Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Rád bych se s Vámi podělil o zajímavý článek biskupa AC ze stránky http://www.apostolskacirkev.cz. Některé zajímavosti zvlášť zajímavé v něm zvýrazňuji červenou. Historie letničního hnutí je skutečně krásnou historií proroctví, falešných proroctví, modlitebních zápasů, tajnůstkářství, ukvapenosti i statečného odhodlání. Myslím si, že kdyby jsme se dneska setkali se skupinou lidí chovajících se podobným způsobem, asi by jsme řekli: sekta...

Bieszczady - historické proroctví Šedesátá léta na Slezsku byla poznamenána velikým probuzením, které zasáhlo všechny generace sboru. Lidé se obraceli a prožívali křest Duchem svatým, Bůh připravoval půdu, aby mohl realizovat svůj plán s letničními na Slezsku. A proto nikdo nečekal, že bratr Josef Konderla přinese proroctví, z něhož vzešlo vystěhování do Polska, do Bieszczad. Mladší generace dnes už prakticky neví, o čem je řeč. Starší generace má vzpomínky na události před čtyřiceti lety více nebo méně zkreslené, a proto se chci v tomto článku pokusit nastínit něco ze svých subjektivních vzpomínek. Abych nebyl pouze subjektivní, použiji některé citáty z rozhovoru, který natočil na toto téma můj syn Pavel s bratrem Janem Konderlou. Tady je první citát ze vzpomínek bratra Janka Konderly o tom, jak to vlastně bylo s proroctvím o vystěhování a proč se asi sto rodin vystěhovalo. „V první polovině šedesátých let jsem bydlel se svou rodinou v Oldřichovicích a moji rodiče zpočátku ve Vendryni, odkud se přestěhovali do Koňské. Přesto jsme byli v pravidelném kontaktu. Jak si vzpomínám, otec nepřinesl v této věci žádné konkrétní, přesně formulované proroctví. Spíše jsem na něm viděl velký duševní boj, který trval delší dobu, téměř tři čtvrtě roku.” Bratr Janek vzpomíná, že zpočátku ani v rodině nikdo nevěděl, oč se jedná, protože, když jeho otec Josef před Boží tváří dostal tuto zprávu, s nikým se o ní nesdílel. Poněvadž si uvědomoval, jaké problémy přesídlení přinese (co s majetkem, jak to bude se školou dětí, budou zpřetrhány mnohé rodinné a přátelské svazky...), nikomu nic neřekl, trápil se a sám hledal před Bohem východisko. Nejednou dokonce plakal. Když už nedokázal tíhu Božího zjevení nést sám, svěřil se dvěma nebo třem bratřím. Vraťme se ke vzpomínkám bratra Jana. „Bratři, kterým se svěřil, řekli, že jde o velice vážnou věc, kterou je třeba říct více bratřím. Bratři se shromáždili v Neborech, bylo jich myslím dvacet čtyři. Byli tam bratři ze Suché, ze Žukova, z Hrádku. Pamatuji si to shromáždění, protože jsem tam byl také. Otec řekl: „Než začnu, nejraději bych poklekl před každým zvlášť a poprosil vás: To, co řeknu, projednej nejdřív se svým Pánem a pros ho, aby ti to sám osvětlil. Prosím vás, bratři, nemluvte o tom zatím ani se svými manželkami. Kdyby se to předčasně zveřejnilo, naděláme si velké problémy.” Po tomto úvodu bratr Konderla sdělil bratřím, co mu leželo na srdci. Zodpovědnost za rozsouzení byla biblicky rozložena na ostatní bratry, Josefa Konderlu nevyjímaje. Bratři přijali Boží slovo. Měli ho začít rozvažovat, na modlitbách přinášet před Hospodina, jak o to prosil bratr Konderla. Žel, vždy znovu a znovu můžeme vidět, že lidé mohou svým tělesným chápáním rychle zvrátit mnohé věci, které začíná Bůh. Totéž můžeme vidět i tady - cituji bratra Konderlu: „Jenže už druhý den ráno jsem cestou do práce potkal jednoho bratra z těch dvaceti čtyř, který šel na policii odevzdat průkaz a ohlásit, že se chce vystěhovat. Já jsem ho na smilování prosil, ať to nedělá, ale nic se nedalo dělat. Nic ještě nebylo dohodnuto, a přesto se už události daly do pohybu.” Já sám jsem se dozvěděl toto slovo o něco později. Pamatuji si, že jádrem proroctví bylo: „Já tento kraj zničím, ale vás z něho vyvedu.” Bylo to pro mě velmi závažné. Byl jsem vychován, že Boží proroctví se musí brát s úctou, vážně. Je pravdou, že v dané době jsem se s ním nikde nesetkal v písemné formě. Ze začátku jsem ani nevěděl, že v proroctví nebyla určena ani země ani konkrétní místo. To přijali bratři, když zjistili, že polská vláda dělá nábor osadníků do jihovýchodního Polska na Bieszczady. Přesto jsem však stoprocentně přesvědčen, že to bylo Boží dílo, Boží rozhodnutí. Bratři a sestry slovo přijali. Začaly intenzívní modlitební zápasy a současně i vážné přípravy na stěhování. Musím však říct, že kde Bůh staví svůj chrám, tam si staví i ďábel svou kapličku. Začalo se projevovat hodně tělesnosti. Pamatuji si, že v pozdějších proroctvích to Duch svatý toužil usměrnit, uvést na pravou míru. Jedno z nich například znělo: „Nepůjdou všichni ti, kdo chtějí jít, ale jen ti, které jsem já k tomu určil.” Bratři a sestry se stěhovali do velmi tvrdých podmínek. I když polská vláda pro přesídlence dělala hodně, rozdíl byl veliký. Naši bratři a sestry dostali přiděleny tři prázdné vesnice, které byly na konci druhé světové války vypáleny a obyvatelstvo bylo vystěhováno. Tyto vesnice byly zhruba dvacet let ponechány svému osudu a celá oblast byla liduprázdná. Teprve v druhé polovině šedesátých let ji polská vláda začala nabízet k osídlení. Přesídlenci se dostali do kraje, kde byla úplně jiná kultura. Jak jsem již uvedl, oblast Bieszczad byla vinou války a následných dvaceti let bez jakékoliv infrastruktury. Prakticky neexistovaly cesty nebo mosty přes řeky (a tam, kde zůstaly zachovány, byly mosty v takovém stavu, že bylo o strach je použít), do kraje nebyla přivedena elektřina. Kromě silného vlivu katolicismu byl tento kraj zasažen pověrami a okultními praktikami. Byla zde velmi nízká životní úroveň způsobená zejména alkoholismem obyvatel. Uvedu několik příkladů: Nejbližší škola byla ve vesnici vzdálené více než 10 km a bez jakékoliv cesty. Aby děti nemusely každý den vážit tuto vzdálenost dvakrát, rozhodli se přesídlenci, že ve vesnici se školou pronajmou domek, kde děti ubytují a kde se o ně bude starat jedna ze sester. Jednou z prvních věcí, po které se bratři v domku začali shánět, byl záchod. Zavedli je ... ke hnojišti se zaraženým kůlem, kterého se měli přidržovat. To byl pro všechny veliký šok. Rodiče dětí se tedy rozhodli postavit „kadibudku”. Posměšky starousedlíků nad podivnou dřevěnou budkou netrvaly dlouho a podobné brzy vyrostly i v okolí. S obdobným problémem se potýkali při stavbě nových domů. Architekt z blízkého města nabídl přistěhovalcům své plány. Byl velmi překvapený, když zákazníkům chyběly v plánech koupelny a záchody, na vesnici přece nebyly potřeba. Bratři tedy postavili domy podle svých vlastních plánů, se záchody i koupelnami, a brzy se i v okolních vesnicích začala objevovat podobná vylepšení. Vím rovněž o ohromném překvapení polských starousedlíků, kteří přišli v nějaké úřední záležitosti. Žasli nad čistou vydrhnutou podlahou a koberci v dřevěném domě jedné z rodin. Jedním z těch, kdo se do Polska přestěhoval, byl můj bratranec Jenda. Živil se zemědělstvím a mimo jiné hravě dokázal sám zabít prase a vyrobit všechny zabijačkové speciality. Po přestěhování se sblížil s jedním starousedlíkem. Mezi řečí se na začátku zimy dozvěděl, že jeho přítel bude zabíjet prase. Na otázku: „Ty to umíš?” starousedlík odvětil: „To je nějaké umění sekerou rozrazit praseti hlavu? Hlavu uříznu, hodím do hnoje, prase pověsím, rozpárám a všechny vnitřnosti vyhodím taky. Potom postupně do jara odřezáváme maso tak dlouho, až ho sníme.” Načež Jenda řekl: „Víš co, já ti to prase přijdu zabít.” Vyjmenoval mu, co všechno si má připravit, a překvapeného kamaráda odkázal na zítřek. Po zabíjačce se domorodec olizoval až za ušima a rozhlásil Jendovo umění široko daleko. Jenda mi později řekl: „To jsem si dal, teď jsem mohl zabíjet i tři prasata denně.” Pro Poláky byla velkým překvapením i soudržnost bratří, kteří si ve všem pomáhali. Vím o příhodě, kdy jeden z hostů, který se chtěl přesvědčit, jak jsou přesídlenci na tom špatně, byl přítomen dohodě, že bratři půjdou druhý den pomoci jednomu z bratrů při betonování základové desky domu. Chystal se, že se půjde na vlastní oči přesvědčit, zda splní svoji domluvu. Jaké však bylo jeho překvapení, když ho „ráno” probudily hlasy bratří - kteří se vraceli už od hotového díla. Když se první osadníci usadili ve Woli Piotrowej, přišla neobvyklá návštěva, dvě staré sestry z blízkého okresního města, které jim řekly: „Přišly jsme vás přivítat. Už na vás čekáme třicet let. Před válkou bylo v našich letničních sborech proroctví: „Přijde veliká bouře na celý svět. Zasáhne i vás, budete rozmeteni a rozehnáni, ale já si přivedu svůj lid z jiného národa, který bude pokračovat ve vaší práci.” Toto svědectví potvrzuje, že Bůh vše plánoval. Když se dnes zpětně podívám, nemohu jinak, než říct: Ano, udělal to Bůh a našel si lidi ochotné poslechnout a jít touto těžkou cestou. Podmínky na začátku byly extrémně tvrdé, a přesto se ani jedna rodina nevrátila zpátky. Když jsem teď při poslední návštěvě v březnu tohoto roku s nimi mluvil, řekli mi: „Nelitujeme, že jsme odešli.” Byla skutečně pravda, že Bůh chtěl zničit náš kraj, jak nám bylo velmi často podtrhováno? Nebudu to raději komentovat. Bůh něco ukázal a něco přidávali lidé. Víme však všichni, že v roce 1968 to mohlo skončit mnohem hůř. Toto proroctví vzbudilo mezi jiným veliký modlitební boj těch, kteří se nemohli z nějakých důvodů vystěhovat. Na závěr tohoto článku bych chtěl říct, že generace, která se před třiceti lety vystěhovala, zapustila kořeny a připravila půdu další generaci. Neobávám se říct, že prorokuji: „Z této další generace si Bůh povolá muže a ženy, kteří budou zasahovat okolní kraj evangeliem, a toto evangelium bude měnit mnohá srdce.” Rudolf Bubik,
biskup Apoštolské církve