Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

MALÝ KŘESŤANSKÝ HERETIKON - 3. O KRÁLOVSTVÍ BOŽÍM Mat.6/33 Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno... Království Boží - to je v křesťanském myšlení vize, sen a cíl všeho. Říkám v myš­lení křesťanském a nikoliv v myšlení křesťanů. Protože mnozí křesťané,- a já se bojím že dokonce většina z nás,- vidíme ve svém náboženství především zázračný způsob jak dosahovat svých vlastních tužeb a představ, které bývají daleko konkrétnější, sobe­čtější a naléhavější než „nějaké” království Boží. Stejně tak jako v Hospodinu vídá­váme nikoliv nejvyšší autoritu svého jednání, ale jakéhosi „andělička strážníčka”, při­praveného na naše zavolání nadpřirozeně plnit naše pozemská přání.

Řekl jsem, že království Boží je v myšlení křesťanském vize, sen a cíl všeho. A domnívám se, že je správné a dokonce nutné mít sen a cíl. A že je škoda, že naše spo­lečnost jakoby ztrácela své vize, sny a cíle a oddávala se místo toho pouhému pragma­tickému existování. Takže jedním ze smyslů a poslání křesťanství je, vedle ideje ústřední autority, stavět také ideje vizí, snů a cílů. A domnívám se dokonce, že je to smyslem a posláním nejen křesťanství, ale všech upřímných a opravdových nábožen­ství, takové vidiny, sny a cíle stavět. Starý Zákon ovšem výraz „království Boží” vůbec nezná. Nenajdete je tam ani jed­nou. Oni staří Židé původně neznali a nebo alespoň problematizovali i to samo slovo “království”. Protože měli zůstat jakoby volným sdružením bez vlastní ústřední vlády, spojeni pouze vírou a poslušností Jahveho,- Hospodina. Měli být “lidem”. Ne tedy státem jedné ústřední vlády, ne geografickým územím, ne válečným spříseženstvím, ne celní unií, ne oblastí společné měny, ekonomiky a volného obchodu. Ale Hospodino­vým lidem. Národem vyznávajícím jednoho původně kmenového, později určitého, ale universálně chápaného Boha. A kniha Samuelova (I Sam. 8/4n) dlouze vypráví o tom, s jakým zdráháním a varováním Samuel, poslední z izraelských soudců, někdy kolem roku 1025 pomazal až na naléhání všeho lidu prvního židovského krále Saule. Ale i předtím i potom měli bibličtí Židé svůj sen: Naplnit svou představu Boha,- a sebe samých jako Božího lidu. To je dosáhnout takového stavu věcí, kdy Jahve- Hos­podin plně a zjevně projeví svou autoritu nad svým lidem, a kdy navstříc tomu zase Jeho lid radostně a vděčně přijme Jeho panování. Ne jako organizované násilí, ne jako projev moci, ale jako vzácný dar lásky a milosti, a jako pomoc, naplňující život všeho Jeho lidu spravedlností, pokojem a radostí. Toto své očekávání čerpali pak bibličtí Židé z tradované a vždy znovu a znovu upevňované víry v dávná zaslíbení, kterých se dostalo jejich praotcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi,- aby bylo znovu potvrzeno v zachránci z egyptského otroctví Mojžíšovi. Tato panovnická představa a nárok přenášely se pak i na skutečné politické krále: I oni a právě oni měli být nositeli a zprostředkovateli spravedlnosti, pokoje a radosti,- a sami za sebe vzory pravé zbožnosti. Což se pochopitelně nestávalo. Jen král David,- tedy druhý král, vzdorokrál Saulův a otec Šalamounův,- se ve vzpomínkách a tradicích lidu stal takovým bájným vzorem. A národ se k jeho představě vždy znovu a znovu vracel v dobách složitých a těžkých, a v této představě dostává se pak král David i do novozákonních vyprávění. Tím chci říci jednu významnou věc: Že totiž i když Starý zákon nezná naše novo­zákonní slovní spojení “království Boží”, má svůj tomu velmi blízký ideál a sen. Jen že tato starozákonní představa Božího panování je zcela konkrétní a hmotná. Je to idea konkrétního božího panování zde na této zemí, nad zcela konkrétním lidem, do­konce i nad určitým územím, a ve zcela konkrétní i když teprve toužený pozemský čas. Významným předpokladem je zde pak pravá zbožnost všeho lidu od jeho nejvyš­ších představitelů až po posledního pasáčka, která Božímu příchodu na tuto zem ote­vře svou bránu. Dovolte mi to zdůraznit: Starozákonní Izrael má svou ideu, vizi a sen: Stát se sku­tečným Božím lidem. Je to pohled budoucnostní. Je v něm touha a očekávání. Je v tom i mnoho vnitřního, mravního, společenského, náboženského a politického zápasu. Ale je to vize zcela konkrétní, historická, pozemská, společenská a materiální, podmíněná naplněním ideálů pravé zbožnosti všeho lidu. Až o hodně později,- ale to už se dostáváme do oné historické mezery mezi litera­turou Starého a Nového zákona, která trvala po návratu z perského zajetí kolem roku 555 před naším letopočtem do roku nula a o které Bible mlčí, tedy až někdy v této době dostává židovské čekání a touha transcendentní povahu. Ne už vlastní pozem­skou zbožností a poslušností, ale asi již jen zázrakem z nebes přijde ten vytoužený čas, kdy se konečně změní osud trápeného a utiskovaného, ale stále ještě božího lidu. A nositelem tohoto očekávaného nebeského zázraku má být spasitel.. zachránce.. me­siáš. Sama představa mesiáše byla však velice proměnlivá a neurčitá. Podle jedněch to měl být zázračný bojovník, podle druhých prorok nadaný nebeskou mocí,- snad s nebe přišedší Eliáš. Pro jedny byl čistou duchovní mocností, pro druhé prototypem ideálního člověka z masa a kostí. Podle jedněch měl se ujmout pozemského panování, podle jiných však přenést svůj lid kamsi jinam. Vše to prolnuto, jak se lze domnívat, množstvím pověr, blouznění, proroctví i klamů. Do této situace se pak narodil Ježíš. V Ježíšově zvěsti se staly výpovědi o království Božím jedním z ústředních témat. Ve třech prvních sobě podobných a blízkých evangeliích (Matouše, Marka a Lukáše) se se zmínkou o Božím království setkáváme téměř devadesátkrát. Odečteme-li kapi­toly popisné a vezmeme v úvahu jenom ty, které zachycují Ježíšova slova, znamená to, že v každé kapitole těchto evangelií se Ježíš zmiňuje o Božím království v průměru téměř dvakrát. Nesnáz je v tom, že Ježíš hovoří o království Boží se zřejmým předpokladem, že jeho posluchači intuitivně vnímají oč jde, a proto ve svých podobenstvích tyto před­stavy jen koriguje a citově posiluje. To co však u Ježíše naprosto nenalézáme, ač by­chom jistě rádi, jsou jasná vymezení a výpovědi. Takové to “co je to království Boží, kde se vyskytuje, jak to v něm vypadá, kdo, kdy a jak se tam dostane...”,- a ostatní jistě zajímavé věci. Ale nic takového v evangeliích nenalézáme. Evangelista Jan se na rozdíl od předchozích zmiňuje o království Božím jen dva­krát, když cituje Ježíše, že do království Božího může vjít jen ten, kdo se znovu narodí ze křtu a z Ducha. Kniha Skutků apoštolských uvádí, že Ježíš i po svém vzkříšení a stejně tak i učed­níci a apoštol Pavel o království Božím usilovně kázali, ale bližšího vysvětlení se ani zde nedočkáme. Myslím, že Pavlův zájem o misijní práci,- tedy zájem o “získávání duší pro Krista” -, převýšil jeho zájem o proměnu světa. Pavel totiž, na rozdíl od Je­žíše, snil svou představu o neodkladném skončení světa a o jeho mystické proměně v jinou kvalitu bezprostředním druhým mystickým příchodem Kristovým. Takže zajímat se o proměnu pozemské společnosti jako takové zřejmě pokládal již za maření času. Zvláštní význam má však jeho zmínka v epištole.Řím 14/17, ke které se ještě vrátím. Ostatní epištoly se o království Božím nezmiňují. Zjevení rovněž ne. Zjevení ovšem nahrazuje vizi království Božího alternativní představou Nového Jeruzaléma ja­kožto města velikého, svatého, Božího, sestupujícího od Boha s nebe. Po apokalyp­tických katastrofách našeho světa a radikálním tříbení veškerého lidstva se jednou mají příchodem Nového Jeruzaléma naplnit dějiny kosmu skutečností zcela jinou a novou, než je náš svět. Takto katastroficky však Ježíš o svém království Božím nikdy nebo skoro nikdy nehovořil. Pavlova představa pak byla jednak aktuálnější, jednak rovněž postrádala onen katastrofický ráz. Ježíš přitom nepochybně spojoval s představou příchodu respektive naplnění krá­lovství Božího i své vlastní vystoupení a úděl. Ne snad tak, že by on, Ježíš, království Boží na zem přinesl. Ale spíše tak, že jeho, Ježíšův příchod, byl jeho projevem a ohlá­šením. Když se Jan Křtitel z vězení nechal Ježíše zeptat, “Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?”, Ježíš mu dává odpovědět: ”Jděte, zvěstujte Janovi co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, a chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží”. Já se domnívám, že Ježíš podvědomě žil a myslel ještě v dimenzích Izraele, a že jeho království Boží v základu označuje takový stav věcí, v němž Bůh plně a zjevně projevuje svou milosrdnou, ale svrchovanou moc a autoritu nad člověkem i světem a v němž Izrael hraje svou zaslíbenou kdysi úlohu Božího lidu. Pro Jeho následovníky,- kteří prožili zklamání z představy radikální bezprostřední proměny světa,- kterou asi i Ježíš sdílel ovšem především cestou duchovní proměny,- a kteří navíc se dostali a do­stávali do styku s nežidovským myšlením i světem, stával se pojem království Boží více abstraktním, filosofickým, mystickým, transcendentním. A původní Ježíšovský zájem o společnost a lid se přeměňoval v sebezájem člověka o sebe samého jako indi­viduum a o církev jakožto zvláštní společenství vyvolených. Ježíš je pro mne myslite­lem a kazatelem proměny společnosti jako takové, byť i lokálně vymezené. Jeho ná­sledovníci, a to i ti bezprostřední, byli již víceméně mysliteli a kazateli církevními, a zabývali se otázkami soběstřednými a skupinovými. Evangelium opustilo Palestinu a vešlo do světa zcela jiného. A společenstevní evangelium Ježíše Nazaretského bylo nahrazeno mystickým evangeliem “o” Ježíši Kristu. *** Říkám tedy, že tvůrcem pojmu a představy o království Božím byl Ježíš. Že jemu samému tato představa byla představou ústřední a hlavní. Že o království Božím mlu­vil a kázal. A že... a to je velice důležité.. mu většina lidí zřejmě intuitivně rozuměla. Takže tento termín nikdy příliš nevysvětloval. Nadto aby se snad pokoušel dogmaticky a teologicky nějak jej vymezit. My ovšem tuto samozřejmost Ježíšovské představy nesdílíme. A to, co se mělo stát ústřední vše spojující vizí, cílem a snem nás, křesťanů, se naopak stalo předmětem dohadů a svárů. Křesťanstvo se totiž rozdělilo na dvakrát dvě polovičky. První dělení se týká otázky kde je království Boží. Zde se asi spolupodepsal na problému i evangelista Matouš, který téměř důsledně místo označení “království Boží” používá označení “Království nebeské”. To vůbec nic neznamená, to je jen dů­sledek starožidovské snahy nepoužívat jména Božího nadarmo a nahrazovat slovo “Bůh” slovem “nebesa”. Nicméně to posílilo snahu vytěsnit představu o Božím kralo­vání do mimosvětna. A tak křesťanstvo se dnes podle tohoto pohledu dělí na ty, kteří vidí v představě o Božím kralování naději tohoto našeho reálného a konkrétního světa, a spojují je i s konkrétními představami společenského života,- a na ty, pro které je království Boží mystériem spojeným s nebesy, mimosvětnem, se zásvětím, s posmrt­nem, případně s jakousi novou kosmickou skutečností vymykající se jakékoliv sou­časnosti. Naše současnost je s tímto mystickým královstvím spojena jen tím, že si v tomto jinak beznadějném světě můžeme střádat na vstupenku (jak - i o to se hádáme). Je skoro pochopitelné, že duchovenstvo se povětšině přiklání k versi mimosvětné. Je jistě snadnější i vděčnější kázat mystéria a vystupovat jako jejich zprostředkovatel, než usilovat o spravedlnost, pokoj a radost v konkrétním společenství. Druhé rozdělení křesťanstva se týká otázky jak království Boží přichází. Pro jedny vzniká Boží království tím a tak, že se naplňují Boží zaslíbení a řády. Apoštol Pavel na jednom místě podivuhodně dokládá, že království Boží je spravedlnost a pokoj a radost z ducha svatého (Řím.14). Tedy pozemská spravedlnost, pozemský pokoj a pozemská radost, byť i svatá. A v tomto smyslu rozumíme a radostně přitakáváme i Ježíšově výpovědi, že království Boží již je či bývá i dnes mezi námi (Luk.17/21). Pro druhé však vzniká království Boží opět mystériem, kterému se blížíme svátostnými ob­řady a niternou vírou, kde však rozhodující slovo hrají skutečnosti nadzemské. Hlásím-li se k prvnímu pojetí, nacházím posilu ve dvou oddílech Písma: Předně, když se modlíváme modlitbu Páně a říkáme v ní ta slova “Přijď království Tvé..” pro­síme snad za to, abychom brzy zemřeli? Nebo toužíme po tom, aby svět už konečně zanikl v bouři a plamenech a my se všichni octili na Božím soudu? Nebo se modlíme za to, jak to jednoznačně uvádějí i následná slova Otčenáše, aby Bůh vládl zde na zemi tak, jako vládne na nebesích,- ať již představu o tom máme jakoukoliv? A když apoštol Pavel v epištole Řím. 14/17 připomíná, že království Boží nepozů­stává v hmotné životní úrovni, ale ve spravedlnosti, pokoji a radosti z ducha svatého,- rovněž zde hovoří o království Božím jako o situaci pozemské. Kdyby měl na mysli spravedlnost a pokoj a radost zásvětnou, posmrtnou, nebeskou, eschatologickou či ja­koukoliv jinou, což by tam zdůrazňoval, že se tam nejedná (jen?) o hojností jídla a pití? Vy asi víte nebo tušíte, kde je mé srdce. Především se domnívám, že Ježíš chápal své království Boží jako reálnou i když ne pouze pozemskou kategorii. Jako to co může a má být. Jako naplňování Boží vůle a řádů a zaslíbení na této zemi. Které se sice ve své konečnosti a úplnosti sotva kdy může zcela naplnit,- ale které se přesto již dnes děje a stává. A jehož obsahem je a má být spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého. Přitom bych Ježíši Nazaretskému nevyčítal, že svůj ideál nespecifikoval, neupřesnil a nedoložil podrobnějšími popisy a plány. Započal jsem svou dnešní promluvu tím, že křesťanství,- a vlastně každé poctivé náboženství,- nabízí nebo vrací lidem vizi, touhu a sen. Ale touha a sen vždy zůstávají otevřené, nadýchnuté a mlhavé. To není nedosta­tek snů. To je jejich přednost. Sny se nemají domýšlet. Sny se mají uskutečňovat. Sny nakonec ani nejde domyslet. Vždyť je to tak, jak to říká Pavel ve svém dopise do Ko­rintu (I.Kor.2/9) “Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské ne­vstoupilo, to připravil Bůh těm, kteříž jej milují”. Kdo a jak má tuto naději odívat do pozemských slov? Do království Božího nejezdí cestovní kancelář s připraveným pro­gramem a zajištěnou dopravou, stravou a ubytováním, i když některé církve to slibují. Cesta ke království Božímu nebo snad lépe cesta pro království Boží je cestou touhy, hledání, objevování, dílčího naplňování.. a pochopitelně i cestou bolestí a zklamání. Ale je to současně cesta, která dává životu hluboký a nadějný smysl. Já se domnívám, že člověk má mít a potřebuje mít svůj sen. Také společnost potře­buje mít svůj sen. Království Boží je sen. Sen o krásném světě v němž stojí za to a je radostí žít. Držme tento sen. A zbytečně jej neproblematizujme. Vždyť “Čeho oko ne­vídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteříž jej milují”. Sny se nemají domýšlet. Sny se mají uskutečňovat. Dejme se raději tímto snem o království Božím uchvátit a snažme se jím řídit a za ním kráčet... a budeme mít pro co žít. (24/02/02)   Obsah: 1. JE BIBLE SVATÁ?
2. O PŘEDSTAVĚ BOHA
3. O KRÁLOVSTVÍ BOŽÍM
4. O VÍŘE
5. ODKUD JE ZLO?
6. PROČ BYL UKŘIŽOVÁN JEŽÍŠ KRISTUS?
7. PAŠIJE PODLE EVANGELIÍ
8. O DUCHU A DUŠI PODLE BIBLE
9. JEŽÍŠ A KŘESŤANSTVÍ
    ------------------------------------------------------------------------------------------------------ Malý křesťanský heretikon - sbírka několika vybraných výkladů Bible, přednesených mezi přáteli v průběhu posledních let. Vydal vlastním nákladem  v roce 2005 Ilja Herold, Čajkovského 10, 130 00 Praha 3,  e-mail i.herold@quick.cz >.