou své zástupce do Jeruzaléma, aby tam uctívali a velebili Krále králů a Pána pánů (Iz 2,2-3; Mi 4,1). Církev se s Kristem vrátí a bude s Ním tisíc roků vládnout (Zj 20,1-5). Sám Pán Ježíš řekl svým učedníkům, že ve svém znovuzrození budou vládnout nad 12 pokoleními Izraele (Mt 19,28). Takže Izrael není v zapomnění, patří do Božího spásného plánu. I když mají Židé před sebou ještě hodně temnou dobu, nakonec zazní nádherný závěrečný akord jeho dlouhých dějin.
Jak vznikl v Církvi názor, že doba Izraele pominula? Novozákonní Církev zasáhly výšiny i hlubiny v životě Židů. Pán Ježíš byl Žid, stejně jako všichni apoštolé. Záležitosti Izraele v duchovním i politickém ohledu byly podstatnou částí života Církve. Největší boje prvotní Církve se týkaly vztahů mezi Izraelem a Církví, mezi Zákonem a milostí, mezi židovskými a nežidovskými věřícími v Krista (viz list do Galácie). Mnozí věřící Židé zprvu sotva byli ochotní přijmout věřící z nežidů. Během doby, když počet věřících nežidů převážil počet věřících Židů, se situace obrátila. List Galaťanům ukazuje, jak se židovští křesťané pokoušeli zatížit věřící nežidy mojžíšovským Zákonem, kdežto list Římanům naopak ukazuje, jak nežidovští křesťané se začali vytahovat vůči (vylomeným) ratolestem (Ř 11,18) a že měli výhrady vůči postavení Izraele v teologii a v dějinách.
Každopádně už po určité době, snad po několika staletích, začala převažující většina nežidů v Církvi nazírat na Izrael jako na nějaký pozůstatek, který se přežil. Ba převládající křesťanský názor byl, že zničení Jeruzaléma a Chrámu Římany v roce 70.po Kr. je oficiální a Hospodinem určený konec židovského národa, který už nikdy nedosáhne národní samostatnosti. Skutečnost, že Jeruzalém byl hromadou sutin a že Židé byli rozptýlení po celém světě, se pojímala jako klíčový důkaz, že Hospodin s Izraelem jako národem navždy skoncoval. Existence Židů se vnímala už jen jako důkaz, který měl světu manifestovat, jak hrozný soud Hospodin vynese a uskuteční nad takovým neposlušným národem.
Je ovšem otázka: Co se má stát se všemi starozákonními zaslíbeními pro Izrael, je-li tento rigorózní pohled na Izrael správný? To byl velký problém pro ty, kdo tvrdili, že věří každému slovu v Písmu. Jak by mohl věrný Bůh být věrolomný, nedodržet své slovo vzhledem ke svým zaslíbením, která dal svému lidu Staré smlouvy? Na vyřešení tohoto problému bylo potřebí značné teologické šikovnosti a muselo se sáhnout hluboko do bedny s teologickými triky. Tak tito teologové zastupovali mínění, že biblickým Izraelem se ve skutečnosti nemínil židovský národ, obzvlášť tam, kde jde o zaslíbení věčného požehnání. Izraelem se dle jejich mínění myslí něco jiného, totiž nový Boží výtvor, který se objevuje teprve v Novém zákoně jako Církev. Tak se Církev stala novým Izraelem, při čemž v rámci této podivné přeměny se na Církev vztahovala všechna požehnání, kdekoliv ve Starém zákoně zapsaná. To je ta nová teologie náhrady (teologie substituce): Církev zaujala místo Izraele.
Tato teologie existovala už na konci prvního století, ale teprve na konci čtvrtého století se stala oficiálním postojem vedoucích církevních osobností. Zejména Augustin ji pomohl prosadit především ve svém díle Boží stát. Tam Augustin přiznává, že byl dříve chiliasta, tzn. že věřil v Tisícileté království Krista na zemi po Jeho návratu. Toto učení odpovídá současnému našemu výkladu premilenismu. Augustin nakonec došel k závěru, že je to tělesný názor. Pak převzal názor, že vladaření Kristovo je spíše duchovní a je ho třeba zařadit v podstatě do období Církve. Takové pojetí podmínilo vyřazení Izraele z dalších dějin spásy a všechna zaslíbení, která dal Hospodin Izraeli, se nadále Židům odmítala. Tato zaslíbení o požehnání se budou nadále plnit v rámci Církve. Takový názor, který podprahově už v Církvi existoval, získal nadále vliv v celém křesťanstvu. Církev se vzdala teologické zakotvenosti v dějinách Izraele, takže převládl v křesťanství názor, že Izrael už nemá žádnou budoucnost. Teologie náhrady přetrvávala v dějinách Církve po celý středověk přes Křižácká výpravy i v době reformace. Teprve v 19. století se dostal do popředí evangelikálních křesťanů názor o vychvácení Církve před závěrem dějin, který bude patřit nejen Církvi, ale také Izraeli. Ovšem zůstával to názor pouhé menšiny.
Ohrožuje budoucnost Izraele slávu Církve? Panuje názor, že postavení Církve se jaksi znehodnocuje, pokud pro Izrael nepřestal trvat smluvní vztah s Hospodinem a pokud v Božím spásném plánu má Izrael ještě nějakou budoucnost. Je taková námitka oprávněná? Kdo něco takového namítá, budí dojem, že Církev na Izrael žárlí a že se obává, že by Církev a Kristus něco ztratili, kdyby se uznalo, že zaslíbení o slavné budoucnosti platí Izraeli. Nic ovšem není vzdálenějšího od pravdy.
Naopak, právě tam, kde Církev uzná postavení Izraele, tam se skutečně zviditelní ta opravdová jedinečnost a sláva Těla Kristova. To Tělo, sestávající z věřících Židů a pohanů, vyvolané během období Církve, je to nejvyšší, co kdy Hospodin stvořil – vyšší, než celý vesmír, než všichni andělé, národy a Izrael. Naše Hlava, náš Ženich, náš Přítel je sám Boží Syn, který svým spásným dílem umožnil, aby padlý člověk se znovuzrozením stal účastný Boží přirozenosti. Až bude jako Král vládnout na této zemi, budeme vládnout spolu s Ním a 12 apoštolů bude vládnout nad 12 izraelskými kmeny. Ba ve věčnosti budou na nás patřit andělé, které budeme soudit. V nás celé stvoření bude obdivovat ten nejvyšší důkaz Boží milosti a věčně nad ním žasnout. To je naše určení. Proč bychom se tedy měli nechat vyvést z míry tím, co Hospodin zaslíbil židovskému národu? Proč bychom měli na jeho budoucí postavení žárlit? Jak krátkozrakými bychom se tak ukázali! Vždyť ta největší a nejvznešenější hodina Církve nastane, až bude Izrael jako národ duchovně přiveden zpět k Hospodinu při návratu Mesiáše. Vrátíme se z nebe na zem jako Jeho slavná nevěsta, abychom spolu s Ním vládli nad Izraelem a celým světem.
Nechceme-li tedy trpět duchovní krátkozrakostí, musíme uznat to, co Hospodin koná s Izraelem, místo abychom před tím zavírali oči, jako by to kolidovalo s našimi vlastními zájmy. Spíše bychom se měli z celého srdce z tohoto vývoje radovat, protože to znamená, že se tak naše vlastní vykoupení čím dál více blíží!
Thomas S. McCall
