poslal Nepřihlášený
Co se mnou Bůh chystá, když ještě nemám zemřít?
Tenhle kousek píšu vlastně jen jako takovou „šuplíkovku“, ale je to i tak trochu osobní zpověď, ke které mě inspiroval domácí úkol z češtiny. Měli jsme napsat životopis.
Zjistil jsem, že devatenáct let mého života stránku A4 zase tak nezaplní. Strukturovaný životopis, který se přikládá jako docela povinná součást přihlášky na VŠ, si žádá jen určité informace. Vesměs se tam mají psát studijní počiny, úspěchy v odborné mimoškolní činnosti a podobně.
Když jsem očima přejel těch pár řádků, napadlo mě napsat takový trochu jiný životopis. Životopis, který se nemusí nikam posílat a nikdo se mě nebude ptát: „Je to pravda? Opravdu jste tu soutěž vyhrál?“ Ne. Tento životopis je vlastně o smrti, která mi už párkrát klepala na rameno. Následující řádky nechť si čtenář přebere sám, je to vše pravda.
Vše začalo, když jsem byl malý prenatálek. Moje maminka, kterou mám moc rád, mě přivedla na tento svět ve svých devatenácti letech. Na začátku osmdesátých let celkem normální, řeklo by se. V té době to s osvětou o antikoncepci nebylo nijak valné, a proto také byly v té době ( a ještě víc po ní) časté potraty. Kdejaká dívka začala sexuálně žít již (v té době) v raném věku 15, 16 let. V případě, že otěhotněla, byla taková těhotenství často velmi krátká. Je to případ i mé mamky, která, než jsem se já narodil, takhle těhotná byla. Už to, že jsem se narodil zdravý, byl zázrak. První v mém životě.
Druhý se stal za dva roky, když jsem uviděl ovčáka, přivázaného k železné tyčce u obchodu. Přibatolil jsem se k němu s napřaženou ručkou, že si ho pohladím. Pes si mě nechal přijít k sobě a poté proti mně vyrazil. Zuby cvakly naprázdno 5cm od mého obličeje. Alespoň to tak říkala mamce paní, která mě strhla zpět. Tak jsem se poprvé díval psovi do očí. Mělo to přijít ale ještě jednou, o jedenáct let později.
V pořadí třetí zázrak se stal v mých desíti letech. To jsem se houpal na železných „průlezkách“, až jsem se pustil a udělal ve vzduchu „skoropřemet“ tak, že jsem z výšky dvou metrů dopadl na zátylek. Nohy byly ve vzduchu, jen krk se dotýkal země v okamžiku dopadu. V nemocnici nás odbyli s tím, že si vymýšlíme, že bych to normálně nepřežil. Díky tomu, že mi ani neudělali RTG, jsem od pojišťovny nedostal ani haléř. Jak jsem se později dověděl, mohlo to být hodně peněz...
Ve svých 13 letech jsem poprvé vyrazil do „světa“ na brigádu. Šlo o vesničku u Velkých Losin, kde jsem opečovával koně. Tehdy se odehrál další zázrak, pro mě osobně do té doby nejsilnější zážitek. Při cestě ke koním z domku, kde jsem bydlel, se proti mně najednou rozběhl černý německý ovčák, naježený a s vyceněnými zuby. Než na mě skočil, problesklo mi hlavou: „Tak to je konec! Bože, pomož mi!!!“ Po pár minutách, které jsem vnímal jako půl hodiny, během nichž jsem psa držel za kůži na krku, aby mě nekousnul, přiběhl jeho pán. Psa odvolal a já myslel, že omdlím. Nejenže jsem neomdlel, ale přežil jsem tento útok bez úhony. Na těle. Večer jsem se dozvěděl, že ve stejnou dobu, kdy jsem bojoval se psem, se v Havířově, kde bydlím, mamince udělalo velmi zle. Zajímavé. Čtvrtý zázrak v mém životě byl na světě.
Rok nato jsem prožíval zánět slepého střeva. Chyběla hodina a červovitý přívěsek by perforoval do dutiny břišní. Tak se o tom vyjádřili lékaři. Ale znáte doktory, rádi přehánějí.
V nemocnici jsem však zůstal poněkud déle a mnoho nechybělo, aby mě otevírali znovu. Den propuštění do domácí péče mi připadal jako zázrak.
Dosud nejsilnější zážitek a tím (zatím) poslední ze zázraků, které mi Bůh připravil, se stal před dvěma lety v Brně. Skupině dvaceti skínů se asi nelíbilo oblečení jak moje, tak i mé tehdejší přítelkyně. Je zajímavé, na co jsem myslel, když jsem po úderu do hlavy železným boxerem klesal rychle k zemi. „To se mi nezdá! Možná, že to asi nepřežiju.“ V tu chvíli zafungoval ten nejzákladnější pud, pud sebezáchovy. Zvednout se a běžet pro pomoc bylo dílem okamžiku. Skíni nestihli ani zareagovat, tak se za mnou dva alespoň pustili. Byl jsem rychlejší. Přítelkyně tam zůstala, okolo ní tlupa skínů. V duchu jsem křičel k Bohu a prosil jej, aby ji ochránil do doby, než seženu pomoc. On to skutečně udělal. Když skíni odešli, zvedla se a šla mě hledat. Čekala, že mě najde někde ležícího. Proto, když se kolem ní prohnala blikající policejní auta, tomu moc nerozuměla. Dopadlo to dobře, já měl jen rozbitou lebku a ona pohmožděný krk. Deset skínů policie dopadla a je to v rukou českého Právního řádu. Týden nato bylo ve zprávách, že skíni v Brně utloukli baseballovými pálkami dvacetiletého kluka.
Po tolika situacích, ve kterých mě Bůh nenechal zemřít, si říkám, co tak důležitého mám tady na zemi vykonat, že mě zachoval.
Apeluji tímto na všechny čtenáře, aby se nebáli volat k Bohu, protože já vím, že On je a pokud jsem ho potřeboval, pomohl mi. Pomohl mi dokonce, ještě když jsem ho ani neznal a tudíž ani nepotřeboval.
Pro všechny, kteří by chtěli vidět člověka, který to napsal, případně si na něj sáhnout, je tu moje e-mailová adresa, můžeme se domluvit na setkání!
risa.bures@cmail.cz
