poslal Pavel K odsunu Němců z Československa po roce 1945 (Ad ''odsun'' - b)
Když jsem psal článek "K odsunu Němců z Československa po roce 1945" (Ad odsun a), dal jsem si jako úkol se ke všemu trochu s nadhledem vrátit a to jak doufám teď činím.
Připomenu otázky, kterými jsme končil a které se stále přetřásají a přetřásat budou, protože se už jednou staly historií a jako takové tam tu na věky zůstanou. Byl odsun hřích? Máme se za něj Němcům omlouvat? Byl odsun Němců a Maďarů po skončení války logický a ospravedlnitelný a nebo mělo být zvoleno jiné řešení? A jaké?
Na tyto otázky z otazníkem budu hledat nějaké jak doufám nové odpovědi, a opět doufám i v pomoc vás pozorných čtenářů v případných komentářích.
Předně bych mohl nejdřív něco říct o svých vlastních názorech, aby bylo jasné, odkud jdu a kam kráčím. Když se dívám do minulosti dávné i nedávné, vidím, že kdekoli a z jakéhokoli důvodu spolu lidé nedokázali žít, tak tam bylo vždycky lepší, když se spolu rozešli, když od sebe byli odděleni a řekněme i odsunuti. Jen co si pamatuji připomenu muslimy a hinduisty v Pakistánu a Indii, Turky a Řeky na Kypru, Palestince a Židy v Palestině, křesťany v Irsku, Tutsui a Hutuy ve Rwandě, křesťany a muslimy v Sudánu, Tamilce na Sri Lance, muslimy a Chorvaty, Chorvaty a Srby, Čecence a Rusy v Čečně atd., a abych nezapomněl, Čechy a Němce v Čechách a nebo Maďary a Slováky v Horních Uhrách. Musím pokračovat? Sotva.
Vždycky bylo dobré, když znesvářené národy byly od sebe odděleny nejlépe neprostupnými horami. Jinými slovy - pokud jste spolu nedokázali žít, raději se rozejděte.
Takže 1) z tohoto hlediska byl odsun Němců a Maďarů z Československa logický a pochopitelný. Situace k němu uzrála za doby okupace a světové války, někteří Němci jakožto příslušníci národa a jako představitele obludné ideologie se jednak dopouštěli řady zločinů a přímo zvěrstev a byli proto po skončení války jako příslušníci národa odsouzeni a odsunuti.
Jak jsem napsal, bylo to po válečných událostech a okupaci logické a pochopitelné. Ale nemohu dodat, že to bylo správné. Správné by totiž bylo, kdyby Češi a Němci spolu dokázali žít jako lidé s lidmi a kdyby nebyli žádní nacisté a žádná válka. Ale oni to nedokázali a Němci na tom měli podstatnou vinu.
Co tedy vzkázat těm, kteří dnes volají, že takový odsun to byl hřích, jak vůbec něco takového bylo možné, jak jsme si to vůbec mohli dovolit a podobně. Pokud to má nějaký smysl ( a většinou nemá, protože jsou za to zřejmě dobře placeni ), pak jim mohu jen připomenout miliony mrtvých, zmrzačených a opuštěných, které za sebou válka zanechala a při vzpomínce na ně mi odsun Němců nejen nepřipadá jako hřích, ale vidím v něm jisté spravedlivé odsouzení a poučný a zasloužený trest.
Další věc, která se kolem odsunu stále skloňuje, je uplatněná a realizovaná kolektivní vina. Já ale opět předestírám, že v něco takového, jako je kolektivní vina, docela věřím. Němci, pokud se na zločinech sami aktivně nepodíleli, určitě jim nijak zvlášť aktivně nebránili a nezabránili. Snadno se to říká, těžko žije, to vím, ale kolektivní a exemplární trest pro Němce byl opět konkrétním výsledkem a důsledkem skončené války - kolektivní vina tu byla uplatněna logicky a exemplárně , právě tak , jako někteří Němci vyvražďovali kohokoli se jim jen zamanulo. V kontextu doby a logiky viny a trestu to můžeme pochopit a já to tak bezpochyby i chápu.
Ani uplatnění kolektivního pojetí viny nemohu tedy jednoznačně nazvat hříchem, a navíc, Němci měli možnost prokazovat, že byli aktivní v protiválečném odboji. Řada z nich toho však zřejmě ani nevyužila, právě proto, že si zřejmě byli vědomi i té svojí kolektivní viny. A právě těm bych teď rád složil svoji hlubokou poklonu.
Zůstává a zůstane tu ovšem otázka, zda odsun měl být tak rozsáhlý a vůči Němcům tak tvrdý. A opět, z dnešního hlediska a úhlu pohledu určitě neměl. Problém je ovšem v tom, že náš úhel pohledu už není směrodatný. Ti, kteří tím vším byli postiženi, rozhodli jak rozhodli a my sice můžeme nad jejích rozhodnutím debatovat a podrobovat ho kritice, ale kromě toho už nám přísluší jen respekt k jejich rozhodnutí. Protože jim a ne nám to rozhodování jedině příslušelo. My bychom dnes asi uvítali, kdyby tenkrát byli trochu mírnější, abychom si mohli říct to naše - nebyli jsme jako oni - ale co naplat, spravedlnost tenkrát zřejmě dostala přednost a já tomu tak věřím. A taky se nadarmo neříká, že kdo seje vítr , sklízí bouři.
Zbývá nám ještě jeden neuralgický bod, kterému se nemůžeme vyhnout. Jsou to samozřejmě excesy, ke kterým , zvláště hned po skončení války, docházelo. Připomenul bych tu třeba Ústí, Přerov nebo Rovensko. Lidé si vylévali na Němcích svoji nahromaděnou zlost a jak už to v takových případech bývá, nejednou to nebylo na těch, kteří si to snad i doopravdy zasloužili.
Předtím jsem to odbyl konstatováním, že to všechno bylo logické a pochopitelné. Mohu to říci i zde? Dělám to už nerad , ale jistou logiku to mělo i tady, zákony logiky jsou už takové, s pochopením ale už je to horší, stejně jako s právem soudu. Není to zřejmě jinak pochopitelné, než v kontextu doby. Není možné s tím souhlasit a zločiny zůstanou zločinem, z jakéhokoli hlediska neomluvitelným. My však už nejsme zrovna Ti, kteří mají právo to všechno soudit. Ale musíme to soudit a můžeme to jedině odsoudit. Ale musíme k tomu vždycky dodat, že už to nedokážeme nikdy zcela pochopit. A musíme si přát, až taková těžká zkouška třeba dolehne i na nás, abychom se dokázali zachovat jinak a lépe.
Těžká a pohnutá doba přinesla i těžké a pohnuté události, vina byla (většinou) vykoupena trestem. My se s tím teď musíme se vším nějak vyrovnat, můžeme to soudit i odsuzovat, ale nemůžeme to už změnit, co se stalo, to se stalo, zpátky to už z historie nikdo nevymaže. I když na tom neneseme žádnou vinu, kdo to tak cítí, nechť se těm, kterým bylo ukřivděno , omluví. To nejdůležitější ale je, abychom se z toho, co se už stalo, dokázali do budoucna alespoň poučit.
Pavel Novák
