Umím si Tě Willy představit, že bys ještě v dubnu 1945 prosil, modlil se a přimlouval za Hitlera a vládu NSDAP,  konal bys díkuvzdání za něho, abys mohl žít tichým a klidným životem ve zbožnosti a vážnosti.

Willy.

Zdá se, že někteří tu mají k Písmu podobný vztah, jako náš prezident k ústavě.

Ahoj Toníku,

tvé politické názory trochu tak +- znám.

Trochu mě to překvapuje (ne teď čerstvě, teď mě to nepřekvapuje, ale celkově), ale co se dá dělat :-)

(škoda, že tě musím do jednoho pytle s Františkem, wollkem, Willym, .... :-) )

Já jsem volil ANO tuším v roce 2012. A dost jsem si dělal iluze. A také dost jsem ANO i kolem sebe propagoval.

Z těch iluzí jsem ovšem dost brzy vystřízlivěl, a sice v souvislosti s příklonem Babiše k Zemanovi přesto, že Zeman v zásadě fandil Rusku v jeho agresi na Ukrajině.

Po tom vystřízlivěni jsem se všem, kteří o mé podpoře Babiše věděli a které jsem i trochu hecoval (hlavně v práci), hluboce omluvil :-).

Můj náhled na Zemana znáš, pokud se nestane se Zemanem nějaký zázrak, nebudu ho měnit. Nevidím žádnou šanci, že by mě někdo přesvědčil, že je dobrý prezident a člověk.

Ani já jsem nebyl z těch vyjmenovaných premiérů nijak nadšen.

Jinak mi ale ta srovnávání připomínají text, který jsem nedávno četl :

Mladá fronta DNES se rozhodla opět zaútočit na bývalého premiéra za ODS Petra Nečase. Podle Babišova plátku si totiž dovolil udělat něco neuvěřitelného — koupil si byt o velikosti téměř 100 m2 s terasou. Deník následně ještě v článku zmanipuloval expremiérovu reakci.

Čtenář se může ve středečním vydání dočíst „šokující informaci“ o tom, že za byt Nečas utratil dohromady 7,2 milionu korun. „Přičemž částku 5,6 milionu tvořila hypotéka. Zbylých 1,6 milionu bylo podle kupní smlouvy z výlučných prostředků nabyvatele, tedy Nečase,“ tvrdí vládní plátek. Informace údajně čerpají z kupní smlouvy, kterou mají k dispozici.

Babišovy noviny se dále pitvají v tom, kde na tak „luxusní“ byt u pražského Zličína mohl bývalý premiér vzít. Autorka článku si následně postěžovala, že s ní Petr Nečas nekomunikuje a pouze jí napsal, co si to dovoluje. Na to však novinářka nezapomněla zareagovat slovy, že je bývalý vrcholový politik, který je stále obžalován v kauze poslaneckých trafik.

Bývalý premiér však jak se podařilo zjistit zaslal Mf DNES mnohem delší reakci. Tu si však nechali pro sebe. „Co si to dovolujete? Jsem soukromá osoba a do mých záležitostí Agrofertu nic není. To jste v Agrofertu všichni padlí na hlavu a myslíte si, že Česká republika, její občané a jejich soukromí jsou váš majetek? Pokud vás zajímají nemovitosti a obchody, myslím si, že váš majitel je dostatečně výživné téma a máte opravdu o čem psát osm tištěných stran denně, šest dní v týdnu + nedělní příloha, a to po celý rok,“ vzkázal novinářce z Mf DNES.

Každý, kdo sleduje vývoj cen bytů v Praze ví, že nejde o žádný luxus. Vždyť i cena obyčejného panelákového bytu 2+1 se v hlavním městě pohybuje v řádech několika milionů.Podle Mf DNES je tak zřejmě každý, kdo si pořídí vlastní bydlení, zločincem. Petr Nečas byl několik let ministrem a následně premiérem, dnes se věnuje podnikání. Nelze tak očekávat, že by neměl peníze na koupi bytu. Věnovat téměř celou druhou stranu tomuto tématu, je tak naprosto absurdní.

Ano, každý člověk slyší Boží hlas.

Díky Milko :-)

Výstižné.

Ještě by bylo dobré dodat, že Češi mají za svůj národní sport volit na nejvyšší místa ve státě psychopaty.

Pan Koukolík se zabývá neurologií ne psychiatrií.  Když jsme u těch pojmů, dříve používal, dá se i říct že zaváděl, označení deprivant. 

Takový R.Honzák psychiatr je a mnohé přednáší podobně. Určitě je rozdíl, když je to pro veřejnost a když při odborném výkladu. 

Správně by se asi mělo používat: porucha osobnosti a pak ještě určit která z mnoha. Taky by ji měl určit skutečný lékař a na základě faktů, a ne jen tak "od boku" někomu přidělit diagnozu.

Co se týče Babiše, opravdu nejsem kompetentní mu diagnozu přiřknout. Považuju ho za velmi inteligentního člověka, který od mládí směřuje k tomu získat bohatství a postavení ve společnosti. V každé době si uměl najít k tomuto cíli cestu. 

 Nezávidím mu. Nepovažuju něco takového za hodnoty, kterým bych měla podřídit veškeré své uvažování a jednání. 

Ano, znám lidi, co jsou v  péči psychiatrů, nebo psychoterapeutů, příp. psychologů. 

Ale většinou jsou jiného druhu než ti s poruchou osobnosti. Takové ty jedince trpící, hledající v sobě chyby i cestu k nápravě. Lidé s poruchou totiž chyby hledají v okolí, ne u sebe.

Když ses zmínil o církvi.....

Ano, tam se taky mohou objevit lidé, co rádi získávají nad jinými moc, manipulátoři. 

Vlci hltaví... 

Bojím bojím, Františku :-)

Pravda je dost prozaičtější.

Fajt v první české přímé volbě prezidenta podpořil Karla Schwarzenberga a vysloužil si nenávist Miloše Zemana. To Zeman neodpouští. Nejde o to, že je světový odborník, na kterého můžeme být hrdí, jde o to, že jsme v Česku a že ho Zeman nesnáší. Fajt také pozval do Prahy světového umělce, Číňana Aj-Wej-Weje, který roky bojuje s čínským komunistickým režimem, byl tam i nelegálně vězněn. Na "svou" Čínu je Zeman extrémně háklivý, ten projekt mu nikdo nesmí kazit, Číňany provokovat.

Takže Staněk podle Zemanových not zlikvidoval Fajta. Má proto zásluhy a měl by zůstat jako Zemanův muž ve vládě, pochopitelně.

A pan Šmarda ?  Ten zase před třemi lety podpořil ocenění Jiřího Bradyho. Prezident Zeman v roce 2016 odmítl Bradyho vyznamenat, a vzbudil tak kontroverze a vlnu kritiky.  A to také Zeman nezapomíná.

Ale obě dvě ty pomsty jsou jenom bočním produktem Zemanovy hlavní stratégie v těchto vládních a ústavních hrátkách.

No vidíš to. Nemáš spoléhat na Zemana.

Poslechni si raději ústavní soudce a ústavní právníky a zbytečně tady o "výkladu" ústavy nespekuluj.

To že ty nemáš pocit, že by se věci nehýbaly, je jen tvůj problém.

Jsou v Česku lidé, kteří ani o tom problému vůbec neví. Neví třeba, že existuje nějaké ministerstvo kultury, neví, že je nějaká ústava.

Tady to máš ze žaloby Senátu na prezidenta :

G. Prezident republiky odepřel bez zbytečného odkladu vyhovět návrhu předsedy vlády Andreje Babiše na odvolání ministra kultury Antonína Staňka ze dne 31. května 2019, přičemž po uplynutí doby téměř čtyř týdnů nekonání oznámil dne 27. června 2019 podmínky, za kterých je ochoten, v časovém horizontu potenciálně až několika měsíců, návrhu vyhovět. Současně s těmito podmínkami jasně veřejně deklaroval svůj úmysl dosáhnout zpětvzetí návrhu ze strany předsedy vlády a tímto jednáním tedy otevřeně odepřel naplnit svou ústavní povinnost odvolat na návrh předsedy vlády jejího člena. Zároveň, jednak v důsledku svého odmítnutí odvolat Antonína Staňka a jednak ze samostatně formulovaných a na původním neodvolání zcela nezávislých důvodů, odepřel tímto jednáním prezident republiky jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu, který mu byl předsedou vlády dne 31. května 2019 navržen ke jmenování, přičemž vyjádřil přesvědčení, že nominant nikdy ministrem nebude. Prezident republiky tak porušil také svou povinnost jmenovat člena vlády na návrh předsedy vlády. K datu uzavření této žaloby (18. července 2019) prezident republiky nadále odmítal splnit své Ústavou dané povinnosti a tento stav tak trval již 48 dní

A odůvodnění :

Ad G. Jedním ze základních ústavněprávních pravidel a povinností prezidenta republiky, které konstituují a vyjadřují zakotvení kancléřského systému vládnutí v systému parlamentní demokracie v České republice, je ustanovení čl. 74 Ústavy. To stanoví, že „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Toto ústavní pravidlo je z hlediska gramatického a systematického výkladu Ústavy tak jednoznačné, že veškerá odborná veřejnost se na bezvýhradné povinnosti prezidenta republiky6 takovému návrhu předsedy vlády vyhovět shoduje a jde tedy o nesporné communis opinio doctorum. 7 Společně s ustanoveními čl. 68 odst. 2 a 5 Ústavy vyjadřuje postavení předsedy vlády jako prvního mezi nerovnými a jeho výlučnou personální kontrolu nad celou vládou. Tomuto rovněž přisvědčují ustanovení čl. 73 odst. 1 a 3, a čl. 77 odst. 1 a 2 Ústavy, z nichž jednoznačně vyplývá sepětí osoby předsedy vlády s vládou samotnou. Z toho důvodu se v ústavní praxi také ustálilo pravidlo, podle kterého se demisí předsedy vlády rozumí demise celé vlády. Předseda vlády pak s celou vládou za své případné personální kroky odpovídá dle čl. 68 odst. 1 Ústavy Poslanecké sněmovně, která vládě vyjadřuje důvěru, popřípadě nedůvěru. Pokud má však toto výsadní postavení předsedy vlády mít v ústavním systému smysl a fungovat tak, jak ústavodárce zamýšlel, je třeba, aby personální rozhodnutí předsedy vlády ve formě jeho návrhů na jmenování a odvolání členů vlády byla prezidentem republiky vykonána bez zbytečného odkladu.8 V opačném případě dochází k porušení principu kancléřského systému vládnutí, jelikož by, v tomto případě odvolávaný, člen vlády byl závislý na důvěře nikomu neodpovědného prezidenta republiky a nikoliv předsedy vlády. Nastala by tedy situace, kdy vláda a její předseda je odpovědna Poslanecké sněmovně za personální rozhodnutí, které předseda vlády neučinil. Taková forma ústavního systému se nazývá jako poloprezidentský a není v souladu s ústavním pořádkem České republiky. V této souvislosti nelze ani přehlédnout skutečnost, že v době, kdy se tento skutek odehrával, vyvolala opozice v Poslanecké sněmovně hlasování o nedůvěře vládě, přičemž toto hlasování mělo politickou vazbu na okolnosti, které byly vyvolány skutkem ústavně žalovaného. Došlo tak k tomu, že Poslanecká sněmovna hlasovala o nedůvěře vládě v okamžiku, kdy její kroky hájil, mimo jiné člen vlády, jenž jím byl v rozporu s vůlí jejího předsedy (rovněž i v rozporu s vůlí druhého koaličního partnera, což je ovšem z hlediska právní relevance nevýznamné). Předseda vlády, který by měl být pánem nad složením své vlády a odpovídat se mimo jiné za její složení tak čelil možnému vyjádření nedůvěry ve složení, které mu určil ústavně žalovaný. Hlasování o nedůvěře je přitom klíčovým nástrojem, jakým kontroluje Poslanecká sněmovna vládu. V situaci, kdy postup ústavně žalovaného odepírá, mimo jiné v takto klíčovém okamžiku, předsedovi vlády zásadní personální kompetenci, je tímto význam jeho funkce zásadním způsobem vyprázdněn. V návaznosti na tento skutek v jednočinném souběhu se pak prezident republiky dopustil i odepření jmenovat ministrem další osobu, která mu byla na totéž místo navržena. Tento dílčí skutek či věcný aspekt téhož skutku sice zůstal ve skrytu pozornosti ve stínu primárního aktu odepření odvolat původního ministra. Ústavně žalovaný nicméně otevřeně deklaroval samostatné důvody, které podle něj jsou věcným důvodem nejmenování nového ministra a ty formuloval tak, že jeho jmenování vyloučil i pro případ, že by se sporné ministerské místo uvolnilo. Ústavně žalovaný tak deklaroval vůli odepřít předsedovi vlády právo rozhodovat o složení jeho vlády, a to v obou možných směrech. Předsedovi vlády tak byla odepřena kompetence rozhodnout, kdo v jeho vládě nebude, stejně tak mu byla odepřena kompetence rozhodnout, kdo v jeho vládě bude. 

I v této souvislosti je vhodné vést úvahu, zda takové porušení ústavního práva je dostatečné k tomu, aby byl naplněn materiální znak ústavního deliktu prezidenta republiky. Dle ústavního žalobce nepochybně ano, protože faktickým důsledkem jednání ústavně žalovaného je jednak úplná redukce politického prostoru, který je Ústavou svěřen předsedovi vlády, z nějž se tak stává pouze bezbranná loutka v rukách ústavně žalovaného. Dalším důsledkem kroku ústavně žalovaného je to, že neodvolaný ministr kultury poměrně dlouhou dobu činí v rámci svého resortu významná rozhodnutí bez jakékoliv parlamentní kontroly a kontextu vládního konsensu, přičemž podobné kroky byly právě důvodem pro podání návrhu na jeho odvolání. Ústavně žalovaný tak vytvořil ve struktuře hierarchicky organizované výkonné moci autonomní mocenské centrum, které nepodléhá demokratické kontrole předepsané ústavním pořádkem. Prezident republiky v tomto případě porušil svoji povinnost odvolat ministra kultury Antonína Staňka a jmenovat na tento post Michala Šmardu na návrh předsedy vlády bez zbytečného odkladu, resp. v souladu se svým veřejně jasně deklarovaným úmyslem v tomto nekonání setrval, do takové míry, že je z hlediska intenzity jeho porušování Ústavy možné na jeho nekonání nahlížet takovým způsobem, jako kdyby svoji ústavní povinnost dle čl. 74 Ústavy odmítl splnit absolutně. Závěru o absolutním odmítnutí splnění této povinnosti přisvědčuje též vyjádření předsedy ČSSD Jana Hamáčka ze dne 28. června 2019, podle kterého prezident republiky Antonína Staňka odvolat odmítá, dále výrok prezidenta republiky podle kterého má velmi silné pochybnosti o tom, že Michal Šmarda bude kdy ministrem kultury, též veřejně deklarovaný úmysl usmířit na schůzce, kterou prezident republiky svolal na 12. července 2019, Antonína Staňka s předsedou ČSSD Janem Hamáčkem, který následně měl, na základě logické presumpce cíle takového počínání ze strany prezidenta republiky, v souladu s koaliční smlouvou vládních stran požádat předsedu vlády o zpětvzetí jeho návrhu na odvolání ministra, a také oficiální stanovisko prezidenta republiky ze dne 4. července 2019 zveřejněné po jednání s předsedou vlády, který se jej snažil přimět ke splnění jeho ústavní povinnosti, ve kterém vyjádřil názor, „že ve vládě, která se označuje jako protikorupční, by neměl být odvolán ministr za to, že odhalil korupci ve svém rezortu.“ Nic na tomto hodnocení nemění ani oznámení místopředsedy vlády a předsedy ČSSD Jana Hamáčka ze dne 12. července 2019, ve kterém informoval, že ústavně žalovaný je k 31. červenci 2019 připraven vyhovět návrhu předsedy vlády na odvolání Antonína Staňka. V takovém případě by se totiž jednalo o vyhovění návrhu předsedy vlády po celých dvou měsících od jeho obdržení prezidentem republiky a k datu uzavření této ústavní žaloby zůstává stále nejisté, zda bude tomuto návrhu skutečně vyhověno. Prezident republiky k datu uzavření této ústavní žaloby současně nadále odmítá jmenovat ministrem kultury Michala Šmardu, který mu byl předsedou vlády ke jmenování navržen rovněž 31. května 2019. Délka trvání skutku, která pokrývá několik týdnů, mnohá jednání a jedno hlasování o nedůvěře vládě je pak podle, mimo jiné s ohledem na otevřené odmítnutí ústavně žalovaného naplnit svou ústavněprávní roli, dostatečná k tomu, aby se skutek jevil jako nepochybně dostatečně závažný a plně dokonaný. Personální kompetence předsedy vlády totiž musí mít s ohledem na povahu exekutivního vládnutí okamžitou odezvu. Ústavní žalobce se pak odkazuje k dalším argumentům uvedeným v argumentaci pod bodem C., který je v některých otázkách podobný tomuto skutku. V této souvislosti samozřejmě lze vést úvahu, zda předsedovi vlády nenáleží právní nástroj, jak dosáhnout překonání vůle ústavně žalovaného. Ve veřejném prostoru se v této souvislosti objevily úvahy o kompetenčním sporu. Tyto úvahy pak lze vznášet i ve vztahu ke skutku C., byť se v té době nejevily jako aktuální. K tomu je třeba dodat především, že existence tohoto nástroje není postavena najisto. V odborné obci není ustálen názor, zda je možné tohoto nástroje využít. I kdyby byla ovšem jeho existence postavena najisto, neměnilo by to nic na tom, že důvody k užití subsidiárního nástroje ústavní žaloby jsou dány. Ústavní žaloba je přeci jen nástrojem sankčního práva. Důvodem je protiprávní jednání, projednává se v režimu trestního řádu. Kompetence rozhodovat kompetenční spory pokrývá okruh problémů, které nezbytně nemusí souviset s protiprávním jednáním, ale s pouhou vnitřní nejistotou orgánů veřejné moci. Dosáhne-li zjevné hrubé porušení ústavního pořádku určité intenzity hodné pozornosti ústavního žalobce, měl by takové porušení testovat Ústavní soud mimo kontext možného jiného řešení dané situace, a to mimo jiné proto, že mohou existovat jiné objektivní důvody, které brání jejich uplatnění.

Historicky byly ve většině případů kompetenčních sporů tyto spory zahájeny na základě dohody jejich aktérů. Fakticky se jednalo o delegaci vyjasnění určité otázky na Ústavní soud. Toto civilizované řešení je značně vzdáleno současné situaci, byť ústavní žalobce nepopírá, že okruh ústavně žalovatelných skutků se může překrývat s okruhem kompetenčních sporů. Jejich podstaty jsou ovšem odlišné a vztah subsidiarity zde nevzniká. Nelze totiž odhlédnout od toho, že sankční právo se obecně uplatňuje bez ohledu na schopnost obětí se bránit jinými právními (či politickými) prostředky. To je obecný právní princip, který se uplatní ve všech odvětvích sankčního práva, pokud nejsou z tohoto principu stanoveny výslovné výjimky. V tomto případě tato výjimka stanovena není. Je obecným znakem sankčního práva, který ústavní pořádek respektuje, že jeho primárním cílem je ochrana hodnot, na kterých je společnost vystavěna, kdežto zájmy dotčených osob a obětí chrání souběžně nebo podpůrně. V souzeném případě je pak chráněným zájmem funkcionalita Ústavy a dalších ústavních zákonů. Předmětem ochrany není konkrétní politický zájem předsedy vlády v daný okamžik. Smyslem řízení o ústavní žalobě je ochrana ústavního pořádku v delším horizontu a ústavní žalobce ji podává bez ohledu na politické preference k jednotlivým aktérům s pevným přesvědčením, že nynější skutek má dalekosáhlejší dopady. Jednání ústavně žalovaného má tendenci gradovat a prohlubovat dopady předchozích skutků. Skutek pod bodem G. pak prohlubuje právní vědomí deformované již skutkem pod bodem C. a kontextuálně navazuje na obecnou tendenci ústavně žalovaného předefinovat ústavní pořádek jako celek, ačkoliv on sám není ústavodárce. V situaci, kdy se jiné orgány nebrání, ať už dostatečně politicky nebo i skrze nástroje právní, byť jsou o jejich existenci pochyby, to nemůže být důvodem, aby ústavní žalobce rezignoval na svou roli v okamžiku, kdy důsledky jednání ústavně žalovaného ohrožují ústavní pořádek jeho dlouhodobou destabilizací.