poslal Nepřihlášený „Den je den a noc je noc, nic víc.“ Tato Buddhova slova s lehkostí, která je probuzenému vlastní, vyjadřují povahu skutečnosti. Nechť je pro vás, milí čtenáři, Pravda stejně prostá jako pro něj.
Kniha Vzkříšení zachycuje poslední fáze vývoje lidské bytosti. Přestože se autor nechal v mnoha ohledech inspirovat moudrostí Východu, jeho cesta byla ryze cestou moderního příslušníka západní civilizace. Proto nechť jsou Vám následující slova inspirací ke svobodnému životu.
Úplný text knihy je dostupný na webové adrese www.medo.cz/jaromir/kniha_vzkriseni/index.html
*
Život plyne podle přirozených zákonitostí, podle nichž potřeba a zralost vyvolají odpovídající následky v podobě souběhu takových okolností, které vedou k uspokojení této potřeby.
Lidé mají tendenci tomuto přirozenému běhu událostí nedůvěřovat, pokud jsou schopni si ho vůbec jako takový uvědomovat. V návaznosti na to pak z objektivní jednoty vydělí jakýsi subjekt, ego, já, které pak jakoby pracuje na vývoji těchto událostí s cílem něčeho dosáhnout, s cílem vyvolat určité změny.
Podle slov Ramany Maharishiho je všechno snažení zbytečné, neboť je vše stejně již dané. S tím bychom mohli i nemuseli souhlasit. Co je však důležité, tato teze odstraňuje právě potřebu se vymezovat jako konající a jednající subjekt.
”Já konám” je jako jed černého hada, který nás otravuje celý život. Jde o klamný názor, který jakoby omezuje naši svobodu. Možná že není ani tak nutné důvěřovat slovům R. M., jako spíše s lehkostí bdít nad tím, aby tento mechanismus sebevymezování vůbec nenastal. Pak je v tom pokora a přirozená lehkost bytí.
*
Žádné slovo není tak zprofanované jako láska. Skrýváme za ni naše lpění či touhu někoho vlastnit. Láska však nepoutá a její přítomnost je taková, že o ní ani nevíme. Láska je prázdnota, která o sobě neví. Setrvávaje v ní, vidíme ji uvnitř i na všech stranách. Láska je svoboda nepoznaného.
*
Láska je úplná absence strachu. A beze strachu je svoboda. V lásce, kterou Bůh obdařil svoje Stvoření, je jeho úplná svoboda. Cítíme-li tedy ještě strach, pusťme ho k sobě a dobře ho prozkoumejme. Nazveme-li jej pravým jménem, strach odejde. A se strachem odejdou i představy, které určují naši nesvobodu. Svoboda je prázdnotou a prázdná mysl je jak cestou, tak cílem našeho hledání.
*
Je-li naše myšlení podbarveno klamnou představou ”já konám”, zůstáváme v klamu duality. S tímto klamným přesvědčením přicházejí všechny ostatní klamné představy, jako jsou ”já dávám, já beru, já se vyvíjím, já tvořím” apod. Utnout strom iluzí u kořene znamená zbavit se této základní představy ”já konám”. Bez ní není zdánlivého vývoje a dosahování, není důvodu kamkoliv utíkat ani na čem lpět. Bez této představy se uvědomíme ve svobodě věčného nyní.
*
Já jsem To. Poslední dualistickou představou zpravidla bývá, že stojíce před Tím musíme se do Toho ponořit. Není však ten, kdo se má někam nořit, jen představou, kterou o sobě chováme? Pokud bychom si z této situace měli něco odnést, bude to zjištění, že jsme Tím. A jsme-li Tím, nemusíme se do Toho ani nořit, ani se v Tom utopit.
*
Výměna světel je prohlédnutí klamnosti ztotožnění se s tělem. Ego je klamné ztotožnění s tělem, které je pouhým objektem ve vědomí. Díky egu považujeme tělesné prožívání (jak fyzické, tak citové a duchovní) za své. Ztotožněním se s tělem vznikne jakýsi klamný subjekt, naše já, které je odděleno od všech ostatních objektů ve vědomí. Jediným způsobem, jak se tohoto ztotožnění zbavit, je nazírat na klamné jako na klamné.
*
Hra projeveného je hříčkou Boží. Je-li vše projevené Jeho dílem, nebudeme Mu ho kritizovat. Není-li tu nikdo, kdo by cokoliv kritizoval, není tu naše ego. A není-li tu já, které by Boha kritizovalo nebo uctívalo, není tu ani Bůh. Je tu jen prázdná hra projeveného vědomí. A jako si oheň neuvědomuje svůj žár, neuvědomuje si ani Já svoje Jáství. Není tu totiž nikdo, kdo by Jáství mohl zkoumat. Vše je Já, které si svoje Jáství neuvědomuje. Já je svoboda nepoznaného.
*
Ego je ztotožnění se s tělem. Ego je naše klamná představa. Z pohledu tohoto klamu vypadá Skutečnost jako nevědomí. Proto když se ptáme po tom, kdo je ten, kdo má tuto představu, bude naše odpověď ”nevím”. Toto ”nevím” je naším skutečným Já. Ovšem to, že je Já nevědomé, je jen stanovisko ega. Já je ovšem vědomé, je to Vědomí samo, vědomí, které si není vědomo svého uvědomění. Proto Tomu říkáme Ne-vědomí. Vědomí se má k Jáství jako sladkost k cukru. Vědomí je esence Jáství. Já se však o své Jáství nestará, protože tu není nikdo, kdo by o to měl zájem. Proto z pohledu ega víme, že nic nevíme. Bez tohoto klamu pak jen ne-víme.
