poslal terka Adventu je tak nakrátko a přede dveřmi Štědrý den
V současném prostředí tzv. vyspělé společnosti to křesťané nemají lehké, pokud se chtějí opravdu usebrat a prožívat adventní dobu v duchu hluboké vnitřní přípravy na svátky, ve kterých oslavujeme setkání Boha s člověkem. I z toho, co vytrysklo ze srdcí našich předků jako projev jejich zbožné úcty k Lásce, která přišla k lidem, udělal komerční svět „odrhovačky“, které mají jen vyprovokovat nákupní horečku.
Moderní „Vánoce“ se staly oslavou domácí hojnosti a nadbytku, ze jména Božího Syna co nejbohatší „ježíšek“ neboli „balík,“ jehož distributorem a dodavatelem je maškara jménem „Santa Klaus“. Kdo by za tím vším humbukem ještě pomyslel na to, že první Vánoce byly zcela opačnou slavností, velkou oslavou největší chudoby. Původce a Tvůrce všeho světa se zřekl všeho, narodil se mezi dobytkem a v tomto nejchudším prostředí se mu přišli poklonit ti nejchudší, kteří neobíhali supermarkety, ale odřekli si něco z toho mála, co měli, aby pomohli rodině, která se v tak vypjaté životní situaci, jakou je narození dítěte, ocitla v prekérní situaci bezdomovců.
Tato extrémní betlémská chudoba byla ovšem posvěcena a prozářena největšími poklady, nejdokonalejší čistotou a láskou panenské Matky a jejího snoubence. V onu nejsvětější noc začal také naplno naprosto ojedinělý až paradoxní proces, o jehož podstatě tak málo víme a tak málo uvažujeme: člověk začal vychovávat Boha. Tento proces začal ve skutečnosti již před devíti měsíci, když v životě čisté Panny počal žít svůj lidský život Původce života, protože Bůh svěřil svého milovaného Syna nejsvětější Panně, aby ho vychovala jako člověka, tedy aby ho formovala podle svého obrazu, výchova totiž nic jiného není. Bůh si to v tomto případě mohl dovolit proto, že tato panenská Matka představovala ten nejdokonalejší obraz Boha, jaký člověk může vůbec představovat, a současně tak praktikovala ten nejdokonalejší způsob výchovy, jaký kdy byl nebo bude na tomto světě uskutečněn. Maria je nejen Královnou panen, ale také Královnou matek. (Není to divné, že tento titul jí nebyl dosud oficiálně přiznán?) Ježíš jakožto syn člověka vyrůstal jako svatý nejen proto, že byl Bůh, ale také proto, že měl nejsvětější Matku. To je velmi významné, neboť tímto způsobem Bůh posvětil a povýšil k nejvyšší důstojnosti (ale také náročnosti) všechnu výc*****u práci: není to výcvik vylepšené opice, ale odhalování a utváření živého obrazu samého Boha.
V životopisech některých světců a světic se setkáváme občas s tím, že již ve velmi útlém věku projevovali zbožnost a lásku k Bohu obdivuhodným, pro někoho až neuvěřitelným způsobem, jakého není schopna ani většina dospělých. Někdy se nám přímo zdá, jako by se to vymykalo z přirozeného řádu a jednalo se o mimořádné omilostnění, na které obyčejný smrtelník těžko může pomyslet. Tyto udivující projevy rané dětské zbožnosti však nevyrůstají z ničeho nic, ale jsou zpravidla plodem zbožného a svatostí naplněného rodinného prostředí. Základy svatosti malé Terezičky či matky Terezy byly položeny už tím, že se podobně jako Ježíš z Nazareta narodily svatým matkám a svatým otcům. (Neměla by tedy nakonec být vynikající svatost dětí sama o sobě dostatečným důkazem hrdinského stupně ctností jejich rodičů?)
Nikdo si své rodiče ovšem sám nemůže vybrat. Když se jim narodí, je jim, tak říkajíc, vydán na pospas. Kéž by byli svatí! Nejsou-li, jistě to není pro něho výhoda. Může to být tím, že ani jejich rodiče nebyli svatí, anebo také proto, že se odklonili během života k jiným hodnotám a jiným vzorům. Co teď? Má to tak už zůstat po všechna další pokolení? Někdo může říct: A proč by měli být svatí? Hlavně ať jsou normální. Jenže podle Božího plánu normální znamená právě svatý. Záleží na tom budoucnost dítěte i prospěch lidské společnosti, zda v ní zítra převládnou její dobrodinci, paraziti, nebo nebezpeční škůdci. Jestliže zločinec najde v poslední chvíli cestu zpět k Bohu, často za tím stojí dobré semeno, které do jeho srdce před mnoha lety ještě na počátku jeho života zasadila dobrá a zbožná matka. Ale i za sklonem k hříchu a dokonce i zločinu stojí zpravidla něco, čím člověka poznamenala jeho výchova. Tíže rodičovského očistce bude mimo jiné v tom, že uvidíme v celé nahotě všechny důsledky toho, co jsme vědomě i mimoděk předali svým dětem, i všeho, co jsme zůstali svým dětem dlužní: co jsme pro své děti udělali a neměli udělat, a co jsme naopak měli udělat, ale neudělali. Pro někoho dokonce začne tento očistec už zde na zemi. K čemu je naše jednorázová vánoční štědrost, jestliže děti připravujeme pro nedostatek osobní svatosti celý rok o to nejpodstatnější? Z takového dluhu lásky a dobrého příkladu se nevykoupíme množstvím a cenou věcí pod stromečkem. Ten nejkrásnější dárek, který můžeme svým dětem připravit k Vánocům, nejsou nákladné hračky čínské výroby, ale taková proměna našeho života a našich vztahů, aby na nás a s námi názorně a takřka hmatatelně začaly poznávat a radostně prožívat, jak dobrý je Bůh. Dostávat takový „dárek“ je ve skutečnosti jejich nezadatelné právo, které tedy pro nás představuje tu nejsvětější povinnost. A „adventu je tak nakrátko a přede dveřmi Štědrý den!“
Autor: Světlo
Zdroj: Světlo
