Hele Oko, po osobním útoku na Brusli u tebe následuje omluva? Tomu se říká VĚROLOMNOST. Zase a znovu Brusli otázkounpodsouváš to tvé známe "lezení do postele"! A po něčem takovém se omlouváš?'?

A něco k tomu odpuštění. My křesťané v moci Boha odpouštíme hned, takže tvoje sprostoty jsou odpuštěné, jenže nejde o tvůj hulvátský projev jako takový, jde o tvou duši zatíženou hříšným sklonem nepřiznaných hříchů ke smrti. Jde o tebe.

celý celibát sa dá zhrnúť do troch bodov:

- ,,prvý pápež,, Peter bol šťastne ženatý a iste aj iní apoštoli 

- prvých zhruba 600 rokov bolo manželstvo kňazov v cirkvi normálnou praxou

- písmo celibát doporučuje, ale nikdy neprikazuje

katolícka cirkev je presvedčená o tom že ju vedie Duch svatý a pritom v prvých storočiach Duch svatý vedie kňazov k manželstvu a neskôr k celibátu... vlastné dejiny vlastnej cirkvi usvedčujú katolicizmus s lži. Peter ako ,,prvý pápež,, mohol byť ženatý a dnešný pápež nemôže byť ženatý... 

to je čistá psychiatria... ale katolíkovi to nevadí... ak by dnes došlo k zmene a katolícky kňazi by sa mohli oficiálne ženiť, tak katolík v tom nebude vidieť problém, veď učiteľský úrad sa nemýli...

rozmýšľam, či sú katolíci tak naivní, blbí, alebo slepí, tak bigotní?... alebo nemôžu si pripustiť, že katolicizmus sa mýli, lebo tým ohrozujú svoju spásu? možno by tým spustili lavínu... ak katolicizmus sa mýlia v cilibáte, ako sú na tom iné biblické náuky? zrejme takéto riziko nikto nepodstúpi a preto bude slepo veriť všetkému čo je v katechizme... 

čo si o tom myslíte?

Být svobodný pro Boha je výsadou velkých Božích služebníků, a je zlé si myslet, že ženatý služebník nemůže mít stejné povolání a službu jako svobodný.

Je pravda, že celibát byl přijat na II.lateránském koncilu 1139. A do té doby se Je kněží ženili? Jaká je historie celibátu? : V tomto nám pomůže  Uguccio z Pisy  nejznámější dekretista  ve svém dekretu z roku 1190 pojednávat zvláštním způsobem o zdrženlivosti duchovních (continentia clericorum), to znamená o zdrženlivosti, kterou mají zachovávat tím, že neuzavírají manželství, a je-li uzavřeno, že ho neužívají (in non contrahendo matrimonio et in non utendo contracto).“ Z těchto slov zcela jednoznačně vysvítá dvojí povinnost: neženit se a neužívat manželství uzavřené už dříve. Z toho jasně plyne, že už v té době, to je na konci 12. století po Kristu, existovali kněží, kteří byli ženatí předtím, než přijali svátost svěcení. Svatý Pavel předpisuje svým žákům Titovi a Timotejovi, že takoví kandidáti mají být ženatí jen jednou.  Alespoň o svatém Petru víme s jistotou, že byl ženatý u ostatních to nevíme. Když říkal Petr Mistrovi: „My jsme opustili všechno, co jsme měli, a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít?“ Na tuto otázku Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby nedostal mnohokrát víc v tomto čase a v budoucím věku život věčný.“ Zde se už jeví tehdejší první povinnost církevního celibátu, totiž zdrženlivost od jakéhokoli užívání manželství po svěcení a je zjevné, že je z něho závazně odvozena. V této povinnosti tkví skutečný smysl celibátu, který je dnes obecně zapomínán, ale který byl v celém prvním tisíciletí a také nadále všem známý: úplná zdrženlivost od každého plození dětí, i od toho, které je dovolené a dokonce povinné v manželství. Abychom podali úplný obraz tohoto prvního smyslu církevního celibátu, který se už od začátku správně nazýval „zdrženlivost“, musíme hned upozornit, že kandidáti mohli přistoupit ke svátosti svěcení a zříci se užívání manželství jenom se souhlasem manželky, protože ona měla ze svátosti manželství nezcizitelné právo na užívání uzavřeného a dokonaného manželství, a to bylo nerozlučitelné, každý historik práva ví to, co výslovně potvrdil jeden z jeho nejautoritativnějších teoretiků tohoto století Hans Kelsen: Je mylné ztotožňovat právo a zákon, ius et lex. Právo (ius) je každá závazná právní norma, ať už byla dána jen ústně a předána zvykem, nebo ať už byla vyjádřena písemně. Kdežto zákon (lex) je každé ustanovení dané písemně a vyhlášené zákonnou formou. . Máme o tom důkaz dokonce v Písmu svatém. Svatý Pavel píše ve druhém listu Soluňanům (2, 15): „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem.“ Máme svědectví, jež se týkají tohoto tématu, musíme připomenout především koncil v Elvíře. V prvním desetiletí 4. století po Kristu se sešli biskupové a kněží španělské církve v diecézním středisku v Elvíře u Granady, aby společně upravili podmínky církve ve Španělsku. Do 81 kánonů se vtělila opatření o všech nejdůležitějších oblastech církevního života, jež vyžadovaly vyjasnění a obnovu, aby se znovu utvrdila původní kázeň a stanovily se nové nutné normy. 33. kánon tohoto koncilu obsahuje již první známý zákon o celibátu. Pod rubrikou: „O biskupech a služebnících (oltáře), kteří se mají zdržovat od svých manželek“ je tento text: „Souhlasíme s úplným zákazem, který platí pro biskupy, kněze a jáhny, to znamená pro všechny duchovní věnující se službě oltáři, že se mají zdržovat od svých manželek a neplodit děti. Kdo se tohoto dopustil, má být vyloučen z duchovního stavu.“ Již kánon 27 zdůrazňoval zákaz, aby cizí ženy bydlely společně s biskupy a s jinými duchovními. Ti mohli mít u sebe jen sestru nebo zasvěcenou pannu, ale v žádném případě nějakou cizí ženu. A máme zde další svědectví. Jde o závazné prohlášení druhého afrického koncilu z roku 390, opakované na následných koncilech a zařazené pak do kodexu kánonů africké církve (a do kánonů in causa Apiarii). Tento kodex byl formálně schválen na důležitém koncilu roku 419. Pod rubrikou: „že má být zachovávána čistota levitů a kněží“ je tento text: „Biskup Epigonius pravil: Poněvadž se na předešlém koncilu pojednávalo o zdrženlivosti a čistotě, o třech stupních, které jsou z důvodu svěcení vázány s jistou povinností čistoty, znamená to, že biskup, kněz a jáhen mají být důsledněji poučeni o zachovávání čistoty. Biskup Genetlius pokračoval: Jak bylo řečeno výše, je vhodné, aby svatí biskupové, Boží kněží a levité, to znamená všichni, kdo slouží božským svátostem, byli zdrženliví ve všem, aby mohli bez nesnází obdržet to, co si vyprošují od Pána, a abychom i my zachovávali to, o čem nás učili apoštolové a co celá minulá doba zachovávala.“ „Biskupové na to jednomyslně odpověděli: My všichni souhlasíme, aby se biskupové, kněží a jáhni, strážci čistoty, zřekli svých manželek, aby byla zachovávána čistota ve všem a všemi, kdo slouží oltáři.“ A na třetím místě byl zopakován text týkající se zdrženlivosti duchovních z koncilu roku 390, který byl uveden výše a který tehdy přednesli Epigonius a Genetlius a nyní ho pronesl Aurelius. Papežský delegát Faustinus přidal k rubrice: „O stupních svátosti svěcení, při nichž je třeba zříci se manželek“: „Souhlasíme, aby se biskup, kněz a jáhen, to znamená všichni, kdo se dotýkají svátostí jako strážci čistoty, zřekli svých manželek.“ Nato všichni biskupové odpověděli: „Souhlasíme, aby byla zachována čistota ve všem a všemi, kdo slouží oltáři.“ V souvislosti s tímto africkým svědectvím o celibátu jsme již slyšeli velmi vážný hlas ze strany Říma. Papežský legát Faustinus dal v Kartágu najevo plný souhlas Říma s touto otázkou, která tam byla vznesena jen mimochodem. Řím zaslal už za papeže Siricia dopis africkým biskupům, ve kterém se jim oznamovala usnesení římské synody z roku 386, jež znovu zdůrazňovala některé důležité apoštolské směrnice. Tento dopis byl přečten během koncilu v Telepte roku 418. Jeho poslední část pojednává (kán. 9) přesně o zdrženlivosti duchovních.13 S tímto dokumentem se dostáváme k druhé skupině svědectví o celibátu, která je beze vší pochyby nejzávažnější nejen svou znalostí tradice zachovávané v univerzální církvi, ale i dalším rozvojem a zachováváním celibátu duchovních. Tato svědectví jsou obsažena ve směrnicích římských papežů v této věci. Všeobecné prohlášení o důležitosti postoje Říma ke každé otázce, a tedy i k celibátu, máme od svatého Ireneje. Jako žák svatého Polykarpa byl spojen s janovskou tradicí a jako lyonský biskup od roku 178 ji předával také evropské církvi. Říká-li ve svém hlavním díle Proti bludům (Adversus haereses), že apoštolská tradice je uchována v římské církvi založené Petrem a Pavlem, a proto s ní mají být všechny ostatní církve v souladu, 14 můžeme říci, že to platí i o tradici zdrženlivosti duchovních. První výslovná svědectví o tom nám dali dva papežové: Siricius a Inocenc I. Předchůdci prvního, papeži Damasovi, dal biskup Himerius z Tarragony několik otázek, na které odpověděl až jeho nástupce Siricius. Na otázku o povinné zdrženlivosti vyšších duchovních odpovídá v dopise „Directa“15 z roku 385, že mnoho kněží a jáhnů, kteří i po vysvěcení plodí děti, jedná proti nezrušitelnému zákonu, který zavazuje vyšší duchovní od začátku církve. Jejich odvolávání se na Starý zákon, v němž kněží a levité mohli užívat manželství mimo dobu, kdy sloužili v chrámě, vyvrací Nový zákon. V něm mají vyšší duchovní vykonávat posvátnou službu každý den, a proto ode dne svého vysvěcení mají žít v ustavičné zdrženlivosti. Druhý dopis téhož papeže týkající se této otázky byl už zmíněn výše. Byl zaslán africkým biskupům roku 386 a sděloval jim usnesení jedné římské synody. Tento dopis je ve věci celibátu obzvláště poučný. Papež především říká, že body projednané na synodě se netýkají nových povinností, ale jsou to spíše body víry a kázně, které byly vinou liknavosti a nečinnosti některých zanedbávány. Musí být znovu uvedeny do života, neboť jde o směrnice apoštolských otců podle slov Písma svatého: „Stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem“ (2 Sol 2, 15). Římský koncil si je tedy dobře vědom, že i podání přijatá ústně jsou závazná. Se zřetelem na Boží soud mají tedy všichni katoličtí biskupové zachovávat devět následujících směrnic.  Lev Veliký píše v této záležitosti roku 456 biskupu Rustikovi z Narbonne: „Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře (jáhny) jako pro kněze a biskupy. Když byli ještě laiky a lektory, bylo jim dovoleno oženit se a plodit děti. Ale když postoupili výše na zmíněné stupně, není jim už dovoleno to, co dříve. Aby se však manželství tělesné stalo manželstvím duchovním, je třeba, aby manželky nebyly posílány pryč, ale aby je měli jejich manželé tak, jako by je neměli, aby zůstala nedotčená manželská láska, současně však, aby přestalo užívání manželství.“ Každý text, který mluví proti opuštění manželek, se má chápat v tomto smyslu, jak je jasné z tohoto výroku Lva Velikého Dále musíme říci, že týž papež rozšířil povinnost zdrženlivosti po vysvěcení i na podjáhny. Toto nebylo dosud jasné, protože se pochybovalo, zda podjáhenské svěcení patří k vyšším svěcením či nikoli.20 Řehoř Veliký (590–604) dává na srozuměnou, alespoň nepřímo ve svých dopisech, že zdrženlivost duchovních se v západní církvi podstatně zachovává. Jednoduše rozhodl, že i svěcení na podjáhna s sebou nese definitivně a pro všechny povinnost dokonalé zdrženlivosti. Kromě toho opakovaně usiloval, aby soužití mezi vyššími duchovními a ženami, které k tomu nejsou oprávněné, bylo za každou cenu zakázáno, a proto, aby se mu zabránilo. Poněvadž manželky obyčejně nepatřily ke kategorii oprávněných, podával tím tento papež významný výklad k příslušnému 3. kánonu nicejského koncilu. Svatý Jeroným znal dobře tradici jak západní, tak východní, a to z osobní zkušenosti. Když roku 393 ve svém vystupování proti Joviniánovi říká, aniž naznačuje nějaký rozdíl mezi Východem a Západem, že svatý apoštol Pavel řekl ve známém místě v listu Titovi, že ženatý kandidát svátosti svěcení směl být jen jednou ženatý. Měl dobře vychovávat své děti, ale potom už nemůže plodit další děti. Má se proto stále věnovat modlitbě a Boží službě, a tedy nejen na omezený čas jako ve Starém zákoně. Si semper orandum et ergo semper carendum matrimonio. 25 Ve své disertaci „Adversus Vigilantium“ z roku 406 opakuje svatý Jeroným povinnost služebníků oltáře žít ve stálé zdrženlivosti. V této věci říká, že je to praxe církve východní, egyptské a Apoštolského stolce, kde se přijímají jen celibátní a zdrženliví klerici nebo takoví, kteří jsou ženatí, ale zřekli se manželského života.26 Již ve svém „Apologeticum ad Pammachium“ řekl, že také Apoštolové byli buď panici, nebo po svatbě byli zdrženliví. 27 A: Ke kněžství, biskupství, jáhenství se volí buď panici, nebo vdovci, avšak po přijetí kněžství mají být navěky čistí. 28 Svatý Augustin, od roku 395/6 hipponský biskup, nejen dobře znal všeobecnou povinnost zdrženlivosti vyšších duchovních, ale zúčastnil se kartaginských koncilů, kde byla tato povinnost opakovaně potvrzována, odvozována od apoštolů a od nepřetržité tradice. Není známo, že by dal při těchto příležitostech najevo nějaký nesouhlas. Ve své disertaci „De coniugiis adulterinis“ (O cizoložných manželstvích) tvrdí, že i ženatí muži, jsou-li nenadále povoláni k duchovnímu stavu vyšších duchovních a vysvěceni, jsou zavázáni ke zdrženlivosti. Takto jsou příkladem pro laiky, kteří musí žít daleko od svých manželek a jsou proto vystaveni pokušení k cizoložství. O čtvrtém velkém otci západní církve Řehoři Velikém jsme již hovořili jako o svědku zdrženlivosti posvátných služebníků, když jsme studovali svědectví římských papežů. Z dosud zjištěné disciplinární praxe západní církve plyne, že zdrženlivost posledních tří stupňů kněžské služby v církvi je povinnost, která sahá k začátkům církve a byla přijata a předávána jako dědictví ústní tradice. Po období pronásledování a především kvůli stále četnějším obrácením, jež vyžadovala i množství svěcení, dochází také k častějšímu nedodržování této povinnosti. Proti tomu však stále naléhavěji vystupují koncily a starostlivost římských papežů, vydávají se zákony a písemné směrnice. V nich se ihned objevují také důsledky zaměřené proti provinilcům. Bývá to suspenze neboli vyloučení z posvátné služby. To všechno se nikdy nevyskytuje jako novota, ale je to spíše vztahováno na počátky církve. Máme tedy právo pokládat tuto praxi shodně s pravidly správné historicko-právní metody za opravdovou závaznou povinnost předávanou ústně už předtím, než byla pevně zaznamenána psanými zákony. Kdo by chtěl tvrdit opak, nejen že by hřešil proti nezměnitelné vědecké metodě, ale prohlašoval by za lživé všechny jednomyslné texty, které jsme slyšeli, protože nevědomost by se mu nemohla vytknout. Sankce jsou někdy mírnější: například na koncilu v Tour roku 461 se už neukládá doživotní exkomunikace, ale jen vyloučení z církevní služby Jiným důležitým důsledkem této reformy je slavnostní rozhodnutí druhého lateránského koncilu z roku 1139, že manželství uzavřená vyššími duchovními, jako i manželství osob zasvěcených řeholními sliby jsou nejen nedovolená, ale i neplatná.35 Z toho vzniklo nedorozumění, ještě dnes velmi rozšířené, že církevní celibát byl zaveden až II. lateránským koncilem. Ve skutečnosti se jen stalo neplatným to, co bylo odjakživa zakázáno. Skoro současně se rodí a začíná působit církevně-právní věda. Kamaldulský mnich Jan Gracian uspořádal kolem roku 1142 v Boloni svou „Concordia discordantium canonum“ nazvanou pak jednoduše „Gracianův dekret“. V něm sebral všechen právní materiál prvního tisíciletí církve a uvedl v soulad, nebo se alespoň snažil to učinit, rozmanité a rozdílné formy. Jím začíná škola církevního práva, která se druží k souběžné škole práva římského a která bude nazývána školou glosátorů, to znamená vykladatelů sbírek církevního práva (a práva římského) a jeho zákonných textů. 36 V tomto Gracianově dekretu se pojednává přirozeně také o povinnosti zdrženlivosti duchovních a to přesně v Distinkcích (první části Dekretu) od 26. do 34. a pak ještě od 81. do 84. Totéž se děje i v jiných částech Corpus Iuris (Canonici), který se právě formuje při příležitosti vyhlášení příslušných zákonů. Za zmínku stojí, že otcové tridentského koncilu nejen obnovili všechny příslušné povinnosti, ale odmítli také prohlásit celibátní zákon latinské církve za zákon čistě církevní-. Svatý Jeroným byl vysvěcen na kněze v Malé Asii kolem roku 379 a potom poznal v době šesti let muže církve, komunity mnichů a také učení a kázeň Východu. Po třech letech pobytu v Římě se vrátil přes Egypt do Palestiny, kde zůstal až do smrti kolem roku 420. Zůstával stále v úzkém a živém styku s životem celé církve. Byl k tomu mimořádně schopen svou důvěrou známostí se současnými důležitými lidmi na Východě i na Západě, a také díky své rozsáhlé znalosti mnoha jazyků. Jeho výslovná svědectví o zdrženlivosti duchovenstva byla již uvedena v druhé části. Zde připomeňme znovu jeho spis „Adversus Vigilantium“. V něm se proti knězi z jižní Galie, který pohrdal celibátem, odvolával na praxi východních církví, Egypta a Apoštolského stolce. Prohlašuje, že tyto všechny přijímají za duchovní jen panice, zdrženlivé, a jsou-li ženatí, jen ty, kteří se zřekli užívání manželství.50 Toto je svědectví o oficiálním stanovisku východní církve o zdrženlivosti posvátných služebníků. Koncil, který nás musí pro naše téma více zajímat, je první ekumenický koncil konaný v Niceji roku 325. Jediné ustanovení této první synody univerzální církve, které se týká celibátu posvátných služebníků, je 3. kánon, který zakazuje biskupům, kněžím, jáhnům a vůbec všem duchovním mít u sebe v domě ženy, které tam potají vstoupily. Jedinou výjimkou je matka, sestra, teta a jiné, které jsou mimo jakékoli podezření.52 Nuže, mezi ženami, kterým je dovoleno žít společně v domě, nejsou jmenovány manželky. Můžeme se ptát, zda je toto bezpečný argument pro skutečnost, že koncilní otcové byli živě přesvědčeni o povinné zdrženlivosti, a to také proto, že na prvním místě duchovních podléhajících zákazu společného bydlení je uveden biskup. Píše-li svatý Pavel Korinťanům (1 Kor 4, 1): „Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství“ nebo (2 Kor 5, 20): „Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem“, může se to pokládat za autentickou biblickou motivaci ztotožnění kněze s Kristem. Na II. vatikánském koncilu se ustavičně vyjadřuje táž myšlenka: „Biskupové jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista učitele, pastýře a velekněze a jednají v jeho zastoupení“ (LG 21 a pozn. č. 22, která dokumentuje příslušnou nauku starobylé církve). Kněží, s nimi sjednocení, mají účast na úkolu jediného Prostředníka Krista a když zastávají svou posvátnou službu v eucharistické bohoslužbě, jednají v Kristově osobě (srov. LG 28 a pozn. 67; ChD 28). Svátostí kněžství a znamením, které vtiskuje, jsou připodobněni Kristu a jednají jeho jménem (srov. PO 2, 6, 12; OT 8; SC 7). Po koncilu se množí tyto výroky i ze strany římské kurie. Kongregace pro katolickou výchovu výslovně zdůraznila a zásadně prohlásila v základních normách pro formaci kněží z roku 1970, že kněz se stává svěcením „alter Christus“.67 Nový Kodex kanonického práva z roku 1983 říká v kánonu 1008: „Svátostí svěcení se z Božího ustanovení někteří věřící, označení nezrušitelným znamením, stávají posvátnými služebníky, kteří jsou zasvěceni a určeni, aby, každý podle svého stupně, v osobě Krista (in persona Christi) – Hlavy vykonávali úřad učit, posvěcovat a vést, a tak pásli boží lid.“ Avšak nejvíce se zabýval kněžstvím a kněžími papež Jan Pavel II. od začátku svého pontifikátu. Každoročně už od roku 1979 adresoval kněžím poselství. Opakovaně tak činil při každé příležitosti: při audiencích, v promluvách a především při častých kněžských svěceních, aby uvedl do správného teologického, pastoračního, aktuálního světla povahu a podstatu katolického kněžství a prohloubil jeho význam. Nejdůležitějším počinem tohoto papeže ve prospěch kněžství bylo jistě svolání a uskutečnění osmé synody biskupů, jejímž předmětem byla formace kněží. Ústředním bodem diskusí synodálních otců byl beze vší pochyby správný a aktuální pojem kněžské totožnosti v dnešním světě a ve vztahu k těžké krizi, v jaké se dnes kněz ocitá. Souhrnem a vyvrcholením těchto hlubokých prací je posynodální apoštolská adhortace, která vyšla 25. března 1992 pod názvem „Pastores dabo vobis“ o výchově kněží v současných podmínkách. V druhé kapitole této apoštolské adhortace papež pojednává o „podstatě a poslání kněžské služby“ a výslovně informuje, že příspěvky synodálních otců „ozřejmily vědomí specifické ontologické sounáležitosti kněze s Kristem, veleknězem a dobrým Pastýřem“ (č. 11). Papež tento výklad uzavírá vskutku klasickým tvrzením: „Kněz nalézá plnou pravdu o své identitě v tom, že je veden Kristem a podílí se zvláštním způsobem na neustálém poslání Krista, jediného velekněze nové a věčné smlouvy. Kněz je živým a průzračným obrazem Krista – kněze. Kněžství Kristovo jako vyjádření absolutní ‘novosti’ v dějinách spásy představuje jediný zdroj a nenahraditelný model pro kněžství každého křesťana, obzvláště pak posvěceného kněze. Vztah ke Kristu je tedy absolutně nutným klíčem pro pochopení všech aspektů skutečnosti kněze“ (č. 12 na konci). Na základě této přirozené příbuznosti mezi Kristem a jeho knězem nám také nebude těžké stanovit teologii kněžského celibátu. Sám Jan Pavel II. nám k ní znovu poskytuje klíč: „Obzvlášť důležité je to, aby kněz pochopil teologické odůvodnění církevního zákona o celibátu. Zákon totiž vyjadřuje vůli církve, která časově předchází vůli jednotlivce, vůli vyjadřující jeho disponibilitu. Avšak vůle církve nachází své poslední zdůvodnění v poutu, které celibát spojuje se svátostí kněžství, připodobňující kněze Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichu církve. Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kristus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev. Je to výraz kněžské služby církvi v Pánu a s Pánem“ (č. 29 ke konci). 2. Historicko naukový základ Také zde nás může poučit zpětný pohled na tradici církve o vývoji této teologie. To co se může souhrnně říci o tomto aspektu, bylo už částečně řečeno, když jsme analyzovali svědectví prvotní církve o zdrženlivosti posvátných služebníků. Sledovat odkazy na Písmo svaté a na jeho výklad v těchto svědectvích historie celibátu je jistě pomoc pro teologickou argumentaci synodálních otců a Svatého otce, protože v apoštolské adhortaci jsou hojné odkazy na Písmo svaté. Biblický pohled na celibát nabývá ostatně stále větší důležitosti i v současné literatuře na toto téma.68 Již v prvním psaném zákoně, který známe, v 33. kánonu z Elvíry, jsou zavázáni ke zdrženlivosti duchovní positi in ministerio, to znamená ti, kteří slouží oltáři. Také africké kánony ustavičně hovoří o těch, kdo slouží oltáři a dotýkají se svátostí a jsou určeni k jejich službě, a kdo jsou svým posvěcením zavázáni k čistotě. Ta zase na druhé straně u Boha zajišťuje účinnost prosebné modlitby. Důležité a poučné jsou v tomto ohledu hlavně dokumenty papežů, které pojednávají o kněžské zdrženlivosti. Ustavičně se naráží na dvě námitky čerpané z Písma svatého a musí se vyvracet. První je pokyn svatého Pavla Timotejovi (1 Tim 3, 2 a 3, 12) a Titovi (1, 6): Jsou-li kandidáti ženatí, mají mít jen jednu ženu (unius uxoris viri), totiž mají být ženatí jen jednou a kromě toho s pannou. Jak papež Siricius, tak Inocenc I. opakovaně zdůrazňují, že to neznamená, že mohou i napříště žít v touze plodit děti, nýbrž naopak to bylo stanoveno propter continentiam futuram, aby v budoucnu zachovávali zdrženlivost. Tento oficiální papežský výklad známého úryvku Písma svatého, který přijaly i koncily, potvrzuje, že ten, kdo se znovu potřebuje oženit, dokazuje, že nemůže žít ve zdrženlivosti, jaká se žádá od posvátných služebníků, a proto nemůže být vysvěcen. Tak se tento předpis Písma svatého, třebaže je to důkaz proti celibátní zdrženlivosti, stává důkazem v její prospěch, a navíc dokazuje, že ji vyžadovali apošto-50 51 27 lové. Takový výklad zůstává živý i napříště. I řádná Glosa ke Gracianově dekretu, totiž obecně přijímaný komentář tohoto úryvku (Začátek Dist. 26), vysvětluje, že jsou čtyři důvody, aby muž bigamista nemohl být vysvěcen. Po třech spíše duchovních důvodech, čtvrtý praktický důvod uvádí: protože by to byla známka nezdrženlivosti, kdyby někdo od jedné ženy přešel ke druhé. A významný a velmi vážený ostijský dekretalista (kard. děkan Jindřich ze Susy) vykládá ve svém komentáři k Dekretálkám Řehoře IX. (X, 1, 21, 3 k slovu alienum): Třetí ze čtyř důvodů tohoto zákazu je: „Protože je (v tomto případě) obava z nezdrženlivosti.“ Z tohoto výkladu „muže jedné manželky“ (unius uxoris vir) vzal na Východě důkaz také historik prvotní církve Eusebius z Césareje, kterého musíme pokládat za dobře informovaného a který, jak už jsme řekli, byl přítomen na nicejském koncilu a jako přítel ariánů by spíše hájil užívání manželství dříve ženatých kněží. Ale říká výslovně, že srovnáme-li kněze starozákonního s novozákonním, srovnáváme tělesné plození s plozením duchovním a v tom spočívá smysl slov unius uxoris vir. To je ti, kteří se zasvětili službě a bohoslužbě, se pak musí náležitě zdržovat pohlavního styku s manželkou. 69 Tento apoštolův zákaz, aby žádný bigamista nebyl připuštěn k svěcení, byl velmi přísně zachováván po všechna staletí a nalézá se i mezi iregularitami svěcení ještě v Kodexu kanonického práva z roku 1917 (kán. 984, 4°). V klasické kanonistice se mělo za to, že dispenzovat od tohoto zákazu nemůže ani papež, protože ani on by nemohl dispenzovat contra apostolum, to je v rozporu s Písmem svatým.70 Stojí za zmínku, že i trullské celibátní zákonodárství udržuje ve svém 3. kánonu v platnosti tento zákaz pro kněze, jáhny a podjáhny, totiž zákaz, že kandidáti těchto svěcení nemohou mít za manželku vdovu nebo ženu, která už byla jednou vdaná. Trullští otcové říkají, že jenom chtěli zmírnit přísnost římské církve v tomto bodě a dát těm, kteří zhřešili proti zákazu bigamie, možnost k lítosti a činit pokání. Jestliže by se v určité době po synodě zřekli tohoto manželství, mohli by zůstat v službě. Nelogičnost tohoto ustanovení 3. kánonu se ve srovnání s 13. kánonem, který dovoluje kněžím a jáhnům užívat manželství uzavřené před vysvěcením, vysvětlí jen tím, že tento apoštolský zákaz byl hluboce zakotven i ve východní tradici, ale už si neuvědomovali jeho skutečný původní smysl. Z toho vyplývá další tichý důkaz tohoto autentického původního smyslu jako záruky úplné zdrženlivosti po vysvěcení. Jak to zůstalo živé v západní církvi a Řím to vždy věrně zachovával. V této souvislosti je vhodné se ještě zmínit o jiných dvou textech Písma svatého, které se nevyskytují výslovně v starobylých svědectvích. Ale jeden z nich je dnes uváděn proti zdrženlivosti samotných apoštolů. Jednou z vlastností, kterou vyžaduje svatý Pavel od služebníka církve, je také, že má být egkratés, to znamená zdrženlivý (continens). Tento výraz znamená pohlavní zdrženlivost, jak vyplývá z paralelního textu, v němž žádá svatý Pavel od věřících všeobecnou nutnou zdrženlivost neboli abstinenci ženatých a vdaných kvůli modlitbě. 71 Vyplývá to i ze všech pozdějších řeckých textů o celibátu, jež se nalézají například v oficiální sbírce Pedalion. Druhým textem Písma je 1 Kor 9, 5, kde svatý Pavel tvrdí, že i on by měl právo mít s sebou ženu jako ostatní apoštolové, bratři Pána a Kéfa. Mnozí překládají tuto „ženu“ jako „manželku“ apoštolů, a u Petra by to mohlo platit. Ale musíme zdůraznit, že původní řecký text nemluví jednoduše o gynaika, což by mohla být velmi dobře také manželka. Jistě ne neúmyslně svatý Pavel dodává slovo „adelfén“, to je „sestra“, aby vyloučil každé špatně chápané zaměňování s manželkou. Snadno se přesvědčíme o této opravě, uvážíme-li, že v budoucnu všichni nejdůležitější svědkové zdrženlivosti posvátných služebníků nám ustavičně říkají, že když se mluví o manželce těchto služebníků v souvislosti s následnou pohlavní zdrženlivostí, vždy se užívá slovo „soror“, sestra, stejně jako všeobecně vztah mezi manžely po manželově vysvěcení je nazírán jako vztah mezi bratrem a sestrou. Toto říká svatý Řehoř Veliký: „Kněz bude po svém vysvěcení milovat svou kněžku (to je svou manželku) jako sestru.“72 Koncil v Geroně (r. 517) rozhoduje, že „byli-li vysvěceni muži, kteří předtím byli ženatí, nesmějí už žít s tou, která se z manželky stala sestrou“.73 A II. koncil v Auvergne (r. 535) zase určuje: „Jestliže kněz nebo jáhen byl vysvěcen k Boží službě, stává se ihned z manžela bratrem své ženy.“74 Toto vyjadřování se vyskytuje v mnoha patristických a koncilních textech. Nyní se musíme věnovat jinému argumentu, který se často uvádí proti zdrženlivosti kněží v prvních stoletích. Jak už bylo vícekrát uvedeno v různých souvislostech, odvolávají se mnozí na Starý zákon. Jak víme, v něm bylo kněžím a levitům dovoleno a dokonce bylo pro ně povinné žít plně manželsky během doby, kdy bydleli doma a neměli službu v chrámě. Obvykle se uvádí dvojí odpověď na tuto námitku. Především se říká, že starozákonní kněžství bylo svěřeno jednomu kmeni a v něm se mělo udržovat, a proto bylo nutné manželství. Novozákonní kněžství však je bez pokrevního nástupnictví, a proto nepotřebuje rodinné potomstvo. Ve prospěch rozdílu se uvádí ještě druhý argument, ještě důležitější a stále opakovaný: kněží Starého zákona sloužili v chrámě po omezenou dobu, kdežto kněží Nového zákona mají službu nepřetržitou, proto se rozšířila dočasná povinnost zdrženlivosti a čistoty na dodržování neomezené a ustavičné. Jako přesvědčivý výklad se za tímto účelem uvádí místo ze svatého Pavla Korinťanům (srov. 1 Kor 7, 5), kde apoštol radí manželům: „Nezkracujte v té věci jeden druhého – leda po vzájemné dohodě na čas, abyste se mohli věnovat modlitbě.“ Kněží v Novém zákoně se však mají modlit ustavičně a věnovat se nepřetržité denní službě, při které svýma rukama udělují milost křtu a obětují Kristovo tělo. Písmo svaté je poučuje, aby byli v celé této službě dokonale čistí, a otcové přikazovali zachovávat tělesnou abstinenci. Dokumenty však udávají ještě jiný důvod, a to pastorační: jak může kněz hlásat vdově nebo panně zdrženlivost a čistotu, jestliže sám přičítá větší hodnotu plození dětí pro svět než pro Boha? Takže námitka proti služebné zdrženlivosti se mění v argument v její prospěch. Ze všech těchto úvah lze vyvodit obraz novozákonního kněze utvářený podle Kristovy vůle, který se podstatně liší od obrazu starozákonního. Tento poslední má pouze podobu čistě vnější funkce a ještě k tomu omezené na určitou dobu. Onen novozákonní obraz si však podmaňuje přirozenost, a proto celého člověka jako kněze, jeho nitro i zevnějšek, a proto i jeho službu. Kristus chce od kněze duši, srdce i tělo a v celé jeho službě čistotu a zdrženlivost jako svědectví, že už nežije podle těla, ale podle ducha (Řím 8, 8). Proto funkční levitské kněžství Starého zákona nemůže být nikdy vzorem ontologického kněžství novozákonního, připodobněného Kristu. Novozákonní kněžství převyšuje starozákonní celou svou podstatou. Proto muži, kteří uslyšeli Kristovo spásonosné poselství, pochopili hned od začátku Mistrův požadavek, že se jeho apoštolové mají zříci pro nebeské království také manželství (Mt 19, 12) a že jako učedníci v úzkém a plném smyslu mají opustit i otce, matku, ženu, děti, bratra a sestru (Lk 18, 29; 14, 26). Brzy se také chápe výrok svatého Pavla o tom, že mají rozdílný vztah k Bohu lidé svobodní a lidé žijící v manželství (1 Kor 7, 32–33), a jaký to tedy má význam pro církevní celibát. Bude úkolem školy, to je klasické kanonistiky počínaje 12. stoletím, nalézt, vysvětlit a rozvést důvody spojitosti mezi zdrženlivostí a novozákonním kněžstvím. V historii vědeckého rozvoje popsaného stručně v druhé části jsme se zmínili o tehdejších nesnázích, jak dospět k vypracování uspokojující teorie. Protože staří otcové už pochopili, že zdrženlivost patří k podstatě nového kněžství – když například Epifanius ze Salamíny říká, že jeho charisma spočívá ve zdrženlivosti, nebo když svatý Ambrož tvrdí, že povinnost zdrženlivosti platí ustavičné.