Grano Salis - Narcismus

Komplexy a kulty v církvi - NARCISMUS - Jiří Beneš

/co mne zaujalo/

Tématem „komplexy a kulty v církvi“ nijak nechci zavdávat podnět k populární a laciné kritice vlastního hnízda či cizího společenství. Jde mi o vystopování a formulování nezdravých jevů křesťanského společenství obecně...
Mýtus je kulturní hodnota přípustná všem lidem. Zachovává prastaré, všeobecně srozumitelné a platné lidské poznání, kterému je třeba.

Mýtus“Narkissos a Echó“, zachycený v Ovidiových Metamorfoses III. , verš 334-510, má kromě svého uměleckého půvabu i vysokou vypovídací schopnost. Vypráví o samolibém a namyšleném chlapci Narkissovi, jemuž bylo při narození řečeno, že se dožije vysokého věku za předpokladu, že nepozná sám sebe. Když mu bylo 16 let, zabloudil při lovu v lese. Spatřila ho a zamilovala se do něj nymfa Echó, která však byla schopna jen opakovat poslední slova po těch, co mluvili. To byl trest za její povídavost. Setkala se s Narkissem poté, co Narkissos začíná voláním shánět pomoc. Echo mu odpovídá jeho vlastními slovy, ale jakmile se mu zjeví, Narkissos její lásku odmítne tak, jako odmítl všechny dívky předtím. Z lesa se sice dostal, ale to už na sobě nesl klatbu, která zněla:“Ať tedy miluje sám sebe, aby nikdy nepoznal štěstí v lásce.
Jednou Narkissos, znavený lovem a zmalátnělý vedrem, spočinul u studánky. Žíznivě se napil a přitom zahlédl na vodní hladině svou vlastní podobu. V domnění, že vidí jiného člověka, hleděl pln úžasu na sebe jako přikován a bez hnutí. Obdivoval všechno, co jej činilo tak obdivuhodně krásným a nesmyslně zatoužil sám po sobě. Netělesný příslib se rozrostl v lásku. To, co jej uchvacovalo, byl on sám. Chtěl políbit ten šalebný obraz na hladině-leč marně. Nijak nemohl dosáhnou sám na sebe. Nevěděl, co je to, co vidí, ale věděl, že toho nemůže dosáhnout, ač potom touží. Věděl také, že odejde-li, tak se předmět jeho lásky ztratí. Nebyl schopen odtud odejít. Natáhl se do trávníku a neukojitelným pohledem zíral na klamavou postavu. Tak ho jeho vlastní oči přivedly do zkázy. Nesmírnou bolest zakoušel s toho, že spojení s předmětem své lásky braní jen voda. Kdykoliv se nachýlil a nabídl své rty k políbení, vidina mu je nabídla také, což jeho soužení prohlubovalo. Pak se svou podobou začal rozmlouvat, vyznávat se ji ze své lásky a bolesti. Nymfa Echó jeho slova opakovala. Narkissos se při tom rozplakal a stékající slzy rozvířily obraz na hladině. Zoufale vykřikl a v pomatení svou láskou, která jej umořila, umřel. Podle jiné verze však do studánky spadnul a místo něj se tam objevili kytičky, kterým lidé začali říkat narcisy…

Předmětem kultu je narcisistní jedinec, či společenství. Jedním z jeho hlavních znaků je nepřítomnost výčitek svědomí z dosebezahleděnosti.
„Dejte si pozor, aby vás nikdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích…a ne na Kristu“. Pavlova výhrůžka nás inspiruje k hledání známek narcismu v Bibli.
Farizeův přístup /Lk 18:11-14 / je čítankovým příkladem elitářského kastovnictví, které se domnívá, že si Pána Boha ochočilo natolik, že jim nyní bude jen ke všemu přitakávat. Farizeus je reprezentant protekční, poněkud namyšlené smetánky, elity, výkvětu společnosti, vydělené skupiny ovládané pocitem své dokonalé kvality a výjimečné – exklusivní úrovně. Dělá mu dobře opájet se zhlížením se ve své naprosté jedinečnosti a nezastupitelnosti. Jelikož je přesvědčen, že je lepší než ostatní, jde se se svým elitářsko-exklusivistickým komplexem svěřit Pánu Bohu do chrámu. “Bože, sdílím s Tebou Tvou radost nad tím, jak mimořádného, vzhledem k té lůze, co mě obklopuje, jsi mě učinil. Ty víš, že nikdo jiný není schopen Tvé poselství naplňovat lépe, než já“. Musí přece dát najevo-třeba veřejně v chrámě se Pánu Bohu pochlubit, že není jako ostatní, a při tom se na sebe podívat, zaslechnout ozvěnu vlastní sebechvály na svou velkolepou a krásnou zbožnost-tu pravou v poslední době. A proč se nepochlubit i ostatním, aby věděli, jak se to má dělat? Nelze si nevzpomenout na slova z Iz1:12“K čemu je mi, že se mi chodíte ukazovat? Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří?
Farizeus je produktem narcisistního společenství, jež se trvale srovnává s jinými. Za halasného neskromného zdůrazňování a vynášení svých silných stránek se toto exklusivistické sebepřipomínání stává vytahováním se nad všechny ostatní, nadřazováním se, distancí /nás se to netýká, nemáme s tím nic společného, nás k nim nepočítejte, my na tom nemáme žádný podíl-my jsme lepší /. Náboženské titánství má však v křesťanství svou tragickou dějinnou podobu nejprve v pogromech na Židy a pak v holocaustu. Začalo to vyvlastněním Starého zákona Židům křesťany, zapomenutím a vyřazením Izraele ze hry a postavením sebe sama na jeho místo. Pohrdání vším židovským koncipuje individualistický křesťanskou víru, hledající vlastní identitu snižováním druhých ( Stohr). Sebevědomě domýšlivé křesťanství zapomíná na to, že spjatost s Izraelem osvobozuje křesťanstvo od nároku na absolutní pravdu. Kdykoli považujeme jiné křesťany za věřící nižšího řádu proto, že své učení považujeme za nejlepší, činíme v náboženské oblasti předpoklady k tomu, co v celospolečenském měřítku mělo zrůdnou podobu v učení o čisté rase. Jedni haraší pekelnými řetězy nad všemi odpadlíky a druzí to korunují tím, že vše okolo sebe mají za velký Babylón, či ostatní křesťany za zpronevěřilé šelmy. Nemám právo upírat svému bratru to, co si nárokuji pro sebe…. .

( MK 4:35-39) Prosebná otázka(38) vyjevuje narcisistní prvky u kolektivu( srov. 1 Kr19:14, 18). Učedníci jsou znepokojeni strachem o sebe a tak se pokoušejí přimět nevšímavého Mistra, aby se jimi zabýval – připomínají se Mu. Předpokládají, že Bůh je zaujat jimi samými a na ně soustředěn tak, jako jsou oni zaujati sebou. Vždyť co je v tu chvíli důležitější, než oni sami? A Bůh se přece musí o nás postarat. Marek však jako jediný zmiňuje, že na moři nejsou sami. Jako by jiní neměli právo na to mít od Ježíše užitek a jako bychom jen my mohli mít nároky a ignorovat potřeby druhých. Až teprve bouře odhalí narcisistní sebeobdiv církve – to, čím se zaměstnává, zaobírá, na co je zahleděna – zda na Krista, na druhé, nebo jen na sebe…. .

Jako komplex kulminuje narcismus v příběhu o zlatém teleti (Ex 32:1-6). Myšlenka klanět se teleti pocházela z touhy celého společenství a tele samo bylo vytvořeno z náušnic, které nosili na sobě. Takže vznik i samotná existence toho, čemu se klaněli, pocházela z nich samotných. Odborně bychom mluvili o personifikaci, zhmotnění čehosi z nich. Klanět se teleti je výraz pro zbytnělé klaněni se sobě samým. Běda každému, kdo by chtěl toto uctívání sebe sama, tuto davovou psychózu zpochybňovat a vyjadřovat svůj nesouhlas s okázale demonstrovanou svou mimořádnosti. Není zde ani náznak toho, že by jim velekněz Áron odporoval. Fakt, že velekněz je donucen účastnit se tohoto kultu, znamená, že odporovat, protestovat proti magickému působení genia moci je buď velmi nebezpečné, a nebo nemožné. Příběhem o zlatem teleti můžeme analyzovat i současný společenský nebo přímo církevní narcismus. Sebejisté narcisistní společenství totiž přísně dozírá, aby každý byl pevně přesvědčen o výživné hodnotě toho, co je mu předkládáno, nabízeno z vlastních zásob…. .

Podobné klíma lze vystopovat v každém společenství, křesťanská nevyjímaje. Žel, že toto klima slouží často jako dobrý bič na každého, kdo se nehodlá podřídit obdivnému sebevzhlížení a vymyká se narcisstní atmosféře spokojeného sebeopěvování. Zpochybňování klimatu probouzí vlnu podezřívavosti, podrážděnosti a kontrolování ve strachu, aby se snad nevloudil duch falešného proroka. Narcismus je si sám sebou tak málo jist, že musí být stále ve střehu vůči každému, kdo nemluví v oslavné sebechvále, nevykazuje dostatečné známky. uchvácenosti sebeobdivem a čeří tak milovaný obraz na vodní hladině…. .

Jev zvaný narcismus má své kořeny v bystrém rozpoznání, že sebevzhlížením se zkracuje, ba možná zmarňuje život, tedy život ztrácí na své kvalitě, smysluplnosti. Nenáhodné spojení s nymfou Echo (ozvěna)naznačuje , jakou cestou se člověk (nebo církev)k narcismu dostává---ohlušeností svými vlastními slovy (nasloucháním sobě samému). Odmítnutí přijetí i darování lásky, jakož i fascinace svým zjevem, jsou dalším kroky na cestě k posedlosti sebou samým. Tím na sebe člověk(církev)svolává prokletí dosebezahleděnosti…V mýtu vyjádřená bolest z nedosažitelnosti své lásky může mít podobu žárlivosti na každého, kdo není ochoten nechat se unést buď sebou samým, nebo narcisistou. Mýtus končí v obou svých verzích smrtí, jako by říkal, že vše, co je fascinováno sebou samým, je ve skutečnosti již mrtvé. Narkissos umírá jako zajatec své podoby. To, co příběh o sebeoslavné modlitbě farizeově, stejně jako mýtus o Narkissovi chce pro nás, pro církev vyslovit, je:sebevzhlížení, sebeoceňování, vychvalování se, vychloubání se či sebenadřazování je cesta k jistému minuti se s Ježíšem.

Jak narcismus překonat? Jen nasloucháním Božímu slovu lze odhlédnout od sebe, přestat se obdivně zhlížet ve své nezastupitelné historické roli. Následováním vzniklá zaujatost Kristem očišťuje jednak od tendence poměřovat se s druhými a jednak od přezíravého pohrdání. Takto osvobozen k velkorysosti, shovívavosti a k nepředpokládání zla u svého bližního, jsem připraven jednak činit pokání, jednak přijmout nepříjemné zprávy o sobě bez nároku na obdivný potlesk. Pravdou zůstává, že ze zajetí sebezbožnění je jednotlivce i církev vysvobodit jen Bůh.

Zpracoval Ferda

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace