poslal Lutrik
Historie a současnost Luterské evangelické církve Augsburského vyznání (LECAV)
Martin Luther se narodil r. 1483 v Německu v konzervativní rolnicko-hornické rodině. V letech 1501 - 1505 studoval svobodná umění na univerzitě v Erfurtu. V roce 1505 opustil studia a vstoupil do kláštera augustiniánů. Roku 1507 byl vysvěcen na kněze. Bratr Martin toužil po smíření s Bohem, bál se Boží přísnosti, neustále hledal, čím si získat Boží přízeň a zaručit spásu. Ale ať již se postil či dělal jiné zbožné věci, stále nepřicházel pokoj v srdci. Od roku 1510 přednášel biblistiku na univerzitě ve Wittenbergu. Tam, při přípravách přednášek, "objevil" verš, který mu dal do srdce onen vytoužený pokoj, verš, který znamenal převrat v celém Jeho životě, verš, na němž dnes stojí celá reformace: "Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.ď" (Ř 1,17). Ano, "objevil", že jsme spaseni ne skrze naše skutky, ale milostí Boží skrze Pána Ježíše Krista, kterou přijímáme vírou. Vše ostatní - boj proti prodeji odpustků a proti jiným nebiblickým částem učení katolické církve, už bylo důsledkem tohoto Lutherova objevu a obratu. A opět v důsledku toho byl Luther papežem Lvem X. prohlášen za kacíře a oddělen od katolické církve. To je začátek církví reformačních...
Dějiny LECAV jsou svázány s osudy šíření reformace na historickém území střední Evropy na horní a střední Odře - ve Slezsku- přestože v současné podobě vznikla luterská církev na Slezsku až v roce 1948. Prameny zaznamenaly vytvoření prvních luterských sborů ve Slezsku kolem roku 1524 a do roku 1526 byla velká část Slezska na straně reformace, která přes výrazně prokatolické útoky Ferdinanda I. Habsburského kolem roku 1540 na slezském území- zvláště ve Vratislavi a v Lehnici - úplně zvítězila. Historikové církve považují za právní základ vzniku své církve Bohoslužebný řád pro knížectví těšínské ze dne 19. 1. 1568, vydaný knížetem Václavem Adamem (1546-1579). Dokument byl vypracován na bázi luterské věrouky a v rozšířené podobě byl potvrzen 20. 4.1584 kněžnou Kateřinou Sidonií, vdovou po Václavu Adamovi. Vzhledem k pozitivnímu vztahu světské moci (piastovských knížat) k rozvoji reformace dochází na Těšínsku k postupnému založení 70 kostelů a kaplí luterského typu a v menší míře než v českých zemích se zde projevují rekatolizační snahy a protireformační útlak nastolený po bitvě na Bílé hoře vítěznými Habsburky a katolickou církví. Ke zlomu dochází po smrti Alžběty Lukrécie v roce 1653, jíž vymírá těšínská větev Piastovců a knížectví se stává majetkem vládnoucího habsburského rodu. Nastává zde doba "temna", se všemi metodami dlouhodobého, systematického a rafinovaného nátlaku i represálií. K jejich částečnému zmírnění dochází až v roce 1709 v souvislosti s expanzivní politikou švédského krále Karla XII. Podle altranstädské mírové smlouvy byla vídeňská vláda povinna obnovit náboženské svobody ve Slezsku, částečně narušené protireformačním tažením po vestfálském míru. Josef I. povolil výstavbu evangelického kostela v Těšíně (dnes PLR) na Vyšní bráně, s právem založit školu mimo městské hradby. Kazatelé měli možnost konat pastorační návštěvy a věřícím byly trpěny domácí pobožnosti. Kromě toho byla v průběhu dalších let povolena stavba tzv. kostelů milosti. Vydání tolerančního patentu Josefem II. umožnilo slezským luteránům vybudovat i řadu sborových budov, modliteben i škol, přestože patřili jen k trpěným církvím. K faktickému uznání luterských sborů došlo až po vydání tzv. protestantského patentu z 8.4. 1861, kdy se moravskoslezské superintendantury jako slezský seniorát staly součástí celorakouské Evangelické církve augsburského a helvetského vyznáni (podle vlastní ústavy z 15.12.1891). Toto uspořádání platilo až do konce první světové války. Členská základna slezského seniorátu dosahovala před jejím vypuknutím zhruba 90 tisíc věřících. Rozpad rakousko-uherské monarchie a vznik samostatného československého státu vyvolaly na teritoriu Slezska mnoho problémů jak z hlediska státoprávního (úpravy státních hranic), tak i konfesionálního. Byly vytvořeny nové protestantské církve- Českobratrská církev evangelická a Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zatímco podstatná část luterských sborů těšínského (slezského) seniorátu zůstala pod dočasnou administrací Polska ve smyslu polsko-československé dohody z 5.11. 1918. Tak došlo k přechodnému přidělení části luterských polských těšínských sborů pod správu luterské (evangelické) konzistoře ve Varšavě, sbory ve Starých Hamrech, Frýdku aj. na slezsko-moravském pohraničí s většinou věřících české národnosti se přičlenily k ČCE a konečně luterské sbory v Ostravě, Bohumíně, Bruntále a Opavě se přihlásily k církvi německé. Po stanovení definitivních hranic ČSR byl v těšínském Slezsku ustaven samostatný seniorát s oficiálním názvem Evangelická církev augsburského vyznání ve východním Slezsku v Československé republice, v jehož čele stál jako první senior František Michejda. V meziválečném období Evangelická církev a v. ve východním Slezsku v ČSR nedošla oficiálního státního uznání, byla však dotována ze státních prostředků. Představovala složitý národnostní organismus s výrazně polskými atributy, což pro první republiku (analogicky jako v sekulární sféře národnostní politiky) znamenalo neřešitelný problém a zároveň zdroj soustavného neklidu ve společenském životě předmnichovské republiky. Evangelická církev a. v. ve východním Slezsku v ČSR žila v poměrné izolaci od jiných náboženských organizací, stupeň aktivity vnitrocírkevního života však byl vysoký (zakládání svazů mládeže, odborů žen, pěveckých sborů a sdružení, sociální a charitativní činnost, církevní sjezdy, shromáždění, vybudování komplexu sociálních ústavů v Komorní Lhotce aj.). Druhá světová válka přinesla utrpení a nesvobodu také věřícím a duchovním Evangelické církve a. v. ve východním Slezsku. Po epizodickém začlenění seniorátu do pravomoci evangelické konzistoře ve Varšavě dochází v roce 1939 k likvidaci vedení církve a administrativním aktem se církev stává součástí německé evangelické církve, jejíž konzistoř sídlila ve Vratislavi. Kazatelé a administrátoři sborů byli zproštěni funkcí, mnozí z nich byli uvězněni a osm jich bylo zavlečeno do koncentračních táborů, odkud se tři nevrátili. Do uprázdněných sborů byli úředně dosazeni němečtí pastoři a bohoslužby byly konány důsledně v němčině. K obnově vnitrocírkevního života a organizačních struktur dochází až po osvobození, i když o autonomii musela Evangelická církev a. v. ve východním Slezsku bojovat až do roku 1948, kdy bylo této církvi zajištěno rovnoprávné postavení v rámci ostatních církví a náboženských společností a potvrzen její název- Slezská církev evangelická a.v..
A nyní se dostávám k rozdělení Slezské církve evangelické a.v. na dvě církve. Cituji oficiální stanovisko LECAV k této záležitosti: Pro neshody a nelegitimní řešení závažných náboženských, personálních a dalších problémů ve Slezské církvi evangelické a.v. po roce 1989 zhruba 12 tisíc dospělých členů této církve bylo nuceno ve smyslu zákona 161/1992 ő 1. požádat státní orgány v roce 1994 o registraci, ke které pak došlo na Ministerstvu kultury dne 19. ledna 1995. Tímto vznikla LECAV. Konec citace. V podstatě šlo o završení procesu, který v církvi probíhal již několik desetiletí, a to je příklon části členů církve k charismatickému hnutí. Žel, tento příklon neposloužil ke vnitřní obnově církve, ale k jejímu rozštěpení. Kromě tohoto důvodu tu byly důvody politické a personální- období po roce 1989 bylo ostatně ve všech církvích u nás naplněno všelijakým obviňováním, že ten či onen kolaboroval apod.
Základem zvěsti LECAV je v Ježíši Kristu zjevené Boží Slovo, jak o něm svědčí biblické knihy Starého i Nového zákona. Základním vyznáním LECAV je Credo (Apoštolské vyznání víry). Významné jsou pro LECAV, jakož i pro jiné luterské církve u nás i ve světě, tzv. Symbolické knihy: Augsburské vyznáni, Obrana Augsburského vyznání, kterou napsal Filip Melanchton, Melanchtonův traktát O moci a primátu papežově, Lutherovy Šmalkaldské články, Lutherův Malý katechismus, Lutherův Velký katechismus a Formule svornosti. LECAV má i svou Ústavu. LECAV je církví, která (jako asi většina církví) podporuje ekumenické vztahy na místní i republikové úrovni.
Kromě nedělních bohoslužeb ve sborech probíhají též nedělní školy a během týdne biblické hodiny, výuka konfirmandů, setkání mládeže, setkání žen, zkoušky pěveckého sboru, varhanní koncerty a další akce. Faráři a katechetky vyučují na školách náboženství.
Co se týče organizační struktury církve, tak její církevní zřízení je založeno na synodně presbyterním principu, s některými prvky episkopalismu. Základní organizační jednotkou církve je farní sbor, který tvoří členové církve bydlící v obvodu sboru. Nejvyšším sborovým orgánem je sborové shromáždění, které rozhoduje o všech záležitostech sboru, pokud nejsou vnitřními církevními předpisy vyhrazeny presbyterstvu (kolektivní vedení sboru - min. 10 laiků + pastor) nebo pastorovi (faráři, vikáři či pomocnému duchovnímu). Střední článek církevní struktury představuje seniorát. Jeho nejvyšším orgánem je seniorátní shromáždění, tvořené všemi pastory daného seniorátu a delegáty sborů. Výkonným orgánem je seniorátní výbor, který se skládá ze seniora, jeho náměstka, seniorátního kurátora a dvou dalších laických členů. Hlavou seniorátu je senior. Celá církev tvoří tzv. povšechný sbor, jehož vrcholným shromážděním je synod. Tvoří jej všichni duchovní církve, kurátoři a další zástupci sborů. V období mezi synody řídí církev Církevní rada (biskup, jeho tajemník, jeden duchovní, jeden kurátor a další tři laičtí členové. Vedoucím představitelem církve je biskup. Je volen synodem na šestileté období.
LECAV má v současné době 18,5 tis. členů, 5 sborů (kromě Prahy všechny na Slezsku), 3 kazatelské stanice (na Slezsku) a 11 duchovních. Současným biskupem je Mgr. Jan Niedoba.
Eduarda Heczková - vikářka pražského sboru LECAV
