poslal Lutrik Výklad knihy Zjevení, kapitola čtvrtá
Milé sestry a drazí bratři,
dnes náš čeká další rozbor poslední knihy Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) - Zjevení Janova čili Apokalypsy. Budeme se konkrétně věnovat kapitole čtvrté, kterou začíná hlavní „apokalyptická“ část této jediné prorocké knihy Nového zákona (Zjevení 4,1 - 22,5). Tato hlavní „apokalyptická“ část přináší řadu zásadních pohledů na církev, pohany i Židy a také na děje na zemi i v nebi, přitom existuje mnoho různorodých pojetí toho, jak správně chápat sled jednotlivých událostí zde popsaných.
První možný přístup je historický, kdy dochází ke ztotožnění popsaných událostí s historickými událostmi, které se již staly nebo se právě dějí či se brzy stanou skutečností. S tímto výkladem se můžeme setkat třeba u adventistů sedmého dne (viz např. Doukhan, J.: Křik nebes, Prorocké studie knihy Zjevení, Advent-Orion, Praha 1999, ISBN 80-7172-126-3). Druhý přístup se nazývá idealistický (duchovní), kdy kniha Zjevení je chápána jako duchovní alegorie, která ukazuje triumf Boha nad Satanem. Tento přístup v některých případech aplikují Svědci Jehovovi - viz např. Zjevení, Jeho slavnostní vyvrcholení se přiblížilo, Watch Tower Bible And Tract Society of Pennsylvania, U.S.A., 1991). Třetí přístup je označován jako préteritální (minulostní), podle něhož se Zjevení cele naplnilo v dobách prvotní církve a popisuje zápas prvotní církve za Nerona a dalším římských císařů. Konečně čtvrtý přístup je futuristický (budoucnostní), kdy zde popsané události se teprve mají stát skutečností až v budoucnosti, byť již v nepříliš vzdálené budoucnosti. Osobně se většinou přikláním k tomuto pohledu, který převažuje v letničních či evangelikálních kruzích (viz např. Bubík, R.: Slavná budoucnost Božího lidu, Křesťanský život, Albrechtice 2001, ISBN 80-7112-063-4). A nyní již přejděme k samotnému textu čtvrté kapitoly knihy Zjevení, která přináší mohutný úvod k „futurální“ části Apokalypsy.
Verš 1. : Úvodní slova „Potom jsem měl vidění“ ukazují na časový předěl: zjevení sedmi sborům, které je obsaženo v prvních třech kapitolách, je již uzavřeno a nyní lze přejít k událostem, které přinese teprve budoucnost, jak naznačují slova „co se má stát potom“. Futuristický přístup zde předpokládá konec Věku Církve a začátek vlády Antikrista na Zemi po vytržení Církve (opravdově věřících) do nebes. Budoucí věci jsou na dohled, ale dříve než je Jan spatří, má vidění Božího trůnu (viz dále). Tento první pohled určuje i další vidění, neboť jen když víme o Boží svrchované moci, zde reprezentované právě trůnem, můžeme být zbaveni hrůzy z nejisté a nevypočitatelné budoucnosti (hrůzy, kterou výstižně vyjádřil filosof Seneca slovy: „Budoucnost je nejistá a lze očekávat jen zhoršení.“). Dříve než Jan dostane poučení o budoucích věcech, musí nejdříve slyšet pozvání, aby vešel otevřenými dveřmi (pokyn: „Pojď sem“). To nám ukazuje, že „legálně“ může vidět do budoucnosti pouze ten, kdo je k tomu povolán Pánem dějin čili samotným Bohem, kdo je pozván ke vstupu jako Jan. Člověk se může pokusit svévolně vedrat do prostoru, který mu nepatří, a pokoušet se pak odhadovat budoucnost podle svého chtění a svých dovedností, ale už tím, že vchází bez pozvání, stává se vetřelcem. Starý zákon zná za toto provinění nejpřísnější trest: ukamenování (3. kniha Mojžíšova 20,27).
Verše 2 - 8: Jan se opět ocitá ve vytržení Ducha jako v první kapitole (viz Zjevení 1,10 - 20), nezjevuje se mu však nyní Boží Syn, ale samotný Bůh Otec. Jan samozřejmě nemůže vidět a popsat přímo Boha samotného. Vidí pouze Boží trůn a na trůnu někoho, „kdo byl na pohled jako jaspis a karneol“, a okolo trůnu vidí ještě duhu, které je „jako smaragdová“. Jan může tak jen naznačit podobu Boží tváře pomocí krásy drahokamů. Jaspis je průhledný, slabě nazelenalý drahokam, který symbolizuje Boží spravedlnost a svatost. Je považován za symbol (kámen) trůnů a má přinášet víru. Karneol (sardius, rubín) má zase tmavě rudou barvu a má symbolizovat Boží lásku, zjevenou v oběti Ježíše Krista. Je považován za kámen archandělů a dále za symbol klidu, trpělivosti a krvácejícího srdce. Smaragd ve spojení s duhou má pak symbolizovat Boží věrnost a dále to, že Bůh je duch. Zelený smaragd bývá považován za kamen andělů a za symbol čistoty.
Jako staří Orientálci, posuzuje i Jan velikost panovníka, který sedí na trůnu, podle velikosti a vznešenosti jeho dvora. A tak si všímá dvacet čtyři starců a čtyř jiných bytostí, nacházejících se v blízkosti Božího trůnu. Čtyřiadvacet starců sedí na svých trůnech, jsou oděni v bělostná roucha - symbol čistoty a na hlavách mají zlaté koruny - symbol vlády a vítězství (verš 4). Těch dvacet čtyři starců bývá nejčastěji ztotožňováno s anděly, kteří mají za úkol se klanět Bohu dnem i nocí. Jejich počet zřejmě souvisí s počtem hodin jednoho dne. Jiný výklad je považuje za reprezentanty všech vykoupených (Židů i pohanů) z celé historie lidstva. Mají symbolizovat vykoupený lid Staré i Nové smlouvy. Proto Jakoubek ze Stříbra považoval čtyřiadvacet starců za symbol společenství svědků Starého a Nového zákona, ztělesněného dvanácti patriarchy a dvanácti apoštoly. Zde si připomeňme, že číslo 12 symbolizuje uzavřenost a plnost Církve a je také základem Božího organizačního uspořádání. Číslo 24 (tj. 12 x 2) pak značí dvojnásobné Boží organizační uspořádání - např. ve starém Izraeli bylo 24 kněžských tříd. Avšak s nejzajímavějším výkladem přichází Rudolf Bubík, biskup Apoštolské církve (viz str. 81 a 82 výše uvedeného díla): podle něj jde o svaté, kteří byli vzkříšeni spolu s Ježíšem (viz Matouš 27,51 - 53). Představují tak prvotinu vykoupených a jsou předobrazem církve Beránkovy.
Obraz čtyř dalších bytostí (řecky to zóon) volně navazuje na vidění serafů u proroka Izaiáše (Iz 6,2) či vidění nebeských bytostí a cherubů u proroka Ezechiela (Ez 1,4 - 21, Ez 10,8 - 17). Tyto čtyři bytosti mají reprezentovat čtyři strážce trůnu. Tuto jejich funkci má dokládat jednak šest křídel a hlavně plno očí, jimž nic neujde. Symboly obličejů těchto bytostí pocházejí z Ez 1,10, kde však má každá bytost čtyři obličeje. Výběr zvířecích tváří zřejmě vychází z názoru, že lev, býk a orel patří k nejušlechtilejším a nejsilnějším zvířatům. Spolu s člověkem patří proto k Panovníkovu dvoru. Čtyři bytosti nikdy nespí a neustále v nebi zpívají Sanctus (Svatý, svatý, svatý…).
Tyto čtyři bytosti ovšem někdy nebývají považovány za skutečné bytosti, nýbrž pouze za symboly Božích vlastností: lev - majestát a moc, býk - věrnost, člověk – inteligenci, orel - svrchovanost. Nebo mohou symbolizovat čtyři způsoby, jakými Bůh zasahuje do běhu přírody: silou (lev), obětí a milostí (býk jakožto obětní zvíře ve Starém zákoně), moudrostí (člověk) a vytrvalým sledováním cíle (orel). Navíc již ve 2. století přidělil církevní otec Ireneus obličeje těchto čtyř bytostí jednotlivým evangelistům. Od doby církevního otce Augustina (5. století po Kristu) se pak tyto čtyři bytosti staly v církevním umění výtvarnými atributy evangelistů. Matoušovi byla přidělena tvář (postava) člověka, jelikož uvádí Ježíšův rodokmen a tak zdůrazňuje Jeho skutečné lidství. Lukášovi bylo přisouzeno tele či mladý býček, obětní to zvíře v chrámovém kultu, neboť Lukášovo evangelium začíná viděním kněze Zachariáše a končí chválami učedníků v chrámě. Marka reprezentuje lev, protože v úvodu jeho evangelia čteme o „hlasu volajícího na poušti“, což připomíná řvaní krále zvířat. Orel je pak symbolem Janovým, neboť jeho evangelium již svým prvním veršem vtahuje čtenáře do nedostižných výšin Božích tajemství. Konečně Jakoubek ze Stříbra vztahuje všechna symbolická vyjádření na Krista samotného: lev je obrazem Jeho síly, tele Jeho oběti, člověk Jeho laskavosti a orel Jeho vyvýšenosti.
Popis nebeského Božího trůnu doplňují ještě blesky a hromobití, sedm světel a křišťálové moře (verše 5 - 6). Blesky a hromy ve Zjevení souvisejí s důležitými událostmi, které se odehrávají v nebi. Jsou známy již ze starozákonních Božích zjevení, kde mají zdůrazňovat tajemnou stránku Božích zjevení, vzbuzujících bázeň (např. 2. kniha Mojžíšova 19,16). Ve Starém zákoně tak slouží k připomenutí Božího majestátu a Boží moci (např. Žalm 77, 18 – 19). Sedm světel či pochodní (řecky lampas) je v textu vysvětleno jako sedmero duchů Božích. Proto většina vykladačů soudí, že se opět jedná o Ducha svatého (jako ve Zjevení 1,4), a to v plnosti jeho projevů a darů. Nebo může jít o sedm Božích archandělů čili nebeských knížat, neustále připravených ke službě Bohu. Moře bylo ve starém Orientě symbolem ohrožení jakožto neuchopitelný a záludný živel, který ve svých nedohledných a děsících hlubinách skrývá nebezpečí v podobě nestvůr a příšer. U Božího trůnu ho však nacházíme ve změněné podobě: je teď průhledné jako sklo a pevné jako podlaží trůnu. Z jeho tajemství a útočnosti již nejde strach. Před Bohem zkrátka všichni a všechno zkrotne…
Verše 9 - 11: Chvalozpěvu čtyř bytostí odpovídá hold a chvalozpěv čtyřiadvaceti starců. Úkolem trůnní nebeské rady je chválit Boha, nikoliv konzultace, jak je to obvyklé u pozemských rad. Odkládají-li starci své koruny před trůnem (verš 10), ukazují, že jsou ve svém postavení naprosto závislí a že jedině Bohu přísluší moc a čest. To, co hold vyjadřuje obrazně, odívá závěrečný hymnus do slov (verš 11). V tomto jedenáctém verši je také shrnut smysl celé 4. kapitoly Zjevení: všechny bytosti v nebi i na zemi mají chválit a ctít Boha, neboť On všechno stvořil a vše trvá z Jeho vůle. A také pouze díky Němu vše dojde svého naplnění - a to v Kristu Ježíši, Jeho Synu. Ten se objeví v další, páté kapitole knihy Zjevení.
Stanislav Heczko
LECAV Praha
