poslal Nepřihlášený Čas od času dojde na církevní scéně k registraci nové denominace. Taková událost budí často nelibost zavedených církví z důvodu, že její členové se obvykle rekrutují z jejich řad spíše, než z řad nových konvertitů. Možná přitom ovšem někteří zapomínají na své začátky. Členové jsou ale dnes přeci jenom více úzkoprofilovým zbožím než dříve a každá církev, zvláště evangelikální, si díky všudypřítomnosti hnutí církevního růstu někdy až úzkostlivě hlídá své růstové grafy. Imaginární růst je dnes celebrován jako známka požehnání a Božího působení. Paradoxem ovšem zůstává, že zatímco počet církví a sborů roste, počet křesťanů se snižuje.
Nabídka a poptávka na trhu idejí
Nová hnutí a církve dnes až na výjimky vznikají importem americké teologie. Zde bych ale rád zopakoval, že žádné americké učení (z Asie a Evropy nyní mnoho nových nauk nepřichází) by se zde neujalo, pokud by mu k tomu nebyl vytvořen prostor. Novokalvinismus v jeho separatistické modifikaci ve svých důrazech dokázal zaplnit něco, co zde vlivem nedávného směřování církve evidentně scházelo. Naplnil tak poptávku na trhu idejí. Vlivem ekumenismu, genderismu a liberalismu si dnes v církvích málokdo dovolil citovat verše o inspiraci veškerých Písem, o stvoření, potopě, o poddanosti ženy muži, o hříchu homosexuality, o neslučitelnosti římskokatolického učení s protestantismem. Exaltované zaměření na růst církve navíc zcela ignorovalo učení o vyvolení, a snaha změnit společnost přestala brát v úvahu, že svět leží ve zlém a bude odsouzen. Církevní představitelé, pokud už byli nuceni se vyjádřit, buď přijali nové paradigma, nebo se předháněli v tom, kdo vydá krajně umírněnější stanovisko. Ve snaze vyhnout se konfrontaci tak církev přestala ohrožovat hřích.
Lidé, kteří intuitivně vycítili, že něco není v pořádku, pak byli jistě osloveni hnutím, které dokázalo tyto nešvary jasně pojmenovat. A protože se dnes evangelikalismus řídí dle pravidel nabídky a poptávky, bylo logické, že se zde ujmou myšlenky i severoamerického novokalvinismu a vytvoří ohraničený subjekt. Jako bonus pak hnutí přidalo své šibolety o predestinaci, vytrvalosti svatých a představilo Boha nenávidícího hříšníka, který je jakýmsi loutkovodičem, posunujícím lidmi na své šachovnici, aby prokázal svoji absolutní svrchovanost. Kristus nemohl zemřít za všechny, protože v zavržení hříšníků je přeci Boží sláva, a tak mnoho hříšníků má prostě smůlu jen proto, že se narodili a neodvratně směřují do pekel. Mnozí v hnutí pak navíc podlehli bludu, že církev je v krizi právě proto, že tyto šibolety odmítá. Avšak nyní jsme v situaci, kdy vzniká nová církev, a já jsem zcela vážně a pevně přesvědčen, že je to stav, který naopak přispěje k ozdravení.
Variace na téma vzniku nové církve
Před několika lety jsem napsal článek, resp. zveřejnil manuál, vypozorovaný z působení některých západních misionářů. A protože se asi jednalo o reálný popis, někteří se domnívali, že popisuji dění v konkrétní církvi. Nicméně šlo o obecný princip, vysledovaný například od emisarů Víry z Uppsaly, misijního působení Steve Rydera, strategií paracírkevních organizací jako KMS, KAM a ČEA, Kurzů Alfa apod. Zatímco některé tyto subjekty se spokojily s pouhou infiltrací a získáním vlivu, jiné šly cíleně dál, až k vytvoření vlastní denominace.
Působení některých misionářů, kteří sledují vlastní cíl a navazují spolupráci s církvemi proto, aby zde mohli udat produkty svých donátorů, jistě nebudí sympatie. Vznik nové denominace může být ale za daného stavu nahlížen pozitivně. S ohraničeným subjektem se totiž oboustranně jedná mnohem lépe, než s produktem neohraničeným, infiltrovaným. Pokud trochu přeženu válečnou paralelu, aniž bych to myslel hanlivě, s vojáky sousedního státu se bojuje podle pravidel, zatímco s partyzány je to obtížné. Voják v uniformě má svoji důstojnost a jedná se s ním podle konvencí, zatímco s partyzány se jedná bez soudů. Jinak řečeno, jako řádný příslušník jiné konfese mám v mezicírkevním dialogu zcela jiné postavení, než disident.
Problémy se vznikem nové denominace
Většina nových denominací se často musí nejdříve vypořádat s tím, že denominací být nechtěla. Někdy už dokonce pojem „denominace“ je v hnutí sám o sobě hříchem. Podobně uvažoval například Darby, který vytvořil zcela semknutou a uzavřenou denominaci, jen se jí tak nesmělo říkat. Stejně tak u nás Křesťanská společenství často tvrdí, že žádnou denominací nejsou. Zde je navíc i vliv učení Watchmana Nee, který uznával jen jeden sbor v jednom městě, a tak se různé sbory např. Křesťanských společenství v Praze nazývají regiony jediného, městského sboru. Málokdo už ví, že vytvořením „jeruzalémského sboru apoštolů“ v Šanghaji Nee vytvořil denominační ústředí, i když se mu tak opět nesmělo říkat. Proto bude možná chvíli trvat, než si nová církev uvědomí, že stejně jako KS, KřSb nebo BJB vytváří denominaci. Nakonec vznikne klasický řád, ústava, vyznání víry a evidovaná členská základna. Vzdělávací institut zde již novokalvinisté mají, a tak vznikat nemusí.
V České republice citelně chybí autentická, separatistická novokalvinistická denominace a bude jistě dobré, že lidé, kteří byli například skrze ZoD a konference CBI získáni, budou mít nyní vlastní církev. Církvím se viditelně ulehčí a nový proud bude ohraničený a uchopitelný. Nová denominace pak záhy zjistí, že některé problémy se jí nevyhnou, že i mezi nimi začnou, případně již jsou, neortodoxní názory, a nějakou dobu bude existovat pnutí při chápání a definování vlastní identity. Např. přikloní se ke kontinualismu nebo k ustanismu? Budou zdůrazňovat amilénialismus nebo dispenzacionalismus? Nebo v této věci bude ponechána svoboda? A nyní kacířská myšlenka: co když nebude základem ani pět neomylně inspirovaných bodů kalvinismu? Podstatné ovšem bude, zda služebnosti bude rozpoznávat celá církev nebo jen nevolené autority? To nakonec rozhodne o zdravém či nezdravém vývoji.
Problémy s vlastní profilací
Je možné, že nová církev nebude souhlasit s označením „novokalvinisté“ a bude tvrdit, že jsou jen biblickými křesťany, kteří káží čisté evangelium jako první církev. Záhy, resp. do několika málo let, však zjistí, že je to jen pouhá utopie a že i první církev – stejně jako ta historická - byla věroučně diferencovaná a epištoly proto obsahují pro každý sbor zcela specifické výzvy a varování. Pokud zde ale bude přetrvávat vliv zahraniční instituce, zprostředkující finance na tisk literatury apod., ta jistě bude nápomocná k zachování doktrinální čistoty a správného kréda.
Já osobně tedy, jak jsem již předeslal, vznik novokalvinistické denominace vítám a považuji to za krok správným směrem. Budu ji (pokud vznikne) přát Boží vedení a Boží požehnání. Všiml jsem si, že mnoho odchovanců amerických paracírkví, pokud přijalo zodpovědnost v konkrétní denominaci – kde dosud působili jako její misionáři - náhle zmoudřelo a začalo vidět věci jinýma očima. Zjistili, jak těžko se v církvi pracuje, když zde jsou křesťané, kteří jsou srdcem jinde, a náhle přehodnotili i svůj vztah ke svým vedoucím. Jak řekl Mark Twain: When I was a boy of fourteen, my father was so ignorant I could hardly stand to have the old man around. But when I got to be twenty-one, I was astonished at how much the old man had learned in seven years. Duchovní zrání a přijetí odpovědnosti dokáže opravdu mnohé.
Dříve či později dojde i ke zmírnění šiboletů a v blízké době čekám i názorové třenice a rozdělení, které se zatím žádnému společenství, které samo rozdělení způsobilo, nevyhne (Jákobův syndrom, který si Bůh používá k výchově svých dětí). I zde budou lidé, kteří později odmítnou určité vlivy, jako tomu bylo v nejužším vedení v charismatické Jednotě bratrské. Na druhé straně bude velmi přínosné, pokud zde bude denominace, která bude brát vážně Písmo a která nebude zkorumpována ekumenickou politickou korektností.
Rada závěrem
Když jsem se před více lety zamýšlel nad novokalvinismem, spekuloval jsem o vzniku jeho vlastní denominace včetně mechanismů a důsledků. Kdyby se mne dnes někdo zeptal na můj názor, jak postupovat, varoval bych před vznikem mikrocírkví, které musejí sbírat podpisy na půdě jiných denominací. V ČR dnes máme několik subjektů, které spojuje separatistický novokalvinismus, i když se tomuto pojmu budou (možná právem) bránit. Jsou to separatističtí (bývalí i současní) baptisté z BJB; zodité; Svobodná presbyterní církev a možná i některé skupinky v CB, SCEAV a jinde. Pokud by tyto subjekty dokázaly překonat svoji přirozenou fundamentalistickou řevnivost a najít minimální průnik shodného učení, mohla by vzniknout církev, která by měla opravdový vliv a svými důrazy vyvažovat až neutralizovat všechny výše uvedené nešvary, kterým vděčí za svůj vznik. To se mi však zdá jako nereálné, protože by to možná zároveň znamenalo odříznout se od svých zahraničních influencerů, kteří se logicky budou snažit preferovat ten směr, který jim bude konvenovat a umožní v ČR získat tu správnou profilaci.
Podobně jsem přesvědčen, že zde mohla v minulosti vzniknout silná letničně-charismatická církev, kde se mohla spojit intelektuální převaha charismatiků s tehdejší etickou pevností letničních. Tento subjekt mohl být uchráněn excesů hnutí Víry a Torontského požehnání, které slibovaly růst a posilovaly soutěživost představitelů obou směrů mezi sebou. Jenže to by museli jednotliví vedoucí, kteří byli přesvědčeni, že musí být po jejich, přijmout rovnocennou autoritu druhých. Proto zde máme nepřeberně různých skupin a sekt této orientace.
Zdroj: www.apologet.cz
