poslal Bobby Hlas nekřesťana: Dejte mi už pokoj s papežem
Předem chci avizovat, že se nechci nikoho dotknout. Pokud jsi, milý čtenáři, římským katolíkem, raději bys měl přestat právě teď číst a jít na nějaký jiný web.
Papež (a teď už jen ex-papež) a celý tyjátr kolem něj mě nepřestává překvapovat. Podle posledních statistik je u nás jen přibližně třetina věřících, z toho možná dvě třetiny jsou římští katolíci. Osobnost papeže a jeho institut tedy přímo zajímá asi pětinu populace (katolíky, které papež i přes jejich víru zas tak nebere, dorovnávám těmi, které nějak bere, ačkoli katolíky nejsou) — tedy přibližně stejně tolik lidí, jako volí komunisty. Ale ačkoli VŘSR nebo Fidelovy narozeniny se už ani nezmiňují ve zprávách, tak dokonávání papeže zabralo v jeho posledních dnech více než polovinu hlavní zpravodajské relace na ČT a několik mimořádných zpráv. Teď a v několika příštích dnech je ČT zahlcena pořady věnovanými "památce Jana Pavla II., jehož odchod zarmoutil celý svět". A na jeho pohřeb je vyhlášen den státního smutku — který osobně s ohledem na výše uvedené považuju jen za čiré pokrytectví. Státní smutek v nejateističtějším státě (možná na světě)... Kašlu na něj a pustím si nějakou komedii.
Nesmí se na mě nikdo zlobit, ale tu tolik proklamovanou úctu a plné huby chvály na pana Wojtylu nedokážu pochopit. Já nikomu neberu jeho náboženské city, ať si každý uctívá třeba Leonarda da Vinci nebo okapi pruhované, jak je libo. Ale tenhle papež (nevím, jestli víc nebo míň než jeho předchůdci) podle mě udělal pro svět víc zlého než dobrého. Netolerancí počínaje a zákazem používat kondomy v zemích zamořených epidemií AIDS konče. Já tomu dědkovi nikdy nemohl přijít na jméno a budu jen doufat, že jeho nástupcem bude někdo rozumější a odvážnější. Sice mi to — jako nekatolíkovi, ba nekřesťanovi — může být šumák, ale není, protože se mě jeho existence a rozhodnutí často dotýkají aspoň nepřímo.
A mimochodem, často jsem přemýšlel nad tím, co mi tolik vadí na křesťanství — milý čtenáři-křesťane, jsi tu ještě? vážně bys měl odejít — a dospěl jsem k názoru, že je to ta (mně tolik odporná) makabróznost, přímo rochnění si ve smrti, obsese zmarem, koncem a rozkladem. Čiší to ze všech náboženských textů, obrazů, historických památek — a já je přímo bytostně nesnáším. Jako dítě jsem se strašně bál obrazu mrtvého chlapa na posteli, obletovaného miminy s křídly, který měli naši nad postelí v ložnici. A když jsem někde četl o "svatých ostatcích", jako kluk jsem si představoval, že to jsou třeba něčí boty nebo meč nebo tak. Když jsem později zjistil (a dokonce viděl), že je to třeba něčí prst, oko nebo slezina, málem se mi z toho obrátil pajšl. A když jsem teď slyšel, jak se polský Krakov dožaduje srdce pana Wojtyly, dorazilo mě to úplně. Vždyť to přece není ani normální — vykuchat si z mrtvého těla nějaký rozkládající se orgán nebo žlázu, a ten si vypreparovat, uložit do vitríny a chodit se mu klanět. Kdyby tohle udělal nějaký člověk ve vlastní režii, tak ho přece okamžitě zavřou do blázince a do vězení současně.
Nemám nic proti existenci křesťanů (židů, muslimů, hinduistů nebo vyznavačů opeřeného hada), ani ve svém sousedství, jen když ty svoje hnusy nenutí taky mě. Víra je dobrá věc, intimní, povznášející. Náboženství je už víra zglachšaltovaná, přitesaná a přivázaná na řetěz a s*****ící zaschlou krví na důtkách a zvonící kameny v rukou zběsilého davu. A konečně instituce církve je koncová stanice, esence náboženství, zlo plodící zlo. O podcírkvích a sektách raději nemluvě. Nemám to rád, ale toleruju to, dokud po mě nic nechtějí. A tomu se bohužel ne vždy dá ubránit.
Petr Staníček
http://www.pixy.cz/pixylophone
