poslal Nepřihlášený Kongregace pro nauku víry
Deklarace
"DOMINUS IESUS"
O jedinosti a spásné universalitě Ježíše Krista a církve
Jedinost a jednota církve
Od katolických věřících se požaduje, aby vyznávali, že mezi církví založenou Kristem a katolickou církví existuje historická kontinuita založená na apoštolské posloupnosti: "To je jediná Kristova církev… Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. J 21:17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28:18n.), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3:15). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.". Výrazem subsistit in chtěl II. vatikánský koncil harmonizovat dvě věroučná tvrzení: na jedné straně, že církev Kristova nehledě na všechna rozdělení mezi křesťany, nadále v plnosti existuje jen v katolické církvi a na straně druhé, že "i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy", tedy v těch církvích a církevních společenstvích, která dosud nejsou v plném společenství s katolickou církví. K nim je však třeba uvést, že "jejich účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi".
Existuje tedy jediná církev Kristova, uskutečňující se v katolické církvi řízené nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi. Církev Kristova je proto přítomna a působí i v těchto církvích a to přesto, že postrádají plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolické učení o primátu, které podle Boží vůle objektivně má a vykonává nad celou církví římský biskup.
Na druhé straně, církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Ovšem ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni jsou křtem přivtěleni ke Kristu a jsou tak v jistém, třebaže ne dokonalém společenství s církví.
"Věřící křesťané si proto nemohou představovat církev Kristovu, jako by nebyla ničím jiným než sbírkou – rozdělenou, avšak jaksi jednotnou – církví a církevních společenství, ani nemohou zastávat názor, že dnes církev Kristova neexistuje nikde a je nutno ji chápat pouze jako cíl o jehož dosažení musí usilovat všechny církve a církevní společenství." Ve skutečnosti "prvky této již dané církve existují, spojené dohromady ve své plnosti v katolické církvi a bez ní v dalších společenstvích". "Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi."
Církev a ostatní náboženství ve vztahu ke spáse
Z výše uvedeného vyplývá několik bodů nutných pro theologické úvahy zkoumající vztah církve a dalších náboženství ke spáse.
Především musí být pevně věřeno, že "tato putující církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (srov. Mk 16:16; J 3:5) potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou." Tato nauka nesmí být stavěna proti universálnímu spásnému Božímu záměru (srov. 1 Tim 2:4); "je nutno mít stále na paměti obě pravdy, konkrétně jak skutečnou možnost spásy v Kristu pro všechny lidi i nutnost církve pro tuto spásu."
Závěr
Tato Deklarace byla napsána se záměrem následovat v opakování a vyjasnění některých pravd víry příklad apoštola Pavla, který psal věřícím do Korintu: "Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal" (1 Kor 15:3). Postaveno před některé problematické a dokonce mylné návrhy je teologické myšlení vyzýváno, aby opět potvrdilo víru církve a přesvědčivě a účinně odůvodnilo její naději.
Při probírání otázky pravého náboženství otcové II. vatikánského koncilu učí: "Věříme, že toto jediné pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi, které Pán Ježíš svěřil úkol přinášet je ke všem lidem, když řekl apoštolům: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28:19-20). Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat."
Papež Jan Pavel II. při audienci poskytnuté podepsanému kardinálovi prefektovi Kongregace pro nauku víry 16. června 2000 jasně obeznámen a se svou apoštolskou autoritou tuto Deklaraci přijatou na plenárním zasedání schválil, potvrdil a nařídil její zveřejnění.
Dáno v Římě v úřadu Kongregace pro nauku víry, 6. srpna 2000 o svátku Proměnění Páně.
vypracoval: Josef Kard. Ratzinger
prefekt
