poslal megg Kristus byl vzkříšen jako první
Když se zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra...
Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání; jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.
1K 15,12–14 a 20–22
Jestliže o kříži, který patří do dějin, víme, že ho není snadné pochopit a přijmout jako událost spásy, tím víc to platí o vzkříšení. To je totiž událostí, která dějiny přesahuje a není smyslově ověřitelná. Křesťanská víra stojí a padá dvěma událostmi: ukřižován umřel a třetího dne vstal z mrtvých. Ale nevstal-li Kristus z mrtvých, potom je naše víra jen prázdnou nádobou. Novozákonní svědkové se proto pokoušejí mnoha způsoby vzkříšení přiblížit a zvěstovat.
Evangelijní vyprávění o prázdném hrobu je významné svědectví. Za celou dobu, co svět je světem – a co na něm žije a také umírá člověk – naplnila se naše planeta nesčetnými hroby a hřbitovy. Ani jeden z těch hrobů není prázdný. Ale hrob Ježíšův prázdný je! Z evangelií víme, že to svědky prázdného hrobu nejen překvapilo jako něco, co nečekali, ale také to v nich vyvolalo bázeň. Nejvýmluvnější je v tomto ohledu evangelium Markovo: „Ženy vyšly a utekly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály“ (16,8). Evangelium Matoušovo přidává k bázni radost (28,8) a Lukášovo (24,4) hovoří o bezradnosti, s níž ženy stály nad prázdným hrobem. Ve čtvrtém evangeliu Janově má Marie za to, že tělo Ježíšovo někdo odnesl (20,2).
Na jedné straně skutečnost prázdného hrobu, na rozdíl od hrobů našich, ale na druhé straně úžas, bázeň a podezření, že tělo někdo odnesl. Teprve osobní setkání se vzkříšeným dává tomuto vyprávění pravý smysl. Jako by už evangelia – která líčením prázdného hrobu chtějí vyznat, že Kristovo vzkříšení je skutečné – ukazovala na to, že potvrzením Kristova vzkříšení je on sám, když se s ním jako s živým Pánem člověk setkává.
Z tohoto hlediska přistupuje ke vzkříšení apoštol Pavel. Nejprve zaznamenejme otevřené a upřímné apoštolovo stanovisko: „Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná a klamná je i vaše víra.“ Jinak řečeno: jestliže se to doopravdy nestalo, potom církev, která je společenstvím Kristovců, je k ničemu a všechno, co vyznáváme a učíme, je jen lidský výmysl a klam.
Víra, jak známo, má své důsledky a potom by i to, co z víry vyplývá, bylo založeno na nesprávných předpokladech. V tom případě je nesprávný křesťanský výklad Starého zákona, žádnou platnost nemá Nový zákon, naděje v odpuštění hříchů a život věčný je bezcenná útěcha a dokonce vyznání, že Ježíš je Kristus, neplatí a je vlastně rouháním. Křesťanství bez toho, že se Bůh k Ježíšovi přiznal tím, že ho vzkřísil z mrtvých, by bylo jen jedno z velkých náboženství, které si vytvořil člověk a které je jen jeho lidským dílem.
Apoštol Pavel svou upřímností – „jestliže Kristus nebyl vzkříšen je naše zvěst klamná a klamná je i vaše víra“ – předjímá všechny otázky, které mohou být v souvislosti s Kristovým vzkříšením položeny. Ale takhle otevřeně může mluvit jen ten, kdo beze vší pochybnosti ví, že Kristus z mrtvých vstal.
Odkud má apoštol takovou jistotu? Jak může vědět, že si to jen nenamlouvá? Kde se v něm bere odvaha k naznačení, že by mohlo jít o klamné namlouvání si něčeho, co nemá pevný základ a své opodstatnění? Na to má Pavel jednu jedinou odpověď – Kristus se mi ukázal. Setkal se s ním tak, jako před ním Petr a Dvanáct. Živý Kristus se s člověkem setkává a to dokonce proti jeho vůli. Pavel ho přece nehledal, netoužil po setkání s ním. Vždyť byl dokonce na straně jeho nepřátel a pronásledoval ty, kdo v Krista věřili, ale živý Kristus si ho našel a povolal k dílu zvěstování evangelia.
Můžeme říci, že dokladem Kristova zmrtvýchvstání je skutečnost, že koná své dílo. Mrtvý nemůže jednat. Kdyby byl Ježíš jen zemřelým velikánem minulosti, mohlo by jeho slovo být příkladem nebo výzvou, ale nesplnitelnou, kterou bychom nakonec odložili jako záležitost sice krásnou a ušlechtilou, ale nerealizovatelnou. Ježíš ale jedná. Je sice neviditelný, ale přítomný. Tak to na sobě zakoušeli lidé od doby jeho vzkříšení až dodnes. Můžeme se ptát: co způsobilo, že učedníci skleslí, zklamaní a rozvrácení Ježíšovou smrtí, byli postaveni na nohy a vyznávali, že Ježíš je Spasitel? Jak si vysvětlit, že jdou zvěstovat evangelium do světa, kde dostanou leda rány a nadávky a kde pro ně bude připraveno i utrpení? Jak pochopit, že církev, která se tolikrát zpronevěřila a kde bylo a je tolik hříšníků, nezanikla? Jak je možné, že ve světě, kde je tolik lákadel a příležitostí, jsou povoláváni noví lidé k víře? Na církvi není nic přitažlivého, nic vzrušujícího; být křesťanem nepřináší žádné výhody, ale naopak často těžkosti spolu s mnohými otázkami, pochybnostmi a problémy. Na to je jen jedna odpověď: protože s námi jedná živý a přítomný Kristus.
Teď už asi rozumíme apoštolově jistotě, že Kristus vstal z mrtvých, protože i my se s ním setkáváme. Křesťanem se člověk nestává, protože tak byl vychován a vyučován, i když nepodceňujeme výchovu a především příklad rodičů (mnozí však byli vyučováni a konfirmováni a ztratili se), nebo proto, že na něho působil vliv prostředí, nýbrž proto, že za ním přišel živý Kristus a podmanil si člověka svou láskou a svým slovem. Takhle nemůže jednat mrtvý, ani přelud vytvořený lidskou fantazií, ale jen živý. To je radostné poselství Velikonoc – velikonoční evangelium.
Zpracováno podle různých pramenů
