CIZÍ OHEŇ - 10. John Killpatrik a Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky? Historická a doktrinální analýza “Torontského požehnání” Kapitola X John Killpatrik a Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky? Motto: “Když jsem otvíral dveře do svatyně…. najednou se mi zježily chlupy na rukou a krku a po celém těle mi přeběhl mráz. Když jsem otevřel dveře, jako bych přímo vstoupil do nějaké elektrizující moci – snad to byl anděl – a padl jsem k lavici.” J. Kilpatrick, Slavnost ohně “Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; při přemítání o nočních viděních, když na lidi padá mrákota, přepadl mě strach a třásl jsem se. Všechny kosti se mi strachem chvěly, když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle.” kniha Jób, kapitola čtvrtá, verš dvanáctý až patnáctý Historická část Prorocké přípravy O probuzení v Pensacole dnes už ví takřka celý křesťanský svět. Ještě na přelomu devadesátých let zaujalo mnoho křesťanských vedoucích vyčkávající postoj, avšak dnes lze stěží nalézt křesťana, který by k této obnově nezaujal svůj postoj. Propast mezi příznivci a kritiky se tak rozšiřuje. První, kdo se postavil proti obnově, byli tradičně američtí fundamentalisté, kteří charismatické zkušenosti považují za herezi a počátek odpadlictví. Evangelikálové zůstali opatrní a američtí letniční nakonec obnovu akceptovali, ovšem zdaleka ne všichni. Kdo však Pensacolu přijal bez výjimky, byli představitelé tábora hnutí Víry a drtivá většina charismatického tábora. Dalo by se říci, že fundamentalisté a hnutí Víry tvoří nejzazší okraje názorového spektra. Proroctví Dr. Cho Probuzení v Pensacole nebylo spontánní záležitostí. Vše bylo důkladně připravováno od počátku devadesátých let. Již v roce 1991 známý korejský letniční pastor a učitel Yonggi Cho slyšel hlas, který mu oznámil, že velké duchovní probuzení navštíví USA, zemi, kterou “Duch svatý vynechal”. “Na pokyn Ducha svatého vytáhl Yonggi Cho mapu Ameriky a nechal svou ruku vést do oblasti, kde by mělo probuzení začít. Jeho prst se zastavil na Pensacole na Floridě…”1 V roce 1993 proto Cho na mítinku v Seattle američanům vzkázal: “Bůh se chystá seslat Americe probuzení nebo je Amerika určena k soudu ?"… Chystám se poslat probuzení do přímořského města Pansacoly a to se jako oheň rozšíří, dokud jím nebude pohlcena celá Amerika.”2 Proroctví Dr. Sumralla Proroctví Dr. Cho však nebylo pro pensacolské ničím novým. Již v říjnu 1979, protagonista hnutí Víry Dr. Ken Sumrall v Liberty Church v Pensacole vyřkl obsáhlé proroctví o přicházejícím probuzení a tímto proroctvím se probuzenecké kruhy v Brownsville vykazují dodnes. “Čas vašeho speciálního navštívení Duchem svatým je na dosah ruky. Dobré věci, které jste z mého Ducha okusili dříve, se budou ve srovnání s novým vylitím zdát jako rosa oproti povodni. Ta se přežene přes můj lid jako slavný příval a zasáhne všechny. Čas bude zapomenut a shromáždění budou trvat hodiny… Mládež, ano, dokonce velmi mladí, budou opilí mladým vínem a zapáleni horlivostí, zapomínaje na vše, aby poslouchali Krista.”3 V proroctví se dále mluví o dvou stovkách křtů během jedné služby, o tom, že někteří svobodní ztratí touhu po manželství a zůstanou zcela vydáni Pánu. Jak už u služebníků hnutí Víry bývá dobrým zvykem, nechyběla v proroctví ani kletba nad možnými kritiky. “Někteří vůdci, kteří nebudou na mého Ducha reagovat, budou smeteni pryč, když pozvednu korouhev proti jejich špíně.”4 Proroctví M. Ratliffa Přesně za deset let povstal další prorok, tentokrát jím byl Michael Ratliff, vedoucí skupiny “Mezinárodních visionářů”. Ten v roce 1989 ve Phoenix v Arizoně vyslovil následující proroctví: “Přijde obrat. Mnoho lidí v nebezpečí a v zoufalých situacích bude dramaticky spaseno. Budou se dít uzdravení. Přijdou vysvobození. A jedna církev obzvlášť pokoří své srdce a přijme mne. Žáci, studenti, vysokoškoláci, různí lidé budou navštíveni Božími anděly, kteří budou uvolněni… Ve skutečnosti to bude i zneškodnění časované bomby, která v pensacole na Floridě tiká. Uvidíte obrat a církev v celém národě uslyší o probuzení, které se rozproudilo v Pensacole.”5 Proroctví D. Reubena Další proroctví přichází z úst evangelisty Dicka Reubena, který navštívil sbor v době, kdy modlitby za probuzení byly již v plném proudu. Reuben přinesl poselství celou řadu, avšak jedno z nic říkalo, že do sboru v Brownsville přijde probuzení a jeho členové tak budou mít příležitost “zasáhnout celý svět.”6 Proroctví J. Garlowa Další posilou bylo již páté zaznamenané proroctví, které v únoru 1995 vynesl Jim Garlow, pastor církve Skyline Wesleyan Church v Kalifornii, když řekl: “Za dalších 36 měsíců uděláte více než za sto let.”7 O čtvrt roku později, v květnu 1995 na Pochodu pro Ježíše, v centru Pensacoly, se opět nechal slyšet Yonggi Cho: “Pošlu probuzení do přímořského města Pensacola.”8 Po pětici proroctví těchto Božích mužů již bylo těžké pochybovat. Avšak probuzení bylo zatím stále v nedohlednu. Proroctví S. Hilla Poslední ze známých proroctví, v pořadí již šesté, přišlo během návštěvy známého evangelisty Steve Hilla, který ve svém nedělním kázání na Den otců, v roce 1995, prohlásil. “Řekl jsem, že znám našeho Pána, tak on jistě touží vylít svého Ducha na všechny své shromážděné a takto nás občerstvit a obnovit. Vyprávěl jsem jim, jak ke mně minulou středu, zatímco jsem sekal trávník za domem, promluvil Pán. Sdělil mi následující: “Každý přítomný na nedělní bohoslužbě, každý jednotlivý člověk, který je duchovně vyprahlý, bude svlažen nebeským deštěm.”9 Po soustavném tlaku proroctví, mohutných přípravách a vyučování, nakonec jiskra z Toronta zapálila připravený sbor Assembly of God v Severní Americe, který v celém světě změnil tvář jedné z nejkonzervativnějších denominací na světě a možná zcela proměnil tvář klasického letničního hnutí. Než přistoupíme k bližšímu popisu probuzení, nebude opět od věci zmínit se v krátkosti o životopise jeho předních protagonistů. Osoba Johna Kilpatricka Období do roku 1973 Dětství John Kilpatrick pochází z rodiny, v které bylo patrné rozdělení mezi rodiči. Jeho otec byl ateista, matka letniční křesťanka. Jako mladý chlapec byl svědkem mnoha rozepří svých rodičů, ve kterých se, dle jeho svědectví, otec choval k matce velmi hrubě. Po jedné hádce odvedla matka malého Johna ke svým rodičům v Alabamě. Za tři měsíce se opět rodiče sešli, aby žili společně, avšak po čtyřech letech rozbrojů se nakonec rozvedli. Tehdy bylo Johnovi dvanáct a jeho matce padesát dva. John Kilpatrick píše, že jeho dětství bylo poznamenáno výchovou bez otce. Toužil však po jeho požehnání, a proto, když prožil povolání do služby kazatele, obrátil se na otce telefonicky. Ten mu však sdělil následující: “Raději bych tě viděl mrtvého než s Biblí v ruce.”10 Otec sám byl sedmkrát ženatý a John pocházel z pátého manželství. Téměř do konce svého života zůstal otec ateistou, obrátil se až krátce před smrtí, roku 1985. John Kilptarick proto vidí souvislost mezi příchodem probuzení v Pensacole - začalo na den otců - a vztahem ke svému otci.11 Obrácení Život mladého Johna Kilpatricka byl pozitivně ovlivněn manželem jeho sestry Shirley, Paulem Wetzelem, který se mu stal vzorem ve víře. Paulův otec, Raymond Wetzel, byl pastor Assembly of God v Columbu, kde John prožil své obrácení. Nedlouho poté zatoužil i po křtu v Duchu svatém a toho dne i prožil, že mu Pán řekl o službě kazatele, která jej v budoucnu čeká. V ten samý den se o tomto povolání, skrze proroctví jedné ženy, dozvěděla i jeho matka. Pastor Wetzel se stal Johnovi skutečným duchovním otcem. John sledoval jeho způsob vyučování i života, jeho lásku k lidem a osobní zbožnost. Proto byl velmi otřesen, když se několik lidí vzepřelo pastorovi a přáli si jeho odchod ze sboru. Na jedněch společných nočních modlitbách, které se ve sboru každodenně konaly, neboť jeho členové se vraceli domů okolo jedenácté večer, však skupinka 17 modlitebníků spolu s pastorem prožila návštěvu dvou velkých andělů, kteří prošli modlitebnou. Tato událost se ve sboru brzy rozkřikla a potvrdila pastorovu autoritu. Na následujících bohoslužbách bylo 38 lidí pokřtěno v Duchu svatém. Období 1973 - 1989 Povolání do služby V dospělosti se John setkal se svojí budoucí ženou Brendou, se kterou se zanedlouho oženil. V té době pracoval jako laboratorní technik v městských vodárnách, ale již ve dvaceti letech se na prosbu superintendenta AoG v Georgii stal pastorem sboru Assembly of God ve Vidalii, kde pro něho hlasovalo 99% členského shromáždění. Sbor se nedlouho na to rozrostl na 125 členů. V letech 1973 – 1979 prožívají John s Brendou, že se John má stát pastorem ve sboru AoG ve Warner Robins, který měl 175 členů, a tak se také stalo. Tam se narodil i jejich druhý syn. Když se sbor rozrostl na 300 členů, odchází do penze pastor sboru AoG v Eastville a John přebírá jeho místo. Sbor měl v době, kdy jej John Kilpatrick převzal, 650 členů, ale již v roce 1982 se rozrostl na více než 1 000 osob. Pastorem v Pensacole John však opět prožívá povolání k nové práci. Tentokrát do sboru sboru Assembly of God v Pensacole, kde se na svátek Valentina roku 1982 stal jeho pastorem. Sbor měl v té době 3 000 členů. Budova sboru však již nevyhovovala požadavkům, a proto v roce 1989 začala stavba budovy nové, která byla dokončena v roce 1991. Pastor Kilpatrick však již postrádal duchovní sílu, inspiraci ke kázáním a pocítil únavu. V té době dochází i ke zlomu v jeho službě. Svědčí, že není spokojen s tím, co má, nemá se nač těšit. “V následujících dvou letech jsem zpytoval sám sebe a hledal Boha novými cestami…Hladověl jsem po jeho Slovu a byl jsem odhodlán ke všemu, co by mne přiblížilo k Bohu…”12 Období 1989 - 1995 Modlitební korouhve Do tohoto hledání Boha s novým odhodláním a novými cestami přichází proroctví Yonggi Cho o probuzení, které má do Pensacoly přijít. Pastor Kilpatrick píše, že od Ducha svatého obdržel instrukci, aby udělal modlitební korouhve, pod které by se lidé shromažďovali v modlitbách za určité předměty. Názvy korouhví byly následující: korouhev duchovního boje, korouhev za nespasené duše, korouhev za vůdce USA, korouhev za uzdravení, korouhev za pastory, korouhev za pokoj Jeruzalému, korouhev za školy, korouhev za službu sboru, korouhev za probuzení, korouhev za lidi, jež přestáli katastrofy a korouhev za děti. Na každé korouhvi byl, spolu s biblickým veršem zobrazen modlitební předmět. Na jednotlivých nedělních večerních shromážděních se pak k těmto korouhvím rozestavěli ti členové sboru, kteří měli danou oblast na srdci. Moc požehnání S Johnem Kilpatrickem se začaly dít stále větší změny. Již si nepřipouštěl kritiku, začal myslet pozitivně a jednou, když byl sám v modlitebně, začal pomazávat vše, co bylo na pódiu sboru. “Když jsem se například sám modlil ve svatyni v sobotu večer, vnímal jsem takovou svobodu, že jsem se začal modlit i za oblasti, na které bych před tím ani nepomyslil. Modlil jsem se za otevřené nebe. Začal jsem pomazávat vše, co bylo na pódiu ve sboru. Místo kritizování toho, co se Pánu nelíbilo, modlil jsem se pozitivně a prosil o požehnání.”13 Poté pastor začal pozitivně žehnat i orchestru, který zatím ve sboru neměl. “V sobotních modlitebních chvilkách ve svatyni jsem chodil právě sem. “Bože”, říkal jsem, “ty víš, že jsem ve sboru nikdy neměl orchestr. Kdy mi ho dáš? Kdy v našem sboru zazní překrásná hudba…? Týdny jsem se modlil za orchestr. Jednu sobotu mne Bůh přerušil: “Synu,” položil mi Duch svatý jemně otázku, “místo toho nářku a stížností, že toužíš po orchestru, proč mu nežehnáš?” Byl jsem ohromen. Když jsem však uvažoval o obsahu své modlitby, zjistil jsem, že Bůh má pravdu. Používal jsem modlitbu, abych si Bohu stěžoval – ve skutečnosti jsem nad touto situací vyslovoval kletbu. Příští večer v sobotu doznaly modlitby za orchestr dramatické změny. Stoje na tom sníženém místě, začal jsem nově: “Otče, žehnám tomuto místu. Děkuji ti, že jednoho dne tento prostor zaplní ohromný orchestr. Děkuji ti, že brownsvillský sbor A Když se zdálo, že se tyto věci začínají uskutečňovat a do sboru přišel emeritní důstojník s trombónem, stalo se požehnání jedním z teologických pilířů přípravy na probuzení. “Devatenáct let jsem toužil po sborovém orchestru a modlil se za něj, ale bez výsledku. Avšak nyní po třech měsících žehnajících modliteb místo nářků měl sbor svůj orchestr.”15 Od té doby pastor Kiplatrick žehnal předmětům, okolnostem i Bohu a začal učení o požehnání rozvíjet. “Za prvé můžeme žehnat situaci a okolnostem. Máš-li neprodané zboží, začni mu žehnat, místo abys naříkal. Za druhé můžeme žehnat lidem, jako jsem se učil žehnat své manželce a synům. Za třetí můžeme žehnat Bohu, Králi králů a Pánu Pánů!”16 Pastor Kilpatrick svědčí, že na stejném principu žehnání bylo nakonec postaveno celé brownsvillské probuzení. “… vanutí Ducha, po němž jsem toužil, je součástí onoho požehnání, za něž Ježíš pro mne zemřel.. Pro probuzení bylo požehnání důležité, ba přímo nezbytné.17 Autorita kněžství Mezi další věci, které jsou považovány za přípravu probuzení, patřila vyučování mesiánského Žida Dicka Reubena, který sbor vyučoval o autoritě kněžství a používal při tom názorných pomůcek, jako kněžského roucha a bohoslužebného náčiní Mojžíšovy svatyně. Ve sboru byla v té době každou neděli vysluhována památka Večeře Páně, která měla hrát významnou úlohu v dospívání církve.18 Několik měsíců před vypuknutím probuzení žádal Duch svatý pastora Kilpatricka o svolení poslat mu do cesty spolupracovníka, v kterém byl později rozeznán evangelista Steve Hill.19 Torontské spojení V roce 1994 začíná vcházet ve známost Torontské požehnání. Jeho pozornosti se nevyhnula ani rodina Johna Kilpatricka, a proto Brenda Kilpatricková odjíždí do Toronta na návštěvu. Když přijela do sboru Johna Arnotta v Airport Christian Fellowship, bylo Toronto blessing v plném proudu. Během shromáždění k ní přistoupila žena s otázkou, zda se ní může modlit a ona souhlasila. “[Brenda] cítila, jak na její hlavu sestoupil oheň,” říká pastor Kilpatrick. “Potom padla a zůstala hodinu na podlaze. Cítila se úžasně uvolněná.” Když o tomto zážitku řekla Brenda Johnovi, jeho srdce se rozveselilo. Rozpálilo mne to, říká. Uviděl takovou radikální změnu u své manželky, že sotva věděl, co si o tom má myslet.”20 Pastor Kilpatrick připouští, že na svojí ženu žárlil, protože se sám cítil vyčerpaný a žíznivý po této živé vodě.21 Výlet do Toronta si učinil i Lindell Cooley, nový vedoucí chval, a další členové sboru. Lindellovy chvály pak měly na sbor mocný účinek a členové sboru, kteří Toronto navštívili, dosvědčují, že šlo o stejné chvály jako v Torontu.22 Nakonec se s nadpřirozenými událostmi ve svém životě začíná setkávat i sám pastor. V čase, kdy se již schylovalo k památné události Dne otců, vstoupil do své modlitebny a prožil zvláštní událost, která byla jakousi předehrou k tomu, co mělo následovat později. “Vstoupil jsem do předsálí a mou pozornost upoutal stoh bulletinů pro nedělní bohoslužbu. Když jsem otvíral dveře do svatyně, nahlédl jsem zběžně do jednoho z nich. Najednou se mi zježily chlupy na rukou a krku a po celém těle mi přeběhl mráz. Když jsem otevřel dveře, jako bych přímo vstoupil do nějaké elektrizující moci – snad to byl anděl – a padl jsem k lavici. Vyrazilo mi to dech. Musel jsem se pevně opřít o lavici. Když jsem opět nabyl rovnováhy, pádil jsem k telefonní kabince pár kroků od tohoto místa a volal jsem manželce. “Brendo, zrovna jsem do něčeho vstoupil.”23 V této době se začínají objevovat první manifestace i ve sboru. Jedné ženě se během kázání začaly “třást ruce”, jindy jistý muž padl na zem a “půl hodiny se chvěl”, jiná žena, baptistka, se “půl hodiny neustále klaněla” a její dcera byla “sražena v Duchu” pročež matka zavolala sanitku. Žena však na nosítkách procitla a toužila se vrátit do shromáždění, kde v “odpočinku v Duchu” pokračovala.24 Avšak pensacolský sbor měl dlouholetou tradici klasické letniční církve, vždyť jeho počátky sahají do roku 1939, a musel tudíž pamatovat všechny boje Aseemblies of God s herezemi Pozdního deště a hnutí Víry. Není divu, že část křesťanů se začala nastoupené cestě protivit. John Kilpatrick popisuje tuto dobu zároveň jako dobu bojů o směřování. Ve své knize sice píše o hrstce nespokojených členů, avšak na jiném místě uvedl podíl podstatně větší.25 “Byli tu někteří nespokojení členové sboru, kteří zůstali na místě, a v důsledku toho procházeli strašnými boji. Snad na to prostě nebyli připraveni. Když plamen v plné síle udeřil, bylo to více, než mohli snést. … měli pochybnosti, jakým směrem se náš sbor ubírá. Po celý týden mě konfrontovali se svými nesouhlasnými postoji k tomuto novému Božímu hnutí, které náš sbor vyhlížel. Abych byl upřímný, jejich poznámky mě hluboce zraňovaly a rozčilovalo mne, že se nechtějí zúčastnit něčeho, co bylo tak obdivuhodné. Snažil jsem se tyto nespokojené a opatrné přátele ukonejšit a přesvědčit, že skutečně jde o vanutí Ducha svatého přicházejícího do našeho sboru. Avšak obávali se, že ztrácíme svou vizi, že jsme na cestě k výstřednosti.”26 Rodney Howard Brown Ve stejném roce, kdy se Brenda Kilpatricková navrátila z Toronta, navštívil Pensacolu sám “barman Ducha svatého” a jeden z otců Toronto blessing, evangelista hnutí Víry, Rodney Howard Brown. John Kilpatrick, aniž by dotyčného jmenoval, nazval ve své knize “Slavnost ohně” jeho působení ve svém sboru příchodem “cizího ducha”.27 Přes tento, jistě vyhraněně znějící titul, hodnotil Kilpatrick Brownovo kázání jako “zdravé a biblicky podložené.”28 S čím však měl problém, nebylo kázání, nýbrž doprovodná skupina asi padesáti lidí, jež s Howard-Brownem na shromáždění přišla. Někteří z nich během kázání vypadávali z lavice a smáli se. Ačkoliv Kilpatrick obecně považoval jak smích tak padání za projev Ducha svatého, chování některých lidí z této skupiny bylo natolik odlišné, že je označil jako vliv démona. Brown tehdy spěšně vyzval shromážděné, aby přišli dopředu, neboť on sám bude brzy potřebovat někoho, kdo by jej zachytil. “Pak evangelista dospěl ke konci. Kázání skončilo. Místo toho, aby se obrátil na mne a předal mi vedení, vyhlásil: “Rychle, chcete-li modlitbu, vystupte rychle dopředu! I já potřebuji, aby ten, který chytá mne, tu byl rychle!” 29 Pastor doběhl na pódium a vyhlásil, že shromáždění skončilo, neboť se zde manifestoval cizí duch. Skupina lidí z Howard-Brownova týmu pak byla pořadateli vyvedena z modlitebny. Tito lidé však Kilpatricka proklínali a posléze chtěli modlitebnu kamenovat. Kilpatrick se zde zachoval jako klasický letniční, avšak netušil, nebo si neuvědomil, že Howard - Brown byl mužem, který skrze pomazání Bennyho Hinna zapálil oheň v Torontu, kterému se otevřela i jeho manželka a skrze Steve Hilla později celý sbor. Období 1995 - 2000 Svátek otců V době bojů o to, zda sbor půjde cestou torontského požehnání, zemřela 7. května 1995 Johnovi matka. Tato událost jej hluboce zranila a vzala mu tak zbytek sil do duchovní služby. Avšak blížil se Den otců, který je v USA slaven 18. června. Na tento den byl pozván i dlouholetý přítel rodiny Kilpatrickových, evangelista Assemblies of God, Steve Hill. Po naléhavém telefonickém pozvání Steve zjistil, že je to jediný den v roce, kdy bude mít volno. Hillovo kázání v Pensacole se neslo v čerstvém duchu. Jeho poselstvím byl důraz na zázraky, které se toho dne mohou dít.30 Během kázání vyslovil Hill již celkem šesté proroctví o tom, že probuzení přijde právě nyní. “V uvedeném bodě svého kázání (důraz na zázraky) jsem pocítil, že ve shromáždění roste jakési neurčité očekávání. Doslova hltali každé mé slovo a zdálo se, že dychtivě a opravdově touží po čerstvém doteku božím. Řekl jsem, že znám našeho Pána, tak on jistě touží vylít svého Ducha na všechny své shromážděné a takto nás občerstvit a obnovit. Vyprávěl jsem jim, jak ke mně minulou středu, zatímco jsem sekal trávník za domem, promluvil Pán. Sdělil mi následující: “Každý přítomný na nedělní bohoslužbě, každý jednotlivý člověk, který je duchovně vyprahlý, bude svlažen nebeským deštěm.”31 Ve zmíněném kázání poté Steve Hill, aby shromáždění připravil na probuzení, zopakoval a zdůraznil svůj londýnský prožitek, kdy zakusil moc Torontského požehnání (viz níže). Následkem nedělního kázání pak lidé reagovali na Hillovu výzvu a začali pod jeho vkládanýma rukama padat naznak, dostávali křeče, smáli se a chovali jako opilí. Tak vzniklo pensacolské probuzení. Od této doby se ve sboru projevuje padání naznak, třes a křeče, smích a pláč. Lidé ze shromáždění mnohdy chodí duchovně opilí, a dokonce se stalo, že u benzinové pumpy vyšli z autobusu a lehli si v duchovní opilosti kolem něho. Majitel pumpy zavolal polici, avšak policisté nechtěli zakročit, neboť se báli Boha.32 Kdo prochází v době tělesných manifestací modlitebnou, musí překračovat ležící bezvládná těla. Osoba Stephena Hilla Období 1954 - 1975 Evangelista Steve Hill se narodil v roce 1954 v turecké Ankaře. Má za sebou pohnutý život mladého narkomana, který se na své životní pouti dostal do zcela bezvýchodné situace, ze které jej dokázala vytrhnout pouze milost Ježíše Krista. Neodolatelný sklon ke zlému Již od malička u sebe mladý Steve pozoroval neodolatelný hlas zla, který se v jeho životě projevoval skrze neposlušnost, drobné krádeže a loupeže. Byl ovlivněn beatnickou generací šedesátých let, která nenacházela uspokojení ve spořádaném životě americké společnosti, a proto začala experimentovat s drogami a volným sexem. Již ve věku třinácti let měl zkušenost nejen s alkoholem a nikotinem, ale též s tvrdou drogou. Začal hrát v rockové skupině a stal se velmi brzy závislým na omamných látkách. V šestnácti letech měl za sebou zkušenost se všemi v té době na ulicích dostupnými drogami. Když se během školního vyučování od ředitele školy, kterou navštěvoval, dozvěděl, že jeho milující otec zemřel na srdeční záchvat, nebyl schopen uronit ani slzu. Jeho život byl prázdný a otupělý a jediné, co mu dávalo nový smysl života, byla další dávka drog. Rodina Steva jeho životní styl nesdílela, jeho bratři a sestry těžce snášeli jeho chování, a tak se Steve sám považoval za černou ovci rodiny. Na pohřbu otce byl zdrogovaný a truchlivou atmosféru vnímal bez jakéhokoliv pocitu smutku. Tvrdé drogy a zločin Po smrti otce ztratil nad sebou Steve jakoukoliv autoritu. Orální požívání drog mu již nestačilo, a proto začal s jejich injekční aplikací. Mohl tak, dle svých slov, přejít na nejtvrdší opiáty. Aby si vždy zajistil novou dávku drogy, začal krást ve velkém. Jeho život se dostal do uzavřeného kruhu: krádež – droga – vězení. V té době začali jeho kumpáni umírat na předávkování, havárii, popřípadě násilnou smrtí. Steve dostal strach. Obživou mu byl zločin nebo prodávání vlastní krve na stanicích Červeného kříže. Jednoho dne se svým přítelem, narkomanem, náhodou dostali na evangelizaci. Stevův přítel byl viditelně zasažen zvěstovaným poselstvím. Stevova reakce však byla tak negativní, že se sám podivil zlu, které z jeho nitra začalo vycházet a svému příteli zabránil reagovat na výzvu spasení. Následovalo další vězení. Období 1975 - 1984 Světlo ve tmě 25. října 1975 se Steve předávkoval drogami. Dostal se do stavu šílenství, bolestivých křečí a tři dny se zmítal v drogové agónii. Po celé tři dny seděla u jeho postele matka, která mu byla oporou a opatrovnicí. Po těchto třech dnech přivedla k téměř smrtelnému loži svého syna luterského faráře Hugha Mozinga, který Stevovi svědčil o Ježíši Kristu. Steve přitom po mnoha letech pocítil citové pohnutí a po jeho tvářích začaly stékat slzy. V bezvýchodné situaci začal opakovat jméno Ježíš a téměř hmatatelně pocítil, že přítomnost zla z jeho pokoje začíná ustupovat. Prožil znovuzrození a stal se křesťanem. Krátce po obrácení však přichází policie a Steve je opět za své předchozí zločiny odveden v poutech. Ve vězení se však setkal s Jimem Summersem, duchovním z organizace Ministries of Alabama (OMA), která byla přičleněna k Teen Challange, křesťanské organizaci pro pomoc mladým narkomanům, kterou založil letniční pastor David Wilkerson. Při čtení rozsudku zachvátila Steva úzkost, neboť netušil, jak stráví několik příštích let. Rozsudek zněl následovně: “Steve Hille, ačkoliv se to neshoduje s mým nejlepším úsudkem (a proto na to po celou dobu nezapomeň), odkazuji tě k pobytu v Outreach Ministries v Alabamě pod dohledem Jima Summerse. Pokud program úspěšně nedokončíš, strávíš dlouhé roky ve vězení.”33 Teen Challange a manželství Mladý Hill byl ještě ve vazbě včleněn do tohoto programu a devět měsíců strávil ve středoamerickém středisku Teen Challange v Cape Giardea ve státě Missouri, pod vedením Herba Meppelinka. V tomto středisku se Stevovi dostalo základů křesťanského života a modlitební průpravy. Po roce výcviku založil David Wilkerson ve východním Texasu biblickou školu Twin Oaks Leadership Academy, kde se Steve učil základům křesťanského vedení. Na této škole se také zamiloval do mladičké sekretářky, dvacetileté Jeri Larsonové a oba, rok po jejich absolutoriu, vstoupili do manželství. Po škole se Steve stává evangelistou, vedoucím mládeže, producentem evangelizačních koncertů a festivalů a duchovním poradcem v Assembly of God v Tallahassee na Floridě. Později odjíždí na misijní praxi do Mexika, kde je udiven otevřeností obyvatel pro evangelium Ježíše Krista. Zde se setkává s Donem Exleyem, argentinským misionářem, který s ním sdílí jeho touhu stát se evangelistou a nabádá jej ke službě v Argentině. Toto setkání bylo pro Hilla klíčové. Sám je popisuje slovy: “Čtrnáct měsíců nato jsme se Jeri a já ocitli jako ordinovaní služebníci Assembly of God v San Jose v Kostarice: přesněji na jedné z nesubvencovaných jazykových škol Jazykového institutu, s dlouhodobými vyhlídkami na službu v Argentině!”34 Argentina Manželé Hillovi poznali, že ke skutečnému zvládnutí španělštiny však potřebují praxi a proto se s prostou cedulí “Žijeme v Kostarice, abychom se naučili španělsky. Potřebovali bychom uplatňovat své teoretické znalosti v praxi. Mohli bychom bydlet u vás?”35 vydali do ulic. Přes různé patálie byli nakonec přijati do jedné jihoamerické rodiny. Po absolvování jazykové školy odjíždí manželé Hillovi do Buenos Aires v Argenitině, kde se účastní evangelizace s Carlosem Annacondiou. Následujících sedm let zde Steve Hill sloužil jako evangelista a v roce 1984 se spolu s organizací David Wilkerson Ministry staral o výstavbu sirotčince pro osamělé děti. Období 1984 - 1995 Změna paradigmatu V následujících letech Hill sloužil v Kolumbii, Španělsku, Rusku, Uruguay, Chile a podílel se zde na zakládání nových sborů. Dle jeho slov to však bylo pouhou přípravou na pensacolskou zkušenost. Před tím však musel být osvobozen od “ducha kritizování”36 “Byl jsem vždy znechucen zprávami o hnutí “svatého smíchu” a žádný dojem na mě neudělaly ani četné případy padání na zem… Vše, co se dělo po celém světě a mělo nálepku probuzení, jsem v té době považoval za umělé a plytké… Jeden můj přítel z Prahy mi dokonce v té době zavolal a tázal se mě na můj názor o současném hnutí v církvích. Řekl jsem mu, že mi to spíš připadá jako vymývání mozku a psychická manipulace než dílo Ducha svatého. Ano např. v Argentině jsem viděl projevy Ducha svatého, jenomže tam to bylo vždy nerozlučně spojeno se zakládáním nových sborů a evangelizací, takže jsme mohli vidět trvalé ovoce.”37 Hill teoreticky věřil, že jisté manifestace se projevují zejm. při evangelizaci, ale nechápal k čemu jsou v masovém měřítku v církevním životě dobré. Ke změně postoje ho však nevedlo studium Písma, nýbrž vlastní zkušenost. Zaujal jej totiž článek z časopisu Time, kde se popisovaly neobvyklé zkušenosti věřících v anglikánských farnostech. Při jedné příležitosti se tedy rozhodl do Londýna podívat a navštívit katedrálu Svaté Trojice, kde si domluvil schůzku s místním vikářem Sandy Millarem. Na cestě chrámovou lodí musel překračovat mnoho těl.38 Při tomto setkání již nechtěl debatovat, nýbrž požádal Millara, aby na něho vložil ruce a pomodlil se. Po krátkém setkání se tak během chvilky stal z jednoho nedůvěřivého odpůrce důvěřivý křesťan, který odmítá diskusi a přijímá žehnání od člověka, kterého nikdy před tím neviděl a jemuž b “Řekl jsem Sandymu, že nepovažuji za nutné, abychom teď nějak sáhodlouze rozmlouvali. Spíše jsem ho požádal, jestli by nemohl vložit na mě ruce a pomodlit se za mě. Souhlasil. Vložil na mě ruce a pak se tiše a velmi prostě modlil: “Dotkni se ho Pane Ježíši. Požehnej mu Pane.” Při zvuku této prostinké modlitby se se mnou stalo něco zvláštního: v okamžení mě opustila veškerá tělesná síla a já jsem se skácel k zemi… Věděl jsem, že od tohoto okamžiku můj život už nikdy nebude stejný.”39 Sandy Millar Nepříliš dlouho před Hillovou návštěvou vzplanul v Londýně duchovní požár, který sem byl dovezen přímo z Torontské Vinice pastora Johna Arnotta. Dne 24. května se totiž v Londýně sešla skupina křesťanů z různých církví, aby si vyslechla svědectví Eleanor Mumfordové, manželky Johna Mumforda, pastora a správce sborů Vinice v Británii, která se právě z Toronta vrátila. Když se Eleanor za přítomné modlila, všichni byli citelně dotčeni. Mezi přítomnými byl i Nicky Gumbel, kaplan kostela Svaté Trojice v Bromptnu, spoluautor a pozdější popularizátor kurzů “alpha”. Ten si však uvědomil, že zmeškává členskou schůzi své církve a se svojí ženou spěchal do své kanceláře v South Kensington. Setkání se již připravovalo k odročení a Nicky byl nucen se omluvit a vyprávět, co se mu právě přihodilo. Byl pak požádán, aby se Sandy Millar, vikář Svaté Trojice, byl tou dobou právě na jednání Evangelické aliance, kde obdržel telefonát, že členové sboru leží na podlaze kanceláře, neschopni se zvednout. Glenda, členka sboru, se jen s obtížemi dostala k telefonu, aby svému vikářovi tuto zprávu zatelefonovala. Později, spolu s ostatními vedoucím sboru, zavolal Eleanor Mumfordové, aby v kostele Svaté Trojice v neděli 29. května ráno i večer kázala. Po obou kázáních prosila Eleanor Ducha svatého, aby na shromážděné sestoupil. Wallace Boulton v článku “Úder z Toronta” (Crowborough: Monarch, 1994) popisuje situaci slovy: “Byl zde čas mlčení. Pozvolna však členové kongregace začali tiše plakat, někteří se smáli. Když Duch svatý přišel, vyzvala Eleanor ty, kteří chtějí přijmout modlitbu, aby vyšli dopředu. Mnozí tak učinili. Jakmile se Eleonořin tým, spolu s týmem sborových služebníků začal modlit, lidé padali pod mocí Ducha. Záhy byla zasažena celá církev.”41 Období 1995 - 2000 Pensacolské vylití Když konečně na Den otců roku 1995 Hill začal v Brownsville své kázání, pocítil obrovskou touhu, aby shromáždění rovněž prožili moc torontského požehnání. Ve své knize “Na cestě za probuzením” to říká zcela jasně. “Pobyt v Anglii mi přinesl mnohem více než pouze další vzácné knižní poklady do mé knihovny: byl jsem obnoven mocným, zcela novým způsobem a tato zkušenost ve mně probudila ještě větší hlad a touhu po Bohu samotném. O toto vše jsem se nyní, na svátek otců roku 1995, snažil podělit s brownsvillským shromážděním. Když jsem se přitom zahleděl do tváří svých posluchačů a přátel, zračilo se v nich stejné rozhodnutí: setřást ze sebe to strnulé, mdlé, zatuchlé, vyschlé a zvětralé náboženství. Pociťoval jsem, že tito lidé touží po novém hnutí a působení Božím; po něčem takovém, jako jsem já zakusil v Anglii. A věděl jsem, že nás Bůh nezklame.”42 Po kázání Steve učinil výzvu pro nespasené a nakonec pro všechny, kteří chtějí přijmout nový dotek. Dopředu vyšlo 1 000 lidí. Při následujících modlitbách zůstal i pastor Kilpatrick bezvládně ležet na zemi po dobu tří hodin a spolu se svou manželkou musel být po shromážděních dopravován domů, neboť byl několik dní “opilý v Duchu”. Beth Mc Duffe, korespondent probuzení a člen sboru píše, že se jednalo o stejné manifestace, které Brenda Kilpatricková prožila v Torontu.43 Tělesné projevy Četné tělesné manifestace, které se v brownsvillském sboru projevují, jsou nezaměnitelné. Jak Steve Hill tak John Kilpatrick, snaží-li se manifestace nějak ospravedlnit, citují průkopníky probuzeneckých hnutí jako Johna Wesley, Charlese Finneyho, Petera Cortwrigta apod. Na jejich shromážděních, která se často konala pod širým nebem, lidé, zasaženi zvěstí evangelia, skutečně padali, či v hrůze křičeli k Bohu o milost. Před masovými manifestacemi ale metodisté varovali. V Pensacole z manifestací strach nemají. Služebníci je očekávají a ustavují proto týmy chytačů, kteří spolupracují a ukládají požehnané do “odpočinku v Duchu”. Steve Hill vysvětluje, že tento model modliteb přejali přímo z Torontské Vinice.44 Přítomnost těchto stavů, jak dosvědčuje Kilpatrick, je důkazem, “Hned nato se Steve modlil za nějakou ženu, která padla na zem pod mocí Ducha. Pokusil jsem se odtrhnout nohy od podlahy, abych ji překročil, ale nešlo to. Nakonec jsem musel poprosit přítele Tonyho Taylora, aby mi přiskočil na pomoc. Popadl mne za kalhoty a táhl krokem na pódium. Uchopil jsem mikrofon a vykřikl: “Lidi, to je ono. Pán je tady, pojďme do toho!” Uvědomil jsem si, že Bůh skutečně přišel, že na naše modlitby za probuzení odpověděl. Svátek ohně začal! V té chvíli přešel Steve kolem mne, mávl rukou a prostě řekl: “Víc, Pane!” Svalil jsem se na mramorovou podlahu jako tuna cihel.”45 V metodistické obnově, která se Anglií i USA koncem 18. století přehnala, se manifestovali lidé, obtíženi vinou a hříchy, na něž doléhala Boží svatost a lidé padali na tvář. V brownsvillské obnově však nezáleží na tom, v jakém stavu se jedinec, sražený na zem, nachází; zda je nespasený hříšník, posvěcený, či neposvěcený křesťan, zda volá o odpuštění, či je požehnaným bratrem. Duch se manifestuje u všech a lidé zde padají naznak. “Od této bohoslužby na den Otců jsme se setkávali téměř každý večer, abychom byli účastni probuzení. Duch svatý se manifestoval zvláštním a vzrušujícím způsobem a dotýkal se nejrůznějších lidí, ať už žili jakkoli a prožili cokoli… bylo to probuzení Whitfieldova nebo Finneyova typu.”46 Tato opakovaná odvolávání se na otce metodismu není ani mezi ostatními vůdci Pozdního deště, hnutí Víry nebo Torontského požehnání ničím novým. K podpoře svých zkušeností se jich v osmdesátých letech dovolával Hagin47, Wimber48, později Arnott atd.49 a mnozí jiní. Není proto od věci přečíst si vyjádření Johna Wesleye, který se ve svých sborech s podobnými manifestacemi, jak správně zmínění muži předesílají, skutečně setkával. “Wesley obšírně popisoval průběh shromáždění, které se konalo v roce 1773. Hymnus se zpíval znovu a znovu, snad třicet až čtyřicetkrát, což způsobilo tělesné agitace u části zde shromážděných. Následkem tohoto jevu, Wesley píše, “Satan jim v jejich prostotě naservíroval sám sebe, aby… zdiskreditoval Boží dílo.” V roce 1740 propukla epidemie smíchu během shromážděni v Bristol. Wesley řekl: “byl jsem trochu překvapen některými, kdo byli Satanem neobvyklým způsobem zasaženi takovým duchem smíchu, kterému se nemohli ubránit.”50 V Pensacole jsou však projevy smíchu, nekontrolovatelné ztráty ovládání těla, či stavy opilosti neklamnou známkou, že je zde v práci Duch svatý. Tyto projevy jsou doslova nakažlivé. Když se tyto manifestace objevily u mladičké členky sboru Alison Wardové, celá bohoslužba musela být zrušena, neboť tato moc se okamžitě přenesla i na ostatní osazenstvo včetně pastora. “Avšak, když Alison pokračovala ve vyprávění, její hlava se začala pohybovat dozadu a dopředu tak neobvyklým způsobem, že se zdálo, že náhle dostane vážný neurologický záchvat. Za pouhých osm minut, než skončila, byla svatyně naplněna hlasem hlubokého sténání za ztracené, oltář byl zaplněn hříšníky, kteří hledali spasení. Pastor Kilpatrick klesl pod Boží mocí a musel být odnesen k židli, kde zůstal po tři hodiny úplně opilý v Duchu. Steve Hill nemusel ten večer vůbec kázat.”51 Letniční se bouří Tábor charismatiků, který byl novým věcem nakloněn, a který již od šedesátých let čekal celosvětové probuzení, byl od počátku nadšen. Mnozí Američané navíc již nemuseli podnikat dlouhou cestu do Toronta a pro duchovní občerstvení mohli zamířit na Floridu. Co však konzervativní tábor letničních, který krom sympatizantů hnutí Víry např. Karla Stradera, zůstal díky zkušenostem s různými obnovami za devadesát let své existence značně skeptický? Zůstával do jisté míry zdrženlivý. Nepomohlo ani to, že v materiálech o probuzení v Pensacole byl citován široce přijímaný a uznávaný David Wilkerson, jehož středisky Stephen Hill prošel. I sám Wilkerson byl k hnutí nejprve zdrženlivý, spokojil se s kázáním z prosince 1994, kde nazval Torontskou obnovu “lepenkovou strukturou” a podivil se, čemu se lidé smějí, když se jejich země zmítá v hříchu,52 avšak když se dozvěděl, že jeho jméno je s obnovou spojováno, ohradil se nejprve otevřeném dopise věřícím, ve kterém napsal: “Nikdy jsem nepodporoval toto takzvané probuzení… hladoví hledající nebudou padat dozadu, nýbrž dopředu, na tvář, v ponížení a zlomeni.”53 Později však, když Rodney Howard-Brown dobýval svoji křížovou výpravou ulice New Yorku, obvinil jej a Bennyho Hinna z “páchání klamných projevů Ducha svatého”54 a od obnovy se jasně distancov “Pláču nad tím, když vidím videozáznamy, které mi lidé z celé země posílají. Celé skupiny těl se ve ztrátě sebekontroly škubou, padají na zem, hystericky se smějí a potácejí se jako opilí… Vše, co nenalezneme v Písmu musí být otevřeně odmítnuto, kompletně odmítnuto.”55 Časopisu Charisma Wilkerson řekl: “Lidé prožívají obrovské emocionální zkušenosti právě nyní a nazývají to probuzení. Ale já myslím, že skutečné probuzení přijde skrze přepalování, probodená srdce, usvědčující kázání, která povedou lidi v pokání na kolena.”56 Když Wilkerson zjistil, do jakých obrovských rozměrů obnova narůstá, apeloval i na křesťany v zahraničí. Např. na konferenci v polských Katowicích před “hnutím svatého smíchu” varoval a vyslovil nad ním proroctví, že dříve než se tomuto hnutí podaří dobýt Evropu, bude zničeno božími soudy.57 Není to však pouze Wilkerson, kdo z letničního tábora proti hnutí “svatého smíchu” pozvedá svůj hlas. Pastor Assembly of God Medina Valley Ron Stringfellow napsal práci “Pensacola a klam Pozdního deště”, kde uvádí doktrinální i praktickou příbuznost mezi hnutím, které Nejvyšší rada Assemblies of God v roce 1949 v Seattlu odmítla a probuzením v Pensacole.58 Dalším význačným kritikem je letniční pastor Bill Randles, Iowa, který sepsal bestseller o jedenácti kapitolách s názvem “Byl jsi zvážen a shledán lehkým” (Weighed and Found Wanting), kde podrobně dokládá právě příbuznost mezi Torontským požehnáním a hnutím Pozdního deště.

Uznání z vlastních řad Doba však pokročila. Z mladého a pohrdaného letničního hnutí je dnes dvaceti milionová respektovaná denominace Assemblies of God, která ve svých řadách unese moderní učení Paula Yonggi Cho i otevřenost Karla Stradera, ale i konzervativní postoj Rona Stringfellowa. Tentokrát však obnovu podořil i superintendent dr. Thomas Trask, který nejenže dal obnově zelenou, ale jeho jméno bývá spolu se jménem Johna Kilpatricka často citováno společně. Jednoznačně se to potvrdilo i na letničně-charismatické konferenci, která se v 9. září 1997 konala v Heritage Fellowship of Florence, Kentucky, pod názvem “Zboříme dělící zdi” (We will break dividing walls). Vedle Thomase Traska a Johna Kilpatricka se jí zúčastnili Paul Walker, vedoucí letniční denominace Curch of God a Randy Clark, představitel torontského požehnání ve Vinici, skrze kterého byl, prostředn Tomuto trendu se podivil i Dave Hunt, vynikající křesťanský apologeta, který často představitele Assembles of God a Wilkersona citoval ve svých knihách pro jejich biblický postoj.60 Zatímco razantní vystoupení proti hnutí Pozdního deště z roku 1949 stálo Assemblies of God ztrátu nemalé části členské základny,61 těžko odhadnout, jaké změny způsobí tato obnova dnes. Je však možné, že se stane to, co uvedl Rev. Thomas Zimmerman, superintendent Aog (1959 – 1985) již dříve, že AoG jsou charismatickou církví. Přijetí pensacolské obnovy do řad AoG však přeci jenom nebylo tak snadné. Představitelé denominace v prvopočátcích zaujali vyčkávací postoj. Když se však skupina služebníků z Brownsville, spolu s manifestující se Alison Wardovou, zúčastnila shromáždění v církvi Central Assembly of God ve Springfieldu, hned vedle sídla vedení denominace, přesunulo se tak probuzení “do vedlejších dveří” sídla. Když David Stevens, bývalý kritik obnovy a nyní její nadšený zastánce, vydával svědectví časopisu Charisma, posteskl si: “Mnoho mých přátel v Assemblies of God je skeptických. Mnoho mých přátel mi už nevolá. Vím, proč jsou tak opatrní – viděli příliš mnoho pošetilých věcí v minulosti.”62 V této otevřenosti hraje svoji roli i notná dávka psychologie. Letniční vždy toužili po probuzení. Tento důraz byl někdy v hnutí tak silný, že dokázal zastřít oči i před herezí, která z kruhů, které probuzení zdůrazňovaly, vycházela. I památné vystoupení Nejvyšší rady proti hnutí Pozdního deště odhalilo, že velká část členské základny AoG již byla indoktrinována. Vysvětlení bylo prosté. Hnutí Pozdního deště mělo ve svém programu probuzení. Nezaspat probuzení byl tedy vždy pádný argument, který letniční do doby, než se vzpamatovali, paralyzoval. V podobném duchu v roce 1994 vystoupil i Rodney Howard-Brown, který byl s ortodoxií letničních dobře obeznámen, a tak mohl na léty prověřenou, citlivou strunu hnutí - když Torontské požehnání představoval světu – zabrnkat. “Jestliže to letniční nepřijmou, vítr Ducha svatého povane mezi katolíky, metodisty a baptisty. Povstane nová setba a žeň dosáhne i mezi ty, kteří nyní neznají moji moc a mojí slávu. Mocně je navštívím, praví Pán. Oni obdrží. Mnozí, kteří si říkají letniční, budou zahanbeni. Mnoz,í kteří se nazývají Plným evangeliem, se budou stydět. Tvrdí, že znají moji moc a moji slávu, avšak mají formu zbožnosti, ale tuto moc odmítají. Ale já hledám hladové a žíznivé, kteří ke mně budou volat a já je mocně navštívím.”63 Torontské spojení pokračuje Genetický kód probuzení nese tedy jednoznačně název “Toronto blessing” a je spojen se jmény jako Rodney Howard-Brown, Benny Hinn, John Wimber, Paul Cain, atd. Torontský genom musí připustit i ti, kteří sice torontské požehnání odmítají, nicméně fandí “probuzení” ve vlastní denominaci. Není proto divu, že již. 22. února 1996 přijíždí do Pensacoly John Arnott, pastor Torontské Vinice. Na shromáždění je před brownsvillským sborem uvítán Johnem Kilpatrickem a vyzván k diskusi a svědectví.64 Poté se Arnott za přítomné s vkládáním rukou i modlil.65 Svým pozitivním vztahem k Toronstké obnově se netají ani Steve Hill, který v interview sdělil, že miluje práci, kterou Arnott dělá v Torontu a že sám byl v Torontu v době pastorovy nepřítomnosti a přijal modlitbu od pastorovy ženy Carol.66 Současný rozlet Když současný superintendent Assemblies of God, rev. Thomas Trask požehnal torontskému požehnání, otevřely se dveře obnově i do ostatních denominací. Je přirozené, že obnovou jsou nadšeni lidé jako Derek Prince, který probuzení považuje za “hodinu žně” a v Brownsville prožil tak intenzívní bolest za ztracené, že kdyby “přetrvala déle než jednu vteřinu” jeho život by z něho “vyprchal.”67 Kritici probuzení se podivují, že torontský duch nachází živnou půdu i mezi metodisty, baptisty, episkopály atd. Riss uvádí, že torontské požehnání zasáhlo i země jako Thajsko, čínu, Vietnam, Kambodžu, hoří i v latinské Americe, zejm. Argentině, kde bylo naroubováno na dřívější probuzení. Nešíří se ani tak skrze misionáře, ale skrze vedoucí, kteří prožijí bouřlivé manifestace, a poté své prožitky přivážejí domů, kde dychtiví posluchači, kteří jsou mnohdy frustrovaní a nespokojeni se stavem svého duchovního života, se možnosti rychlého požehnání s nadšením zmocní. Avšak v místech, kam je obnova dovezena, zatím kromě nedlouho trvajících manifestací ke skutečnému probuzení nedochází. Jediným ovocem je jen další sbližování mezi letničním a charismatickým táborem. Tak můžeme být např. svědky, jak se Rick D´Orazio, pastor největší letniční církve AoG v Torontu a dlouhodobý kritik torontského požehnání, po prožité ma Výstižně to vyjádřil John Kilpatrick, když řekl: “Co mne v tomto probuzení požehnalo nejvíce, je, že se už nedívám na denominace. Nevidím zdi.”69 Ano, není to učení, co křesťany dnes sjednocuje. Spíše to jsou společné prožitky. Vždyť ten člověk, který vedle mne prožívá svoji zkušenost, je mi najednou nějak blíže a už mi nevadí, co učí a jak se choval dříve. Dalo by se s nadsázkou říci, že duchovní opilost se projevuje stejně jako alkoholické opojení. Obojí dokáže sblížit letité odpůrce. Světová expanze Když Paul Cain, blízký spolupracovník Williama Branhama, prohlásil, že mu Bůh řekl, že nezemře, dokud neuvidí muže “nového druhu”, jenž má začít poslední nápor světového probuzení, mnozí křesťané se usmívali. Když poté Cain, po 25 letech diskvalifikace pro narčení ze sexuální nečistoty,70 pomazal a požehnal Johna Wimbra ke službě probuzení a z torontského sboru Vinice vyšlehly plameny, rozfoukané z již jen doutnajících uhlíků hnutí Pozdního deště, jež zatím - po převléknutí několika kabátů - začalo skrze hnutí Víry infiltrovat širší křesťanské spektrum, úsměv na rtech začal tuhnout. Když však toto požehnání zachvátilo Toronto, Londýn a Floridu, bylo již příliš pozdě. Protagonisté z Brownsville se však radují a Steve Hill vyslovil následující proroctví: “Postupně mi začalo být zřejmé, že toto probuzení se rozrůstá do takových rozměrů, že se stane největším probuzením, jaké kdy Amerika spatřila. Pokud bychom se nyní zastavili, přinesli bychom nebi tu největší hanbu a zároveň se stali terčem posměchu pro celé peklo. V tomto bodě se už nelze zastavit, odtud už nevede žádná cesta zpět. Bůh hodlá Americe poslat své probuzení, jež nakonec otřese celým světem.”71 Zhruba ve stejné době promluvil i jiný prorok, časem prověřený, již starý a vrásčitý, milovaný i nenáviděný David Wilkerson, který ve své knize “Amerika, poslední volání”72 prorokuje soudy a zánik USA. Není to poprvé. Již před sedmi lety, v roce vypuknutí probuzení v Torontu, ve své dřívější knize “Přilož polnici k ústům” (Set the Trumpet to Thy Mouth), Wilkerson uvedl: “Právě nyní vidím Všemohoucího Boha obracet se pomalu zády k tomuto národu. Amerika je na samém okraji cesty k páchání neomluvitelného hříchu tím, že odpírá Duchu svatému.. Brzo přijde doba, kdy pokání bude jen pro jednotlivé lidi, ale už ne pro národ. Co více Bůh mohl učinit pro Ameriku? Mohl být trpělivější než byl… Přichází něco neodmyslitelného, co se stane Americe a částem Kanady a jen několik málo lidí tomu bude věřit. Proroci pokoje a blahobytu budou odpovídat. “Bůh přislíbil ochránit nás ode dne hněvu, protože jsme obdrželi slovo jeho trpělivosti (Zj 3,10)”. Tento národ neobdržel Boží slovo, a ani církev tak neučinila. Tak jako v církvi Sardinské, jen několik málo si jich nepošpinili svá roucha a s Kristem kráčí v rouše bílém… Nenaslouchejte prorokům pokoje a úspěchu.” To, co jedni nazývají předehrou k celosvětovému probuzení (Cain, Arnott, Hill) jiní považují za skrytou nepravost před velkým odstoupením a před příchodem Antikrista (Tillin, Hunt, McMahon). Jiní se vše snaží přikrýt rouškou psychické extáze, případně směsi dobrého a zlého. V každém případě je tato otázka dosti podstatná, neboť se již naplnila slova Johna Kilpatricka, že “Bůh poslal do církve pandemonium”74 Vždyť jen od roku 1995 Pensacolu navštívilo 4 milony lidí z celého světa!75 Američtí fundamentalisté v této souvislosti jdou tak daleko, že citují Johna Miltona, epika ze 17. století, který nazýval “Pandemoniem” vládce říše temnosti.76 (Jedná se o slovní hříčku, pandemonium v angličtině znamená “vřava” event. “divokost”, ale Doktrinální část Manifestace S popisem i kritikou některých projevů jsme se setkali již v jiných kapitolách, a proto se zde soustředíme pouze na výčet a popis některých manifestací, které se projevují v Pensakole i v Torontu, stejně jako se projevovala ve shromážděních Dr. Mesmera. Abychom použili terminologie protagonistů obnov, srovnejme proto tyto pojmy přímo z pera jich samotných. Jak John Kilpartick,77 tak Bill Jackson78 z Toronta tyto fenomény ve svých propagačních materiálech podrobně věroučně rozebírají. Padání na znak V obou obnovách jde o padání naznak, zejm. po vkládání rukou spolu s modlitbou, zpravidla k Duchu svatému, a v obou obnovách se tyto manifestace nazývají shodně: padání (Jackson) a padání na zem (Kilpatrick). Oba respondenti k vysvětlení manifestací rovněž používají shodných míst v Písmu. Gn 15,12, Gn 2,21, Gn 17,17, 1S 19,23-24, 2 Par 5,13-14, Ez 1,28, Ez 3,23, Da 8,17, Mt 17,6, Mt 28,4, Jan 18,6, Sk 9,4, Sk 22,7, 2 K 12,1-4, Zj 1,17 (Jackson) Ez 1,28, Ez 3,23, Da 10,9, Zj 1,17 (Kilpatrick) Oba autoři jsou přesvědčeni, že zkušenosti Božích mužů zde popsané jsou totožné s padáním lidí v jejich shromážděních. Toto tvrzení je přinejmenším troufalé, a to z několika důvodů. Celkem se o padnutí člověka v Písmu píše nejméně 300 krát. V drtivé většině případů se mluví o padnutí na tvář, či kolena, k nohám atd. Podívejme se proto na Kilpatrickem a Jacksonem shodně citovaná místa blíže. Ez 1,28: :Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.” Ez 3,23: “Vstal jsem tedy a odešel jsem na pláň. A hle, stála tam Hospodinova sláva jako tehdy, když jsem ji viděl u průplavu Kebaru. I padl jsem na tvář.” Da 10,9: “Slyšel jsem zvuk jeho slov a jak jsem zvuk jeho slov uslyšel, přišly na mě mrákoty a padl jsem na tvář, totiž tváří na zem.” Zj 1,17: “Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední…” Ve třech z těchto čtyř shodně citovaných případů jde o padnutí na tvář a nikoliv naznak. Ve čtvrtém případě se dá jen těžko předpokládat, že by Jan padl k nohám Krista dozadu. Navíc, někdy v těchto případech jde o volní akt, jímž člověk vyjadřuje úctu k Bohu, jenž je “nad ním”. Písmo samozřejmě zná místa, kde byl člověk Boží mocí sražen, např. Saul na cestě do Damašku nebo vojáci jdoucí zatknout Krista. Pokud bychom však chtěli těmito místy manifestace ospravedlňovat, znamenalo by to, že shromáždění křesťané padají pod mocí Božího soudu. Navíc tato místa neuvádějí nějaké dlouhé ležení ve sníženém vědomí, křečích, v opilosti nebo smíchu a jedná se zde o neobrácené hříšníky, nikoliv křesťany. Jsou však samozřejmě i jiná místa, jako např. Saul ležící celou noc nahý v prorockém vytržení v domě v Rámě (1S 19,24) nebo Daniel v křečích při navštívení anděla (Da 10,16). Nicméně v kontextu je Saul po dobu “prorockého vytržení” schopen dlouhé a samostatné chůze (1S 19,23) a při prorockém vytržení leží patrně na tváři – totiž “před Samuelem”. Z kontextu není jasné, zda před Saulem upadl fyzicky, ale je spíše pravděpodobné, že si lehl sám neboť se nejprve “svlékl”, což je volní akt, a poté upadl nikoliv na zem, nýbrž “do prorockého vytržení”. Daniel je po nadpřirozeném dotyku posilněn (Da 10,18), nikoliv sražen do manifestací. V obou případech se jedná o zkušenosti “prorocké”. Zkušenosti popisované v obou obnovách jsou však spíše promantické než profetické a bylo by zrovna tak možné posuzovat je i skrze jiné verše (Mk 9, 20-22, L 4,35). Ano, historie zná probuzenecká shromáždění, kde na lid dolehla tíha vlastních vin a svatá bázeň tak, že se neudrželi na vlastních nohou. Nikdo jim však předem nevysvětloval, co mají činit, nikdo tyto manifestace nevyhledával a lidé v bázni očekávali Boží působení. Finney ani Wesley nevěděli co suverénní Bůh hodlá činit. Dnešní kazatelé obnovy to již dobře vědí, proto ustavují týmy chytačů a na shromážděních, kde lidé ještě nejsou dostatečně poučení, lidem dopředu vysvětlí, co mají činit, vyklidí židle nebo dokonce rozestaví lidi na značky79. Claudio Freidzon, jeden z protagonistů obnovy v Argentině, např. nejprve mnohokrát ukázal na místo shromážděných lidí, kde se údajně “něco děje”, a poté, za neustálého rytmického zvuku hudební skupiny, vzal “duchovní kouli”, kterou, s výkřikem “přijmi!”, vhodil do publika, které okamžitě popadlo na zem.80 Na principu silného očekávání pracoval na svátek otců, jak dosvědčuje pastor Kilpatrick, i Steve Hill. “Na Den otců brzy ráno jsme přišli do sboru. Rodiny připravovaly slavnostní oběd na oslavu otců, a tak jsme na obě shromáždění čekali dobrou návštěvu. Nebyli jsme zklamáni. Když Steve povstal a šel kázat, sotva se dokázal soustředit na kázání, vzrušením se stěží mohl dočkat chvíle, kdy vyzve věřící, aby šli dopředu. Stále jen opakoval: “Lidi, Bůh dnes něco udělá. Bůh dnes ráno něco udělá... Ve chvíli kdy Steve vyzval lidi dopředu k modlitbě za spasení nebo kteroukoli jinou potřebu, přišlo jich na tisíc. Odešel jsem se Stevem k pravé straně pódia, ale jak se modlil a já stál vedle něho, začal jsem se cítit jaksi divně. Potom jsem položil ruku na jeho záda a druhou na záda člověka, za kterého jsme se modlili. Ten muž padl pod Boží mocí k zemi, jiní začali plakat, tancovat nebo zvedali ruce k díkuvzdání. Ne tedy moc slova, která – jak tomu bývalo v metodistické obnově – vypůsobila reakce lidí. Bylo to vybičované očekávání. Hill při tom neustále vysvětloval, co mají lidé očekávat, až na ně bude vkládat ruce, povzbuzoval je, aby se nebáli projevů a po modlitbách opět promluvil z mikrofonu k zástupu: “Můžete jen stát a přijímat, ale je zde něco kolem vás, co nepochopíte... Jestliže někdo spadne vedle vás, spolupracujte se mnou, OK? Pracujte se mnou. Jestliže někdo před vámi spadne, pomozte mu uložit se na zem. Když někdo spadne na vás, nelekejte se... Zde jsou již na zemi lidé, kteří od Pána přijímají... Čekej na Pána právě teď! Dychtivě očekávej Pána!.. Již jsou na tomto místě lidi, kteří byli Bohem strženi na zem. Právě jsou v nebi!...”82 Atmosféru vystihující shromáždění je i přepis modlitby, kterou se toho dne Stephen Hill za takto shromážděné modlil. “Nyní Pane! Víc! Víc! Víc! Ježíši! Nyní Pane! Oheň! Oheň! Oheň! Oheň! Teď! Teď! Oheň! Teď! Teď! Teď! Teď! Víc! Víc! Víc! Teď! Nyní Ježíši! Teď! Víc! Víc! Víc! Víc! Nechte se jím přetavit! Teď! Teď! Víc! Víc! Víc! Teď! Teď! Teď! Víc! Víc! Víc! Přijmi to sestro! Teď! Teď! Teď! Teď! Teď! Nyní Ježíši! Víc Pane! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Ježíši! Ježíši! Ježíši! Nyní! Oheň! Oheň! Oheň! Oheň!”83 Sténání ku porodu Tento jev je popsán především v obnově vycházející z brownsvillského sboru. Tato modlitba však není v dějinách podobných obnov ničím novým. Můžeme se s ní setkat v literatuře hnutí Víry a svého času o ní v této souvislosti, na dotaz autora této kapitoly, mluvil i letniční teolog Ove Gustafsson84. John Kilpatrick se zde, stejně jako učitelé Víry, odvolává na dvě místa v Písmu. Ř 8,26: “Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním.” Ga 4,19: “Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu.” “Nevyslovitelné lkaní” bylo jako modlitba v jazycích v letničních kruzích vykládáno odnepaměti, avšak když John Kilpatrick píše o projevu Ducha, má na mysli něco zcela odlišného než pomoc v situaci, kdy člověk neví zač a jak se modlit. Modlitby mohou být skutečně emotivní záležitostí a člověk, který má na srdci skutečné břemeno, nemusí vypadat nijak vábně. Letniční modlitby mohou být velmi bouřlivé a hlasité. Dokonce, když se modlí korejští evangelikálové, zní to jako zvuk valícího se moře. Zde se však jedná o něco jiného. Pavel, který popisuje bezradnost člověka, kterému chybí v jeho situaci slova, má však těžko na mysli hromadnou manifestaci se ztrátou sebekontroly. Zrovna tak, když psal Pavel list Galatským, měl stěží na mysli situaci, kdy by “hlasitě” napodoboval rodičku. Když napsal “znovu vás v bolestech rodím”, zjevně psal o něčem, co již s velkými obtížemi jednou činil (Sk 18) a nemusel mít vůbec na mysli jen modlitbu! Takovýmto výkladem Písma bychom mohli dospět k bodu, že bychom mohli ospravedlňovat sebetrýznění na základě textu “ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.” (1K 9,27) Hluboké uklánění Pastor Kilpatrick opět předkládá dvě biblická místa pro tuto zkušenost a sice Ezd 10,1 a Ž 35, 13-14. Jako jiný příklad vidí klanění se židů u Zdi nářků. Ezd 10,1: “Když se pak Ezdráš, padna před domem Božím, tak modlil a vyznával s pláčem, sešel se k němu z lidu Izraelského zástup velmi veliký mužů i žen i dětí. A když plakal lid pláčem velikým.” Ž 35,13 – 14: “Já, když byli nemocni, jsem chodil v rouchu žíněném a pokořoval jsem se postem. Ale moje modlitba se mi do klína vrátí. Choval jsem se, jako by byl postižen můj druh či bratr, byl jsem sehnut, sklíčen smutkem jak truchlící matka.” Žádné z těchto míst nepopisuje hromadnou manifestaci. Když se na tato a mnohá jiná místa podíváme v Písmu, můžeme vidět, že “klanění se” je vždycky volním aktem úcty člověka vůči Bohu. Může být vykonáno v slabosti a vyčerpanosti plynoucí z lidské bezradnosti a hlubokého zarmoucení nad daným stavem věcí, jak popisují oba citované verše. Nikdo z klanějících se v Písmu se však nedostal do duchovního tranzu ani do samohybného automatismu, který by jeho tělem zmítal sem a tam jako hadrovou panenku. Extatické “lámání se v pase” je např. typickým projevem uctívačů indického guru Bhagwana Shree Rajneeshe, avšak snahu naroubovat tuto zkušenost na některá místa v Písmu je třeba odmítnout jako účelový výklad. Ani klanění se židů u Zdi nářků nelze považovat za nic, než náboženský a zcela volní rituál, nikoliv manifestaci. Či se snad na těchto židech manifestuje Duch svatý nebo křesťané doznávají, že chrám je zbořen a Boží lid rozptýlen? Smích Manifestace smíchu je jednou z nejdéle se objevujících manifestací v různých charismatických obrodách. Jackson i Kilpatrick se shodují opět v několika biblických místech, jež je mají ospravedlnit. Př 17,22, Ž 126,1-3 (Kilpatrick) Ž 126, 1-3, Jk 4,9, J 17,13 (Jackson) Př 17,22: “Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti.” Ž 126,1: “Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: "Hospodin s nimi učinil velké věci." Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.” Jk 4,9: “Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal.” J 17,13: “Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.” Přestože Bůh může naplnit ústa svého lidu smíchem (Ž 126, 1-3), masový, “hysterický smích” při ztrátě sebekontroly, s nímž se na shromážděních obnovy, hned po padání naznak, můžeme setkat, je tímto myšlen asi sotva. Ačkoliv Jackson přiznává, že “nenajdeme mnoho textů, které popisují smích jako reakci na Boží navštívení”85, uvádí velmi kuriózní, nicméně pozoruhodné vysvětlení. “… klíčový text Písma přichází ve velmi důležitém okamžiku dějin vykoupení. Abraham a Sára se smáli v nevěře, když jim Bůh, každému zvlášť, oznámil, že ve svém starém věku budou mít syna. Bůh udělal zázrak a toto dítě zaslíbení jim daroval, Abraham jej nazval “Smíšek” (Izák). John Wimber věří, že smích doprovází probuzení, neboť představuje svrchované dílo k uzdravení neplodnosti svého lidu.”86 Co nám však Jackson již ve své brožurce nesděluje, je skutečnost, že “svatý smích” je ve Wimberových kruzích manifestací s eschatologickým rozměrem neskonale hlubším. Jelikož byli stoupenci Pozdního deště zároveň stoupenci náhrady Izraele církví, nevěřili, že Izrael má být v poslední době obnoven, a proto znovuzrození Izraele, jak je popisováno ve Zj 12,5, vztahovali na církev. Když v North Battleford, v letech 1947 – 1949, začaly první profetické manifestace a vrchní teolog hnutí George Warnock, ve své knize Feast Tabernacles (Slavnost stánků), vyhlásil doktrínu “zrodu obnovené církve”, byl později “svatý smích” rozpoznán jako Abrahamův a Sářin smích, jenž předcházel zrození Izáka (Smíška), duchovního Izraele, obnovené církve. Tento “Izák” se u těhotné církve zatím manifestuje “porodními bolestmi” a “svatým smíchem”, ale po narození bude inkarnovaným Kristem v církvi poslední doby, který se skrze znovuobnovení úřadu “apoštolů a proroků”, tzv. křesťanů “nového druhu”, o nichž vyučovali William Branham a Gerge Warnock, ujme vlády nad světem a nakonec přivítá z nebe samotného Krista. V době, kdy se tato učení v letničních řadách objevila poprvé, otcové Assemblies of God odložili svoji nechuť k teologii, vzali své Bible a tuto obnovu, včetně jejích “manifestací”, veřejně odsoudili. Mnozí letniční již dnes tyto souvislosti nevidí, a to přes to, že “svatý smích” vyvstal v té částí charismatického hnutí, která vznikla z hnutí Pozdního deště, a kde byl např. popsán v knize Frances a Charlese Hunterových “Svatý smích”. Zde byl hysterický smích takto “posvěcen” evangelistou hnutí Víry Lesterem Sumrallem. Podívejme se proto na eschatologickou povahu “svatého smíchu”, jak mu rozumí protagonisté charismatického tábora dnes. “Prorocky, dítě Izák, což znamená “Smíšek” je uvolňován národ po národu jako se rozlévá nové víno.”87“Sára je typem církve. Církev je odumřelá a její lůno je na mnoha místech vyschlé, ale Bůh posílá obrodu radosti, aby probudil a obnovil církev, která má vyvést “novorozence radosti”, dokonce armádu dobyvatelů, kdo budou vyvedeni k obrazu a podobě Pána, v těchto posledních dnech.”88 Vezmeme-li však v úvahu tento výklad, potom boží lid svými manifestacemi smíchu vyjadřuje (stejně jako kdysi Sára) nevěru. K tomuto, z kontextu naprosto logickému závěru, ovšem Wimber asi dojít nechtěl. Je však s podivem, jakého výkladu Písma jsou protagonisté obnovy schopni použít, chtějí-li tyto manifestace ospravedlnit. Pokud by na shromážděních lidé padali mrtví k zemi, bylo by se stejnou logikou, s poukazem na Ananiáše a Safiru, možné říci, že Bůh soudí pokrytectví, což je předobrazem probuzení, protože po jejich smrti “stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu” (Sk 5,14). Opilost v Duchu Jestliže pro manifestace smíchu se, dle Jacksona, těžko hledal důkazní biblický text, pro duchovní opilost je to již zhola nemožné. Bible na mnoha místech před opilostí varuje a lhostejno, čím je tato opilost způsobena, zda vínem či duchem. Přes to se učitelé “hnutí svatého smíchu” snaží biblická místa nalézt. Odvolávají se zejm na: Sk 2,13, Jr 23,9, Ef 5,18 (Jackson) Sk 2,13, Ef 5,18 (Kilpatrick) Celé verše pak vypadají následovně. Sk 2,13 Ale jiní říkali s posměškem: "Jsou opilí!" Ef 5,18: “A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně.” Jr 23,9: “O prorocích: "Mé srdce je zlomeno v mém nitru, všechny mé kosti se chvějí, jsem jako opilý člověk, jako muž zmožený vínem, kvůli Hospodinu, kvůli jeho svatým slovům.” Ačkoliv verš Ef 5,18 před opilostí varuje a plnost Ducha je zde postavena s opilostí do rozporu, je s podivem, proč jej služebníci obnovy neustále citují. Rovněž Jr 23,9 lze těžko vykládat jako manifestaci či reakci na naplnění Duchem svatým. Spíše verš zobrazuje ustrnutí proroka nad hrozným stavem Izraele. Veskrze nejpopulárnějším veršem pro důkaz duchovní opilosti se však stal verš Sk 2,13. Přes to, že je opakovaně citován, málokdo si jej přečte v kontextu. Je totiž vyřčen nepřáteli evangelia a jedná se o pomluvu. Na stejném principu, jak již bylo uvedeno dříve, by bylo možné ospravedlnit projevy, které se dostavují při démonické posedlosti tím, že nepřátelé evangelia o janu Křtiteli taktéž řekli, že byl posedlý a přeci byl velkým Božím mužem (L 7,33). Existují však jiné verše, které skutečně o manifestaci duchovní opilosti jasně mluví. “Žasněte a ustrňte! Oslepněte, buďte slepí! Jsou opilí, ale ne vínem, potácejí se, ne však po opojném nápoji. To Hospodin vylil na vás ducha mrákoty, zavřel vaše oči, totiž proroky, a zahalil vaše hlavy, totiž vidoucí” (Iz 29,9 – 10). Těžko říci, zda si učitelé Svatého smíchu podobnou možnost připouštějí. Křestní manifestace Zcela zvláštní roli zde hrají manifestace, které se v Pensacole projevují během křtů. Jen málokterý křest v Pensacole proběhne “klasickým způsobem”. Většina křtěnců končí v bezvědomí nebo jsou sraženi do vody jakoby bleskem. Mnozí nejsou schopni souvislého slova nebo své svědectví začnou doslova křičet a někteří ihned poté omdlí (jak viděl na vlastní oči na televizním charismatickém kanálu “God” autor této kapitoly). Jindy vyplavou lidé na hladinu “jako mrtví” a je znám i případ, kdy se křtěnec začal chovat jako ryba. Tyto manifestace dosvědčuje i protagonista a teolog obnovy Dr. Michael Brown. “Křty se pořádají každý pátek. Jakmile křtěnci vstoupí do vody, je zřejmé, že se něco děje. Někteří z nich jsou klidní a vydají krátké svědectví. Jiní však nejsou schopni slova. Další jsou z ničeho nic zasaženi a padnou do vody dříve, než by je tam ponořili. Někteří pak vyplavou na hladinu a vypadají jako mrtví. Vytáhnou je a vidí, že jsou v bezvědomí. Takové jevy přicházejí spontánně. Jeden chlapec byl pokřtěn. Když vycházel z vody, začal sebou náhle mrskat jako ryba. Pořadatelé mu chtěli pomoci, ale zasáhla je Boží moc, také oni ztratili vědomí a na břeh je museli vytahovat jiní.”89 Zde tedy, podobně jako v Torontu, mají někteří lidé “zvířecí” manifestace. Ačkoliv by se člověk těmto zkušenostem nedivil na jogínských meditacích, kde jsou zvířecí manifestace velmi časté, je s podivem – byť by se v Pensacole jednalo o izolovaný jev - že křesťanský teolog nejen, že není z takové věci rozpačitý, ale dokonce ji považuje za neklamnou známku působení Boží moci. Porovnání projevů v různých hnutích Následující tabulka porovnává projevy, uvedené na výše popsaných místech této knihy Druh manifestace Pensacola Toronto Metodismus Mesmerismus Padání na znak po vzkládání rukou + + - + Padání na tvář - - + - Křeče a třes + + + + Sténání ku porodu + - - - Hluboké uklánění + + - + Pláč + + + + Křik + + + + Smích +* +* + +* Ztišení a zvážnění + + + + Opilost + + - + Zvířecí manifestace + + - - Vidění a sny + + + + *) hysterický smích Misiologie V pensacolské obnově, stejně jako v obnově v Buenos Aires, se prostředkem misie stávají i videokazety, na kterých jsou natočena shromáždění a svědectví, společně s výše zmíněnými manifestacemi. Často k podobným agitacím dochází již jen při pouhém shlédnutí záznamu. Zde se tak děje pomocí svědectví křesťanské dívky Alison Wardové, se kterým dotyčná objíždí sbory. Její hlava se ke konci vyprávění vždy dostane do velkého rozkmitu, který na přítomné působí jako svědectví Boží moci. Z ohlasů z jednotlivých sborů je známo, že natočené videokazety se záznamem této služby vždy znovu a znovu způsobí manifestace u posluchačů či diváků za svými videorekordéry. Církev v Brownsville prodala již tisíce kopií tohoto svědectví.90 “Církve stále ještě podávají zprávu o tom, jak Boží moc spadla na jejich sbor přesně v okamžiku přehráváni videa, kdy Alison padla pod mocí Ducha svatého. Jednu dobu byl pastor v Texasu tak zasažen duchovní silou Alisonina svědectví, že se díval na video každý den. Jiný pastor v Jaksonville na Floridě padl na kazatelně pod Boží mocí během shromáždění, na kterém tuto videokazetu promítali. Lidé ihned utíkali k oltáři. Baptistický pastor přiznal, že nejprve nevěřil, že Bůh by nechal někým třást takovým způsobem, jako s Alison. Od té doby změnil názor. Nyní říká: “Bůh může dělat cokoliv chce. Už se nestarám o svoji dřívější teologii.”91 Tímto projevem jsou zasaženi především děti, pro které je Alisonin třes viditelným znamením Božího působení, a toto svědectví jim pomůže skončit s polovičatým a vlažným životem. “Ať je Alison kdekoliv, když mluví před skupinou lidí, pohybuje se její hlava zepředu dozadu – zdánlivě nekontrolovatelně. Někdy je těžké se na to dívat, zvláště když to vypadá, že má problémy udržet mikrofon u neustále se pohybující hlavy… Alison říká, že tím, že Bůh nechal třást, ukazuje dětem viditelné vlivy Ducha svatého. Zjevuje sám sebe vlažným mladým lidem, kteří se potřebují probudit, dětem, kteří žijí napůl uvnitř a napůl mimo Boží království.”92 Rovněž chování dětí, které se s manifestacemi setkávají, nese své ovoce i v jejich běžném životě. Jejich změněné životy vyvolávají i otázky v řadách členů učitelského sboru škol, které tyto děti navštěvují. “Nevíme, co se to s našimi studenty děje! Nejlepší z nich sedí ve třídě a náhle spadnou ze židle a třesou se. Přivezli jsme je do nemocnice a lékaři nám řekli, že jim nic není… Z kanceláře sboru jim odpověděli: “To je Boží moc, nedělejte si s tím starosti.””93 Ač můžeme mít opravdovou bázeň před kritikou Ducha Božího, někdy se nelze ubránit veršům, jenž při četbě podobných příběhů mohou přijít na mysl. Evangelia jsou totiž plna příběhů dětí i dospělých, jenž jsou sráženi v třesu k zemi (např. Mk 9,20). Je dobré si uvědomit, že Duch svatý je osoba, nikoliv nějaká neosobní energie, kterou je třeba usměrnit, aby se nestala nekontrolovatelnou. Duch svatý nám byl dán k moci býti svědky, avšak k čemu mohou vést takováto svědectví, kdy je učitelům sděleno, že žáci, kteří během vyučování vypadávají z lavic a dostávají křeče, jsou “atakováni” Boží mocí? Je snad Bůh nějaká nevypočitatelná síla, jež při řešení matematické úlohy srazí dítě z lavice do křečí a bezvědomí? Kritika Kdo si v šedesátých letech dovolil zpochybňovat doktríny Williama Branhama, musel se smířit s tím, že mu ze strany jeho příznivců bylo vyhrožováno hroznými božími soudy za protivení se práci Ducha svatého.94 Podobně tomu bylo i s těmi, kdo vystoupili proti doktrínám K. Hagina a později K. Copelanda nebo B. Hinna. Při jedné příležitosti Hagin prohlásil: “Říkám to se zdráháním, ale toto se mi skutečně stalo na jednom místě, kde jsem kázal. Dva týdny poté, co jsem uzavřel shromáždění, pastor tam padl mrtvý na kazatelně. Když jsem z toho sboru odcházel, odcházel jsem s pláčem. Pastorovi v dalším sboru, kde jsem měl mít shromáždění, jsem řekl: “Tenhle člověk padne mrtev za kazatelnou.” Zanedlouho se tak stalo. Proč? Protože nepřijal poselství, které mi pro něho Bůh z Ducha svatého dal.”95 Mezi americkými kritiky torontského požehnání však vyniká jeden muž, který je pro americký Sión nepřehlédnutelným. Je jím již několikrát zmíněný president Ústavu křesťanských studií (Christian Research Institut) Hank Hanegraaff, kterému však někdy chybí schopnost diferencovat mezi letničním a pseudoletničním. Je to však muž, který svého času dovedl k dočasnému pokání Bennyho Hinna a později svými příspěvky přiváděl do varu celou plejádu protagonistů torontské obnovy. Jeho rádiové relace “Bible Answer Man radio broadcast” a časopis “Christian Research Journal” znepokojily Johna Kilpatricka k vynesení neblahé věštby v přímém přenosu, která pak byla mnohokrát citována americkými fundamentalisty: “Tuto noc jsem dostal slovo od Pána.... Chtěl bych něco vzkázat panu Hanku Hanegraaffovi... Jestliže si chcete udržet zdání nějaké služby, bude pro vás lépe dát ruce pryč od obnovy a od toho, co Bůh činí. Raději vycouvejte, neboť vám prorokuji, že pokud budete dále mluvit o boží činnosti, během 90 dní vás Duch svatý smete. Mluvím teď jako Boží muž. Neříkám to z pomsty. Neříkám to z vlastního prospěchu. Nemluvím ze zranění, jelikož zraněn nejsem... Pane Hanegraaffe a ostatní ďáblové, poslouchejte. Nyní proklamuji! Neříkám to jen kvůli vám, přátelé, abych na vás učinil dojem, mluvím jako Boží muž z poza této kazatelny ve svatém prostředí tohoto velkého vylití Ducha svatého...”96 Nutno ovšem uznat a brát vážně, že Kilpatrick, 72 dní poté, kdy se Hanegraaff těšil stále dobrému zdraví, svoji kletbu odvolal a veřejně i soukromě se Hanegraaffovi omluvil, což by např. u Hagina bylo nemožné, neboť ten, dle svých knih, ve svých kletbách cílil přesně a již se neměl omlouvat komu. Není to však jen Kilpatrick, kdo na výstrahu kritikům pozvedl svůj prst a ne vždy je odpůrcům takto tajemně vyhrožováno. Alison Wardová, jejíž manifestace přivedly ke zkušenosti tisíce lidí, případným kritikům vzkázala: “Mohli byste si myslet, že to předstírám, nebo že jsem nemocná nebo blázen. Nejsem ani jedno… Ale když stojím před lidmi, On zjevuje sebe samotného, proto tu Bůh přeci je… Radím vám, abyste to nekritizovali, protože byste kritizovali Ducha svatého.”97 Kritika samotného Ducha svatého je skutečně velmi pádným argumentem ke zvažování svých slov, nicméně ani činěním jeho samotného zodpovědným za věci, které – jak píší sami zastánci hnutí – připomínají “neurologický záchvat”, nemusí být pro hlasatele takovéhoto varování nejzdravějším. Eklesiologie Jednotná církev, zboření zdí a překlenutí věroučných rozdílů, to je pojetí církve posledních dnů v obnovách torontského typu po celém světě. Jak již bylo předesláno mnohokrát, jednotu je potřebné na něčem postavit a nemá-li to být učení, příp. láska, jsou prožitky velmi vhodným jednotícím prvkem. Tento aspekt však není sám o sobě o kvalitě jednoty nijak vypovídající. Ostatně, prožitky jsou jednotícím prvkem i mnoha nekřesťanských náboženství. Společné zážitky buddhistů různých škol i směrů, pokoj a meditace multireligiózních setkání OSN pod patronací guru Sri Chinmoye nebo zážitky transpersonální meditace jednotí lidi různých náboženství, kultur, jazyků a národů. Podobně je na tom dnes charismaticko-liberální křesťanství, které je snad nejdále v USA. Člověk při společně prožité manifestaci nějak snáze zapomene na to, co ho možná někdy znepokojovalo, a na to, zda druhý křesťan věří v křest novorozenců, zda uznává možnost ztráty spasení, zda se modlí či nemodlí k svatým apod. Snad i z tohoto důvodu může mít vedoucí obnovy radost z toho, že se zde bez zkoumání věroučných rozdílů mohou manifestovat křesťané těch nejroztodivnějších vyznání. V evangelizaci, semináři, či pastoraci by už bylo těžké takovouto jednotu nalézt. “Ano, příteli – vedoucí z metodické, mennonické, presbyteriánské, baptistické, letniční, episkopální církve a nepřeberného množství církví z celého světa si odtud odvezli probuzení do svých domovských sborů a církví, kostelů a modliteben. V konečném důsledku tedy pensakolské probuzení může ovlivňovat a měnit celé komunity ve všech částech světa..”98 Podobné nadšení vyjádřil i pastor Kilpatrick v červnu 2000 na charismaticko - ekumenické konferenci “Celebrate Jesus 2000” v Louis (Missouri), kde mezi návštěvníky mnoha kongregací referoval, že od té doby, co jej Duch svatý v Pensacole proměnil, již nikoho nekritizuje a vidí pohyb Ducha svatého, který v Pensacole prožívá denně, jak mezi katolíky, tak protestanty. “Budete opravdu šokováni z toho, jaký pohyb Bůh v těchto dnech činí mezi katolíky, episkopály, luterány, letničními, baptisty a metodisty. Je úplně jedno, jakou máte nálepku, v Božích očích jste lidskou bytostí.”99 Eschatologie Probuzení poslední doby Eschatologie hnutí je opět velmi prostá, dala by se shrnout slovy: “přijde probuzení do celého světa.” Probuzení samo vždy hrálo podstatnou úlohu v teologii letničního hnutí, avšak vždy v rámci zdravé misiologie. Pokud církev neusiluje o nápravu a spásu duší, míjí se svému poslání. Avšak i ti nejzapálenější evangelisté měli na mysli verš o úzké stezce, kterou málokdo nalézá a jejich očekáváním nebylo přicházející probuzení, nýbrž Kristův návrat resp. vytržení svatých. Dnes vše nasvědčuje tomu, že probuzení je to jediné, oč v křesťanství jde a je mu skutečně nutné obětovat vše. Mnohdy bývá v rámci dědictví Pozdního deště předsunuto, že probuzení má předcházet viditelné sjednocení všech znovuzrozených křesťanů, a proto kdo usiluje o jednotu, připravuje probuzení. Vidiny lepších zítřků a národů, které budou křesťanskou zv Vždyť již v proroctví o přicházejícím probuzení něco podobného Cho ironizoval. “Bůh se chystá seslat Americe probuzení nebo je Amerika určena k soudu ?" Samozřejmě, že Cho nemyslel na soud. Také Steve Hill je o nastávajícím jaru lidstva též pevně přesvědčen. “Bůh hodlá Americe poslat své probuzení, jež nakonec otřese celým světem… Nepřekvapí mě, když toto poselství pokání a svatosti bude hlásáno před Bílým domem a Desataero bude nejen viset, ale bude i dodržováno v každé soudní síni, třídě a vládní budově od Washingtonu D.C. až po stát Washington…”100 Toto a mnohá jiná prohlášení můžeme slýchat od protagonistů obnovy v Pensacole i jinde. Nebylo by však nádherné, kdyby celý svět přijal Krista, kdyby se celá země obrátila k Hospodinu? K tomu nelze říci než amen. Je však, krom všech veršů o probuzení, nutné vidět i ty verše, které se přímo k poslední době vztahují. Jsou to předpovědi o vychladlé lásce (Mt 24,12), odpadání k bludu (1 Tim 4,1), falešných zázracích (Mk 13,22), falešných prorocích (Mt 24,11), soudech (Mt 24,7) a ospalosti církve (Mt 25,5). Ve své době, za proroka Jeremjáše, kdy Izrael byl zmítán hříchem a falešným náboženstvím, povstal prorok, který zvěstoval obnovu, vysvobození a rozvlažení. Byl podobný dnešním prorokům duchovní obnovy, kteří rovněž usilují o ušlechtilé věci. Tento prorok již nemohl snést “kletby” a “negativní vyznání” proroka Jeremjáše a se vší autoritou své vize vystoupil proti Jeremjášovu skepticismu a přerazil jho, jež Jeremjáš jako předobraz soudu nosil. “I sňal prorok Chananjáš z šíje proroka Jeremjáše jařmo a zlomil je. Chananjáš řekl za přítomnosti všeho lidu: "Toto praví Hospodin: Tak zlomím do dvou let jho Nebúkadnesara, krále babylónského, které je na šíji všech národů." Nato prorok Jeremjáš odešel svou cestou.” (Jr 28,10 – 11) Jeremjáš k tomu již neměl co dodat. Co říci proroku a lidu, kteří touží po obnově, ale při tom se dopouštějí, ve jménu Hospodina, duchovního cizoložství. Ale Bůh to viděl jinak. “… řekl prorok Jeremjáš proroku Chananjášovi: "Slyš, Chananjáši, Hospodin tě neposlal. Ty jsi svedl tento lid ke klamnému doufání. Proto Hospodin praví toto: Hle, zapudím tě z povrchu země." (Jr 28,15) Jednota, cesta k probuzení? Dnes, stejně jako v době Jeremjášově, stojí církev nebo alespoň ti, kteří poklekli před ekumenickým duchem, před stejnou věcí. Budou následovat ekumenické hnutí do Babylona, náboženství, které již zřetelně můžeme sledovat v jeho nástupu (Zj 17)? Zde jakoby torontští proroci opět lid sváděli ke klamnému doufání. Ano, je výsadou každého křesťana podílet se na evangelizaci, stojí za to se nasadit a jít a sklidit co nejvíce duší. Stojí za to se modlit, ale je také dobré vědět, že žijeme-li v poslední době, existují o ní jasné verše v Písmu. Je to však také doba přípravy nástupu antikrista a antikristů. “Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi” (1J 2,18-19). Mnozí křesťané v zahraničí poukazují na to, že obecná víra, že poslední doba bude provázena velkým probuzením a zázraky, může vést k tomu, že křesťané nerozpoznají zázraky falešných proroků, jejichž příchod je nám v poslední době předpovězen, a dále skutečnost, že se svedení lidé stanou jejich následovníky, budou tito křesťané považovat za přicházející probuzení. Ostatně, máme o tom dost dokladů v historii. Např. luterská církev v Německu vítala nástup Adolfa Hitlera k moci jako nástroj Božího sjednocení a podobně katolická církev vítala nástup Mussoliniho v Itálii. Bude liberálně-ekumenická církev jednou vítat nástup Antikrista? Pneumatologie Přestože se Hill ani Kilpatrick ve svých pracích, krom snahy o obhajobu manifestací, nijak doktrinálně neprofilují, můžeme v Pensacole – stejně jako ve všech nástupnických a příbuzných obnov pozdního deště – vidět, že i zde se začíná projevovat expanze daru proroctví. Proroctví V Joel News se o tom můžeme dočíst: “Brownsvilské probuzení nabírá nový, prorocký směr. Pasto Kilpatrick, vždy tak extrémně opatrný co se proroctví týče (sic!) dal na začátku března prorokování průchod. Předpovídá velkou změnu v průběhu bohoslužeb. V článku pro Vothwest Revival News člen sboru Renee DeLoriea píše o tom, jak před dvěma týdny sbor explodoval”: Po kázání na téma prorocké dary požádal pastor Kilpatrick lidi ve shromáždění, aby se modlili jeden za druhého a prorokovali.” 101 Jak je vidět, k prorokování je nejdůležitější rozhodnutí a lze jej činit i na povel. Souhrn kapitoly Obnova v Pensacole se pojí zejm. se dvěma osobami. Jsou jimi pastor Assemblies of God John Kilpatrick a evangelista ze stejné denominace, Steve Hill. Život obou z nich, jak se o něm dozvídáme z jejich autobiografických knih, popisuje jejich opravdové a upřímné obrácení a skutečně nekompromisní cestu za jejich Pánem Ježíšem Kristem. Jejich život je prost morálních či teologických excesů. Jejich služba vykazuje skutečné ovoce pokání proměněných životů a osobního i rodinného nasazení pro dílo evangelia. Oba protagonisté však dosvědčují, že jejich život byl navždy změněn setkáním se zvláštní mocí, která se ode dne 18. června 1995 projevuje v brownsvillském sboru Assemblies of God na Floridě. Cesta obou služebníků k tomuto zážitku byla rozdílná, leč nakonec se sešla ve stejném bodě. Pastor Kilpatrick nejprve okusil z moci Torontského požehnání, když se rozhodl zrealizovat proroctví Dr. Cho o probuzení, které má do Pensacoly přijít. Skrze svoji ženu Brendu, která se vrátila z Torontské Vinice, zakusil žízeň po stejné zkušenosti, kterou prožila ona a když změnil způsob svých modliteb směrem k pozitivnímu žehnání, začaly se některé drobné manifestace projevovat i v jeho sboru. Naproti tomu Steve Hill se s Torontským požehnáním setkal skrze londýnský sbor Svaté Trojice, kde na mnoho minut padl pod jeho mocí z rukou tamějšího anglikánského vikáře Sandy Millara. Hillovo pomazání způsonbilo vypuknutí největší obnovy dnešních dnů, a to na Den otců, 18. června 1995, kdy Steve Hill přijal pozvání na nedělní shromáždění brownsvillského sboru. Steve Hill se nejprve o svoji londýnskou zkušenost podělil, poté vysvětlil ostatním, jak mají požehnání přijímat, jak se mají chovat k manifestacím a poté zahájil “Pesacola Outpouring” (Pansacolské vylití), které trvá do dnešních dnů. Na shromáždění do této doby přijelo více než čtyři miliony lidí z celého světa a podobné obnovy zažily snad všechny možné křesťanské denominace. Očekává se, že začne největší křesťanské probuzení posledních dní, což odpovídá mnoha do té doby opomíjeným proroctvím, např. Paula Caina, Ricka Joynera, Jamese Ryleho…, lidí, jejichž minulost, či teologie sahá až k hnutí Pozdního deště, které se koncem čtyřicátých let jako stepní požár rozšířilo po všech denominacích v USA. Jedna z největších amerických a možná i světových protestantských denominací Assemblies of God byla k tomuto jevu nejprve rezervovaná. Zlom nastal snad až tehdy, kdy její superintendent dal hnutí naprosto zelenou a sám jeho kredibilitu potvrdil na památné konferenci v Kentucky (1997), kdy spolu s ostatními letničními a charismatickými představiteli Toronto blessing, jako např. R. Clarkem, demonstroval jednotu a touhu po šíření této obnovy. Přes toto všeobecné přijetí mezi charismaticky laděnými kruhy jsou křesťané, kteří před touto obnovou varují. Mezi ně patří i David Wilkerson, jehož jméno bylo zpočátku s obnovou spojováno.  

Poznámka: Poznámky a literatura

1. Ford M., Probuzení v Pensacole, Postilla s. r. o., Brno, 1999, str. 7 2. Prophecy of Dr. David Yonggii Cho, http://brownsville-revival.org/html/choprop.htm. 3. Prophecy of Dr. Ken Sumrall, http://brownsville-revival.org/html/sumprop.htm. 4. Tamtéž 5. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 9 6. Kilpatrick J., Slavnost ohně, Křesťanský život, Albrechtice, 1997, str. 44 7. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 10 8. Tamtéž 9. Tamtéž 10. Kilpatrick J., Slavnost ohně… str. 13 11. Tamtéž 12. Tamtéž, str. 39-40 13. Kilpatrick J., Slavnost ohně… str. 45 14. Tamtéž 15. Tamtéž, str. 48 16. Tamtéž, str. 53 17. Tamtéž, str. 49 18. Ford M., Probuzení v Pensacole... str. 14 19. Tamtéž, str. 15 20. Tamtéž, str. 82 21. Thomas L., The Brownsville revival, http://www.banner.org.uk 22. Wood C., How the Revival Began, Letters, http://www.victorious.com/SisterWOOD/letters 23. Kilpatrick J., Slavnost ohně… str. 59 24. Tamtéž, str. 72 25. Kilpatrick J., svědectví z “National Church of God”, Washington, D.C., June 7, 1997 in: Cloud D., Strange History of Pentecostalism, Fundamental Baptist Information Service, August 3, 1997 26. Kilpatrick J., Slavnost ohně… str. 60-62 27. Tamtéž, str. 72-73 28. Tamtéž 29. Tamtéž 30. Hill S., Na cestě za probuzením, Křesťanský život, Albrechtice, 1999, str. 93 31. Tamtéž, str. 93-94 32. Findejsová G., Otevřené nebe v Pensacole, Život v Kristu, 11/98, str. 9 – 10 33. Hill S., Na cestě za probuzením… str. 64 34. Tamtéž, str. 83 35. Hill S., Na cestě za probuzením… str. 83 36. Tamtéž, str. 94 37. Tamtéž 38. Ford M, Probuzení v Pensacole… str. 27 39. Hill S., Na cestě za probuzením… str. 97 40. Riss R., A History of the revival of 1992 – 1995, Holy Trinity Brompton, http://www.grmi.org/renewal/Richard_Riss/htb.html 41. Tamtéž 42. Hill S., Na cestě za probuzením… str. 97 43. Riss R., A History of the revival of 1992 – 1995, Pensacola, Florida, http://www.grmi.org/renewal/Richard_Riss/pensacola.html 44. Hill S. "Heart to Heart, with Evangelist Steve Hill," Destiny Image Digest, Winter 1997, str. 14 in: Hanegraff H., The Counterfeit Revival,: Separating Fact from Fabrication on the Pensacola Outpouring, http://www.equip.org/free 45. Kilpatrick J., Slavnost ohně… str. 64 46. Tamtéž, str. 65 47. Hagin K. E., Why do people Fall under the Power?, Tulsa, Oklahoma, Faith library, 1980 48. Wimber J., Evangelizace Boží mocí, Ichythys, Havlíčkův Brod, 1991 49. Jackson B., Co se to s námi jenom děje, Křesťanský život, Albrechtice, květen, 1994 50. John Wesleye´s Journal, in: Hanegraaff H., Counterfeit Revival, Word Publishing, Dallas, Texas, 1997, str. 180 51. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 32 52. Wilkerson D., The Solomon Church, Time Square Pulpit Series, 19. 12. 1994 53. Wilkerson D., Dearly Beloved, http://www.pentecostal-issues.org/journal/brownsville/david.htm 54. Bruce B., David Wilkerson Blasts Faith Preachers In Sermon, Charisma and Christian Life, January 24. 2000 55. Tamtéž 56. citováno dle: Strom A., Brownsville, Pensacola: “Toronto” Or Not?,http://www.etter.ch/~bbollow/mirror/nz-revival/pensa.html 57. Wilkerson D., videokazeta, Evropa pro Ježíše, Katowice 18. 21. 5. 1999, Křesťanský život, Albrechtice, 2000 58. Stringfellow R., Pensacola and Latter-Rain Deception, Banner Ministry, UK, http://www.banner.org.uk 59. Remnant Ministries, http://www.zebra.net/~theremnant/index.html 60. Hunt D., McMahon T. A., The Seduction of Christianity, Harvest House, USA, 1985 61. Shaw M., Cautionary on the Ecumenical Tendencies of the Assemblies of God, http://users.vei.net/ihs/tide.htm 62. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 48 63. Riss R., A History of the revival of 1992 – 1995, Rodney Howard-Brown in Jacksonville, Florida, http://www.grmi.org/renewal/Richard_Riss/rhb.fl.html 64. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 60 65. Wood C., John Arnott Visits Brownsville, Letters, Written Feb.22.1996 http://www.victorious.com/SisterWOOD/letters 66. Walker L., Intrview with Rev. Stephen Hill, DI Prophetic Digest. Destiny Image Publishers, 1997, http://www.reapernet.com/di/did/winter97_supp_hill.html 67. Prince D., předmluva, in: Hill S., Na cestě za probuzením… str. 23 68. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 47 69. Tamtéž, str. 57 70. Wimber J., “Speaking on Paul Cain”, audionahrávka, in: Hanegraaff H., Counterfeit Revival, Word Publishing, Dallas, Texas, 1997, str. 146-147 71. Hill S., Na cestě za probuzením… str. 93 72. Wilkerson D., Amerika´s Last Call, Whitaker House, USA, 2000 73. Wilkerson D., Set the Trumpet to Thy Mouth, Whitaker House, USA,1993, neautorizovaný úřeklad 74. Costella M., The Brownsville/Pensacola Outpouring, Revival or Pandemonium? Foundation Magazine, March-April, 1997 75. Costella D., Celebrate Jesus 2000, A Report of the Charismatic's Ecumenical Celebration St. Louis on the Banks of the Muddy Mississippi, Foundation A Of Biblical Fundamentalism, nedatováno 76. Costella M. The Brownsville/Pensacola Outpouring… 77. Kilpatrick J., Slavnost ohně… str. 79 –82 78. Jackson B., Co se to s námi jenom děje… str. 6-13 79. John Wimber vylučuje torontský sbor ze svazku Vinice, Topic, č. 1, 1996, str. 5-6 80. Freidzon C., Poselství národům, shromáždění v Buenos Aires, Assembly of God, videokazeta, nedatováno 81. Kilpatrick J., Slavnost ohně… str. 64 82. The Pensacola/Toronto Heresy Is In Central NY, traktát, The Church of the Living Word, Inc. Syracuse, New York, USA, 1997 83. Tamtéž 84. Gustafsson O., Konference o tzv. hnutí Víry, Letniční biblická akademie, Kolín, 19 - 22. 10. 1994 85. Jackson B., Co se to s námi jenom děje?… str. 12 86. Tamtéž 87. Prophecy of The Birth, "The Great Intruder," 1994 in: Tarkowski E, Apostasy & The Year 2000 Conference, USA 88. Prophecy of the Corporate Son, The Endtime Handmaidens newsletter of October 1994, in: Tarkowski E, Apostasy & The Year 2000 Conference, USA 89. Brown M., svědectví na pastorální konferenci KS v Kostelci nad Orlicí ze srpna 1996, in: Hejzlar P., Kdo otřásá Pensacolou, Život víry, ročník 8, leden 1997, str. 6-7 90. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 32 91. Tamtéž, str. 32-33 92. Tamtéž, str. 34 93. Brown M., svědectví na pastorální konferenci KS v Kostelci nad Orlicí ze srpna 1996… 94. Stringfellow R., Pensacola and Latter-Rain Deception, Banner Ministry, UK, http://www.banner.org.uk 95. Hagin E. K., I Believe in Visions, Old Tappan, New Jersey, Fleming H. Revell Company 1972, str. 114-115 96. Kilpatrick J., proroctví ze dne 6. dubna 1997, zveřejněno např. na stránkách CRI, http://www.equip.org/free 97. Ford M., Probuzení v Pensacole… str. 35 98. Hill S., Na cestě za probuzením… str. 129 – 130 99. Costella D., Celebrate Jesus 2000… 100. Hill S., Na cestě za probuzením… 163 101. Brownsville dává prostor proroctví, Joel News in: Život víry, ročník 11, červenec – srpen, 2000, str. 13