Grano Salis - Kázání o peklu a zavržení

poslal lutrik

První čtení: Izajáš 14,1 - 11: „Hospodin se slituje nad Jákobem a znovu vyvolí Izraele. Dá jim odpočinout v jejich zemi, přidruží se k nim i bezdomovec a připojí se k domu Jákobovu. Národy je totiž samy dovedou na jejich místo a Izraelův dům je dostane do dědictví v Hospodinově zemi jako otroky a otrokyně. Tak zajmou ty, kdo je prve zajali, a budou panovat nad svými poháněči. V den, kdy ti dá Hospodin odpočinout od tvého trápení a nepokoje, od tvrdé otročiny, jíž jsi byl zotročen, proneseš o babylónském králi pořekadlo: "Jak pominul poháněč, jak pominula knuta!" Hospodin polámal hůl svévolníků, žezlo vládců, jež zběsile bilo národy ranami bez ustání, hněvivě vládlo pronárodům nezkrotným pronásledováním. V míru odpočala celá země, všechno zvučně plesá. I cypřiše se radují nad tebou i libanónské cedry od chvíle, kdy jsi padl: "Už nevstane ten, kdo nás kácel!" I nejhlubší podsvětí je kvůli tobě rozrušeno, čeká na tvůj příchod, probudilo kvůli tobě přízraky, všech vojevůdců země. Všechny krále pronárodů přimělo vstát ze svých trůnů. Ti všichni se ozvou a řeknou tobě: "Také jsi jako my pozbyl síly? Už jsi nám podoben! Do podsvětí byla svržena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů."

Druhé čtení: Zj 20,11 - 15: „A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“

Čtení ke kázání: Mt 24,45 - 51: „Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.“

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

většina křesťanských kázání se týká Boží lásky, Božího milosrdenství a Boží milosti. To je v pořádku. Hlavním obsahem naší zvěsti je přece to, co píše apoštol Pavel: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,8 - 9) Člověk je propadlý hříchu, smrti a ďáblovi a sám se z toho nemůže dostat. Musel přijít Boží Syn, který svým životem, svou smrtí a svým vzkříšením nás převedl ze smrti do života, z moci tmy do království Božího. V uvozovkách stačí jen uvěřit v platnost Kristovy oběti na kříži.

V Kristu Ježíše jsou tak vyvoleni ke spáse skutečně všichni lidé a nikdo tedy nemusí být zavržen. Nicméně nelze opomenout ani možnost, že konkrétní člověk může být přece jen zavržen neboli Bohem zamítnut. Takového člověka čeká druhá smrt, tedy smrt duchovní a věčná, spočívající ve věčném odloučení od Boha. Jak napsal známý katolický teolog Karl Rahner, člověk jako bytost, která se může provinit, musí vážně počítat s možností absolutního dovršení v odporu k Bohu a tím se svým konečným zavržením. Dějiny spásy jako celek nakonec dopadnou dobře, ale jednotlivý člověk může být definitivně ztracen.

Komu hrozí tento neblahý osud? Hrozí především nevěřícím. V Písmu svatém se totiž píše: „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.“ (Žd 11,6) Dále v Písmu stojí: „Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,11 - 12) Ve svém prvním listě Timoteovi proto apoštol Pavel zdůrazňuje: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.“ (1 Tm 2,5 - 6) A tak stále platí starocírkevní rčení, že mimo církev není spásy (latinsky Extra Ecclesiam non est salus).

Ovšem nevěřící nejsou zcela ztraceni. Křesťanská teologie počítá s možností spásy pro i nekřesťany. Jde o možnost pro ty nekřesťany, kteří usilovně Boha hledají, ale bez vlastní viny se nemohli seznámit s evangeliem Ježíše Krista a jeho církví. Z tohoto hlediska nekřesťané nejsou bez naděje, i když neslyšeli evangelium. Jistější cestou ke spáse je však uvěřit evangeliu. Třeba v posledním okamžiku svého života. Ale i věřící křesťané nemusí být spaseni. Mohou být Bohem odmítnuti čili zavrženi.

Věřící mohou třeba odpadnout od víry. Před odpadnutím varuje autor Listu Židům těmito tvrdými slovy: „Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání. Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena.“ (Žd 6,4 - 8) Kazatelé se zde někdy vypomáhají následujícím příměrem: Když křestané uvěřili, nastoupili do správného vlaku, jedoucím do nebe. Ovšem cestou mohou vystoupit a do cíle nedorazit. A já dodávám, že také mohou být z vlaku vyhozeni.

Velkým nebezpečím pro křesťany je hlavně takzvaná laciná milost. Ano, jsme spaseni milostí zcela zadarmo. Tedy i bez skutků zákona, jak píše apoštol Pavel: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ (Ř 3,28) Víme však, že lidé si příliš neváží toho, co je zdarma, respektive bezplatně. Bezplatnost svádí k plýtvání a zneužívání. Co se týče "spasení milostí skrze víru", tak zde je nebezpečí, že Boží milost si vyložíme jako podnět k mravní nezodpovědnosti a náboženské vlažnosti. A to v tom smyslu, že pokud člověk se může ve všem spolehnout na Boží milost, pak se nemusí o nic snažit. Nemusí se měnit, nemusí bojovat se svými hříchy, nemusí zápasit o svoji víru, nemusí plnit Boží přikázání. V Kristu je plně svobodný, naplněn Duchem svatým a může si dělat vlastně, co chce. Třeba v sexuální oblasti. Může tak vyznávat volnou lásku, kdy souloží s kým chce, kdy chce a kde chce. Mezi takové tzv. entuziasty patřili např. době husitské Adamité, které vyhladil Jan Žižka z Trocnova.

A právě proti takové laciné milosti vystupuje Jakub, bratr Páně, Proto ve svém listě připomíná, že víra bez skutků není k ničemu, že víra bez skutků je mrtvá a tak nás nemůže ani spasit (Jk 2,14 - 26) Skutky tu nejsou od toho, aby nám zajistily spasení. Skutky ale svědčí o naší víře. A pokud chybí skutky, tak stěží lze označit naši víru za spasitelnou. Dobré skutky ukazují k Bohu, k tomu jaký je a co pro nás udělal a dělá. Proto si Bůh přeje, abychom konali dobré skutky. Zvlášť když sám v nás působí, že "chceme a činíme, což se mu líbí" (Fp 2,13). A pokud tyto dobré skutky nekonáme, tak se stáváme neužitečnými služebníky, se kterými se Pán patřičně vypořádá, jak se dovídáme u apoštola Matouše: "A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů." (Mt 25,30).

A nezapomínejme na to, že spasen bude jen ten, kdo vytrvá do konce, jak říká sám Ježíš: „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10,22). Teprve ten dojde cíle víry, tj. spasení své duše (1 P 1,9). Mít spasitelnou víru není jen tak snadné. Nutností je víra v Boha a Ježíše Krista, potom následuje pokání, křest, znovuzrození, konání skutků víry, posvěcení, úsilí o svatost, nezbytnost vytrvat do konce. Nedivme se tedy, že do cíle nedorazí všichni, kteří se prohlašují za věřící. Věčné zavržení se totiž týká všech, kteří „žijí tak, jak by Boha nebylo“. Jedná se zde nejen o nevěřící v Krista, nýbrž i o ty, kteří formálně takzvaně věří, ale vůbec nežijí podle toho. Životní styl křesťana by se měl výrazně lišit od životního stylu nevěřících lidí. Křesťan by měl žít jako žil Ježíš Kristus. Apoštol Jan jasně píše: „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.” (1 J 2,6). A apoštol Petr nás nabádá, abychom „šli v jeho šlépějích.” (1 P 2,21). Náš vzhled, náš charakter, naše jednání a chování, celý náš život mají být svědectvím o Boží lásce, dobrotě, čistotě, spravedlnosti, Boží milosti, štědrosti, věrnosti atd. atd. Pokud ne, tak máme, co dohánět.

Ke konečnému zamítnutí konkrétních hříšníků čili k jejich zavržení dojde na Posledním soudě, kterému má předcházet všeobecné vzkříšení mrtvých. Před Kristem pak bude na Posledním soudě s konečnou platností odhalena pravda o vztahu každého člověka k Bohu. Bůh-Otec zde také pronese skrze svého Syna Ježíše své konečné slovo nad celými dějinami. Všichni poznají poslední smysl celého díla stvoření a celé ekonomie spásy a pochopí obdivuhodné cesty, po kterých Boží prozřetelnost vedla vše k poslednímu cíli. Na konci času pak dojde Boží království své plnosti. Po všeobecném (Posledním) soudu budou spravedliví navždy kralovat s Kristem, oslaveni na těle i na duchu, a i samotný vesmír bude obnoven. Nespravedliví pak skončí v hořícím jezeře (řecky gehenna), jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení. Podle jedněch to znamená, že budou trpět navěky v odloučení od Boha (snad v jakési černé díře), podle jiných to znamená, že budou definitivně zničeni, zlikvidováni (anihilace). Každopádně budou zavržení navždy vyloučeni ze společenství s Bohem a se spasenými. Ježíšova podobenství z 24. a 25. kapitoly Matoušova evangelia se týkají vesměs Posledního soudu a varují před těžkými tresty. Často končí formulí: „tam bude pláč a skřípění zubů.“, jak je uvedeno výše a také v našem dnešním čtení ke kázání. A známé Ježíšovo vyprávění, kterým končí 25. kapitola Matoušova evangelia a které je v ekumenickém překladu nadepsané O posledním soudu, končí slovy: „On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ (Mt 25,45 - 46)

Po Posledním soudu skončí spolu s nespravedlivými v ohnivém jezeře i smrt a její říše. Tou říši smrti se zde myslí peklo. V kralickém překladu totiž ve dvacáté kapitole knihy Zjevení čteme toto: „I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiné knihy také jsou otevříny, to jest knihy života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podle skutků svých. Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a toť jest smrt druhá. I ten, kdož není nalezen v knihách života, uvržen jest do jezera ohnivého.“ (Zj 20,12 - 15, kralický překlad).

Vidíme, že zavržení a peklo není úplně totéž. Pobyt mrtvých v pekle je časově omezen, a to právě jejich vzkříšením. Peklo tak představuje dočasné sídlo zemřelých. V židovské kosmologii tvořilo peklo, hebrejsky šeól, dolní část vesmíru. Peklo bylo nejhlubší oblast světa právě tak, jako nebe bylo oblast nejvyšší. Židé si představovali, že tam budou žít jen jako „stíny v šeru“, které se podobá noci. Šeól byl podle nich přitom společným údělem všech lidí a nebouřili se proti němu, vstupují-li do něho po naplněném životě. V něm se také setkáme se svými předky. Krutým se šeól jevil pouze tehdy, když pohltí člověka v plné síle, takříkajíc uprostřed jeho dnů.

Během doby se však toto pojetí šeólu mění: z normálního místa pobytu všech zemřelých se stává místem, kde pykají duše zlých lidí. Proto prorok Izajáš může v našem dnešním prvním čtení hrozit babylonskému králi takto: „Do podsvětí byla svržena tvá pýcha, hlučný zvuk tvých harf. Máš ustláno na hnilobě, přikrývku máš z červů." (Iz 14,11) V době mezi Starým a Novým zákonem zavládl názor, že šeól má dvě oddělení, jedno pro spravedlivé (ráj) a druhé pro bezbožné (šeól či peklo v užším slova smyslu). Podobně Ježíšovo podobenství o zlém boháči a chudém Lazarovi (L 16,19 - 31), stejně jako Ježíšovo prohlášení lotrovi umírajícímu na kříží (L 23,43) ukazují na to, že zlý člověk je po smrti v místě trápení (v pekle, řecky hádes) a věrný člověk v pokoji (v nebi či v ráji, řecky elysium).

Jakýsi předběžný soud by měl tedy postihovat každého člověka od hodiny jeho smrti (hovoří se o osobním či soukromém soudu). Bezprostředně po smrti je tak duše zemřelého tažena buď k nebi, nebo k peklu, podle víry zemřelého. Přitom pobyt v nebi či ráji již představuje pro věrně zemřelého svobodný, pravý život v Boží blízkosti, protože zemřelý si za svého pozemského života přivlastnil golgotskou oběť Ježíše Krista, i když jeho život víry nebyl vždy dokonalý. Zmrtvýchvstání by se pak týkalo pouze těla, které přitom ještě zakusí proměnu z porušitelnosti do neporušitelnosti a bude při zmrtvýchvstání znovu sjednoceno s duší a duchem.

Z Písma svatého se tak mimochodem dovídáme, co nastane po smrti člověka. Po smrti jde člověk vstříc soudu, jak píše autor Listu Židům: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žd 9,27 - 28). Co se týče soudu, tak ti křesťané, co nevěří v nesmrtelnost duše, myslí hned na Poslední soud. Ostatní křesťané, kteří věří v nesmrtelnost lidské duše, kromě konečného, veřejného tzv. Posledního soudu, předpokládají ještě soukromý, osobní soud hned po fyzické smrti člověka. Každý člověk obdrží při tomto soukromém soudu, který hodnotí jeho život ve vztahu ke Kristu, svou odplatu: buď vchází do nebeské blaženosti, nebo je uvržen do pekla.

Skutečnost soudu je v Písmu hlásána velmi výrazně, s jeho způsoby (čas, způsob, místo) již je to složitější. Hlásání soudu v Novém zákoně nás nemá ovšem podněcovat ke složitým spekulací o nebi a peklu, nýbrž má nás vést především k tomu, abychom přítomnou hodinu prožili ve víře a v poslušnosti Bohu Ježíše Krista. Nejde o to ukojit naši zvědavost, ale o to, abychom se báli Boha, který nám nabízí své odpuštění a život věčný v obecenství se svým Synem. I sám Ježíš nás k tomu vyzývá: „Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!“ (L 12,4 - 5) Amen.

Modlitba po kázání:

Nebeský Otče,

děkujeme Ti, že nikoho nechceš navěky zavrhnout, naopak že chceš, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Proto si poslal svého Syna, aby svým životem, svojí smrtí a svým zmrtvýchvstáním nám otevřel cestu do nebeského království. A tak můžeme být spaseni milostí skrze víru, neboť Jeho spravedlnost je nám pak přičtena, pokud v Něho uvěříme. Bez naděje snad nejsou ani nekřesťané, kteří usilovně Boha hledají, ale bez vlastní viny se nemohli seznámit s evangeliem Ježíše Krista a jeho církví.

Odpusť nám, nebeský Otče, že se tak často opíráme se o lacinou milost a zapomínáme na to, že máme nejen věřit, činit pokání, nechat se pokřtít, přijmout dar Ducha svatého a tak se znovuzrodit, nýbrž máme také konat skutků víry, posvěcovat se, tedy usilovat o svatost a konečně máme vytrvat přes všechny překážky a pronásledování až do konce.

Daruj nám tedy, nebeský Otče, dostatek milosti a soudnosti, abychom si patřičně vážili Tvé milosti a svého vyvolení. Abychom zachovávali všechna Tvá přikázání, žili řádně a mravně a konali skutky víry, které se Ti líbí. Abychom nezapomínali Tvému Synu získávat nové učedníky, křtít je a vyučovat všemu, co přikázal. Neboť v nikom jiném není spásy, není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. Dej, ať co nejvíce lidí ještě využije končící dobu milosti, uvěří a napraví své životy. Aby mohli přejít ze smrti do života, z království temnoty do království Tvého milovaného Syna.

Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Stanislav Heczko

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace