poslal Nepřihlášený Megapohřeb médiopapeže: zázrak v přímém přenosu
Umřel velký papež. Katolická církev zažívá obří boom. Něčím jiným než
skandály duchovních pronikla do centra pozornosti. Je všude. Téměř bezmocný
stařec, sám se obracející v prach, ji na chvíli z prachu pozvedl. Kardinál
Miloslav Vlk řekl, že schopnost Jana Pavla II. přitahovat lidi vyvrcholila
právě v jeho smrti. „Já si troufám říci, že je to opravdu veliký zázrak.“
Stal se v Římě zázrak?
Má-li jím být zájem, který na smrt papeže vrhla média, pak to není zázrak,
ale spíše produkt doby konzumní. Televize, tisk a internet (většinou
obsazené neznabohy) se na tu událost vrhly jak vyhládlí vlci a nažraly se jí
k prasknutí. Budou na ní mlaskavě hodovat, dokud to půjde.
Dokud budou diváci, posluchači a čtenáři ochotni tuto potravu přijímat.
Dokud ji nepřebije něco nového.
Díky mediálněpohřební smršti to několik dní vypadalo, že je Česko saturované
katolíky či vyznavači papeže a sdělovací prostředky tu řídí Vatikán. Provést
u nás průzkum veřejného mínění, k Bohu by se přihlásilo nikoli 25 až 30
procent občanů, ale rovnou půlka, ne-li 99,9 procenta. Vždyť i protáhlou
tvář Stanislava Grosse jsme mohli vidět na mši za Jana Pavla II. v pražské
katedrále svatého Víta! V Polsku byste nevěřícího zřejmě nenašli.
Papež byl populární hvězda. Pilně pracoval na tom, aby tak byl vnímán,
„posvětil“ média jako ideální prostředek k šíření vlivu katolické církve a
televizní kamery mu to během umírání a při pohřbu štědře a chytře vrátily.
Investice do médií se vyplatila. Řím stál v centru pozornosti, mše svatá v
centru pozornosti, víra ve středu zájmu. O zázraku ale nelze mluvit o nic
víc, než když davy táhnou za popovým králem nebo nějakou čerstvou Miss World.
Čtyřiaosmdesátiletý papež nebyl vypěstěný fyzický idol. Ke konci zjevnou
nemohoucností, bezmocností budil soucit a lítost. Také ty se však dají
skvěle mediálně využít, jde-li o světově známou celebritu.
Jan Pavel II. mluvil o dnešním západním, liberálním světě jako o „civilizaci
smrti“. Konzum považoval za zlo. Na pouť do Říma se předminulý pátek vydaly
statisíce lidí, kteří jako typičtí konzumenti nevypadali. Prostí, špatně
oblečení katolíci. Nasedli do autobusů, cestou zpívali nábožné písně a
modlili se. Žádní topmanažeři s tučnými konty. Lidé tiší, skromní,
nenápadní, trochu vytřeštění.
Ale i takoví mohou sloužit jako chutná kořist pro média. Co se jejich
prostřednictvím demonstrovalo? Jednak senzace (miliony v Římě) a jednak to,
že je moderní společnost občas unavená spotřebou krásných žen, popzpěváků,
sexu. Občas to chce změnu. Konzumovat se dá jiné zboží. Vždyť římský
megapohřeb, jak mnozí poutníci osobně svědčili, byl především „zážitkem, na
který do smrti nezapomeneme“. Zážitky ke konzumu patří. Část poutníků
tvořili lidé upřímně věřící, zemřelého papeže obdivující, za zástupce Boha
považující a milující. Další podlehli síle davu, dojmu: Tam kdybych nebyl,
přišel bych o zážitek „nadosmrti“.
Z prožitku tak osobního, ryze soukromého, jakým je víra, stala se „masovka“.
Údajně dvě miliardy lidí (třetina světové populace) v televizi sledovaly
latinsky přednášenou mši (bez překladu by jí až na výjimky nerozuměly),
fantasticky pestré divadlo katolických hodnostářů a dvě stě světových
celebrit v čele s Georgem Bushem. Kdo by nebyl ovanut čímsi svatým,
„vyšším“? Dokonce zarytí pohané u televize cítili dojetí.
Když papež zemřel, plakaly miliony. Ježíš, sám smysl křesťanství, pro věřící
Syn boží, umřel na kříži obklopen lotry a krom Boha, jehož volal, opuštěn
všemi. Vyvržen za brány Jeruzalému. Moderně řečeno: mimo kamery, mimo zájem.
Změnilo se najednou křesťanství, stal se Ježíš populárním a víra v něho
masovou potřebou? Ne. Evropa se odnáboženšťuje, věřících je málo jako soli.
Ze smrti dokáže modernita (katolická i mediální) udělat dokonalou,
„nezapomenutelnou“, ba téměř věčnou show. Pokud by se stal zázrak, o němž
mluvil Miloslav Vlk, pocítili by to také ostatní osmdesátiletí starci a
stařeny. Nežili by, jako tak často, v opuštěnosti a zapomenutí, ale
obklopeni láskou a zájmem mnohých. Stačí vyrazit do nemocnic, kolik
opuštěných babiček a dědečků tam osaměle vyhlíží smrt. Bez televize.
Nevyhrála víra a láska. Vyhrál Vatikán. Vyhrála média; zvýšila si
sledovanost a prodejnost.
Martin Fendrych
Týden
