poslal Lutrik Výklad knihy Zjevení, kapitola pátá
Milé sestry a drazí bratři,
dnes náš čeká rozbor kapitoly páté Zjevení Janova čili Apokalypsy. Tato pátá kapitola navazuje na kapitolu čtvrtou a dále přibližuje situaci v nebi. Čtvrtá kapitola přinesla vidění Božího trůnu a nebeského dvora, v kapitole páté pak přichází na scénu Boží Syn, Ježíš Kristus. Právě pouze Jemu totiž Bůh Otec svěřuje moc nad událostmi v tomto světě. Jenom Ježíši Kristu je „dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18) a jen Jemu Bůh Otec „všechno podrobil jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve“ (Ef 1, 22). Pátá kapitola se proto často považuje za jedno ze dvou center Zjevení Janova, kdy za druhé centrum se považuje kapitola třináctá (viz např. Slabý, J.: Výklad vybraných míst Janova Zjevení, Evangelické nakladatelství, str. 23). Ona třináctá kapitola je jakýmsi protipólem páté kapitoly, třináctá kapitole totiž vypráví o tom (Zj 13,2), jak drak (Satan) předává svou moc šelmě z moře (Antikristovi). Drak je zde protikladem Boha Otce a šelma z moře Boha Syna. Později vystupuje ze země další šelma (Zj 13,11), tato šelma ze země (v dalších kapitolách Zjevení označovaná jako falešný prorok) je považována za protiklad Ducha svatého. A tak zde máme ďábelskou imitaci Boží Trojice: Otce, Syna a Ducha svatého. Nyní již však se vraťme k samotnému textu páté kapitoly knihy Zjevení.
Verše 1 - 7: Nejdříve Jan vidí knihu se sedmi pečetěmi, která je psaná z obou stran, což bylo údajně ve starověku běžné u právních dokumentů či pověřovacích (zmocňovacích) listin. Obraz knihy, tehdy v podobě běžného svitku, je inspirován viděním knižního svitku u proroka Ezechiela (Ez 2,10). Prorok Ezechiel však mohl číst v onom svitku, protože tajemný svitek se před ním rozvine. V páté kapitole Zjevení je však svitek zapečetěn sedmi pečetěmi, což naznačuje důležitost, tajemnost a nepřístupnost textu. Sedm pečetí je umístěno na svitku tak, aby po rozlomení každé z nich bylo možno přečíst další oddíl odhalující události, spojené s koncem času (i když někteří nekřesťanští autoři si myslí, že není možné tímto způsoben zapečetit svitek - viz např. Lawrence, D. H.: Apokalypsa, Garamond, Praha 2002, ISBN 80-86379-32-9, str. 65). Když se mocný anděl ptá, kdo je hoden či přiměřený (řecky axios) otevřít knihu (svitek) se sedmi pečetěmi, nikdo se neobjeví (verše 2 - 3). Zdá se tedy, že vskutku „nikdo na nebi ani na zemi“ (tj. nikdo ve viditelném i neviditelném světě, tedy ani velcí lidé, ani mocní andělé) nedokáže či není oprávněn zapečetěnou (zahalenou) knihu číst a sdělit nám její obsah.
Tato nemohoucnost či nemožnost je tak deprimující a zarmucující, že Jan to nevydrží a začne plakat. Stará vykladačská tradice viděla v této knize Písmo svaté, které je pro člověka nesrozumitelné a uzavřené kvůli jeho hříchu. Lidský hřích tak nabízí vysvětlení, že Bibli člověk může přečíst mnohokrát a přitom mu podstatné věci unikají. A skutečně - co všechno jen dokáže člověk z Písma vyčíst, jaké nelidskosti se jím dají ospravedlnit a kolik škody to může způsobit... Proto je lépe se trápit nad uzavřeností svatých knih, než se jich domněle zmocnit v pyšném pocitu, že všemu rozumíme a pokládat náš výklad za jediný správný (což je časté pokušení tzv. fundamentalistů). Naštěstí Bůh může na náš zármutek a pokoru reagovat a odhalit nám smysl (ducha) Písma. Děje se to skrze Ducha svatého a díky oběti Jeho Syna, Ježíše Krista.
Proto jeden ze starců v nebi může potěšit Jana a sdělit mu, že existuje někdo, kdo je hoden otevřít „tu knihu sedmkrát zapečetěnou“ (verš 5). Onou osobou je „lev z pokolení Judova, potomek Davidův“, který se ovšem objevuje před Božím trůnem jako obětovaný Beránek (verš 6). V řeckém textu je použit výraz arnion, což je označení pro obětní zvíře, jehně či beránka, které se v Zjevení objevuje více než dvacetkrát. Původ tohoto christologického titulu je zřejmě spojen s určitým chápáním Kristovy spasitelské smrti, která se přirovnává k oběti velikonočního beránka (viz např. 1 Kor 5,7). V raném židovství se sice velikonočnímu beránkovi samému nepřipisuje žádná smírčí funkce, ale krvi beránků, kteří byli zabiti před vyjitím z Egypta, ano (viz Ex 12,13). Ježíš Kristus je tedy vyobrazen zároveň jako lev i jako beránek. Lev zde symbolizuje Kristovu moc a autoritu, beránek pak Jeho pokoru a poslušnost Boží vůli. Kristus - Lev - zvítězil v boji proti Satanovi na základě Beránkova vítězství, kdy Kristus - Beránek - přinesl dokonalou obět za hříchy celého světa. Prospěch z Jeho oběti a Jeho vítězství nevezmeme vlastní silou a mocí, ale v pokorné poddanosti Boží vůli.
Ježíš Kristus, onen Beránek Boží (Agnus Dei), je zde zobrazován se sedmi rohy a sedmi očima, což je sedmero Duchů Božích vyslaných do celého světa. Roh je v Písmu svatém symbol moci a síly, sedm rohů pak znamená dokonalou sílu a absolutní moc, která patří Kristu. Sedm očí zase znamená, že je vševidoucí, vševědoucí a všudypřítomný (jako Bůh Otec). Obraz sedmero očí je převzat od proroka Zachariáše (Za 3,9 a Za 4,10), kde jde o sedm očí Hospodinových prohledávajících celou zemi. Takovýto mocný a vševidoucí Beránek - Lev je mocen otevřít tajemnou knihu se sedmi pečetěmi. Tu chvíli, když po ní vztáhl ruku, pokládala středověká teologie za chvíli „přelomu“ - právě tehdy se mělo rozhodnout o nás, neboť právě tehdy měl být z Ducha svatého počat Ježíš, syn Marie a Boží syn. Možná, že je to příliš smělý výklad. Nicméně převzetí knihy Ježíšem Kristem je jistě přelomem v dějinám spásy, jelikož jen tak mohl začít být lidem zjevován (a možná začít být i uskutečňován) Boží plán pro konec časů, jak nám to ukazují již následující kapitoly Zjevení Janova.
Verše 8 - 14: Tím, že Beránek má v rukou tajemnou knihu, se tedy určitě nějakým způsobem přiblížila nová skutečnost, otevřel se nový věk pro lidstvo i vesmír. Proto se logicky celá nebeská rada (dvacet čtyři starců) i čtveřice nebeských bytostí hluboce sklání před Ježíšem na znamení nejvyšší úcty (verš 8). Nebeská rada nesedí na svých trůnech s prázdnými rukama, nýbrž každý ze starců má zlatou loutnu (řecky kythara) a zlatou nádobu naplněnou vůni kadidla (řecky thymiana). Kadidlo, sestávající se z vonných pryskyřic, pálili kněží při starozákonní bohoslužbě. Není proto divu, že Židé toužili, aby jejich prosby stoupaly k Bohu jako kadidlo (viz Žalm 142,2). Ve Zjevení vstupují pak do nebe jako „libá vůně Hospodinu“ modlitby Božího lidu čili Kristových vyznavačů (v kralickém překladu svatých). Takto vybaveni mohou starci spolu ze čtveřicí nebeských bytostí začít zpívat novou píseň (řecky ódén kainén).
Hned na začátku chvalozpěvu slyšíme o Kristově obětování, o jeho smrti (verš 9). V celém Novém zákoně je Ježíšova oběť ukázána jako jedinečná a neopakovatelná událost, mající až „kosmický“ dosah - jak to obrazně vyjadřují v evangeliích zmínky o zatmění slunce (Mt 27,45; Mk 15,33; L 23,44 - 45). V pohledu novozákonní víry jde o „smrt v zastoupení“, takže apoštol Pavel může opakovaně věřící ujišťovat, že Kristus vskutku zemřel za nás (viz např. Ř 5,8; 1 K 15,3 či Te 5,10). Toto tajemství lásky nedokážeme zcela pochopit, ani uspokojivě vysvětlit. Lze tomu pouze uvěřit a připojit se k nebeskému chvalozpěvu. Spolu se starci tak smíme chválit Beránka za vykoupení a vyhlížet ke své slavné budoucnosti, kdy se ujmeme „vlády nad zemí“ (verš 10). Na základě Kristovy smrti se všichni věřící stali „královským kněžstvem“ a mohou lidem přinášet Boží požehnání. Potvrzena je zde myšlenka všeobecného kněžství, o které píše i apoštol Petr (1 Pt 2, 9) a kterou tak vyzvedla reformace. V současnosti se nám nevěřící lidé někdy posmívají a opovrhují námi pro naší víru, my však již dnes máme nemalou moc (v duchovní oblasti) a v budoucnu budeme pod Kristovým vedením vládnout na zemi.
K chvále Beránka se připojuje i velké množství andělů (verš 11). Řecké číslovky myriades myriadios a chiliades chiliados (desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců) nevyjadřují asi přesný počet andělů, spíš jejich nesčetnost. Andělé jsou duchovní bytosti stvořené Bohem, které mu pomáhají v naplňování Jeho záměrů. Doručují zprávy (L 1,26), chrání Boží lid (Da 6,23), předávají pokyny (Ex 14,19), hlídkují na zemi (Ez 1,9 - 14) a bojují proti silám zla (2 Kr 6, 16 - 18). Kromě dobrých andělů existují i andělé zlí (Zj 12,7), kteří jsou spolčeni se Satanem. I dobří andělé se tedy připojuji k nebeskému chvalozpěvu, i když striktně vzato Ježíš za hříchy andělů nezemřel. Hold čtyř bytostí a andělů však ukazuje na to, že Ježíš dokázal to, co před ním nedokázal nikdo z lidí ani andělů. Přistoupil totiž k absolutní autoritě s absolutní poslušnosti a tím usmířil nás a svět s Bohem (Ř 3,4; 2 K 5, 18 - 21 či Ko 1,20). Když bude zlo s konečnou platností poraženo, zůstane dobrým andělům pouze jeden hlavní úkol - chválit a oslavovat Boha (Zj 19,1 - 3).
Konečně se k chvalozpěvu připojuje všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři. Dokonce i moře, které je podle tradičního židovského pojetí zvlášť nebezpečné, nemůže stát stranou. Chvála je pak určena nejen Kristu - Beránkovi, ale také Bohu Otci čili „tomu, kdo sedí na trůnu“ (verš 13). Stvořitelské dílo Boží a jeho spasné jednání skrze Beránka totiž patří do hromady. Když čtyři bytosti řeknou své „amen“, starci padnou na kolena a klaní se. Tím se uzavírá kruh chvalozpěvu, který určuje nebeskou scénu od Zj 4,8. A převzetím zapečetěné knihy Ježíš Kristus může začít zjevovat události spojené s koncem lidských dějin. Neboť jen ten, kdo může otevřít tuto knihu (tento svitek) a rozlomit její (jeho) pečeti, má v rukou osud posledního času. Události onoho posledního času nám však již zjevují až další kapitoly Zjevení Janova.
Stanislav Heczko
LECAV Praha
