Církve potřebují konkurenci V poslední době došlo v ČR k oživení zájmu o vztah státu a církve. Nezdařené přesunutí odboru církví z ministerstva kultury na úřad vlády, odmítnutí parlamentu ratifikovat smlouvu s Vatikánem, novela občanského zákoníku obnovující povinné občanské sňatky a pokračující restituční spory ukazují, že vztah státu a některých církví není úplně idylický.

Ačkoli téma v literatuře bývá obvykle pojato jako vztah státu a církve, jsou církve v názvu dnešního semináře uvedeny v plurálu, což je zřejmě přesnější. Mají ke vztahu státu a církví co říci ekonomové? Jaké najdeme modely uspořádání mezi státem a církvemi ve světě? A jaké věci v České republice zbývá dořešit?   1.      Náboženství – externalita, nebo veřejný statek? Zkoumání církví a náboženství bylo dlouhá léta doménou teologie a filozofie, částečně sociologie a politologie. Ekonomie se náboženstvím zabývala buď málo, nebo vůbec. Teprve vývoj v posledních desetiletích tuto situaci mění. Ekonomická teorie je natolik univerzální, že umožňuje nahlédnout i do této netradiční oblasti. Mnoho lidí si láme hlavu nad tím, proč některým církvím utíkají věřící, ale nikdo se nesnaží zjistit, jakou diagnózu a terapii nabízí ekonomie. Náboženská činnost – modlitba, účast na náboženském obřadu či pomoc v charitě - je racionální chování. Tezi, že věřící maximalizuje užitek, bude řada křesťanů považovat za kacířskou, pro ekonoma je však zcela přirozená. Do užitkové funkce věřícího vstupují tři motivy: motiv spotřeby (hodnota ceremonií), motiv spásy (odpuštění hříchů) a motiv pověsti (důvěryhodnost u partnerů). Na náboženském trhu – podobně jako na trhu se vzděláním či uměním - existuje nabídka a poptávka. Nabídku zajišťují církve a náboženské společnosti, které stavějí kostely, modlitebny a mešity, nabízejí duchovní podporu, organizují poutě a vydávají náboženskou literaturu. Poptávku vytvářejí věřící a hledající, kteří se chtějí dozvědět něco o Bohu, smyslu života a mravních hodnotách. Církve jsou podobné firmám, které - chtějí-li přežít - musejí na náboženském trhu efektivně alokovat zdroje. Pokud klesá zájem o církevní služby, může být příčina nejen ve změněných preferencích ale i v církevním managementu. Je to signál pro církevní představitele, že se zřejmě něco dělalo špatně ve vztahu k zákazníkům, nebo bylo navázáno takové spojení církve se státní mocí, které zničilo prosperitu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker vysvětluje vyšší religiozitu ve Spojených státech ve srovnání s Evropou větší konkurencí mezi církvemi.[1] Protože je v USA důkladná odluka církve od státu a existuje mezi různými náboženskými společnostmi soutěž, nutí to církve pružněji reagovat na skutečné potřeby věřících. V zemích, kde je konkurence mezi církvemi pokřivená (např. proto, že tam existuje státní či privilegovaná církev), se dominantní církev chová jako monopol, což vyvolává neefektivnosti. Ekonomický přístup k náboženství je užitečný, neboť vyvrací některá populární klišé. Např. se ukazuje, že církev není „nezastupitelná“, jak tvrdí představitelé některých zavedených církví. Lze souhlasit s tím, že náboženství je univerzální jev ve všech kulturách. Není však pravda, že je nezastupitelná ta či ona konkrétní církev. Poptávku po duchovních službách mohou vždy uspokojit i jiné církve či náboženské skupiny. Z modelu náboženském trhu vyplývá, že náboženství a víra jsou soukromé, nikoli veřejné statky. Část věřících je z doby komunismu citlivá na to, když se náboženství a víra označí za soukromý statek. Pro standardního ekonoma má však pojem soukromý statek jiný význam, který v žádném případě neznevažuje význam náboženství. Víra a náboženství jsou soukromé statky ve stejném smyslu jako např. zdraví či vzdělání. Z toho, že náboženství je soukromý statek, samozřejmě nevyplývá, že nemůže být užitečné i pro nevěřící, tj. vytvářet určité pozitivní externality. Externalita je situace, kdy z nějaké transakce vyplývají náklady nebo výnosy i pro lidi, kteří se jí přímo neúčastní. Pozitivní externalitou náboženství je, že náboženství vytváří stabilní očekávání a podporují víru v dodržování norem. Např. nositel Nobelovy ceny za ekonomii Kenneth Arrow hovoří o náboženství jako "významném pročišťovateli sociálního systému".[2] Náboženství může vytvářet i negativní externality. Např. náboženská pouť či procesí může někoho iritovat podobně jako rockový koncert. Duchovní klima vyvěrající z náboženství může podněcovat zákonodárce k přijetí přísnější potratové legislativy, která vytváří náklady pro ženy, které chtějí ukončit těhotenství. Náboženství v každém případě ovlivňuje život většiny lidí – ať už církvemi nabízené zboží v podobě náboženských obřadů, zpovědí a duchovní útěchy přímo spotřebovávají či nikoli. Protože je náboženství soukromým statkem, není stát povinen vybírat pro tento účel daně a přispívat na náboženskou činnost církví. Pokud si vláda objedná služby duchovních ve věznicích či armádě, je to státní zakázka a jako taková by měla být státem uhrazena. Účast na nedělní bohoslužbě v místním kostele je však soukromou spotřebou, jejíž náklady by měli nést členové církví sami.   2. Modely vztahu státu a církve Je třeba přiznat, že realita většiny zemí světa je smíšená a závislá na historickém vývoji a řadě sociálních vlivů.  V zásadě lze odlišit tři modely vztahu státu a církve: 1. spojení státu a církve, 2. odluka státu a církve a 3. smíšený model. Stojí za to uvést některé reálie, abychom pochopili hlubokou nesamozřejmost současného vztahu státu a církví v ČR a možná si jej více vážili. Ad 1. Spojení státu a církve - pro lidi ze střední Evropy téměř nepředstavitelné - existuje v Anglii, Dánsku, Řecku, Finsku a donedávna i ve Švédsku. To, že britská královna je hlavou anglikánské církve, je dobře známo. Méně už se ví, že 24 anglikánských biskupů zasedá ve Sněmovně lordů, že synod anglikánské církve je oprávněn přijímat "opatření" závazné jako zákon (nahrazuje rozhodnutí parlamentu), nebo že biskupy a arcibiskupy anglikánské církve jmenuje královna na návrh premiéra. Anglikánská církev je církví státní, jiné církve (včetně katolické) mají statut dobrovolného sdružení.[3] Státní církví v Dánsku je Evangelicko-luterská církev.[4] Ačkoli náboženská svoboda je zaručena, stát podporuje především státní církev. Faráři jsou jmenováni a propouštěni ministrem pro církevní záležitosti na návrh církevní rady. Zásahy státu do církevních záležitostí, jak se s ním setkáme v Dánsku, bychom u nás pokládali za ponižující a nepřijatelné. Ve Švédsku až do roku 2000 platilo, že děti se narozením automaticky stávají členy Švédské církve za předpokladu, že jeden z rodičů je jejím členem a ihned po narození toto členství neodmítne.[5] Ve Švédské církvi bylo v roce 1995 evidováno 88 % obyvatelstva, z do kostela jich však chodí jen 2 %. To ukazuje na důsledky fungování státní církve, která má renomé jako poštovní úřad. Ve Finsku jsou dokonce dvě státní církve: luterská a pravoslavná.[6] Kodex luterské církve, který navrhuje generální shromáždění luterské církve, schvaluje prezident a parlament. Oficiální bohoslužby při zahájení parlamentu jsou slouženy podle evangelicko-luterské liturgie. Nejvyšší autoritou v rámci pravoslavné církve je finská vláda. "Byzantskou" podobu má vztah státu a církve v Řecku. Oficiálním státním náboženstvím je pravoslaví.[7] Stát upravuje všechny záležitosti církve, včetně vnitřní struktury. Církev „na oplátku“ rozhoduje o některých věcech příslušejících státu – např. ke zřízení určitého kultovního místa (kostela, modlitebny, synagogy či mešity) je třeba souhlas pravoslavného metropolity. Řeckou kuriozitou je, že je trestným činem proselytismus - neodbytný pokus zasahovat do náboženského svědomí osoby s cílem změnit její náboženství. Z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že odluka státu a církve je daleko menším problémem pro církev katolickou než pro některé protestantské církve. Ačkoli všechny zmíněné země uznávají náboženskou svobodu a umožňují působení i jiných církví, statut ostatních církví je podřadný. Propojení mezi církví a státem je zjevné. Ad 2. Striktní odluku státu a církve najdeme ve Francii, Nizozemí nebo Spojených státech. Francie je zemí s katolickou tradicí, i když vztahy státu a církve nebyly mnohdy idylické.[8] Režim odluky platí od roku 1905: republika zaručuje svobodný výkon náboženství a ruší institut "uznaných" církví. Stát přestal platit duchovní jako státní zaměstnance, ale hradí náklady na opravu některých církevních budov, které vlastní. Striktní oddělení státu a církve existuje ve Spojených státech, přestože náboženská angažovanost občanů je mimořádná. Ačkoli ústava se odvolává na Boha, institucionální oddělení státu a církví je důsledné. Duchovní nejsou placeni z veřejných prostředků, církve vybírají prostředky na svou činnost ze sbírek a darů. Náboženství se vyučuje na řadě soukromých a církevních škol, nikoli však na veřejných školách. Odluka církve a státu existuje v Nizozemí.[9] Až do roku 1876 byla státní církví Reformovaná církev. Dnes je pro Nizozemí typická náboženská pluralita, neexistuje žádný systém státního uznávání církví. Teologické fakulty na státních univerzitách nepřipravují studenty k výkonu církevního úřadu. V roce 1983 se stát zbavil břemene v podobě platů a penzí duchovních, který původně vznikl jako odškodnění ztráty na církevním majetku. Relativní odluku církve od státu má rovněž Irsko.[10] Do roku 1871 byla anglikánská církev irskou státní církví. Dnes stát uznává zvláštní postavení katolické církve, ale současně zakazuje státní financování náboženství. Preambule ústavy se odvolává  na Nejsvětější trojici (podobně jako v Řecku), ale stát se zásadně neplete do vnitřní struktury církve, nerozhoduje o duchovních ani je nefinancuje, neexistují žádné státní teologické fakulty apod. Ačkoli motivy pro zavedení odluky církví od státu jsou různé, společný pro tyto země je předpoklad, že náboženství je soukromým, nikoli veřejným statkem. Náboženství a víra hrají např. v USA a Irsku mimořádnou roli, institucionálně jsou však stát a církev odděleny. To je model, který se částečně, nikoli však zcela, podařilo realizovat i v České republice. Ad 3. Smíšený model vztahu státu a církve nalezneme v Belgii, Španělsku, Itálii, Rakousku, Portugalsku a Německu. Ve všech těchto zemích má dominantní postavení církev katolická, s výjimkou Německa, kde mají protestantské a katolická církev paritu. Italská ústava stanoví, že stát a katolická církev jsou "nezávislé a svrchované".[11] Nejde tedy o odluku, nýbrž spíše o vzájemnou nezávislost. Země má podepsánu řadu smluv s Vatikánem, podobně jsou však uzavřeny dohody s jinými církvemi. Na státních univerzitách nejsou žádné teologické fakulty, na veřejných školách je však vyučováno náboženství. Z hlediska financování existuje daňová asignace, církve mají různá daňová zvýhodnění. Systém asignací existuje rovněž ve Španělsku.[12] Rovnítko mezi politickou jednotou a katolicismem, trvající ve Španělsku několik staletí, ukončila ústava z roku 1931, podle níž "stát nemá žádné oficiální náboženství". Bylo zrušeno financování církve státem a rozpuštěn jezuitský řád. Zákonodárce však stát zavázal udržovat "kooperativní vztahy ke katolické církví a jiným vyznáním". Náboženství na školách je dnes volitelným předmětem. V Portugalsku byl katolicismus státním náboženstvím až do roku 1822.[13] Do té doby mohli jiná náboženství praktikovat pouze cizinci, nikoli však na veřejných místech. Republikánská revoluce v roce 1910 přinesla princip odluky církve od státu. Autoritářský režim Salazara obnovil úzký vztah státu a církve, který však byl v demokratickém období opět rozvolněn. Náboženství na školách je volitelný předmět. Zajímavý může být vztah státu a církví u našich západních sousedů. V SRN jsou katolická i evangelická církev přibližně stejně početné.[14] Úprava vztahu státu a církví spadá z velké části do pravomoci spolkových zemí. Jak SRN tak jednotlivé spolkové země uzavřely řadu konkordátů a smluv s evangelickými církvemi. Na téměř všech veřejných školách se vyučuje náboženství jako řádný předmět. Členové církví platí církevní daň. V Rakousku má vůdčí postavení katolická církev, ale rovnoprávné zacházení si vydobyla i evangelická církev.[15] Členové církví neplatí církevní daň, nýbrž "církevní příspěvek", který nevybírá stát (jako v Německu) ale samotné církve podle vlastních tabulek. Ani v Rakousku ani v Německu nejsou duchovní placeni státem (s výjimkou věznic a armády). Náboženství je povinný předmět (lze se z něj odhlásit). V Evropské unii vzhledem k odlišným historickým a náboženským tradicím jednotlivých zemí zatím nejsou na centrální úrovni církve nijak regulovány. To, zda bude slovo "Bůh" uvedeno v preambuli ústavy EU, je spor spíše úsměvný a bezprostředně nesouvisí se vztahem mezi církví a státem. Ústavy některých zemí, kde existuje odluka církví od státu (Irsko), se na Boha v ústavě odvolávají. Naopak v řadě tradičně náboženských zemí Bůh v Ústavě zmíněn není, aniž by měl někdo pochyby o jejich křesťanských tradicích.   Tabulka 1. Náboženské složení EU (1995) Katolíci 58,4 % Protestanti 18,4 % Anglikáni 11,0 % Řečtí pravoslavní 2,7 % Muslimové 2,0 % Židé 0,04 % Jiné církve a osoby bez náboženské příslušnosti 7,5 % Pramen: Robbers (2001), s. 356.   Z hlediska náboženského složení převažují matrikově v EU katolíci (viz tabulka). Rozšíření EU katolický tábor určitě neoslabí. Proto bude užitečné sledovat postoj vatikánské diplomacie - totiž zda odolá pokušení navrhnout konkordát mezi EU a Vatikánem. Takový návrh by byl nesporně závažný a zřejmě by narazil na odpor řady zemí, které doma smlouvy s Vatikánem uzavřeny nemají.   3. Stát a církve v České republice Realitě České republiky je nejbližší model odluky, ačkoli ještě nebyl do důsledku doveden v hospodářské oblasti. Konfesně-právní systém byl v Čechách a na Moravě od roku 1620 pod habsburskou nadvládou. Jedinou tolerovanou menšinu tvořili židé, a to ještě omezeně. Světský panovník sám určoval vztah státu a církve, mohl dokonce zasahovat do otázek věrouky.[16] Měl právo vrchního vlastnictví církevního majetku, právo dozoru nad vnějšími projevy náboženského života a rozhodoval o obsazování biskupských úřadů. Podřízenost církve státní moci byla ještě silnější v době osvícenského absolutismu. K omezování církve v majetkových záležitostech docházelo od počátku 18. století, spolu s krizí státních financí. Marie Terezie postavila klášterní, posléze všechno církevní jmění pod dozor státní správy. Bylo omezeno zřizování nových klášterů a byl stanoven numerus clausus pro přijímání nových členů. Josef II. ještě více zostřil státní dohled nad církví. Vydával dokonce nařízení týkající se liturgických záležitostí (stanovení církevních svátků). Přelom nastal v roce 1781, kdy Toleranční patent povolil v českých zemích působení evangelických církví a pravoslavné církve. Příslušníci těchto církví byli označování jako akatolíci.[17] Josef II. Zrušil některé kláštery, ze zabaveného majetku založil zemské náboženské fondy, které financovaly potřeby církve. Počátky emancipace církví nastaly v období 1848-1860. Oktrojovaná ústava z dubna 1848 zaručila všem občanům svobodu vyznání. Ačkoli silvestrovskými patenty z roku 1851 byla občanská práva suspendována, práva církví a náboženských společností zůstala zachována. V roce 1855 byl uzavřen konkordát mezi habsburskou monarchií a Apoštolským stolcem. Katolické církví zůstalo privilegované postavení, církevní autority měly např. dozor nad všeobecným školstvím. V roce 1861 bylo provedeno zrovnoprávnění evangelíků, v roce 1864 pravoslavné církve. Mezikonfesní zákon z roku 1867 upravil pravidla přechodu z jedné církve do druhé a založil rovněž stav bez vyznání. Dozor katolické církve ve školství byl omezen jen na výuku náboženství. Konkordát byl v roce 1870 vypovězen. Zákon o poměrech katolické církve stanovil nový způsob financování: každý, kdo příslušel k církvi, byl povinen přispívat formou kostelní přirážky k obecné dani. V roce 1885 byly stanoveno kongrua – příplatek státu na výživné duchovním. Jiným státem uznaným církvím byla vyplácena poměrná dotace. Zákon z roku 1874 stanovil státní uznávaní církví, který byl nárokový. Nebyl stanoven žádný minimální počet členů. Tak byly státem uznány další církve, po anexi Bosny a Hercegoviny došlo dokonce k uznání společnosti islámské. Další uvolnění státního dozoru nad církvemi došlo za první republiky. Katolické církve se dotkla pozemková reforma z roku 1919. Od roku 1920 byla duchovním navýšeno kongrua – státní doplatek na výživné. Pokud jde o uzavírání sňatků – byla ponechána volnost uzavřít buď církevní nebo občanský sňatek. Došlo k uznání některých nových církví, např. církve československé. Na základě modus vivendi se musel Apoštolský stolec před jmenováním biskupů zeptat vlády, zda nemá proti kandidátům výhrady politického rázu.[18] Po roce 1948 se církev dostala opět pod obručí státu, tentokrát ateistického. Byly porušovány náboženské svobody, zastaveno vydávání veškerého křesťanského tisku, odebrány kláštery a nemovitosti církví, internována řada kněží a biskupů.  Zákon o hospodářském zabezpečení církví z roku 1949 stanovil pro výkon funkce duchovního státní souhlas, který bylo možno kdykoli odebrat. Maření dozoru nad církvemi bylo trestným činem. Po roce 1989 došlo k novému uvolnění prostoru pro činnosti všech církví. Na základě zákona č. 16/1990 Sb. a později Listiny práv a svobod již stát nezasahuje do vnitřních záležitostí církví ani do jmenování jakéhokoli církevního funkcionáře. Stát však i nadále hradí platy duchovních. Církve dostávají dotace na platy duchovních nikoli podle počtu svých členů (jako za první republiky), nýbrž podle počtu duchovních v aktivní službě. Zákonem č. 298/1990 Sb. bylo vráceno řeholním řádům a kongregacím 72 objektů. Novela zákona o rodině č. 234/1992 Sb. obnovila na území ČSFR alternativnost formy uzavření manželství. Zákon o registraci církví č. 161/1992 Sb. stanovil minimální počet census pro uznání církve 10 000 zletilých osob s trvalým pobytem v ČR. Zákon o církvích č. 3/2002 Sb. snížil a sjednotil početní census na 300 osob a vytvořil pojem církevní právnické osoby. Ústavní soud vypustil ze zákona některé pasáže.   4. Aktuální problémy Smlouva s Vatikánem, jejíž neratifikace parlamentem nedávno vzbudila takový rozruch, je sporná. Smlouva je druhem konkordátu, který má zajistit zvláštní postavení katolické církve v České republice. Na smlouvě mezi státem a církvemi nemusí být nic špatného, pokud upravují takové vzájemně výhodné věci jako služba duchovních ve věznicích či armádě, výuku náboženství na školách, pomoc při údržbě památek apod. Problém konkordátu s Vatikánem je, že je mezinárodní smlouvou, která je nadřazená domácímu právu. Pomineme-li otázku, nakolik je Svatý stolec subjektem mezinárodního práva (např. T. G. Masaryk odmítl podepsat modus vivendi se Svatým stolcem, neboť podle jeho názoru nešlo o smlouvu Československa s jiným státem), je přirozené, že se každý stát rozmýšlí, než takovou smlouvu ratifikuje. Zemí, které používají podobné smlouvy, je na světě asi padesát. Rozhodně neplatí, že by všechny státy udržující diplomatické styky s Apoštolským stolcem s ním měly uzavřenu jednu či více mezinárodních smluv. V západní Evropě nemají smlouvu s Vatikánem Velká Británie či skandinávské země. Ani američtí katolíci nijak netrpí tím, že USA nemají uzavřenu smlouvu s Vatikánem. Financování církví ze státního rozpočtu by mělo být reformováno. Stát by mohl i nadále přispívat na údržbu památek a hradit platy duchovní na místech, kde existuje státní zakázka (duchovní péče ve věznicích, nemocnicích, armádě). Rovněž není problém, aby charity či církevní sociální zařízení čerpaly dotace od státu za stejných podmínek jako ostatní neziskové organizace. Není však únosné, aby náboženská činnost byla dále hrazena ze státního rozpočtu (platy farářů). Ideální by bylo, kdyby si církve hradily náboženskou činnost z vlastních zdrojů. Vyloučen by nemusel být ani církevní příspěvek, kterou by měla vybírat sama církev (rakouský model). Daňové asignace nejsou přijatelné, neboť ubírají z příjmů státního rozpočtu a tím snižují výdaje na jiné účely. Zavádět nové speciální daňové úlevy na církve není správné. To je řešení nesystémové a nezdůvodnitelné z hlediska státu a daňové legislativy. Navíc je i rozporu s konceptem rovné daně, který usiluje o zrušení co největšího počtu daňových úlev a výjimek. Z celkového zjednodušení a snížení daní budou čerpat všichni včetně křesťanů, kteří mohou poskytovat dary církvím bez omezení. Restituce církevního majetku: Ačkoli katolická církev vždy ujišťovala, že úlohou církve je především služba, v politických jednáních mezi státem a církvemi kladla otázku restituce církevního majetku na první místo.[19] Restituce však není jen otázkou spravedlnosti. Je rovněž otázkou ekonomickou a politikou. Případů, kdy v dějinách byl církvi zkonfiskován majetek, který církev již nikdy neviděla, existuje řada. Primární by však měl zůstat cílový stav – tedy odluka církve od státu a teprve od něj odvozovat případné restituce. Rezoluce Evropského parlamentu z 14.12.1995, která vybídla „všechny státy střední a východní Evropy, aby veškerý majetek, který byl ukraden komunisty, nacisty nebo jejich komplici, byl vracen jejich právoplatným vlastníkům“,[20] byla jednostranná. Ačkoli byla připomenuta nutnost restitucí církevního majetku, dikce rezoluce je natolik obecná, že by mohla zahrnovat i restituci jiných osob. K restitucím je proto třeba být opatrný. Výuka náboženství na veřejných školách: v zásadě vyhovuje dnešní model. Klidně by se však dal udělat z náboženství i povinně volitelný předmět – alternativní s etikou jako na Slovensku. Státní teologické fakulty by měly být privatizovány, při čemž přednostní právo na koupi (např. za 1 Kč) by dostaly příslušné církve: Římsko-katolická církev, Českobratrská církev evangelická a Československá církev husitská. Civilní versus občanské sňatky. V Evropě existují země, kde existuje povinný civilní sňatek i země, kde se uznává platnost občanského i církevního sňatku.[21] Uvažovaná novela občanského zákoníku, která by obligatorně stanovila občanské sňatky, by nebyla žádná tragédie. Není však jasné, proč vláda chce přikročit k takovému kroku třináct let po revoluci, když po roce 1989 již byl obnoven tradiční model alternativního sňatku. Model, kdy si člověk může vybrat civilní či církevní sňatek, více vyhovuje principu konfesní neutrality státu. Charity a diakonie by měly mít z hlediska daňových a jiných výhod postavení jako jakékoli jiné neziskové organizace. Není přijatelné, aby automaticky čerpaly daňové úlevy jako církve, pokud současně podnikají - např. poskytují masérské služby, podnikají s potravinářskými, kosmetickými, drogistickými a jinými výrobky, provozují restaurace a bufety apod. Zákon nemůže dělit podnikatele podle toho, zda je křesťan či není křesťan.   5. Závěr Náboženství a víra je soukromým statkem. Nabídka by se v takovém případě měla přizpůsobit poptávce. Církve, které zaznamenávají snížení počtu věřících, by měly snížit nabídku daného zboží, přeorientovat se na jiné trhy, změnit strukturu produkce apod. Pokud to neudělají, vystavují se tak riziku, že poptávka po jejich službách nakonec vyhasne, nebo ji uspokojí jiné náboženské společnosti či duchovní skupiny. Jak mají církve přizpůsobit svou produkci či jaké marketingové nástroje zvolit, aby své statky a služby lépe prodaly, by bylo téma na samostatný seminář. Představa, že přitažlivost církví může zvýšit stát, např. jinou právní úpravou, však není realistická. Evangelizace musí přijít zdola. Církve potřebují konkurenci. Konkurenci, která by je dotlačila pružně reagovat na skutečné potřeby věřících a hledajících.   Marek Loužek   Literatura: Becker, G.: Církve a utváření norem. In: Becker, G.: Teorie preferencí: Praha, Grada Publishing - Liberální institut 1997, s. 297-302. Becker, G.: Religions Thrive in a Free Market, Too. In: Becker, G.: The Economics of Life: New York – San Francisco, McGraw-Hill 1997, s. 15-17. Enyedi, Z. – Madeley, J. T. S. (eds.): Church and state in contemporary Europe. The chimera of neutrality: London, Frank Cass 2003. Fauth, D. (ed.): Staat und Kirche im werdenden Europa – nationale Unterschiede und Gemeinsamkeiten: Wuerzburg, Religion-und-Kultur Verlag 2003. Fiala, P.: Církev jako instituce v politickém systému. In: Fiala, P.: Katolicismus a politika: Brno, Centrum pro rozvoj demokracie a kultury 1995, s. 81-99. Halas, F.: Vztah mezi státem a církví z hlediska jejich mezinárodního rozměru: Olomouc, Univerzita Palackého 2002. Loužek, M.: Náboženství a ekonomie: Ekonom 1998, č. 14, s. 28. Lamparter, M. (ed.): Církev a stát: Brno, Masarykova Univerzita 1995-2001. Maclear, J. F. (ed.): Church and state in the modern age. A documentary history: New York – Oxford, Oxford University Press 1995. Monsma, S. V. (ed.): Church-state relations in crisis. Debating neutrality: Oxford, Rowman & Littlefield 2002. Pavlíček, V.: Problémy smlouvy se Svatým stolcem: Parlamentní zpravodaj 2003, č. 1, s. 9-12. Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000. Praha, Sekretariát České biskupské konference 2001. Rektořík, J.: Ekonomická dimenze křesťanství a církve: Brno, Masarykova univerzita 2000. Robbers, G. (ed.): Stát a církev v zemích EU: Praha, Academia 2001. Robbins, T. – Robertson, R. (eds.): Church-state relations. Tensions and transitions: New Brunswick, Transaction Books 1987. Smith, A.: Náboženské instituce. In: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů: Praha, Liberální institut 2001, s. 698-723. Tollison, R. D. – Ekelund, R. B. – Hébert, R. F.: An Economic Analysis of Protestant Reformation: Journal of Political Economy 110 (2002), č. 3, s. 646-671. Tretera: Stát a církve v České republice: Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2002. Walsh, A.: Religion, economics and public policy: London, Praeger 2000. Waterman, A. M. C. – Brennan, H. G. (eds.): Economics and religion. Are they distinct? London, Kluwer Academic 1994. Weber, M.: Die Protestantische Ethik und der „Geist“ des Kapitalismus: Weinheim, Beltz Athenäum Verlag 1996.