Grano Salis - Anomálie

(jobovská odyssea)
David stál na nástupišti a netrpělivě vyhlížel vlak. Bylo mu zima. Není divu, v tomto ročním období nebývá tady na Vysočině zvlášť příjemně. Studený vítr se znovu opřel do keřů lemujících nádraží. Cestou posbíral drobné smetí, papírky i zbytky nedokouřených cigaret a nesl je před sebou kolem netrpělivě postávajících cestujících zachumlaných do svých podzimních kabátů. V dálce zahoukala lokálka. Trochu smutně a trochu netrpělivě. I na ni padla nostalgická listopadová nálada. David už v duchu vychutnával příjemné teplo ve vytopeném vagónu, které z dálky slibovala rozzářená okna přijíždějícího vlaku. Lokálka skřípavě zastavila a hlouček cestujících se nahrnul dovnitř. Ve vagónu bylo báječně. David se uvelebil u okna naproti starší paní a pohodlně si natáhl nohy. Rád se díval z okna na ubíhající krajinu. Vlak se pomalu rozjel vstříc temným žďárským vrchům. Stromy podél trati se míhaly a David slastně přivíral oči. Když je přivřel úplně, obraz se mu rozmazal do neurčitých tvarů, jen občas se mihly kolem jakési neznatelné obrysy a David snil... Těšil se na setkání s Lenkou a s dětmi. Neviděli se sotva týden, ale Davidovi se to zdálo neskutečně dlouho. Těšil se na tichý úsměv své ženy, na jiskřičky radosti v jejích hlubokých očích, až vstoupí do dveří. A co teprve děti! Verunka je pěkné číslo. Po kom asi je? Rázná, temperamentní, pěkné kvítko. David pocítil vlnu něhy a hrdosti. Asi opravdu po mně, jak říká Lenka. Na svých pět let rozhodně nevypadá, je z ní už velká slečna. To bude křiku, to bude povídání a vyptávání! Verunka se ho vždycky drží jako klíště. To s malým Pavlíkem velká legrace nebude. Pořád leží v postýlce, hraje si s chrastítkem a něco brouká pod vousy. Podíval na hodinky. Ještě pojede něco přes hodinu. Jak to pomalu utíká, když se člověk na něco moc těší! To před týdnem, když se blížila chvíle jeho odjezdu, čas utíkal jako splašený. Byl to ostatně podivný týden. Vlastně to začalo už mnohem dříve... David byl vždycky zdravý jako ryba. Urostlý, silný, sportovně založený mladý muž - tak nějak by mohl znít jeho inzerát v rubrice seznámení, kdyby to měl zapotřebí. Tenkrát, asi před měsícem, shodou okolností to bylo v neděli cestou z dopoledních bohoslužeb, ho při chůzi z čista jasna začalo píchat v levém kolenu. Téměř na metr přesně si pamatuje místo na ulici, kde ho to začalo bolet. Na rovném chodníku a z ničeho nic. Bolest to byla taková, až musel kulhat. Tři dny se přemáhal, zatínal zuby cestou do práce, aby překonal bolest, ale nevzdával se. To se musí rozchodit, myslel si. Ale s kolenem to bylo horší a horší. Lenka byla celá nešťastná a prosila ho, aby to nezanedbával a šel k lékaři. Nakonec svolil. V ambulanci na ortopedii byl primář, kapacita okresního formátu, a moc se s ním nemazlil. Prohlédl rentgenový snímek, zakroutil mu nohou, promačkal koleno, až David úpěl jak na mučidlech, a rezolutně prohlásil:"Je to jasnej meniskus. V pondělí se hlaste v okresní nemocnici. pyžamo s sebou." David něco nechápavě zakoktal, jestli by se to jako nemohlo odbýt ambulantně a tak... Primář na něho vyvalil oči a zahučel:"Utrh se vám meniskus, člověče, to je chrupavka, to nikdy samo nesroste. Půjdete na operaci. Musí se to vyříznout!" No nazdar, pomyslel si David, když vyšel z ordinace, to nám ten víkend pěkně začíná. V ruce mačkal papír a před očima mu tancovala písmenka. Samá latina, jediné čemu rozumněl, byla velká tiskací písmena hned nahoře: NÁLEZ. Neměl rád to doktorský prostředí, ze zápachu desinfekce mu bylo vždycky trochu nevolno. Pomalu kulhal dolů po schodech. Trochu ho to zaskočilo. Tak rychlé a radikální řešení nečekal. To bude mít Lenka "radost", napadlo ho. No co, banální operace, dodával di odvahy. Za měsíc budu zase skákat přes kaluže. Hlavně, aby to bylo dobrý. Trochu si poležím, odpočinu si. A konečně budu mít čas na svoje knížky. Bude to príma oddech. Cestou domů to už tak růžově neviděl. Je to přece jen operace. Asi mi budou dávat narkózu. Taky by mohly být nějaké komplikace. Třeba srdce. Nebo... co já vím? Stalo se, že se někdo třeba už neprobudil... Zaháněl od sebe ty pohřební myšleny jako nepříjemný hmyz, ale čas od času se opět vracely. Bude to těžké i pro Verunku. Vzpomněl si, jak se každý den těší, až přijde z práce domů. Od září ji trochu začal učit francouzštinu. Je na to šikovná, asi proto, že je tolik upovídaná. Někdy mu z ním brní hlava... Vlak sebou trhl, jak prudce zabrzdil. Stáli někde na mezi. Na krajinu padal soumrak. Vítr ohýbal koruny mladých olší až k zemi a čeřil vodu v loužích na polní cestě. V životě bývá taky takhle pochmurno, napadlo Davida při pohledu na nevlídný podvečer. Jak se s tím vyrovnat? Určitě jako křesťan. To si říkal i tenkrát v neděli večer, když usínal doma naposled před svým odjezdem do nemocnice. Dlouho do noci se převaloval na posteli a nemohl usnout. Bylo to nepříjemné pomyšlení, když si představil, co ho zítra čeká. Člověk tak nerad opouští zaběhané koleje každodenního života. Zvlášť, když jsou mnohem příjemnější než to, co má přijít. Slyšel, jak Lenka vedle něho pravidelně oddychuje a bylo mu líto, že ji bude muset, byť na pár dní, opustit. Ležela tváří k němu, až po krk zachumlaná do přikrývky a vypadala jako malé bezbranné dítě. Připadal si pro ni téměř nepostradatelný, byl přece její muž, životní opora, na kterou se mohla vždycky spolehnout. Pohladil ji po krátkých hustých vlasech. To je hříva, pomyslil si s obdivem jako tenkrát před lety, když spolu začínali chodit. Lenka ze spaní hluboce vzdychla a obrátila se na druhý bok. Pomalu se ho počala zmocňovat lítost. Litoval Lenku, litoval děti a nejvíc ze všeho litoval sám sebe. Rodina mu příliš přirostla k srdci, než aby ji opouštěl tak snadno. Dole na ulici projelo auto a v dálce se rozezněl kostelní zvon. Byla půlnoc. Tu se David začal modlit. Nebyla to formální modlitba, ale vycházelo to z něho spontánně, jako kdyby mluvil s Lenkou nebo s blízkým přítelem. Nevybíral si vzletná slova, nehodila se k tomu, když chtěl vyříkat všechno, co ho trápilo. "Pane", šeptal tiše do polštáře,"mě se tam vůbec nechce. Mám rád Lenku, Verunku i Pavlíka a připadám si, že mě tady nic nemůže nahradit. Nechce se mi opustit rodinu a jít do nemocnice. Bude to určitě bolet, bude to nepříjemný podstoupit všechna ta vyšetření i operaci..." David nevěděl, jak dlouho se modlil, cítil však, že všechny jeho obavy postupně slábnou a do srdce mu vstupuje zvláštní pocit vyrovnanosti. Jakýsi dosud nepoznaný pocit klidu a pokoje se vléval do jeho nitra. Cítil, že není sám. Téměř hmatatelně, někde blízko něho byl Někdo, kdo konejšil jeho rozbouřenou mysl. Dával mu větší pocit jistoty a opory, než by mohl David dát své Lence a dětem. Tu David pocítil takové vzrušení a vděčnost, že by je nedokázal slovy vyjádřit. Jen horečně šeptal:"Pane, dávám Ti všechno, co mám. Dávám Ti Lenku i děti, Verunku i Pavlíka. Chci, aby byly ve Tvé náruči. Tvá něha a láska je větší než moje, jsi pro ně větší jistota a opora. Ty se o ně dobře postaráš, když tady nebudu. Já Ti věřím... A s tím kolenem ať to dopadne, jak chceš. Ty ho můžeš uzdravit. Ty dokážeš všecko. To bych byl moc rád, kdybys to udělal. Ale když nechceš, tak chci jít na tu operaci s Tebou. A dej mi sílu, abych obstál ve všem, ci budu muset podstoupit..." Ani nevěděl, kdy usnul. Spal však klidně a pokojně spánkem spravedlivých. Ráno byl zvědavý, co Pán udělal s jeho nohou. V koleně to však píchalo jako předtím, a tak se vydal, dodávaje si odvahu, do okresního města. Asi to tak bude pro nás nejlepší, myslel si. Pán ví, co dělá. Město ho přivítalo nevlídně, bylo sychravo a pršelo. Do nemocnice by asi nedošel, a tak se rozhodl, že pojede městským autobusem. Při nastupování si všiml, že bolest v noze není až tak silná. Pocítil divné mrazení, aby tak... No to by byla bomba! Cestou do ortopedického pavilonu už věděl své. Bolest byla velmi mírná a chvílemi ji téměř necítil. Že by ses rozhodl jinak, Pane?, kladl si v duchu otázku, na kterou se bál odpovědět. Doktor Lavička, který ho přijímal, působil velmi suveréně. Až do chvíle, kdy přišla řeč na koleno. Když se mu David snažil nesměle naznačit, že ho to cestou od autobusu přestává bolet, zdvihl obočí a tvářil se poněkud nechápavě. Pak položil Davida na lůžko a jal se prohmatávat citlivé místo. Občas na něj tázavě pohlédl, aby se přesvědčil, jak David reaguje. David nic necítil. Ani když mu doktor začal nohou kroutit do různých úhlů. Nakonec mu ji vyvrátil tak nepřirozeně a s takovou silou, že by pacient musel bolestí vykřiknout. David ani nehesl. Cítil jen napětí ve svalech a jinak nic. Doktor zakroutil nechápavě hlavou a pak se šibalsky usmál:"Asi vás to strachy z operace přestalo bolet, co?" David se polekal. Ještě si budou myslet, že je hypochondr. "Pošlu vás ještě na kontrolní rentgen a počkáme na primáře. Zítra bude velká vizita.", rozhodl nakonec doktor a s tím ho poslal na pokoj. Do vizity měl David dost času, aby přemýšlel o tom, co se s ním stalo. Bylo to příliš neočekávané. Chvílemi pochyboval, zda je to pravda. To pak slézal z postele a procházel se po chodbě, aby se přesvědčil, že ho to už nebolí. Jeho rozum, zvyklý na racionální myšlení, to vůbec nechápal. Při hlavní vizitě byl David středem pozornosti celého lékařského kolegia v čele s primářem. Po obvyklých úvodních formulích informoval doktor Lavička, že pacienta koleno nebolí. "To je nesmysl," přerušil ho primář pohybem ruky, "sám jsem ho vyšetřoval. Má utrženej meniskus. Rentgen to potvrdil." "Ale na včerejším rentgenu není nic vidět." argumentoval doktor Lavička. Primář zvedl rentgenový snímek proti světlu a dlouho ho prohlížel. Pak beze slova začal znovu vyšetřovat bolavou nohu. Zacházel s ní mnohem hruběji než doktor Lavička, ale David ani nepípl. Všichni napjatě čekali, co primář řekne. Chvíli stál nakloněn nad lůžkem, celý shrbený a bezradný. Najednou se roztřásl a začal koktat: "To bude.. nějaká anomálie..to se někdy stává..." Pak přikázal Davidovi co nejvíce zmíněnou nohu namáhat, nejlépe chůzí do schodů, aby se zranění potvrdilo. Lékařské konsílium si při jeho diagnóze vyměňovalo významné pohledy. Další dny strávil David na schodech ortopedického pavilonu. Šedesát schodů nahoru a šedesát schodů dolů. Ani už nepočítal, kolikrát ty schody vyšlapal. Lékaři i sestřičky se na něj chodili dívat jako na atrakci a David by nejraději utekl. Naléhal na lékaře, aby ho pustili domů, že mu nic není. Ale oni jako by neměli srdce, aby vydržel, že se do pátku rozhodne. Buď si ten meniskus utrhnete na schodech úplně, nebo půjdete domů. V pátek bylo jasné jen jedno, že je David díky schodům ve vynikající fyzické kondici, a že mu nic nebrání dát nemocnici vale. Primář ho vyprovázel slovy:"Jen se moc netěšte. Stejně se vám to utrhne. Za čtrnáct dní, nejdýl za měsíc vás tu budeme mít zas." A sestřičky i pacienti mu zamávali z okna... Vlak zastavil na venkovské zastávce a David s taškou v ruce seskočil po schůdkách vagónu na zem. Byla už tma a do tváře se mu opíral mrazivý vítr. Malé domky se krčily pod strání, zdálo se, že se tulí k sobě v předtuše tuhé zimy. Jen jejich malá okénka vesele zářila do tmy, jako by zvala do svých vyhřátých domovů pozdní unavené poutníky. Bože, děkuji Ti, modlil se David cestou domů. Jsi velký a mocný. Je to pro mne nepochopitelné, kdybych to nepoznal na sobě, asi bych tomu neuvěřil. Jako bych s nohou nikdy nic neměl. Nebyl to žádnej okatej, vykřičenej zázrak. Nic takovýho, co dnes letí, žádná velká podívaná pro lidi. Kdo mi to uvěří? Spíš si budou myslet, že jsem rozmazlenej simulant, kterýmu nic nebylo. Došel ke svému domku a slyšel, jak Rita škrábe packama na branku. Poznala ho. Tiše a slastně kňučela, když jí hladil její jemnou srst. Radši o tom nebude moc mluvit, rozhodl se. Lidé víc věří na anomálie. Anebo na velké zázraky velkých mužů víry. Malý zázrak dnes není zajímavý. Asi proto, že se nedá naprogramovat na efekt a nebo si ho vynutit zbožnou praxí. Stane se, když Bůh chce. Ale Verunce o tom budu vyprávět, řekl si, když bral za kliku. A Lence taky.. V příštím okamžiku už neměl čas na to myslet, neboť se mu s velikým vřískotem něco drobného a něžného jako klíště pověsilo na krk. Sevřel to vzpouzející se mrštné klubíčko do náruče a pak bezeslova stál a díval se do hlubokých laskavých očí, ve kterých tančily jiskřičky radosti...

© 1990, Štěpán Křivánek
Všechna práva vyhrazena.
Písemné publikování se souhlasem autora

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace