Košer nekošer, či něco víc?  Mnoha lidem, když se zmíní jídlo a Starý zákon, napadne rozlišení jídla na čisté nečisté, to že se nemohou jíst velbloudi, koně, medvědi, myši, ryby bez šupin a jiné. Je to část úvah o jídle. Bible říká o jídle i jiné zajímavé věci.

O jídlo, či spíše jedení, jde už v prvních kapitolách bible. Požadavek na člověka přece zněl:  A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." Gen 2:16-17  Zjednodušit problematiku tohoto verše a říct, že zde jde jen o jídlo, je drzost. Šlo na prvním místě o poslušnost, ale to je trochu jiné téma. Budeme-li dál hledat, najdeme jiné důležitější a praktičtější zmínky. Jednak se samozřejmě setkáme s problematikou  čistého a nečistého. Ta měla možná jednak zdravotní význam, ale hlavně, tak jak ji vykládají pseudoepigrafní knihy[1], se dá chápat duchovně, protože se vztahuje na charakter zvířat a věcí. Nečistá zvířata mají špatné charakterové vlastnosti, kdežto u čistých lze ukazovat na vlastnosti kladné. Toto vše sloužilo Izraelitům jako vedení k uvědomění si  Boha v každodenním životě.   Důležitější však je, to co se dělo. K jídlu patří díkuvzdání.  Jídlo jim přece dává Hospodin.  Budeš jíst dosyta a budeš dobrořečit Hospodinu, svému Bohu, za tu dobrou zemi, kterou ti dal. Dt 8:10  Jíst znamenalo mít spolu obecenství, být si blízko. Jednak mezi sebou, ale také s Bohem. Jídlo bylo součástí uctívání.[2] Jedna z instrukcí, které dal Mojžíš Izraeli, před obsazením zaslíbené země zněla:  Budete tam jíst před Hospodinem, svým Bohem, a vy i váš dům se budete radovat ze všeho, k čemu jste přiložili ruku, v čem ti požehnal Hospodin, tvůj Bůh. Dt 12:7  Jedná se zde o oběti a obětní hody. Nejsou omezeni jen na svatyni, ale mohou se konat na každém místě, které jim Hospodin ukáže. Jednalo se o radostnou věc. O této praxi je zmínka i v jiných biblických oddílech. Příběhu o narození Samuele (1Sam 1) začíná na při oběti a obětním hodu.  Samuel se vydává pomazat Davida, za krále a jako příležitost, jak se s ním seznámit, mu slouží obětní hod.  Odvětil: "Pokoj. Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a půjdete se mnou k obětnímu hodu." Pak posvětil Jišaje a jeho syny a pozval je k obětnímu hodu.1 Sam 16:5.   Jedení je zde zmíněno, jako součást života s Bohem, není jen k naplnění našich tělesných potřeb. Je zde ještě další význam, který vychází z předpokladu, že jíst spolu se rovná mít jeden s druhým úzké obecenství.  Tento význam se objevuje při uzavírání smluv.  Jídlo není sice zmíněno při každém uzavírání smlouvy, ale jsou různé zmínky, které tomuto tématu dodávají důležitost.   Jednou z nich je smlouva mezi Izákem a Achimelechem.   Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.  Tu k němu přišel z Geraru Abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska. Izák se jich otázal: "Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě." Odvětili: "Shledali jsme, že je s tebou Hospodin. Proto jsme si řekli: Ať nás stihne kletba, nás i tebe, porušíme-li smlouvu, kterou s tebou chceme uzavřít. Neučiníš nám nic zlého, jako jsme se ani my nedotkli tebe. Prokazovali jsme ti jen dobro a propustili jsme tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný!" Izák jim vystrojil hody, i jedli a pili. Za časného jitra se zavázali vzájemnou přísahou. Potom je Izák propustil a oni od něho odešli v pokoji. Gn 26:25-31  Uzavřeli spolu smlouvu a završili ji jídlem. Jiný příklad takovéhoto jednání je smlouva Jákoba a Lábana (Gn 31:44-55). Jákob prchá od Lábana, ten ho honí, dohání a uzavírají spolu smlouvu, která vede k uspořádání vztahu mezi nimi. Uzavření smlouvy završuje společné jídlo. Dá se říci, že ji toto jídlo uvádí v platnost.[3]  Jestliže budeme chápat společné jídlo jako symbol společenství, můžeme říci, že uzavřením smlouvy se z lidí, kteří spolu uzavřeli smlouvu, stávají přátelé. Je to něco jiného, než když se podepíše smlouva na papíře. Když je někdo mým přítelem, nejde jej jen tak  podvést.  Jídlo jako znak obecenství a potvrzení smlouvy se však nevyskytovalo jen ve smlouvách mezi lidmi. Nejdůležitější jídlo, o němž se  píše, je pesachový (velikonoční) hod beránka.  Popis průběhu hodu beránka najdeme v Exodu 12. Izrael zde přijímá, jak se má připravit  na desátou egyptskou ránu. Samotný pesach je připomínku průběhu této rány noci, kdy byli zachráněni Izraelští prvorození, je spojena s vyvedením Izraele z Egypta, to jest vykoupením Izraele.  Později si v průběhu této noci připomínali i další důležité noci – noci stvoření,  kdy světlo zářilo v temnotách, noci, kdy Abraham obětoval Izáka a budoucí noc, kdy má přijít Mesiáš[4]. Jednalo se také o připomenutí Božího vykoupení.  Celý hod probíhal přibližně takto: Čtyři dny předem chovali doma beránka. Jedli něco, k čemu měli vztah. Každý zažíval, že jej vykoupení něco stojí. Odpoledne před samotným hodem beránka se beránci veřejně zabíjeli. Potom se pekli a jedli v rodině. Na rodinu je při hodu beránka kladen velký důraz. Jeden beránek pro jednu rodinu. Vše se odehrává v rodině. Slavnost vede otec rodiny, vysvětluje a připomíná vykoupení.  Pesachem se Izraelita každoročně uváděl do skutečnosti, že byl vykoupen Hospodinem.[5] Toto vše se dělo během večeře. Pesach slavil i Pán Ježíš, který mu dal nový rozměr tím, že ho použil k ustanovení Nové smlouvy.  Nyní na základě jeho příkladu slavíme Večeři Páně. Její smysl můžeme zkusit ve zkratce vystihnout výrokem Melita Sardského: “Blažená poslední noc! V tobě se naplnila noc egyptská. Náš Pán v tobě jedl malého velikonočního beránka a sám se stal velkým velkonočním Beránkem. Velký beránek nahradil malého, slavnost nahradila slavnost. Hle beránek pomíjivý a beránek, který nepomíjí! Obraz a jeho naplnění!”[6]   Společné jídlo je místem radosti a při Pesachu tomu nebylo jinak. Zpívaly se chvalozpěvy a také ustanovení večeře Páně končí slovy “vyšli a zazpívali chvalozpěv.” Není naše slavení někdy až moc vážné?    Co říci na závěr? Večeře Páně je jistě hlavním pokrmem a tím hlavním, co je třeba promýšlet. Myslím si však, že i z ostatních zmínek o jídle si lze něco vzít. Uzavírání smlouvy se sblížením a její závazností je pro mne vzhledem k tomu, v jakém prostředí žiji, velkou výzvou.   Hodně přemýšlím i o jiném smluvním jídle, a to svatební hostině. U nás je vnímána jako zvyk a něco, co k svatbě patří. Není to však uvedení manželské smlouvy do reality? Má smysl se zamyslet, jestli je pro mne výročí svatby jen zvykem, nebo je příležitostí k obnovení smlouvy a k tomu mít se svou manželkou obecenství?  Bůh se rozhodl komunikovat s námi během pokrmů jak ve Večeři Páně, tak při smlouvách. Jídlo je pozvání k obecenství. Učme se je využít.  Martin Kop