poslal Jiri NARCISMUS
V POSTMODERNÍ PSYCHÉ
PhDr. Jiří Tyl
Praha 1995
Kapitola 1: PSYCHOSOCIÁLNÍ KONTEXT POSTMODERNÍHO NARCISMU
Charakteristika postupné proměny společnosti 20. století ve společnost postmoderní
Každá epocha a každá kultura mají svou specifickou psychologii. Současná postmoderní éra je mimo jiné charakterizována tím, že se člověk začal věnovat sobě samému. Začal se věnovat sám sobě v sociologickém smyslu tím, že se uvolnil od břemene zajištění holého materiálního přežití a vytvořil „společnost volného času,“ prohloubil se zájem individua o sebe, o zdraví, hygienu, krásu a vzdělání.
Slovní označení postmodernismu možná ani tak nevystihuje, čím postmodernismus JE. Tato významová neukončenost odpovídá faktické neukončenosti historické, brodíme se po kolena touto dobou, občas se snažíme nadskočit a pohlédnout na ni. Pojmy, kterými se různé sociologizující teorie snažily definovat dobu, v níž žijeme, propadají do zapomnění stejnou rychlostí, jakou startovaly. Kdo z nás dnes mluví o „atomovém“ či „kosmickém“ věku, o „masové“ společnosti a o mnoha dalších, jež se upnuly na ten či onen technologický či sociologický atribut? Názvy se neztratily proto, že by byly nepravdivé, ale protože nevystihují dynamiku historického dění.
„Postmoderní“ znamená z definice NE moderní, negativně se vymezující vůči tomu minulému = modernímu a pozitivně se otvírající (= nevymezující se) vůči tomu, co teprve vzchází a vzejde. Tak, jako „novověk“ znamená především ne-středověk, moderní znamená ne-nemoderní.
A co vlastně znamenalo být moderní? Latinské slovo „MODUS“, způsob, vystihovalo, jak moderní věk lpěl na modalitách. Jak se vzdával toho, co je před modalitou, tedy podstaty. Byl to věk střídání a otročení Módě. Paní Móda jako matriarchální bohyně - matka panovala na centimetr přesně v délce účesu, sukně, vojenského kroku.
Dopad tohoto jevu na proměnu vnímání např. duše zaznamenal Carl Gustav Jung, pro ilustraci cituji úvodní odstavec jeho Základního problému současné psychologie (in: Duše moderního člověka):
„Zatímco středověk, jakož i antika, ba dokonce celé lidstvo vycházely od svých prvopočátků z přesvědčení o substanciální duši, vznikla ve druhé polovině devatenáctého století psychologie °bez duše°. Vlivem vědeckého materialismu se všechno, co se nedalo spatřit očima a ohmatat rukama, stalo pochybným, ba co dím, získalo špatnou pověst, neboť to bylo podezřelé z metafyziky. Za „vědecké“ a tím vůbec přípustné platilo jen to, co se buď dalo materiálně poznat, anebo odvodit ze smyslově vnímatelných příčin. Tento pronikavý obrat se připravoval pozvolna, nezačal až s materialismem. Když duchovní katastrofou reformace skončila gotická doba směřující strmě k výšinám, jež se však vypjala na geograficky i světonázorově příliš úzce omezené základně, byla i vertikála evropského ducha proťata horizontálou moderního vědomí. Toto vědomí už nerostlo do výšky, nýbrž do šíře, a to jak geograficky, tak světonázorově. Byla to doba velikých cest a empirického rozšiřování pojetí světa. Víra v substanciálnost duc***** pozvolna ustupovala čím dál více se vtírajícímu přesvědčení o zásadní substancialitě psychična, až potom nakonec - v průběhu téměř čtyř staletí - vrcholné vědomí evropských myslitelů a učenců nazíralo ducha v plné závislosti na hmotě a hmotných příčinách.“
Moderní vůle vyplodila „dobrovolnou povinnost.“ Dobrovolná povinnost nutila lidi dobrovolně se zařadit. Dobrovolně, a ne snad proto, že si to přál Bůh či jeho zástupci na Zemi, dobrovolně se vzdát svého políčka a chalupy a jít námezdně pracovat s davy ostatních pro jiného a bydlet v cizím nájemném domě. Dobrovolně se nutit chodit do námezdního zaměstnání od šesti ráno (nedospavost Františka Josefa probouzela celou říši). Dobrovolně klusat v průvodu té které módy a dobrovolně vykřikovat právě módní hesla tak, jak si zrovna politická modalita žádala. Vskutku modus vivendi.
Totalitarismus byl jen vyvrcholením moderní doby: Když v roce 1921 V. Vančura volá: „Nová je hvězda komunismu a mimo ni není modernosti,“ asi netuší, jak smrtelně krutá ironie je ve výroku obsažena. Ledva člověk moderní zapomněl, co znamená nevolnictví, povinnost roboty, hlad a inkvizice, hbitě mu to připomněl komunismus, nacismus a vyvražďování celých národů.
Jak je vůbec možné, že v době moderní došlo, jak říká Jung, k těmto psychickým epidemiím? Nabízím částečné vysvětlení (vine se např. dílem E. Fromma, s přihlédnutím k pozicím ego-psychologie v podání Blanckových 1992):
Člověk odpradávna potřebuje boha, lásku k němu. Láska k bohu vyjadřuje i lásku k rodičům, touhu po splynutí s idealizovaným objektem. Vyplývá z potřeby překonat odlučování se od matky a rodu. Láska k bohu má tolik různých vlastností a stránek jako láska k člověku. Ve všech teistických náboženstvích bůh představuje nejvyšší hodnotu, nejvíce žádoucí dobro.
První božstva primitivních lidí byla zvířecí. Člověk si chtěl přivlastnit jejich sílu, obratnost, rychlost a mrštnost.
S konstituováním rodové společnosti se božstva změnila v matriarchální. V této fázi je nejvyšší bytostí matka. Je bohyní, nejvyšší autoritou v rodině a ve společnosti. Láska matky - bohyně je nepodmíněná, je všeochraňující, všeobsáhlá. Protože matka miluje své děti z toho důvodu, že jsou jejími dětmi, a nikoli proto, že jsou „hodné,“ poslušné, je mateřská láska založena na rovnosti. Všichni lidé jsou si rovni, protože všichni jsou dětmi matky Země.
S rozvojem vlastnických, majetkových vztahů se nejvyšší bytostí v náboženství i ve společnosti stává otec. Otcovská láska klade požadavky, ustanovuje zásady a zákony. Otcova láska k synovi závisí na tom, zda je syn poslušen těchto požadavků. Otec má nejraději syna, který se mu nejvíce podobá, který se hodí k tomu, aby se stal jeho nástupcem, dědicem jeho majetku. V důsledku toho je patriarchální společnost hierarchická. Rovnost bratří ustupuje konkurenci a svárům. (Poněvadž touhu po mateřské lásce nelze z lidského srdce odstranit, je např. v katolickém náboženství matka symbolizována církví a pannou Marií).
Ve chvíli, kdy člověk pomocí svých vědomostí a zbraní dosáhl síly a mrštnosti zvířete, které uctíval, začal uctívat zvíře ještě silnější a obratnější. Člověk je tím silnější a dokonalejší, čím silnější a mocnější má bohy.
Vzpomeňme třeba na děti ve školce, vychloubající se tím, kdo má dokonalejšího tatínka: „Můj táta uzvedne auto.“ „A můj uzvedne letadlo.“ „A můj uzvedne mrakodrap.“
Stín idealizovaného objektu dopadá na ego uctívajícího a zároveň vybízí obdivovatele k nápodobě. Velikost idealizovaného objektu - boha uvádí obdivovatele do pohybu, ten následuje příkladu a snaží se vyrovnat se ideálu = dosáhnout kvality jeho sil = internalizovat jej.
Člověk se neustále vyrovnával svým bohům, ale odstup, vzdálenost mezi jím a bohem musela zůstat zachována. Internalizovaný bůh přestává být bohem. Buď je třeba hledat nový ideál, anebo stále udržovat vzdálenost (např. zdokonalováním obrazu boha).
Tím, jak se člověk zdokonaluje, jeho bohové rostou. Dochází k přeměně boha z despotického kmenového náčelníka v milujícího otce, který je sám vázán zásadami, jež vyhlásil, pokračuje ve směru přeměny boha z postavy otce v symbol jeho zásad, zásad spravedlnosti, pravdy a lásky. Bůh vyjadřuje pravdu, spravedlnost, bůh je pravda, bůh je spravedlnost. V tomto vývoji bůh přestává být osobou, mužem, otcem, stává se symbolem principu jednoty, který má vyrůst z duchovního semene v člověku.
Stále se zdokonalující společnost dospěla do stadia patriarchálního superboha, boha všemohoucího, jedinečného. Nemá jméno. Jméno označuje věc, osobu, něco konečného. Tento bůh je zbaven jména, je zbaven atributů člověka, protože člověku se dokážeme vyrovnat, člověk je nám roven a my potřebujeme cosi vyššího, k čemu se můžeme vztahovat jako k mocnému, mocnějšímu než my sami. Jak může mít bůh jméno, když není osoba, věc? Ne každému je dáno pociťovat přítomnost boží. Mnozí pochybují: Jak si představit boha? Nemá podobu. Jak si představit princip?
Mnozí jsou přesvědčeni: Neslyším ho, tedy se mnou nekomunikuje. Nevidím ho, tedy nepřichází a nejedná. Necítím ho, nepociťuji jeho lásku. Obrací mou pozornost k budoucnosti, ale to je doba neuchopitelná, dosud nenaplněná slovem a činy.
Době moderní se stala nehoda: ztratila boha. Tváří v tvář nárokům na vysokou abstraktnost myšlení o bohu na straně jedné, a zároveň rozvoji (vědecko)technické revoluce, nárokující „vědecko“materialistické chápání světa na straně druhé, se prožitek boha vytrácí ze srdcí lidí, není potřebný už ani jako tmel identity národa. Jung (Duše moderního člověka, str. 42): „Náboženství už nejsou pro moderního člověka něčím, co pochází z nitra, z duše, ale stala se pro něho inventárními kusy vnějšího světa. Moderního člověka nejímá žádný nadzemský duch vnitřním zjevením, ale moderní člověk se pokouší vybrat si náboženství a přesvědčení tak, jak si obléká sváteční roucho, které nakonec zase odkládá jako obnošené šaty.“
Díky strojům, vědě, racionálnímu poznání si lidé vyrobili a přivlastnili sílu, kterou mohli získat od bohů. Síla reprezentuje moc a bůh teď není všemohoucí. Lidé se postavili jemu na roveň, delegovali na sebe část jemu připisovaných pravomocí a dokáží si zjednat spravedlnost, respekt a uznání pro své národy svými zbraněmi, vynálezy, výkony, na které jsou pyšní. Moderní doba se stává dobou „kolektivního narcismu mas“, který dovoluje a ospravedlňuje totalitární projevy a nezabraňuje ničemu. Moc boha je (např. agresorem) internalizována, tudíž není bůh nad námi, který by proti totalitě jednal.
Doba moderní končí v koncentračních táborech (Lyotard)
Tečkou za moderní dobou je skutečný výkřik kolektivního narcismu: užití atomové bomby proti lidem v době, kdy v Evropě už skončila nejničivější válka její historie. Bomba byla předvedena jako zdroj pýchy, schopnost ovládání vnějšího světa. Předmět, který zpředmětňuje, odosobňuje sebe samého i oběti.
Jestliže se ne každého dotkla existence koncentračních táborů, tak existence atomové bomby jistě. Stále přítomná nejistota, že může kdykoliv komukoliv spadnout na hlavu, změnila mnohé. Atomová bomba symbolicky člověku zničila nebe. Nebe jako to místo, odkud vzchází životadárné slunce a kde sídlí bohové. To nad námi, to božské, k němuž se lze vztahovat. Hranice nebe se rozevřely až do kosmu, kam člověk umisťoval nové a nové důkazy své síly. Spolu s výšlehy tohoto kolektivního narcismu, grandiózně šílených přání se díkybohu začala objevovat i frustrace z nemožnosti jejich splnění, tedy základní konflikt narcismu individuálního. Chci (tedy v narcistické iluzi vlastně již mám) - a nemohu, nemám. (Narcis: mám krásu, a nemohu se jí zmocnit). Mám bombu, a nemohu ji použít. Vždyť bych zabil i sám sebe. Bomba je sice pýchou kolektivu, ale už je to jedinec, kdo je postaven před konflikt jejího užití.
Od kolektivního narcismu začíná doba moderní přecházet v narcismus individuální, kterým je jako hlavním znakem strukturálně prorostlá epocha postmoderní.
Nastává obrat: odvrat od války ke svobodné exploraci. Schopnost ovládání vnějšího světa svět zpředmětnila. Celý svět, všechno v něm bylo ozkoušeno jako ne k použití, ale k destrukci. Západní člověk, který touto mocí disponoval, se vyděsil. Zbrojilo se ze strachu, ale neválčilo se. Tento strach byl naštěstí brzdou. Nežijeme už jen v době technologické pýchy. Také je to věk pokory před technologií. Vystřízlivění z techniky. Opatrnosti.
V mezidobí tzv. „horečného zbrojení,“ soutěžení mezi Východem a Západem v počtu jaderných zbraní, se uplatnila regulace zpětnou vazbou: Je větší strach z toho, že nemáme zbraně, než z toho, že bychom je mohli použít. Tak je vyrábíme. Když jich máme dost, strach se zmenší, ale zvětší se ten strach z použití. Strach drží rovnováhu ze dvou stran.
Konrad Lorenz v knize Osm smrtelných hříchů civilizovaného člověka popisuje mechanismus recipročního strachu na chování živočichů. Reciproční strach, který takhle drží (jakoby) dva živočichy na uzdě, zároveň agrese a zároveň blokáda, je jedním ze zdrojů civilizačního stresu. Je to prostě jaksi nezdravé.
Člověk doby postmoderní nechce ani poškozovat sám sebe jako živočišný druh, a proto přemýšlí, zda se výše uvedené lahůdky přece jenom nevzdá. Schopnost zastavit se je také úctyhodná. Je to něco nového, obrat v dějinách. Až doposud platilo, že válka musela být, aby se zjistilo, kdo je silnější. Strach, zděšení nad tím, co jsem učinil, to není zdaleka tak špatné. Zastaví mne ještě před tím, než učiním. Strach, že bych mohl učinit, je ještě lepší. Je vlastně naplněním biblické etiky.
Předešlé společnosti byly jakoby posedlé finalitou - uskutečnění Božího království na zemi jako konečný cíl. Martin C. Putna v článku Malý kurs rusofobie (LN, 13.7. 1996, příloha NLN - Národní 9, str. XVI) dokládá, že tato posedlost finalitou ve prospěch uskutečnění Božího království na zemi, nastolení spravedlnosti a rovnosti mezi všemi se týkalo (zejména) totalitárních společností. Ukazuje, že ruská historiografie, zaujatá hledáním hlubšího, pokud možno mystického a prozřetelnostního smyslu událostí, interpretuje historické jevy následovně: Každý jednotlivý čin panovníka, každá bitva, každá vztyčená chrámová kopule a každá vyrobená tuna oceli potvrzuje předurčení k ničemu menšímu než k budování ideálního státu, k vytvoření království Božího na zemi.
Putna se též vyjadřuje k prostředkům, užívaným k dosažení tohoto absolutního cíle : „Při četbě těchto ruských výkladů dějin (ať již zaměřených na minulost, nebo na budoucnost) se nestačíme divit pružnosti a vynalézavosti, s níž jsou zcela protikladné události zabudovány do stavby, která je ve výsledku až neuvěřitelně soudržná.“
Hitler toto schéma realizoval např. v Praze tím, že nechal zřídit Židovské muzeum, nebo v Paříži uložením popela Bonapartova syna Orlíka do Invalidovny. Lyotarda jeho činy přiměly k pojmenování: „Zamaskovat převrácení legitimizace,“ čehož v naší zemi okusil každý.
Země, ve kterých panoval bolševik, vrcholná realizace sebedestrukce moderny vlastními prostředky - výkvět vší moderny, byly tak opožděny ve vývoji proti Západu. Něco z postmoderny bylo akceptováno, něco ne. A byla tam přítomna lež o naději, která prohlubovala skepsi. Poslední rok moderny v Čechách byl rok 1968, kdy lidé ještě věřili, doufali v socialismus s lidskou tváří.
Tím jsme vstoupili do postmoderního věku plně: že se (z budoucnosti) ztratila naděje. Zatímco předchozí společnosti žily s nadějí v to, co bude, doba postmoderní ukazuje, že člověk může bez konečného cíle žít a dokonce vymýtit hlad, války, nemoci ve prospěch toho, co je teď. Sny o individuální svobodě a o materiálním blahobytu se uskutečnily. Lidem je dobře z toho, že jim doma teče teplá voda.
Snesením boha s oblohy a delegováním jeho atributů na nás samotné se proměnilo naše vnímání času. Chopili jsme se vlády nad časem a naše diáře a deníky budoucnost zpřítomnily. Jakoby celá budoucnost byla už zde, hotově. V budoucnosti už není žádná jistota, mám-li však celý týden hodinu po hodině rozplánovaný, mám jistotu, že vím, co bude. Co je, to bude.
Osvobodili jsme svůj čas od závislosti na čase přírodních dějů, rytmu zemědělských prací. Ale proti nově získané volnosti, svobodě se objevuje vázanost. Volně a svobodně si plánujeme, programujeme čas. Plánem jsme však vázáni a těžko se nám z jeho smyčky uniká. Myslím také na to, jak zvláštním způsobem souvisí pocit chronické osamělosti postmoderního člověka, jeho osamělosti s vlastním časem, s provázaností s druhými skrze ekonomiky. Tyto dva extrémy vyčerpávají naši kapacitu altruistického chování. Zvláštní je, že postmoderní společnosti začaly jakoby sebe omezovat v růstu. Málo se měníme.
Masová kultura, další znak postmoderny, se uhnízdila v našem čase. V Čechách jsme zažili její proměnu (volně podle Lyotarda, 1993): Dokud byla u moci strana, realismus triumfoval nad avantgardou tím, že ji hanobil a zakazoval. „Správné“ realistické obrazy, „správná“ vysvětlení, která strana požaduje, vytřiďuje a rozšiřuje, předpokládají existenci „správně“ nastaveného publika, které po nich bude toužit jako po vhodném léku na pociťovanou depresi a úzkost. V padesátých letech zde toto věřící publikum snad i bylo, později byl takovýto realismus rozpoznán jako kýč a sklízel výsměch nebo lhostejnost, existoval a proměnil se v němou kulisu doby.
V současné epoše jsme poznali, že svět je výhodnější ovládat obchodním propojením, nikoliv narušením hranic válkami. (Jaroslav Formánek, Svět mezi ještě ne a už nikdy, Respekt 30, str. 17, 1996: „Vývoj posledních čtyřiceti padesáti let byl ve znamení rychlého rozvoje a narůstání prosperity, dereglementace trhů, zázračného pokroku technologie, dopravy, komunikací, uvolňování hranic, podpory volného pohybu majetků i osob. To vše bez ohledu na státní příslušnost a kulturní identitu. Tento jev, jemuž Anglosasové říkají globalizace, se nedá zastavit ani zvrátit.“)
Nositelem moci je kapitál a ten podporuje eklekticismus jako nulový stupeň současné obecné kultury. Zatímco doposud byla kultura velmi spjatá s identitou národa, s pocitem hranice, dnes jsou kultury propojovány jako obchod a právě skrze obchod vzniká univerzální multikultura, používající nejvýraznějších jednotlivostí té které bývalé národní kultury (Proti upouštění od hranic, vytyčujících jakoukoliv identitu, lze pozorovat i tendence opačné, hranice potvrzující, puristické. Mají spíše povahu minoritních reakcí, neschopných a nekladoucích si za cíl zastavit propojování světa).
J. Formánek: „Globalizace v dnešním světě sjednocuje způsoby chování, rozpouští občanskou i státní příslušnost. Nadnárodní vztahy, na nichž je založena, přinášejí náhradní identitu, jíž je vědomí sounáležitosti s vyšším celkem. Existují však síly, které nový univerzalistický pořádek nejsou schopny zvládnout, což přináší frustraci a resentiment. V důsledku globalizace zaznamenáváme paradoxně jev zcela opačný - návrat k tribalismu, nové hledání všech druhů identit: národní, etnické, náboženské. se dal nazvat zóna hybridnosti. Ryzí civilizace, jejíž členové by byli organicky spojeni v nerozštěpitelný celek, není dnes nic než fikce.“
Lidé poslouchají reggae, dívají se na westerny, jedí v poledne u McDonalda a večer jídla krajové kuchyně, používají v Tokiu francouzských parfémů a v Hongkongu se oblékají podle módy „retro.“ Daryush Shayegan, Le choc des civilisation, Esprit 4/96: „Jakoby duch postmodernity obnovil v nějaké epopeji všechny etapy lidského vědění, jakoby se na horizontální úrovni, tedy simultánně, odhalila geologie historického vědomí, vystupující v sedimentačních vrstvách.“
Vědění je předmětem televizních soutěží. Najít publikum pro eklektická díla je snadné, protože současné publikum je chtivé nasát krásy ze všech náhle volně přístupných studní, chce mít přístup ke všemu. Jisté je, že už jen z kapacitních důvodů musí masa publika zůstat při povrchu studní a cítit se neuspokojena. Proto je pro kulturní průmysl přínosnější recipientovi namixovat jednu velkou barevnou studnu kultury a přesvědčit jej, že v ní dostává to nejlepší, nejpotřebnější a nejlehčeji stravitelné. Masová postmoderní kultura je charakteristická realismem peněz, je nadále možné a užitečné poměřovat hodnotu děl ziskem, který přinášejí. Takovému realismu jsou vhod všechny možné umělecké směry jako jsou kapitalismu vhod všechny „potřeby,“ pokud jen tyto směry a potřeby mají nějakou kupní sílu (vzpomeňme třeba jen expanze nových sportů, vyžadujících od provozovatele stále nákladnější a komplikovanější sady vybavení).
Masová kultura postmoderny přesvědčuje recipienta, že je ho nehodno vynakládat aktivní úsilí na to, aby se pobavil, poučil, načerpal povzbuzení. „Nechte to na nás!“ volají z televize příjemní hlasatelé. Obrazovky plápolají každý večer v našich jeskyních a samy od sebe sdělují příběhy, které jsme ani neprožili, aniž bychom my museli otevřít ústa, pohnout rukama nebo brát na vědomí své spolubydlící. Zatímco večerní vyprávění v rodinách stimulovalo komunikaci a vzájemnost, televize se chová tak, že komunikaci brání. Dřívější spoluaktér příběhu se stává stejně pasivním spoludivákem příběhu cizího, sedí v setmělé samotě a přijímá ji mnohdy jako úlevu, protože o čem (vizme zacyklení!) komunikovat, když neexistují výjimečné společně prožité obsahy.
Oproti tomu nově sdílíme mediální obraz světa. Prostupnost hranic a mediální popření vzdáleností způsobují, že máme pocit znepokojivé odpovědnosti, že se nás všechny světové události bezprostředně týkají. Obraz světa z televizního zpravodajství se jaksi nepozorovaně stává naší žitou realitou. Klam a mam. Stejně jako zdánlivá možnost korigovat si obraz světa empiricky pomocí snadného cestování. Obraz života té které země je prodáván cestovními kancelářemi jako zboží a příliš místa pro získání náhodné neplánované zkušenosti mimo speciálně upravený program neposkytuje. Objevitelskému cestování odzvonilo.
Používání, konzumace „zboží“ nás také činí „bohatými“, vnitřně bohatými, stejně jako neplánovaný prožitek. Diferencí mezi obchodně pojatým prožitkem - zbožím a neplánovaným prožitkem je záruka. Záruka zpřesňuje prostor mezi očekáváním a prožitkem, prožívání je potom mapování tohoto prostoru. Různá tolerance je také k momentu překvapení. Překvapení žádoucně rozevírá prostor u druhého způsobu prožívání, které se vztahuje pouze k očekávání. U prožívání vztahujícího se též k záruce rozrušuje překvapení hranice jistoty. Nedovolím si s jistotou tvrdit, že konzumace prožitků jako zboží je méně hodnotná nežli vlastní tvůrčí participace na prožívání. Jedná se o dva různé způsoby. Lze je kombinovat podle toho, jakou máme odvahu a chuť vystavit se případné frustraci. Proměňuje se způsob života v rodinách. Relativní hmotný dostatek a snadná dostupnost potravy vedly k tomu, že rodiny masově opustily mnohasetletý způsob života. Tradice jako návod k usnadnění života, soubor vědomostí, prezentujících se jako zvyky, není už k přežití nutná, odsouvá se do oblasti téměř uměle udržovaného folklóru.
Je zrušena determinace životní role, v rozmanitém hracím poli postmoderního světa si mohu vytvořit identitu právě tak mozaikovou.
K problému identity postmoderního člověka si dovolím ocitovat z eseje, který nepsal psycholog, sociolog nebo filosof, který je výpovědí o životním pocitu dnešního mladého člověka (23 let):
„.... identita. Nevíme, co a jak cítí dítě v matčině břiše, po narození může mít pocit, že je vesmírem, je vším, obrovským prostorem, ve kterém vše ovládá. Ani později nedělá rozdíl mezi sebou a matkou. Když ta poodejde, pláče, její odchod (nebo toho, kdo ji nahrazuje), cítí jako úzkost z vlastního nebytí. Není ona, nemohu být ani já. S tím, jak dítě roste, zmenšuje se mu svět, ztrácí svou moc a navíc je ve své přirozenosti potlačováno autoritami, které jej soustruhují k obrazu svých nesplněných přání a všeobecných omylů právě tak, jak byly samy svého času soustruženy. Člověk začíná vnímat sebe ve vztahu s druhými, dobrý důvod pro ptaní se, kdo jsem já, kde je mé místo, co znamenám. Vyklubat svoji spontánní identitu zpod překrývajících nánosových vrstev a navázat na ni.
Identitu vidím jako kombinaci znaků - větví žárovkového stromu. Znaků vlastních či připodobnění se ke kombinaci ostatních (pózy, role, stylizace), vnějších, vázaných na prostor a jeho přisvojení. Čím méně fyzického prostoru je k dispozici (přelidnění), tím větší nárok je kladen na kvalitu a kombinaci znaků vnitřních. Žárovky posazené na větvích znaků nesvítí všechny najednou, nýbrž někdy tyhle, jindy zase jiná sestava a jinak barevným světlem. Strom roste, prodlužuje své větve, raší nové a stejně košatá koruna jako je nad zemí, bují kořeny v hlíně, kam není vidět. Vše spojené kmenem, napůl zapuštěným, kde tuším sex.
Svoji kombinaci znaků přizpůsobujeme tak, abychom vynikli nebo splynuli, podle toho, jak si přejeme být okolím reflektováni. Tím, že si uvědomíme či stanovíme svou identitu, obsadíme své místo a připustíme, aby nás svět ujišťoval o naší existenci, bral nás na vědomí, dával pocit soupatřičnosti, bezpečí, jistoty. Někdy míváme dojem, že nás svět přijme jen v jedné kombinaci znaků, a proto ty ostatní potlačujeme a horlíme proti nim, i když po nich třeba i toužíme.
Nahlédnout sebe - být vzletným ptákem svého stromu, kypřící žížalou svých kořenů.
Jsem, cokoliv udělám. Ten, kdo tráví poklidné večery pod lampou, bojí se po klekání do kadibudky, i ten, kdo divoce objíždí Evropu. Ten, kdo je protékán řekou času a má v ní černou díru. Ten, kdo je zazděný i otevřený.
Jsem všechno, co mě napadne“
Sabrina Karasová, Život se Satyrem in: Iniciály, ročník IV, 33/93:
píše autorka, aby se o trochu později zděšeně tázala: Ale kdo vlastně jsem? Mohu být snadno kýmkoliv, ale kdo jsem doopravdy?
Strohé normy doby moderní, zpřehledňující život společnosti, ale jaksi neberoucí v potaz individualitu jedince, produkovaly hojné neurózy a hysterie jako obrany proti spoutání osobnosti.
Zdánlivá nekonečná možnost volby identity člověka postmoderního produkuje onačejší diagnózy: poruchy Self. Fragmentace Self. Zakrytí osobnosti nepravým Já.
Člověk doby moderní byl pevně zakotven ve své výseči reality, možná neviděl za humna, ale opíral se nohama o svou jistou půdu a jeho čas byl fázován na minulost, přítomnost a budoucnost, odpočinek a práci, svátek a všední den.
Svět člověka postmoderního je přítomen tady, teď a celý. Minulost je provázána s přítomností, která už obsáhla budoucnost. Čas jako semínko v půdě. Vše už je jaksi zjeveno a my se k tomu můžeme vztahovat přítomně, minule či budoucně. ( Nepřipomíná vám toto změtení času a Bábel světa jisté biblické období? Nebo snad dětské prvotní vnímání času a prostoru?)
Noc je pro mnohé pracovní dobou a také rozdělení ročního cyklu na práci a svátky mizí. Podstata svátku se rozpouští v možnosti každodenního užívání si . Co jsem mohl mít dříve pouze ve svátek, mám a mohu mít dnes každodenně. Těšení se na svátek umisťovalo do budoucnosti jistotu, že bude dobře: nejen snad kvůli dostatku jídla, ale svátek znamenal také zhodnocení uplynulého času, zadostiučinění spojené s odreagováním emocí.
Práce nás má bavit, být zábavou, a tudíž není třeba ji kompenzovat odpočinkem. Práce není nezbytně spojená se zaopatřením si potravy, spíše se hovoří o seberealizaci jako o velmi žádoucím cíli ve spojení s pojmem práce. Seberealizace jako možnost podávat výkony a být skrze ně se sebou spokojený, v míru.
Pracovní prostředí vůbec, sociální hierarchizace v něm, rozdělení na šéfy a podřízené, společensky starší a společensky mladší, dává spousty příležitostí k opakování notoricky známých a stejných rodinných schémat. Nejen japonské firmy poznávají, že naprostého ovládnutí a největšího užitku ze zaměstnance dosáhnou tehdy, když mu vytvoří „rodinné“ podmínky v práci.
Zajatci narcismu, propadlí odvádění a předvádění výkonů, nacházejí v práci krajinu úžasných hraček a slastí. Práce je jim vším, drogou, přehlušující složitost mezilidských vztahů, skrze workoholismus dosahují své iluze všemocnosti.
Po současném člověku se chce, a dává se mu ta možnost, aby obsáhl svět celý. On však zkušeností může obsáhnout jen fragmenty světa, kvantitu na úkor kvality, a přitom nevyhnutelně ztrácí pojem vertikální kontinuity svého rodu, tradice, toho tmelu identity. Jeho Self se fragmentuje.
Při stavbě identity se stále více vnucují prvky vnějšího světa na úkor vlastních prožitků, vědomostí, zkušeností ze vztahů s lidmi. Mnozí se definují skrze kvalitu toho, co vlastní, co dělají, skrze své výkony. Často se místo pravé identity spokojují s použitelným image.
Image vidím jako ekvivalent „dobré pověsti“ doby moderní, ovšem již posunutý ve směru doby. Nositel image je aktérem, sleduje se, jak jeho image působí na druhé a jak mu pomáhá získávat výhody finanční a společenské. Image je fyzicky vázán na osobu nositele, je vyjadřován tím, jak nositel vypadá, jak vystupuje, co dělá. Dobrá pověst byla jakousi ochrannou aureolou, vztahující se i třeba na celou rodinu. Vyjadřovala, že její nositel nepřekročil žádnou dobovou normu, a jeho morální štít je proto čistý. Nic neudělal. Image není hodnocen vzhledem ke kánonu obecné dobové morálky jako „dobrá pověst,“ protože morálka tu není už nutná jako ochránkyně tradice. Univerzální dobová morálka už vlastně ani neexistuje, hledíme souhlasně na diversifikaci morálek různých sociálních skupin a u nositele image automaticky předpokládáme morálku příznačnou pro jeho skupinu. (Imagisté chtě nechtě jsou určitou sérií, ať žijí sebeizolovaněji, protože image je protikladem originálu, který původně byl základem série).
Jak se proměňuje přístup k vnitřním stavebním kamenům identity a k jejich tvorbě?
Setkání dvou světů - vyprávění (pokračování textu o identitě)
„Před nedávnem jsem byla návštěvou u mladé rodiny českých reemigrantů z rumunského Banátu. Pili jsme čaj, vyprávěli a já si najednou všimla, že v místnosti jsou přítomny jejich tři malé děti a že
jsou docela jiné než děti, které znám. Byly přítomny setkání dospělých, kterému se zájmem přihlížely, ale nezasahovaly do něho. Nebyly odháněny a žádné téma před nimi nebylo tabuizováno. Nestrhovaly na sebe pozornost, tzv. nezlobily, „nepředváděly se.“ Během setkání dostaly najíst a nebylo nutno je k přijímání potravy nijak přemlouvat. Přestože tyto děti nevyvíjely žádné z aktivit, které jsou od dnešních dětí snášeny, vyžadovány a považovány za „normální,“ rozhodně nepůsobily dojmem zanedbaných, frustrovaných či osamělých bytostí. Tyto děti českých reemigrantů byly přirozeně respektovány svými rodiči v takové jejich dětské roli, která už v Čechách mizí, a naopak jejich respekt vůči rodičům byl zcela samozřejmý a prost - stylizace, kalkulace typu: když já budu takový, získám to a to a oni se budou chovat tak a tak.
Uvědomila jsem si, že tato mladá rodina ještě před několika měsíci žila v rumunském Banátu způsobem života nezměněným od příchodu Čechů do Banátu v 19. století. Pán pracoval jako dřevorubec v lese, každý den odcházel s pilou a sekyrou do lesa. Mladá paní zůstávala s dětmi v chalupě, pekla chleba, pěstovala drůbež. Někdy s sebou brala děti na pole, odkud s partou jiných dětí chodívaly samy do lesa. Děti se účastnily práce rodičů, kterou znaly a o jejímž výsledku věděly, že poslouží k jejichž obživě.“
Ve vztazích v rodině musela být přítomna vzájemná úcta a respekt, protože podíl každého na cyklu obživy byl průhledný a jeho nenahraditelnost v případě náhlé ztráty jasná.
Dnešní děti už od narození doslova bojují o život, aby si iluzi prostředí lásky v rodině vymohly. Lásku pro svůj raný život potřebují (je totožná s přísunem potravy) a jsou ochotny udělat cokoliv, aby ji - není-li jim spontánně a bezvýhradně dávána - dostaly. Je to boj o život.
Díky vynálezu umělé výživy může matka bez výčitek dítě kdykoliv odstavit (odstavené dítě nezemře hlady), krmičem se může stát kdokoliv jiný, matka se může od dítěte „osvobodit“. Základní vztah výměny lásky skrze matčin prs v dyádě matka - dítě bývá často porušen. Dítě může mít dojem, že pro něj „láska“ není, že je „nechtěno.“ Může se nevědomě ptát proč a tato jeho otázka se snadno protne s manifestovaným přáním rodičů, aby jejich dítě bylo nejlepší, nejchytřejší, nejdokonalejší, nejkrásnější.
Protože se počet dětí v rodinách stále zmenšuje, je na dítě naloženo toto koncentrované břemeno nesplněných vlastních přání a očekávání ze strany prarodičů i rodičů. Dítě tuto podmínku přijetí bystře vyhmátne a předvádí požadované výkony, za které je přijímáno či obdivováno.
Raným exhibicionismem dítě rodiče svádí k tomu, aby jej milovali a pečovali o něj. Ukazuje, jak je krásné a láskyhodné. Hovoří se o tom, že dítě má milostnou aféru se světem. Pokud osobnost zůstane u tohoto modelu „získávání“ lásky a pozornosti i v dospělém věku, hovoříme o se*****árním exhibicionismu, narcistickém předvádění se, které může mít znaky patologie.
Nemůže-li předvádět to, co by mělo, říká si dítě o pozornost tím, že předvádí, co se nemá, tzv. zlobí. Pozornosti se mu skutečně dostane, je napomínáno, trestáno, vskutku záruka kontaktu s milovanými bytostmi.
Dítě je často přijímáno ne pro to, jaké samo o sobě je, ale pro své výkony. Aby dítě svedlo rodiče k péči o sebe, aby bylo ubezpečováno v přijetí sebe rodiči, je ochotno potlačovat svoje pravé Já ve prospěch toho, co se od něho očekává. Ani potom nemusí mít „vyhráno.“ Někteří rodiče kombinují svůj požadavek na dokonalost svého dítěte (svého produktu) s konkurenčním bojem s ním. Dítě musí být nejlepší, ale nesmí být lepší než oni sami. Takoví rodiče nevědomě používají svých potomků k opakování své vlastní bitvy s vlastními rodiči. Dítě je tu za slabšího, bezmocného soupeře, kterým kdysi rodič sám byl a se kterým je možno konečně bitvu vyhrát, manifestovat nabytí síly dospělého.
V takovéto konstelaci mohou být usilovně poskytované výkony dítěte přijímány výroky: „Není to dost dobré. Je to dobré, ale příště ať je to lepší. Je to hezké, ale k čemu to bude? Nedělej to, když to neumíš. Ty to nebudeš nikdy umět jako já, nikdy nebudeš tak chytrý jako já. Je to dobré, ale jak je možné, že jsi nebyl první? Styď se!“ Namísto poskytování úcty a podpory, přiměřeného oceňování i frustrace používá tento typ rodičů děti k uspokojení svých vlastních narcistických potřeb, k hojení svých vlastních jizev na duši.
Významná švýcarská psychoterapeutka Alice Millerová použila ve své knize Dětství je drama (LN, 1995, Praha) tuto formulaci: „To, co matka kdysi nedostala od své matky, může najít u dítěte: dítě je jí k dispozici. ... Konečně si může zjednat ohledy a respekt nebo vyžadovat péči o svůj život a své blaho, které jí vlastní rodiče zůstali dlužni.“
Osobnost dítěte pak prorůstá nepravým Self, které užitečně funguje v době jeho dětství, zajišťuje mu bezpečí, ale které jej může trápit v dospělém věku, kdy platí jiná životní schémata.
Děti ve jménu svého zdokonalování jsou podrobovány stále komplikovanějším operacím při hygieně, oblékání, krmení. Některé dětské koupelny jsou množstvím a rozmanitostí koupacích nástrojů podobné středověkým mučírnám. Dětská bytost může rezignovat a vše trpně snášet, poté se jí dostane ujištění o její kvalitě a lásky za to, že vyhovuje. Nebo se může vztekat, protestovat a tehdy sklidí vztek nebo pocit ponížení své matky, která chtěla tím, že zvládá všechny tyto složité operace, manifestovat, že je dobrou matkou. Vizitkou dobré matky se dnes stává čisté dítě. Vzpomínáte si, kolikrát jste viděli na ulici matku zuřící a veřejně trestající dítě za to, že si umazalo čerstvě vyprané šatečky? Vzpomínáte si, jak dítě reagovalo? Nejspíš brečelo studem nebo vztekem z ponížení. A možná že se vůbec rozzlobit nedokázalo a vyrobilo si těžký pocit viny za to, že svou hodnou, skvělou a milovanou maminku tolik trápí svou nedokonalostí. Možná si předsevzalo, že už nikdy nebude zlobit, že už nikdy neudělá nic, za co by ho maminka odmítala, opustila, že ve všem vyhoví. Z takových mohou vyrůst, jak jsem je pojmenoval, „chorobně hodní“ lidé. Vždy se postarají o potřeby druhých lépe než o sebe samotné. Nutnost vyhovět. Jsou chronicky frustrovaní v uspokojování vlastních potřeb, ale nikdy by jim to ani na mysl nepřišlo.
„To by také osud mé pacientky Beatrice,“ píše Alice Millerová, 1995, „jako kojenec se musela naučit neplakat, nebýt hladová a nemít žádné potřeby, aby její matka ´byla šťastná.´ Nejprve trpěla anorexií a později, v dospělosti, těžkými depresemi. Nespokojenost a zlost dětí probouzely v její matce pochyby o ní samé v roli matky, tělesné bolesti dětí u ní vyvolávaly úzkost. Matčiny úzkosti tak předznamenaly citový život dítěte. Beatrice se záhy naučila, že nesmí cítit, pokud se nechce vystavit riziku ztráty matčiny lásky.“
Dost dobře také mohlo být potrestané či osamocené dítě vyvinout pýchu a hrdost nad tím, že trest bez zavzlykání přestálo a s osamoceností si samo poradilo. A. Millerová, 1995: „Jiní v tomto týrání, jež kdysi zakusili na vlastní kůži, sami aktivně pokračují. Ženy si dávají propichovat bradavky a věší si do nich kroužky, nechávají se s nimi fotografovat do novin a hrdě vyprávějí, že při proceduře nepociťovaly žádnou bolest a že je to baví. O upřímnosti těchto výpovědí nelze pochybovat, protože tyto ženy se musely velmi brzy naučit necítit bolest.“
Grandiozita jako sebeklam. Popření pocitů, kterými se pohrdá.
Nesmyslným bydlením v předimenzovaných betonových krabicích se vytrácejí přirozené sousedské vztahy, dětská společenství. Každodenní svět je rozdělen na zóny bezpečí: byt, auto, pracoviště, supermarket, a na zóny nebezpečí - zbytek města. Děti jsou odkázány ve svém pohybu po zónách na vůli a doprovod rodičů.
Vytratila se též participace dětí na práci rodiny. Rodiče vykonávají zaměstnání mimo byt, jejich činnosti jsou natolik specializované a komplikované, že asistence dětí je nemožná a nežádoucí. Děti často „překáží“ volnému času, kariéře, práci svých rodičů, masově se ujalo odkládání dětí, např. před televizní obrazovky (příznačný je reklamní slogan jedné české televizní stanice: „Kdy jsou děti nejhodnější? U pohádek na TV Nova!“), do doby, než dospějí. Vytrácí se společný čas rodin, ty se stále více přeměňují v komunity nezávislých individuí, starajících se sami o sebe a zvažujících podmínky, za kterých jsou ochotni starat se o druhé.
Došlo k proměně tradičních rolí muže a ženy, muž je v rodině nahraditelný ženou a žena mužem, rozdíl mezi mužským a ženským chováním se stírá. Mezi členy rodiny lze často pozorovat konkurenční boj namísto vzájemné úcty a poskytování si bezpečí.
Ubývá lidí v rodinách, často chybí ti základní - máma nebo táta. Trpíme nedostatkem dobrých introjektů, komentovala to německá analytička R. Dachserová. Děti často z nezbytnosti přejímají jejich role a nahrazují všemi svými dětskými silami zbylému rodičovi partnera. „My nikoho nepotřebujeme, my si vystačíme sami,“ prohlašují hrdě, popírajíce sami před sebou, že by trpěli nějakým nedostatkem.
Poznámka: Milý Jiri,
systém Grano Salis má automaticky limitovanou velikost vkládání dat do posílaných článků. Z toho důvodu se nezveřejnil celý článek. Prosím, pošli celý článek na granosalis@granosalis.cz a článek bude buď rozdělen nebo upraven tak, aby byl zveřejněn celý.
